Jóga a ovládání těla a mysli

V Bhagavad-gítě Kršna neustále povzbuzuje Ardžunu, aby bojoval, protože byl válečníkem a bojovat bylo jeho povinností. Kršna mu sice v šesté kapitole popsal meditativní jógu, ale nenaléhal na něj, aby tuto cestu následoval. Připouští, že meditativní jóga je velice obtížná:

„Nejvyšší Pán pravil: Ó válečníku mocných paží, synu Kuntí, není pochyb o tom, že je velmi těžké ovládnout těkavou mysl, avšak lze to dokázat vhodným cvičením a neulpíváním.“ (Bg. 6.35)

Zde Kršna zdůrazňuje cvičení a odříkání jako prostředky k ovládání mysli. Ale co je to odříkání? Dnes se sotva dokážeme něčeho zříci, protože jsme si zvykli na nejrůznější smyslové požitky. Přestože žijeme životem neomezované smyslnosti, chodíme do jógových kroužků a myslíme si, že dosáhneme úspěchu. Pro správné vykonávání jógy je potřeba držet se mnoha pravidel a dodržovat mnoho různých zásad, ale mnozí z nás se nedokážou zbavit ani kouření.

Při popisování meditativní jógy Kršna prohlásil, že jógu nemůže správně vykonávat ten, kdo jí příliš mnoho nebo příliš málo. Ten, kdo se příliš postí, nemůže náležitě vykonávat jógu. Nebude toho schopen ani ten, kdo jí více, než je potřeba. Člověk by měl být střídmý v jídle – měl by jíst jen tolik, aby udržel tělo a duši pohromadě a nedělal z jídla smyslový požitek jazyka. Když uvidíme dobrá jídla, obvykle si nevezmeme jen jeden chod, ale ochutnáme dva, tři, čtyři a více jídel. Jazyk není nikdy spokojený. V Indii však není neobvyklé vidět jogíny, kteří jedí jen malou lžíci rýže denně a nic jiného. Meditativní jógu nemůže dělat ani ten, kdo příliš spí, ani ten, kdo spí málo. Kršna nikde neříká, že by existoval bezesný spánek. Jakmile usneme, začnou se nám zdát různé sny, ale obvykle si je nepamatujeme. V Gítě Kršna varuje, že ten, kdo příliš sní, nemůže náležitě provádět jógu. Člověk by neměl spát více než šest hodin denně. Jógu však nemůže správně provádět ani ten, kdo trpí nespavostí, protože tělo musí být v pořádku. Kršna předepisuje mnoho podobných činností k sebekázni těla. Všechny však můžeme shrnout do čtyř základních pravidel: vyhýbat se nepovolenému sexuálnímu životu, nepožívat omamné látky, nejíst maso a nehazardovat. To jsou čtyři zásady, které musí dodržovat každý, kdo se chce věnovat jakémukoliv druhu jógy. Kdo se v tomto věku dokáže těchto věcí zbavit? Chceme-li vědět, jak jsme pokročilí v józe, musíme to zjistit podle těchto měřítek.

„Jogín, transcendentalista, by měl neustále zaměstnávat své tělo, mysl a své já ve vztahu k Nejvyššímu, žít o samotě v ústraní a vždy pozorně ovládat svou mysl. Měl by se zbavit majetnických tužeb a pocitů.“ (Bg. 6.10) Z tohoto verše můžeme pochopit, že povinností jogína je vždy zůstat sám. Meditativní jóga se nedá provádět v nějakém společenství, alespoň podle Bhagavad-gíty to není možné. Při meditativní józe se není možné soustředit na Nadduši, pokud člověk není na osamělém místě. V Indii je dodnes mnoho jogínů, kteří se scházejí na Kumbha Méle. Většinu času jsou sami, ale při zvláštních příležitostech se scházejí. Mnoho tisíc jogínů a světců se i dnes sejde každých dvanáct let na posvátných místech, jako je například Allahabád, podobně jako se v Americe sjíždějí obchodníci na konferencích. Kromě toho, že jogín musí žít na osamělém místě, musí být také osvobozený od tužeb a neměl by si myslet, že pomocí jógy získá nějaké hmotné síly. Také by neměl od lidí přijímat dary nebo nějaké jiné projevy přízně. Provádí-li meditativní jógu správně, žije sám někde v džungli, v lese nebo v horách a vyhýbá se jakékoliv společnosti. Za všech okolností musí vědět, pro koho se stal jogínem. Nemyslí si, že je sám, protože Paramátmá, Nadduše, je neustále s ním. Z toho všeho je nám jasné, že pro moderního civilizovaného člověka je správné provádění jógy velice obtížné. Současná civilizace tohoto věku Kali způsobila, že je pro nás téměř nemožné zbavit se tužeb a různých majetnických pocitů a žít o samotě.

