ŚB 4.21.47

Když Nṛsiṁhadeva nabídl Prahlādovi Mahārājovi požehnání, Prahlāda ze své velké oddanosti a snášenlivosti odmítl od Pána jakékoliv požehnání přijmout, neboť to nepovažoval za hodné upřímného oddaného. Službu Nejvyšší Osobnosti Božství s očekáváním dobré odměny odsoudil jako obchodnické jednání. Jelikož byl vaiṣṇava, nežádal požehnání pro sebe, ale měl velký soucit se svým otcem. Přestože ho otec mučil a býval by ho i zabil, kdyby Nejvyšší Pán nezabil jeho, Prahlāda Mahārāja prosil Pána, aby mu odpustil. Pán mu toto přání okamžitě splnil—Hiraṇyakaśipu byl vysvobozen z nejtemnějšího pekla a milostí svého syna se vrátil domů, zpátky k Bohu. Prahlāda Mahārāja je nejlepším příkladem vaiṣṇavy, který má vždy soucit s hříšnými osobami, trpícími pekelným životem v tomto hmotném světě. Vaiṣṇava je proto známý jako para-duḥkha-duḥkhī kṛpāmbudhiḥ neboli ten, kdo je soucitný k utrpení druhých a je oceánem milosti. Všichni čistí oddaní Pána přicházejí do tohoto hmotného světa s nejvyšším soucitem a touhou osvobodit hříšné, stejně jako to udělal Prahlāda Mahārāja. Podstupují utrpení všeho druhu a snášejí je s trpělivostí jim vlastní, neboť to je další kvalifikace vaiṣṇavy, který se snaží osvobodit všechny hříšníky z pekelných podmínek hmotné existence. Vaiṣṇavům je proto věnována následující modlitba:

Hlavním zájmem vaiṣṇavy je osvobozovat pokleslé duše.