ŚB 1.12.14

Jedině brāhmaṇové a sannyāsīni jsou oprávněni přijímat milodary od hospodářů. U příležitosti všech různých saṁskār, obzvláště při narození, svatbě a úmrtí, se rozdává majetek brāhmaṇům, neboť brāhmaṇové poskytují služby nejvyšší kvality ve věcech základních lidských potřeb. Milodary zahrnovaly především zlato, půdu, vesnice, koně, slony a obilí společně s dalšími plody a náčiním potřebným k přípravě úplného jídla. Brāhmaṇové tedy nebyli v pravém slova smyslu chudí. Naopak—jelikož vlastnili zlato, půdu, vesnice, koně, slony a dostatek obilí, nemuseli si sami na nic vydělávat. Mohli se tak plně oddat činnostem pro dobro celé společnosti.

Slovo tīrthavit je významné. Král dobře věděl kde a kdy rozdávat milodary. Rozdávání milodarů není v žádném případě nevýnosné nebo slepé. V śāstrách jsou milodary nabízeny osobám, které si je zasluhují na základě svého duchovního osvícení. Nikde v śāstrách nenajdeme, že cílem milodarů má být takzvaný daridra-nārāyaṇa, což je mylná představa Nejvyššího Pána jako chudáka, kterou mají neautorizované osoby. Tyto štědré milodary v podobě koní, slonů, půdy a vesnic také nedostávali žádní zkrachovalí ubožáci. Závěr je takový, že inteligentní lidé neboli brāhmaṇové, kteří se zaměstnávali výhradně ve službě Pánu, byli po všech stránkách zaopatřeni, aby se nemuseli starat o potřeby svého těla. Král a ostatní hospodáři jim s radostí zabezpečovali veškeré pohodlí.

V śāstrách je uvedeno, že dokud dítě spojuje pupeční šňůra s matkou, jeho tělo je totožné s matčiným, ale jakmile tuto šňůru přetneme a dítě se od matky odpojí, je čas vykonat očistný obřad jāta-karma. Na nově narozené dítě se přišli podívat polobozi a dávní rodinní předci, a to se pokládá za správnou příležitost pro rozdávání majetku vhodným osobám v zájmu duchovního rozvoje společnosti.