Potom Kršna popisuje Ardžunovi další detaily správného vykonávání meditativní jógy:

„K provozování jógy nechť se jogín odebere na osamělé místo. Tam ať na zemi rozprostře trávu kuša a pokryje ji jelení kůží a měkkým plátnem. Sedátko nemá být ani příliš vysoké, ani příliš nízké a mělo by být umístěno na posvátném místě. Jogín na něm má sedět pevně a cvičit se v józe ovládáním mysli, smyslů a činností a soustřeďováním mysli na jediný bod, aby očistil srdce.“ (Bg. 6.11-12) Jogíni obvykle sedí na tygří nebo jelení kůži, protože na ni nelezou hadi a neruší tak jejich meditaci. Zdá se, že v Božím stvoření má všechno své místo a své použití. Každá tráva nebo bylina slouží nějakému účelu, i když my o tom nemusíme vědět. V Bhagavad-gítě tedy Kršna jogínům radí, jak to zařídit, aby se nemuseli bát hadů. Když si jogín udělá takové sedátko na osamělém místě, začne očišťovat tělo, mysl a duši (ātmā). Nikdy by si neměl myslet: „Nyní se pokusím získat nějaké úžasné síly.“ Někdy jogíni vyvinou určité siddhi, mystické síly, ale to není smyslem jógy a skutečný jogín je neukazuje. Opravdový jogín si myslí: „Nyní jsem znečištěný tímto hmotným prostředím, a proto se musím očistit.“

Rychle zjistíme, že ovládat mysl a tělo není tak snadné, jako zajít do obchodu a něco si koupit. Kršna nám však říká, že tato pravidla je možné dodržovat, pokud následujeme metodu uvědomování si Kršny.

Sexuální touha hýbe světem, ale to ještě neznamená, že ji musíme zatracovat. Máme hmotné tělo, a dokud tomu tak bude, budeme mít i sexuální touhu. Podobně je to i s jídlem: pokud máme tělo, musíme jíst, abychom mu zajistili výživu, a musíme spát, abychom mu umožnili odpočinek. Nesmíme si myslet, že můžeme začít všechny tyto věci najednou opomíjet. Védská písma nám dávají návod, jak postupně usměrnit jídlo, spánek, pohlavní život atd. Očekáváme-li nějaký úspěch v józe, nesmíme dovolit svým bezuzdným smyslům, aby nás strhly dolů na cestu smyslových rozkoší. Proto existují určitá pravidla a omezení. Pán Šrí Kršna nám radí, že mysl je možné ovládat pomocí soustavného usměrňování. Nebudeme-li usměrňovat své činnosti, naše mysl bude více a více rozrušená. Činnosti není nutné zastavit, ale usměrnit je pomocí mysli, která je plná vědomí Kršny. Být neustále zaměstnán činností, která je nějak spojena s Kršnou, je skutečné samādhi. Být v samādhi neznamená nejíst, nepracovat, nespat a nedělat nic příjemného. Naopak. Samādhi můžeme definovat jako vykonávání usměrněných činností s myslí upřenou na Kršnu.

