ŚB 4.27.24

Slova yavanānām ṛṣabham označují krále Yavanů. Sanskrtská slova yavana a mleccha se vztahují na ty, kdo se neřídí védskými zásadami. Podle védských zásad má člověk vstát brzy ráno, vykoupat se, zpívat Hare Kṛṣṇa, obětovat maṅgala-ārati Božstvům, studovat védskou literaturu, přijmout prasādam a věnovat se oblékání a zdobení Božstev. Má také vybírat peníze na výdaje chrámu, nebo je-li hospodář, musí jít do práce, která odpovídá předepsaným povinnostem brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi či śūdry. Takto má člověk žít na úrovni duchovního pochopení — to je védská civilizace. Ten, kdo se neřídí všemi těmito pravidly a předpisy, se nazývá yavana nebo mleccha. Neměli bychom se mylně domnívat, že se tato slova vztahují na určitou třídu lidí z jiných zemí. Pro tyto věci neplatí žádná národnostní omezení. Člověk se nazývá yavana nebo mleccha, pokud nenásleduje védské zásady, ať už žije v Indii nebo mimo Indii. Ten, kdo nedodržuje hygienické zásady předepsané ve Vedách, bude vystaven mnoha nakažlivým nemocem. Studentům v tomto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se doporučuje následovat védské zásady, a proto přirozeně žijí čistým životem.

Ten, kdo je ve vědomí Kṛṣṇy, může pracovat jako mladý člověk, i když mu je sedmdesát pět nebo osmdesát let. Dcera Kāly (Času) tedy nemůže překonat vaiṣṇavu. Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī sepisoval Caitanya-caritāmṛtu, když byl velice starý, a přesto sestavil nejúžasnější dílo o činnostech Pána Caitanyi. Śrīla Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī začali svůj duchovní život v pokročilém věku — teprve když opustili svá zaměstnání a své rodiny, ale přesto předložili mnoho cenných knih pro rozvoj duchovního života. To potvrzuje Śrīla Śrīnivāsa Ācārya, který takto Gosvāmī opěvoval:

“Skládám hluboké poklony šesti Gosvāmīm: Śrī Sanātanovi Gosvāmīmu, Śrī Rūpovi Gosvāmīmu, Śrī Raghunāthovi Bhaṭṭovi Gosvāmīmu, Śrī Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu, Śrī Jīvovi Gosvāmīmu a Śrī Gopālovi Bhaṭṭovi Gosvāmīmu, kteří důkladně studovali všechna zjevená písma, aby ustanovili věčné náboženské zásady ve prospěch všech lidských bytostí. Jsou proto uctíváni ve všech třech světech a hodni toho, abychom se jim odevzdali, protože jsou ponořeni v náladě gopī a zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Rādě a Kṛṣṇovi.”

Jarā, stáří, tedy svými účinky neobtěžuje oddané. Je to proto, že oddaný následuje pokyny a odhodlání Nārady Muniho. Všichni oddaní patří do učednické posloupnosti pocházející od Nārady Muniho, protože uctívají Božstva podle Nāradových pokynů, jak je shrnuje Nārada-pañcarātra neboli pāñcarātrika-vidhi. Oddaný se řídí zásadami pāñcarātrika-vidhi a bhāgavata-vidhi. Bhāgavata-vidhi se týká kazatelských činností — śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, naslouchání o slávě Pána Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, a jejího opěvování, a pāñcarātrika-vidhi zahrnuje arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Jelikož oddaný přísně následuje pokyny Nārady Muniho, nebojí se stáří, nemoci ani smrti. Zdánlivě může zestárnout, ale neprojeví se u něho příznaky porážky, jaké ve stáří prožívá obyčejný člověk. Stáří proto nenahání oddanému strach ze smrti, jak je tomu v případě obyčejných lidí. Když jarā, stáří, přijme útočiště u oddaného, Kālakanyā zmenšuje jeho strach. Oddaný ví, že se po smrti vrátí domů, zpátky k Bohu, a proto se smrti nebojí. Pokročilý věk ho neskličuje, ale naopak mu pomáhá být nebojácný, a tím pádem šťastný.