Bg. 6.18

Jógí se svými činnostmi liší od obyčejného člověka tím, že upustil od všech hmotných tužeb, z nichž nejsilnější je touha po sexu. Dokonalý jógí má natolik ukázněnou mysl, že ho žádná hmotná touha už nemůže rozrušit. Lidé vědomí si Kṛṣṇy mohou tohoto dokonalého stádia automaticky dosáhnout způsobem, který uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (9.4.18–20):

„Král Ambarīṣa především upíral svou mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy, a potom popořádku: slova používal k popisování Pánových transcendentálních vlastností, ruce k vytírání chrámu Pána, uši k naslouchání o Pánových činnostech, oči ke zhlížení Pánových transcendentálních podob, tělo k dotýkání se těl oddaných, čich k cítění vůně lotosových květů obětovaných Pánu, jazyk k ochutnávání lístků tulasī obětovaných u lotosových nohou Pána, nohy k navštěvování poutních míst, kde stojí chrámy Pána, hlavu ke skládání poklon Pánu a touhy k naplňování Pánova poslání. Všechny tyto transcendentální činnosti se hodí k čistým oddaným.“

Pro stoupence neosobní cesty je možná toto transcendentální stádium nepopsatelné a nedostižné, ale jak vidíme z popisu činností Mahārāje Ambarīṣe, pro člověka vědomého si Kṛṣṇy je velice snadné a praktické. Transcendentální jednání není praktické, dokud není mysl upnutá neustálým vzpomínáním na lotosové nohy Pána. Tyto předepsané činnosti v oddané službě se nazývají arcana neboli způsob, jak zaměstnávat všechny smysly službou Pánu. Smysly a mysl potřebují nějaké zaměstnání. Pouhé sebezapírání je nepraktické. Pro všechny lidi – a zvlášť pro ty, kteří nejsou v životním stádiu odříkání, – je proto výše popsané transcendentální zaměstnávání smyslů a mysli dokonalým procesem, jenž vede k transcendentální realizaci, kterou Bhagavad-gītā označuje slovem yukta.