Skip to main content

17. KAPITOLA

Capítulo 17

Uhašení lesního požáru

Extinguiendo el incendio del bosque

Poté, co král Paríkšit vyslechl příběh o potrestání Káliji, zeptal se Šukadévy Gósvámího, proč Kálija opustil svůj pěkný ostrov a proč se k němu Garuda choval tak nepřátelsky. Šukadéva Gósvámí sdělil králi, že na ostrově zvaném Nágálaja bydleli hadi a Kálija byl jedním z jejich vůdců. Garuda, jemuž jsou hadi potravou, tento ostrov navštěvoval a mnoho hadů tam zabíjel. Některé z nich skutečně snědl, ale jiní umírali zbytečně. Hadí společnost byla tak zneklidněná, že jejich vůdce Vásuki se dožadoval ochrany u Pána Brahmy. Pán Brahmá vyjednal, že Garuda nebude hadí společnost znepokojovat, obětují-li mu jednoho hada vždy v polovině dorůstajícího nebo ubývajícího měsíce. Měl být pro něho připravený pod stromem jako obětní dar. Garuda se spokojil s touto obětí a nechal ostatní hady na pokoji.

El rey Parīkṣit, después de oír del castigo de Kāliya, le preguntó a Śukadeva Gosvāmī por qué Kāliya había dejado su bella tierra y por qué Garuḍa era tan enemigo de él. Śukadeva Gosvāmī le informó al Rey que la isla conocida como Nāgālaya estaba habitada por serpientes, y que Kāliya era una de las principales serpientes de allí. Garuḍa, que estaba acostumbrado a comer serpientes, solía ir a esa isla y matar muchas de ellas a voluntad. A algunas de ellas se las comía verdaderamente, pero a otras las mataba innecesariamente. La sociedad reptil se perturbó tanto, que su líder, Vāsuki, apeló al Señor Brahmā para que los protegiera. El Señor Brahmā hizo un convenio mediante el cual Garuḍa no crearía perturbación: en cada día de media Luna, la comunidad reptil le ofrecería una serpiente a Garuḍa. La serpiente debía mantenerse debajo de un árbol como una ofrenda de sacrificio a Garuḍa. Garuḍa estuvo satisfecho con esta ofrenda, y, por consiguiente, no perturbó a ninguna otra serpiente.

Později však Kálija této situace zneužil. Byl nemístně pyšný na množství svého jedu a na svou hmotnou sílu a myslel si: “Proč by měl Garuda dostávat takovou oběť?” Ukončil obětování a sám sežral dar určený Garudovi. Když Garuda, velký oddaný a přepravce Višnua, zjistil, že Kálija žere jeho obětní dary, velice se rozzlobil a pospíchal na ostrov, aby opovážlivého hada zabil. Kálija se pokusil s Garudou bojovat — obrátil se proti němu svými mnoha hlavami a ostrými jedovými zuby se ho snažil uštknout. Garuda, Tárkšjův syn, s velkou zlostí a silou hodnou Višnuova přepravce Káliju udeřil svými zářícími zlatými křídly. Kálija, který je také známý jako Kadrusúta neboli syn Kadrú, okamžitě uprchl do jezera zvaného Kálija-hrada v řece Jamuně, kam Garuda nemohl.

Pero, gradualmente, Kāliya se aprovechó de esta situación. Él se envaneció innecesariamente por el volumen de su veneno acumulado, así como también por su poder material, y pensó: «¿Por qué se le debe ofrecer a Garuḍa este sacrificio?». Entonces, dejo de ofrecer todo sacrificio y, en lugar de eso, él mismo se comió la ofrenda destinada a Garuḍa. Cuando Garuḍa, el gran devoto transportador de Viṣṇu, se dio cuenta de que Kāliya se estaba comiendo los sacrificios ofrecidos, se puso iracundo y rápidamente se precipitó hacia la isla para matar a la ofensiva serpiente. Kāliya trató de pelear con Garuḍa y se le enfrentó con sus muchas cabezas y afilados colmillos venenosos. Kāliya intentó morderlo, y Garuḍa, el hijo de Tārkṣya, con gran furia y con la gran fuerza digna del transportador del Señor Viṣṇu, golpeó el cuerpo de Kāliya con sus refulgentes alas doradas. Kāliya, a quien también se le conoce como Kadrūsuta, el hijo de Kadrū, inmediatamente huyó al lago conocido como Kāliyadaha, debajo del río Yamunā, al cual Garuḍa no podía acercarse.

