ŚB 1.13.22

Vidura postupně upozorňuje Dhṛtarāṣṭru na všechny příznaky stáří, které se u něho už vyvinuly, aby ho upozornil na to, že smrt se velice rychle blíží a on se stále jako blázen nestará o svoji budoucnost. Uvedené znaky charakterizují stádium apakṣaya neboli postupné ochabování hmotného těla před poslední smrtelnou ranou. Tělo se narodí, vyvíjí se, zůstává, vytváří další těla, ochabuje a pak zaniká. Pošetilí lidé však chtějí v pomíjivém těle dosáhnout stálého postavení a myslí si, že jejich jmění, děti, společnost, země atd. je ochrání. S těmito bláhovými myšlenkami propadají svým dočasným zaměstnáním a zcela zapomínají na to, že se tohoto dočasného těla budou muset vzdát a že budou muset přijmout nové, aby si opět zaopatřovali společnost, přátelství a lásku a opět nakonec zahynuli. Zapomínají na svoji stálou totožnost a bláhově se angažují v nestálých zaměstnáních, přičemž zcela zapomínají na svou prvořadou povinnost. Světci a mudrci jako Vidura za těmito pošetilými lidmi přicházejí, aby je probudili z jejich snu, ale oni považují takové sādhuy a světce za příživníky na společnosti a téměř všichni odmítají naslouchat jejich slovům, i když naopak vítají pouťové sādhuy a takzvané světce, kteří mohou uspokojit jejich smysly. Vidura nebyl takový sādhu, který by chtěl uspokojovat Dhṛtarāṣṭrovy nemístné city. Správně poukazoval na životní realitu a na to, jak se lze před takovými pohromami zachránit.