Hmotný svět je světem duality – v parném létě nás trápí vedro a v zimě tuhé mrazy. Jednou jsme šťastní, a vzápětí jsme nešťastní. Jednou nás lidé chválí, a po nějaké době nás pomlouvají. V tomto hmotném světě duality není možné porozumět jedné věci, aniž bychom porozuměli jejímu opaku. Nepochopím, co je úcta, pokud nevím, co je to pohana. Také nepochopím, co je to neštěstí, pokud jsem nepoznal štěstí, a stejně nepochopím, co je štěstí, pokud jsem neprožil utrpení. Člověk musí transcendovat tyto duality, které nás budou provázet tak dlouho, dokud budeme mít hmotné tělo. Když se člověk snaží zbavit hmotného pojetí – nikoliv těla, ale hmotného pojetí – musí se naučit tyto duality snášet. V druhé kapitole Bhagavad-gíty Kršna říká Ardžunovi, že duality ve formě radostí a strastí existují jen kvůli tělu. Jsou jako kožní nemoc, jako svědění. Když nás něco svědí, neměli bychom se zbláznit a začít se škrábat. Neměli bychom zešílet a zanechat svých povinností jen proto, že nás štípl komár. Mnoho dualit je nutné snášet, ale když svou mysl upřeme na Kršnu, budou se nám zdát všechny duality nepodstatné.

Jak je možné tyto duality snášet?

„Praví se, že člověk, který je plně uspokojen získaným a zrealizovaným poznáním, se nazývá jogín (neboli mystik) a je seberealizovanou duší. Takový člověk již dosáhl transcendentální úrovně a dospěl k sebeovládání. Na všechno – na hroudu, kámen či zlato – pohlíží stejně.“ (Bg. 6.8) Jñāna je teoretické poznání a vijñāna je praktické poznání. Student určitého vědního oboru se musí naučit jak vědecké teorie, tak i jejich praktické použití. Pouze teoretické poznání mu nebude k ničemu. Musí umět použít poznání v praxi. Podobně i v józe se člověk nemá spokojit pouze s teoretickým poznáním. Musí ho uvést do praxe. Pochopit, že „já nejsem toto tělo“ a zároveň dělat všemožné nesmysly, to je k ničemu. Existuje mnoho společností, jejichž členové se vší vážností studují védántskou filozofii a přitom kouří, pijí a užívají si smyslného života. Mít pouhé teoretické poznatky nikomu nepomůže. Poznání se musí projevit i v praktickém životě. Člověk, který opravdu pochopil, že „není toto tělo“, se bude snažit omezit své tělesné potřeby na minimum. Bude-li jen stále zvyšovat své tělesné požadavky a přitom si myslet „nejsem toto tělo“, k čemu mu bude takové poznání? Uspokojený může být člověk jen tehdy, když jdou jñāna a vijñāna ruku v ruce.

Když někdo prakticky zrealizuje duchovní poznání, pak provádí opravdovou jógu. Někteří lidé chodí na hodiny jógy, ale jejich život zůstane stejný jako před tím. Nijak se nezmění, nemají žádnou realizaci. Jak vypadá praktická realizace? Mysl je klidná a vyrovnaná a nezajímá se o lákadla hmotného světa. Člověka, který se takto ovládá, již nepřitahuje hmotný lesk a na všechno – na kámen, zlato nebo hroudu – se dívá stejně. Hmotná civilizace vytváří ve jménu pokroku tolik věcí jen pro smyslový požitek. Ale ten, kdo setrvává v józe, se na tyto věci dívá jako na odpadky na ulici. A co více:

„Pokročilejší je ten, kdo se dívá stejně na přátele, druhy, nepřátele, lidi nestranné, závistivé, příbuzné, zbožné či hříšné.“ (Bg. 6.9) Jsou různé druhy přátel. Suhṛt je přirozeně laskavý a vždy si přeje naše dobro. Mitra je obyčejný přítel a udasīna je neutrální. V hmotném světě je tedy někdo naším příznivcem, přítelem nebo osobou neutrální – ani přítelem, ani nepřítelem. Jiný může být prostředníkem mezi mnou a mými nepřáteli a v tomto verši je označován slovem madhya-stha. Na základě svých vlastních úvah také někoho můžeme považovat za zbožného a jiného za bezbožného. Pro člověka na transcendentální úrovni však všichni přátelé a nepřátelé přestávají existovat. Skutečně učený člověk se již nedívá na ostatní jako na své přátele a nepřátele, protože ve skutečnosti „nikdo není můj přítel ani nepřítel, nikdo není můj otec, nikdo není má matka atd.“ Všichni jsme pouze živé bytosti hrající na jevišti úlohu otce, matky, dítěte, přítele, nepřítele, hříšníka nebo světce... Je to jako velké drama s mnoha postavami hrajícími různé úlohy. Na jevišti může být někdo naším nepřítelem nebo něčím jiným, ale mimo jeviště jsou všichni herci přáteli. Podobně hrajeme s těmito těly na jevišti hmotného světa a jeden druhému dáváme mnoho označení. Mohu si myslet: „To je můj syn,“ ale ve skutečnosti žádného syna počít nemohu. Není to možné. Nanejvýš mohu zplodit nějaké tělo. Žádný člověk nedokáže vytvořit živou bytost. Při pohlavním styku žádná živá bytost nevzniká. Živá bytost je umístěna do emulze sekrecí. To je závěr Šrímad-Bhágavatamu. Všechny vztahy mezi těly jsou jen hrou na jevišti. Člověk, který je skutečně realizovaný a je skutečným jogínem, již tyto tělesné odlišnosti nevidí.