Kálija vyhledal úkryt ve vodách Jamuny z následujícího důvodu. Garuda navštěvoval nejen Kálijův ostrov, ale létal také k Jamuně, kde si chytal ryby k jídlu. Tam však přebýval mocný jógí Saubhari Muni, který meditoval ve vodě a měl s rybami soucit. Požádal Garudu, aby tam nechodil a ryby neznepokojoval. Přestože Garuda jako Višnuův přepravce nebyl nucen poslouchat něčí příkazy, žádosti velkého jógího vyhověl. Místo aby zůstal a snědl mnoho ryb, odnesl si jednu velkou rybu, která byla jejich vůdcem. Mudrce Saubhariho mrzelo, že Garuda unesl jednu z vůdčích ryb, a ve snaze je ochránit proklel Garudu následovně: “Jestliže sem Garuda ještě někdy přijde lovit ryby, okamžitě zahyne. Vkládám do svých slov veškerou sílu.”

Kāliya se refugió en las aguas del Yamunā por la siguiente razón. Así como Garuḍa iba a la isla de la serpiente Kāliya, así también solía ir al Yamunā a atrapar peces para comer. Sin embargo, había un gran yogī, conocido como Saubhari Muni, que solía meditar dentro del agua y era muy compasivo con los peces. Él le pidió a Garuḍa que no fuera allí a molestar a los peces. A pesar de que Garuḍa no está bajo control de ninguna persona, pues es el transportador del Señor Viṣṇu, aun así no desobedeció la orden del gran yogī. En vez de quedarse y comer muchos peces, se llevó un gran pez, que era el líder de ellos. Saubhari Muni lamentó que Garuḍa se llevara a uno de los líderes de los peces y, pensando en la protección de los peces, maldijo a Garuḍa con las siguientes palabras: «Desde este día en adelante, si Garuḍa viene aquí a atrapar peces, entonces —yo digo esto con toda mi fuerza— él será matado inmediatamente».

Pouze Kálija věděl o tomto prokletí. Měl tedy jistotu, že tam Garuda nepřiletí, a proto považoval za moudré uchýlit se do jezera v Jamuně. Vyhledání záštity u mudrce Saubhariho však Káliju nezachránilo, neboť z Jamuny ho vyhnal Krišna, Garudův pán. Za povšimnutí stojí, že Garuda má přímý vztah s Nejvyšší Osobností Božství a je tak mocný, že nepodléhá ničímu nařízení či prokletí. Saubhari Muni se ve skutečnosti dopustil prohřešku, když proklel Garudu, jemuž je ve Śrīmad-Bhāgavatamu připisován stejný význam jako Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavánovi. I když se Garuda nepokoušel o odvetu, Muni trestu za svůj přestupek vůči velké vaišnavské osobnosti neunikl. Kvůli tomuto přestupku poklesl ze svého postavení jógího, oženil se a začal si užívat hmotného světa. Poklesnutí mudrce Saubhariho, o němž se předpokládalo, že byl pohroužen v meditaci a duchovní blaženosti, je ponaučením pro ty, kdo se dopouštějí prohřešků proti vaišnavům.