„Seberealizace je velice nesnadná pro toho, kdo neovládá svou mysl,“ říká Kršna (Bg. 6.36). Každý ví, že jezdit na neosedlaném koni bez uzdy je nebezpečné; může běhat, jak se mu zachce a je pravděpodobné, že se jezdci něco stane. Kršna také souhlasí s Ardžunou, že provádět jógu je velice obtížné. Dodává: „Uspěje však ten, kdo má mysl ve své moci a vynakládá úsilí správným způsobem. Takový je můj názor.“ (Bg. 6.36) Co to znamená „vynakládá úsilí správným způsobem“? Člověk musí dodržovat čtyři základní usměrňující zásady a pokračovat ve svých činnostech s myslí upřenou na Kršnu.

Chce-li se někdo věnovat doma józe, musí dbát na to, aby všechny jeho ostatní činnosti byly usměrněné. Nemůže strávit mnoho hodin denně vyděláváním peněz na živobytí. Měl by střídmě pracovat, střídmě jíst, střídmě uspokojovat smysly a co možná nejvíce se zbavit strachu a úzkosti. Tímto způsobem je možné úspěšně provádět jógu.

Podle čeho poznáme člověka, který dosáhl dokonalosti v józe? Kršna naznačuje, že jógu dovršil ten, kdo své vědomí dokáže zcela ovládat.

O jogínovi, který cvičením jógy ukázní činnosti své mysli a odvrácen od všech hmotných žádostí spočívá v transcendenci, se praví, že pevně setrvává v józe.“ (Bg. 6.18) Člověk, který dosáhl jógy, již nepodléhá nátlakům své mysli. Právě naopak. Má mysl ve své moci. Není žádoucí mysl vypnout nebo ji nechat vyhasnout. Jogín má myslet na Kršnu, na Višnua. Jogín nesmí ani na okamžik dovolit, aby se jeho mysl někde toulala. Může se zdát, že je to velice těžké, ale je to možné, následujeme-li metodu vědomí Kršny. Je-li si člověk neustále vědomý Kršny – slouží-li neustále Kršnovi – jak by se mu mysl mohla zatoulat někam jinam? Při službě Kršnovi svou mysl automaticky ovládáme.

Jogín by také neměl mít žádnou touhu po hmotném smyslovém požitku. Člověk vědomý si Kršny netouží po ničem jiném než po Kršnovi. Zcela přestat toužit je nemožné. Touhu po smyslovém požitku je třeba překonat pomocí očisty, ale touhu po Kršnovi bychom měli naopak rozvíjet. Svou touhu musíme pouze přeorientovat. Není možné ji zabít, protože touha provází každou živou bytost neustále. Vědomí Kršny je způsob, jak očistit své tužby – místo abychom toužili po mnoha věcech určených ke smyslovému požitku, budeme toužit po věcech potřebných ve službě Kršnovi. Můžeme například toužit po dobrém jídle, ale místo abychom ho připravovali pro sebe, uvaříme pro Kršnu a obětujeme Mu ho. Činnost zůstává stejná, ale mění se vědomí. Přestáváme myslet na své smysly a svůj požitek a začínáme myslet na to, jak všechno udělat správně pro Kršnu. Můžeme uvařit různé lahůdky z mléka, zeleniny, obilí a ovoce, obětovat tato vegetariánská jídla Kršnovi a modlit se: „Hmotné tělo je sídlem nevědomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích k smrti. Nejdravější a nejhůře ovladatelný ze všech smyslů je jazyk. Ovládnout jazyk je v tomto světě velice obtížné, a proto nám Kršna dal toto lahodné prasádam, duchovní jídlo, abychom mohli ovládnout jazyk. Přijměme nyní toto lahodné prasádam a opěvujme slávu Šrí Šrí Rádhy a Kršny a s láskou volejme ,Čaitanjo! Nitáji!‘“ Takto očišťujeme svou karmu, protože od začátku myslíme na to, že jídlo budeme obětovat Kršnovi. Neměli bychom si na toto jídlo dělat žádné osobní nároky. Kršna je však tak milostivý, že nám jídlo vrátí, abychom se mohli najíst a vyplnili tak svou touhu. Jestliže si člověk uspořádal život tímto způsobem – všechny své tužby zapojil do služby Kršnovi – pak bychom měli vědět, že dosáhl dokonalosti jógy. Pouhé hluboké dýchání a nějaká cvičení není jóga, kterou popisuje Bhagavad-gítá. Je třeba úplně očistit své vědomí.

