ŚB 7.13.28
Dévanágarí
इत्येतदात्मन: स्वार्थं सन्तं विस्मृत्य वै पुमान् ।
विचित्रामसति द्वैते घोरामाप्नोति संसृतिम् ॥ २८ ॥
विचित्रामसति द्वैते घोरामाप्नोति संसृतिम् ॥ २८ ॥
Verš
ity etad ātmanaḥ svārthaṁ
santaṁ vismṛtya vai pumān
vicitrām asati dvaite
ghorām āpnoti saṁsṛtim
santaṁ vismṛtya vai pumān
vicitrām asati dvaite
ghorām āpnoti saṁsṛtim
Synonyma
iti — takto; etat — ten, kdo je podmíněný hmotou; ātmanaḥ — sebe sama; sva-artham — vlastní zájem; santam — existující v jeho nitru; vismṛtya — zapomíná; vai — ovšem; pumān — živá bytost; vicitrām — přitažlivá klamná rozmanitost; asati — v hmotném světě; dvaite — něco jiného než vlastní já; ghorām — hrůzostrašné (kvůli neustálému rození a umírání); āpnoti — zabředává; saṁsṛtim — do hmotné existence.
Překlad
Tak podmíněná duše žijící v těle zapomíná na svůj vlastní zájem, neboť se s tělem ztotožňuje. Jelikož tělo je hmotné, přirozeně je přitahuje rozmanitost hmotného světa. Tímto způsobem živá bytost zakouší strasti hmotného bytí.
Význam
Každý se snaží být šťastný, neboť, jak je vysvětleno v minulém verši, živá bytost ve své původní duchovní podobě je přirozeně šťastná (sukham asyātmano rūpaṁ sarvehoparatis tanuḥ). Nepřipadá v úvahu, že by duchovní bytost zakoušela nějaké utrpení. Kṛṣṇa je vždy šťastný a pro živé bytosti, které jsou Jeho nedílnými částmi, je přirozené být také šťastné, ale protože se dostaly do tohoto hmotného světa a zapomněly na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou, zapomněly i na svou pravou přirozenost. Každý z nás je částí Kṛṣṇy, a máme s Ním proto láskyplný vztah, ale jelikož zapomínáme na svou totožnost a za vlastní já považujeme tělo, souží nás zrození, smrt, stáří a nemoc. Tento omyl v podobě materialistického života potrvá tak dlouho, dokud nepoznáme svůj vztah s Kṛṣṇou. Štěstí, které hledá podmíněná duše, je pouhou iluzí. To vysvětlí následující verš.