Esta maldición únicamente la conocía Kāliya. Por consiguiente, Kāliya estaba convencido de que Garuḍa no sería capaz de ir allí, y así, él pensó que era conveniente refugiarse en el lago que se hallaba dentro del Yamunā. Pero el hecho de que Kāliya se refugiara en Saubhari Muni no tuvo éxito, pues él fue echado del Yamunā por Kṛṣṇa, el amo de Garuḍa. Es de notarse que Garuḍa está directamente relacionado con la Suprema Personalidad de Dios, y es tan poderoso, que nunca está sujeto a ninguna orden o maldición. En realidad, la maldición de Garuḍa —de quien se afirma en el Śrīmad-Bhāgavatam que es de la estatura de la Suprema Personalidad de Dios, Bhagavān— era una ofensa por parte de Saubhari Muni. Aunque Garuḍa no trató de vengarse, el Muni no se salvó de su acto ofensivo contra una gran personalidad vaiṣṇava. Debido a su ofensa, Saubhari cayó de su posición yóguica y más tarde se convirtió en un jefe de familia, un disfrutador de los sentidos en el mundo material. La caída de Saubhari Muni, quien supuestamente estaba absorto en la bienaventuranza espiritual mediante la meditación, es una instrucción para el que ofende a los vaiṣṇavas.

Když Krišna konečně vyšel z Kálijova jezera, uviděli Ho všichni přátelé a příbuzní na břehu Jamuny. Objevil se před nimi krásně oblečený, potřený čandanovou pastou, ozdobený cennými šperky a drahokamy a téměř celý pokrytý zlatem. Obyvatelé Vrindávanu — pasáčkové a pastevci, gópí, matka Jašódá, Mahárádž Nanda a všechny krávy a telátka — viděli, jak Krišna vychází z Jamuny, a zdálo se jim, jako by se jim vrátil vlastní život. Když se člověk probere z bezvědomí, přirozeně se začne radovat a těšit ze života. Jeden po druhém si tiskli Krišnu k hrudi a cítili velikou úlevu. Matka Jašódá, Róhiní, Mahárádž Nanda a pastevci měli tak nesmírnou radost, že když Krišnu objímali, mysleli si, že dosáhli konečného cíle svých životů.

Cuando Kṛṣṇa salió finalmente del lago de Kāliya, todos Sus amigos y parientes que estaban en la ribera del Yamunā lo vieron. Él apareció ante ellos hermosamente adornado, untado en todo Su cuerpo con pasta de candana, engalanado con joyas y piedras, y casi completamente cubierto de oro. Los habitantes de Vṛndāvana, los pastorcillos y los pastores de vacas, madre Yaśodā, Mahārāja Nanda y todas las vacas y terneros, vieron a Kṛṣṇa que venía del Yamunā, y fue como si hubieran recobrado su misma vida. Cuando una persona recobra la vida, naturalmente se absorbe en el placer y en el júbilo. Por turnos, cada uno de ellos apretó a Kṛṣṇa contra su pecho, y así sintieron un gran alivio. Madre Yaśodā, Rohīṇi, Mahārāja Nanda y los pastores de vacas se pusieron tan felices, que abrazaron a Kṛṣṇa y pensaron que habían alcanzado la meta última de sus vidas. 

Balaráma také objal Krišnu, ale smál se, protože zatímco všichni ostatní trnuli hrůzou, On věděl, co se s Krišnou stane. Všechny stromy na břehu Jamuny, všechny krávy, býci i telátka se radovali, že je Krišna s nimi. Vrindávanští bráhmanové okamžitě přišli se svými manželkami, aby Krišnovi a členům Jeho rodiny blahopřáli. A jelikož jsou bráhmanové považováni za duchovní učitele společnosti, dávali Krišnovi a Jeho rodině požehnání, když se vyprostil z takového nebezpečí. Také požádali Mahárádže Nandu, aby jim u této příležitosti něco daroval. Mahárádž Nanda měl velikou radost, že se Krišna vrátil, a podaroval bráhmany spoustou krav a zlata. Matka Jašódá mezitím Krišnu objala, posadila si Ho na klín a bez ustání ronila slzy.