Při vykonávání jógy je velice důležité, abychom měli klidnou mysl.

„Stejně jako se plamen lampy nechvěje, je-li v závětří, tak i transcendentalista, který ovládl svou mysl, setrvává vždy v meditaci o transcendentálním já.“ (Bg. 6.19) Když je svíčka v závětří, její plamen je rovný a nechvěje se. Mysl, podobně jako plamen svíčky, je snadno rozrušitelná množstvím hmotných tužeb a při sebemenším popudu se začne hýbat. Malý pohyb mysli dokáže změnit celé vědomí. V Indii je proto zvykem, že jogín žije v celibátu jako brahmačárí.

Existují dva druhy brahmačárínů: první je naprostý brahmačárí a druhý je grhastha-brahmačárí, což znamená, že má manželku, se kterou se stýká pouze podle přísných zásad a nestýká se s žádnou jinou ženou. Úplný celibát nebo usměrněný pohlavní život nám umožní udržet mysl v klidu. I když člověk složí slib naprosté pohlavní zdrženlivosti, jeho mysl může být napadána sexuálními touhami. V Indii proto není dovoleno těm, kteří dodržují slib celibátu, zůstávat o samotě dokonce ani s vlastní matkou, sestrou nebo dcerou. Mysl je tak vrtkavá, že i při sebemenším popudu dokáže způsobit naprostou spoušť.

Jogín by měl cvičit svou mysl takovým způsobem, aby ji okamžitě přivedl zpátky, jakmile se mu zatoulá od meditace o Višnuovi. To vyžaduje mnoho praxe. Člověk musí pochopit, že jeho skutečné štěstí spočívá v požitku transcendentálních smyslů, nikoliv hmotných smyslů. Smysly a touhy není třeba zničit, protože existují i v duchovním světě. Skutečné štěstí je však transcendentální hmotným smyslovým zážitkům. Není-li o tom člověk přesvědčen, bude jistě sveden a poklesne. Každý by měl proto vědět, že štěstí, které se snaží získat z hmotných smyslů, není skutečné.

Opravdoví jogíni si skutečně užívají. Ale jak? Ramante yogino ’nante – jejich požitek je neomezený, pociťují neomezené štěstí, duchovní štěstí, nikoliv hmotné. Toto je skutečný význam slova Rāma při zpívání Hare Ráma. Rāma je požitek z duchovního života. Duchovní život je blažený a Kršna je také dokonale blažený. Nemusíme se vzdávat radosti, ale musíme se naučit, jak si užívat správně. Nemocný člověk se nemůže radovat ze života, jeho radost je falešná. Když se však uzdraví, může si opět užívat. Podobné je to i s námi. Dokud máme hmotné pojetí života, naše radost není opravdová, spíše se více a více zaplétáme do hmotné přírody. Když se nemocný člověk, který má zakázáno jíst, pořádně nají, může ho to zabít. Čím více se snažíme zvětšit svůj hmotný požitek, tím více se zaplétáme do tohoto světa a tím těžší pro nás bude se z něj dostat. Všechny systémy jógy jsou určeny k tomu, aby vyprostily podmíněnou duši z tohoto vězení, tedy k přechodu od falešného požitku z hmotných věcí ke skutečnému požitku z vědomí Kršny. Šrí Kršna říká:

„Ve stavu dokonalosti zvaném samádhi neboli vnitřní vytržení je mysl cvičením jógy úplně odpoutána od všech hmotných mentálních činností. Tato dokonalost je charakterizována schopností nazírat na své já prostřednictvím čisté mysli a žít a těšit se ve vlastním já. V tomto radostném stavu prožívá člověk bezmezné transcendentální štěstí poznané transcendentálními smysly. Když člověk dosáhne této úrovně, nevzdálí se už nikdy od pravdy a nemyslí si, že by mohl získat něco cennějšího. V tomto stavu jím nepohnou ani ty největší těžkosti. Toto je vskutku opravdové osvobození od všech strastí pocházejících ze styku s hmotou.“ (Bg. 6.20-23)

Jeden druh jógy může být snazší a druhý těžší, ale v každém případě se člověk musí očistit a pochopit, že skutečná radost existuje jen ve službě Kršnovi.

„O člověku, který se vzdal všech hmotných žádostí, který nejedná pro smyslový požitek a nezabývá se plodonosnými činnostmi, se říká, že je pokročilý v józe. Člověk se musí pomocí své mysli osvobodit, nikoliv degradovat. Mysl je jak přítelem, tak i nepřítelem podmíněné duše.“ (Bg. 6.4 – 5) Musíme se vlastními silami povznést na duchovní úroveň. V tomto ohledu jsme si buď přáteli, nebo nepřáteli. Záleží to na nás. Čánakja Pandit napsal velice pěkný verš: „Nikdo není ničím přítelem a nikdo není ničím nepřítelem. Jen na základě chování považujeme někoho za přítele a někoho za nepřítele.“ Nikdo se nenarodil naším nepřítelem a nikdo se nenarodil jako náš přítel. Tyto vztahy se určují podle našeho vzájemného chování. Podobně jako se nějakým způsobem chováme k lidem kolem sebe, chováme se také sami k sobě. Můžeme být svým vlastním přítelem nebo svým vlastním nepřítelem. Jako přítel chápu svou skutečnou totožnost duchovní částečky, a když vidím, že jsem se nějak dostal do styku s hmotnou přírodou, budu se snažit jednat takovým způsobem, abych se z tohoto zapletení vysvobodil. Pak jsem svým vlastním přítelem. Jestliže nevyužiji této příležitosti, pak jsem sám sobě tím nejhorším nepřítelem.

„Pro toho, kdo podmanil svou mysl, je mysl nejlepším přítelem, ale pro toho, kdo mysl neovládl, je největším nepřítelem.“ (Bg. 6.6) Jak může být člověk svým přítelem? To je zde pěkně vysvětleno. Ātmā znamená „mysl“, „tělo“ a „duše“. Člověk v tělesném pojetí života si myslí, že ātmā je tělo. Přeneseme-li se nad tělesnou úroveň a dostaneme-li se na úroveň mentální, znamená pro nás ātmā mysl. Povýšíme-li se však na skutečně duchovní úroveň, bude ātmā znamenat duši. Ve skutečnosti jsme naprosto duchovní. Podle našeho duchovního rozvoje se význam slova ātmā mění. Podle védského slovníku Nirukti ātmā znamená tělo, mysl a duše. V tomto verši Bhagavad-gíty slovo ātmā znamená mysl.

Jestliže pomocí jógy vycvičíme svou mysl, pak bude naším přítelem, ale necháme-li ji, ať si dělá, co chce, nebude náš život nikdy úspěšný. Pro člověka, který nemá ponětí o duchovním životě, je mysl nepřítelem. Když si člověk myslí, že je tělo, pak bude mysl jednat v jeho neprospěch. Bude jen sloužit hrubému hmotnému tělu, a tak bude živou bytost stále více zaplétat do hmotného světa. Pochopí-li však někdo, že je duše, která se liší od těla, může mu mysl pomoci na cestě osvobození. Mysl sama o sobě nemá, co by dělala – jen čeká, až ji vycvičíme a zaměstnáme. Mysl se nejlépe vycvičí prostřednictvím společnosti. Toužit je funkcí mysli a tužby vznikají podle toho, s čím se dostáváme do styku. Chceme-li, aby mysl jednala jako náš přítel, musíme být v dobré společnosti.