Balarāma también abrazó a Kṛṣṇa, pero Él se estaba riendo, porque había sabido lo que le sucedería a Kṛṣṇa cuando todos los demás estaban tan agobiados por la ansiedad. Todos los árboles de la ribera del Yamunā, todas las vacas, los toros y los terneros estaban llenos de placer, debido a la aparición allí de Kṛṣṇa. Los brāhmaṇas habitantes de Vṛndāvana, junto con sus esposas, fueron inmediatamente a felicitar a Kṛṣṇa y a los miembros de Su familia. A los brāhmaṇas se les considera los maestros espirituales de la sociedad. Ellos les ofrecieron sus bendiciones a Kṛṣṇa y a Su familia a causa de la liberación de Kṛṣṇa. Además le pidieron a Mahārāja Nanda que les diera alguna caridad en esa ocasión. Estando tan complacido con el regreso de Kṛṣṇa, Mahārāja Nanda comenzó a dar muchas vacas y mucho oro como caridad a los brāhmaṇas. Mientras Nanda Mahārāja se ocupaba de ese modo, madre Yaśodā sencillamente abrazó a Kṛṣṇa, y lo hizo sentarse en su regazo mientras ella derramaba lágrimas continuamente.

Jelikož byl již pozdní večer a všichni vrindávanští obyvatelé, včetně krav a telátek, byli velice unaveni, rozhodli se ulehnout k odpočinku na břehu řeky. Uprostřed noci, když spali, náhle vypukl velký lesní požár a brzy to vypadalo, že všechny obyvatele Vrindávanu pohltí. Jakmile ucítili žár ohně, okamžitě vyhledali útočiště u Krišny, Nejvyšší Osobnosti Božství, přestože si hrál jako jejich dítě. Říkali: “Náš milý Krišno! Ó Nejvyšší Osobnosti Božství! Náš milý Balarámo, zdroji veškeré síly! Prosíme, pokuste se nás zachránit před tímto mocným ničivým ohněm. Jste naše jediné útočiště. Tento pustošivý oheň nás všechny pohltí!” Takto se modlili ke Krišnovi — říkali, že nemohou nalézt jiné útočiště než u Jeho lotosových nohou. Pán Krišna měl soucit s lidmi ze svého města; okamžitě celý lesní požár spolkl, a tak je zachránil. Pro Krišnu na tom není nic nemožného, protože je neomezený. Má neomezenou moc a může udělat, cokoliv se Mu zlíbí.

Puesto que era casi de noche y todos los habitantes de Vṛndāvana, incluyendo las vacas y los terneros, estaban muy cansados, decidieron descansar en la ribera del río. A media noche, mientras descansaban, hubo de repente un gran incendio en el bosque, y pareció que el fuego devoraría muy pronto a todos los habitantes de Vṛndāvana. Tan pronto como ellos sintieron el calor del fuego, de inmediato se refugiaron en Kṛṣṇa, la Suprema Personalidad de Dios, aunque Él actuaba tal como si fuera su hijo. Ellos comenzaron a decirle: «¡Nuestro querido Kṛṣṇa!, ¡oh, Suprema Personalidad de Dios! ¡Nuestro querido Balarāma, fuente de toda fuerza! Por favor, traten de salvarnos de este incendio que está devorándolo y devastándolo todo. Nosotros no tenemos ningún otro refugio mas que Ustedes. ¡Este incendio devastador nos tragará a todos nosotros!». De este modo, ellos le oraron a Kṛṣṇa, diciendo que no podían tener otro refugio mas que el de Sus pies de loto. El Señor Kṛṣṇa, compadeciéndose de Sus propios paisanos, se tragó inmediatamente todo el incendio del bosque y los salvó. Esto no era imposible para Kṛṣṇa, porque Él es ilimitado. Él tiene poder ilimitado para hacer cualquier cosa que desee.

Takto končí Bhaktivédántův výklad 17. kapitoly knihy Krišna, nazvané “Uhašení lesního požáru”.

Así termina el significado de Bhaktivedanta, del capítulo décimo séptimo del libro Kṛṣṇa, titulado: «Extinguiendo el incendio del bosque».