Nejlepší společností je sādhu, člověk vědomý si Kršny nebo člověk usilující o duchovní realizaci. Jsou lidé, kteří se snaží získat dočasné věci (asat). Hmota a tělo jsou pomíjivé. Když chce někdo získat tělesné rozkoše, bude podmíněný dočasnými věcmi. Bude-li se však snažit o seberealizaci, jeho snaha bude mít trvalé výsledky (sat). Inteligentní člověk se bude snažit stýkat s lidmi, kteří se pomocí různých druhů jógy snaží dostat na úroveň seberealizace. Realizovaný sādhu bude nakonec schopen přetnout pouta k hmotnému světu. To je výhoda dobré společnosti. Kršna například přednesl Ardžunovi celou Bhagavad-gítu, aby mohl přeseknout pouta hmotné náklonnosti. Ardžuna ulpíval na věcech, které mu bránily vykonávat jeho povinnost. Chceme-li něco přeseknout, potřebujeme nějaký velice ostrý nástroj a k odseknutí mysli od jejích pout jsou často nutná ostrá slova. Sādhu nebo učitel užívá nemilosrdně ostrá slova, když přesekává mentální pouta svého žáka. Říká nekompromisní pravdu a tak je schopen zbavit ho připoutanosti. Například na začátku Bhagavad-gíty Kršna říká Ardžunovi, že sice mluví jako učenec, ale ve skutečnosti je prvotřídní hlupák. Chceme-li se odpoutat od tohoto hmotného světa, měli bychom být připraveni na podobná tvrdá slova od našeho duchovního učitele. Lichotky a kompromisy jsou k ničemu tam, kde je zapotřebí ostrých slov.

Bhagavad-gítá odsuzuje hmotné pojetí života na mnoha místech. Ten, kdo si myslí, že země, ve které se narodil, je hodná uctívání, kdo chodí na posvátná místa a nezajímá se o světce, kteří tam žijí, je stejný jako osel. Stejně jako nepřítel neustále přemýšlí, jak by člověku uškodil, tak neovládnutá mysl stahuje člověka stále hlouběji do hmotného světa. Podmíněné duše tvrdě bojují s myslí a ostatními smysly. Jelikož mysl řídí ostatní smysly, je velice důležité si z ní udělat přítele.

„Člověk, který ovládl svou mysl a takto došel klidu, dosáhl již Nadduše a neovlivňují ho radosti nebo strasti, chlad nebo horko, pocta nebo opovržení.“ (Bg. 6.7) Cvičením mysli je možné dosáhnout vyrovnanosti, neboť mysl má sklon nás stále připoutávat k pomíjivým věcem, podobně jako kůň bez uzdy strhne vůz nebezpečným směrem. I když jsme věční, z nějakého důvodu nás začaly přitahovat pomíjivé věci. Mysl však můžeme snadno ovládnout, když bude neustále zaměřená na Kršnu. Pevnost je v bezpečí, když ji brání velký generál. Když tedy do pevnosti své mysli umístíme Kršnu, nebudou do ní moci proniknout žádní nepřátelé. Hmotné vzdělání, bohatství a síla nám nepomohou ovládnout mysl. Velký oddaný se modlí: „Kdy budu schopen neustále na Tebe myslet? Má mysl mě stále vláčí sem a tam, ale když se mi ji podaří upnout k lotosovým nohám Kršny, je najednou křišťálově jasná.“ S jasnou myslí můžeme meditovat o Nadduši, Paramátmě, která je neustále přítomná v srdci spolu s individuální duší. Jógový systém vede k ovládnutí mysli a k soustředění na Paramátmu, Nadduši, která je v srdci. Dříve citovaný verš z Bhagavad-gíty naznačuje, že ten, kdo ovládl svoji mysl a přetrhal všechna pouta k pomíjivým věcem, se bude schopen soustředit na Paramátmu. Takový člověk se zbaví všech dualit a označení.