Tato mantra mám nabízí srovnání vidji a avidji. Avidyā neboli nevědomost je nesporně nebezpečná, ale vidyā neboli vědomost je daleko nebezpečnější, je-li mylná nebo zbloudilá. Tato mantra Šrí Íšópanišady je dnes aktuálnější než kdy jindy. Moderní civilizace dosáhla značných pokroků v oblasti všeobecného vzdělání, ale výsledkem je, že lidé jsou ještě nešťastnější než dříve, poněvadž se zdůrazňuje materiální pokrok na úkor nejdůležitější stránky lidského života, to jest duchovního aspektu.

Co se týče vidji, první mantra jasně vysvětlila. že Nejvyšší Pán je vlastníkem všeho, a že zapomínání tohoto faktu se nazývá nevědomost. Čím více člověk zapomíná na tuto životní skutečnost, v tím větší temnotě se nalézá. Proto je bezbožná civilizace, zaměřená na takzvaný rozvoj vzdělání, nebezpečnější než civilizace, v níž mají široké vrstvy lidu nižší materiální úroveň.

Z lidských skupin karmích, džňáních a jógínů se činnostem zaměřeným na uspokojování smyslů věnují karmíové. V moderní civilizaci se téměř 99,9 procent lidí věnuje těmto činnostem pod heslem industrializace, hospodářského rozvoje, altruismu, politické činnosti aj. Veškerá tato činnost se však ve skutečnosti zakládá na uspokojování smyslů a po vědomí Boha popsané v první mantře tam není ani stopy.

Bhagavad-gítá (7.15) používá pro označení lidí, kteří se věnují hrubému uspokojování smyslů, výrazu mūḍha, osel. Osel je symbolem hlouposti. Ti, kdo se zabývají pouze planou honbou za smyslovými požitky, uctívají podle Šrí Íšópanišady avidju. Ti, kdo hrají roli pomocníků takovéto civilizace ve jménu rozvoje vzdělání, nadělají ve skutečnosti víc škody než ti, kdo se nacházejí na úrovni hrubého uspokojování smyslů. Rozvíjení vzdělání bezbožnými lidmi je stejně nebezpečné jako vzácný šperk na hlavě kobry. Kobra ozdobená drahocenným šperkem je ještě nebezpečnější než kobra bez šperku. V Hari-bhakti-sudhódaji se rozvoj vzdělání bezbožných lidí přirovnává k dekoraci na mrtvém těle. V Indii, stejně jako v mnoha jiných zemích, nesou někdy lidé podle starého zvyku v čele průvodu vyzdobenou mrtvolu, aby potěšili truchlící pozůstalé. Právě taková je i moderní civilizace: slátanina činností, jež mají zastřít nepřetržité utrpení hmotné existence. Cílem těchto činností je smyslový požitek. Nad smysly však stojí mysl, nad myslí inteligence a nad inteligencí duše. Cílem opravdového vzdělání má tudíž být seberealizace, to jest realizace duchovních hodnot duše. Vzdělání, jež nevede k této realizaci, musíme pokládat za avidju, čili nevědomost. Pěstováním této nevědomosti klesá člověk do nejtemnějších končin.

Védy rozlišují tyto druhy nepravých světských učitelů: 1. veda-vāda-rata, 2. māyayāpahṛta-jñāna, 3. āsuraṁ bhāvam āśrita, a 4. narādhama. Veda-vāda-rata je ten, kdo se prohlašuje za velkého znalce védských spisů, ale naneštěstí se úplně odchyluje od jejich smyslu a cíle. V Bhagavad-gítě (15.18-20) se praví, že cílem védských spisů je poznání Osobnosti Božství, ale veda- vāda-rata nemá o Osobnost Božství ani nejmenší zájem. Je naopak fascinován hmotnými výsledky, jako je například dosažení nebeského království atd.

Jak je řečeno v první mantře, máme si být vědomi toho, že všechno patří Osobnosti Božství, a že se musíme spokojit s přiděleným dílem životních nezbytností. Účelem celého védského písemnictví je probudit v zapomětlivých lidských bytostech toto vědomí Boha. Stejný cíl je vytýčen různými způsoby v rozličných spisech po celém světě k poučení pošetilého lidstva. Konečným cílem je tudíž dovést člověka zpět k Bohu.

Veda-vāda-rata je však místo toho, aby poznal smysl Véd, přesvědčen, že vedlejší výsledky, jako například dosažení nebeských rozkoší ve formě smyslových požitků—tedy chtíče, který je skutečnou příčinou hmotného otroctví—jsou konečným cílem védských spisů. Tito lidé zavádějí svým chybným výkladem Véd ostatní na scestí. Někdy odsuzují dokonce i Purány, autentické védské výklady pro laiky. Podávají vlastní výklady védských spisů a opomíjejí autoritu velkých učitelů (áčárjů). Mají také sklon k tomu, aby vybrali ze svých vlastních řad některou nesvědomitou osobu a učinili z ní vůdčí osobnost védského poznání. Tato mantra takové lidi obzvláště odsuzuje velmi přiléhavým sanskrtským slovem vidyā-rata. Vidyā znamená veda, neboť veda je původem poznání, a rata znamená zaměstnán. Vidyā-rata tedy znamená “zaměstnán studiem Véd”. Lidé patřící do skupiny vidyā-rata se zde odsuzují, poněvadž neznají skutečný cíl Véd, což je důsledkem toho, že neposlouchají áčárje. Zvykli si vykládat smysl každého slova védských spisů tak, aby vyhovoval jejich vlastním účelům. Nevědí, že védská literatura není sbírkou obyčejných knih, a že jí není možno porozumět bez učednické posloupnosti.

Chce-li člověk porozumět transcendentálnímu poselství Véd, musí se obrátit na pravého duchovního mistra. Tak to nařizuje Katha Upanišad. Lidé ve skupině veda-vāda-rata však mají svého vlastního áčárju, který nenáleží do řetězce transcendentální učednické posloupnosti. Chybným vykládáním védské literatury tak dělají pokroky směrem k nejtemnějším končinám nevědomosti. Jsou na tom ještě hůře než ti, kdo o védském poznání nic nevědí.

Skupina lidí zvaná māyayāpahṛta-jñāna jsou ti, kdo se sami prohlásili za “Bohy”. Tito lidé se domnívají, že jsou Bohem, a že není důvodu uctívat nějakého jiného Boha. Nemají nic proti uctívání obyčejného člověka, pokud je bohatý, ale nikdy by neuctívali Osobnost Božství. Tito lidé nejsou schopni vidět svou vlastní hloupost a nikdy neuvažují o tom, jak by bylo možné, aby byl Bůh v zajetí iluze? Kdyby Bůh byl v zajetí iluze, byla by iluze mocnější než Bůh. Oni však také prohlašují, že Bůh je všemohoucí. Je-li všemohoucí, jak by Ho mohla přemoci iluze. Tito samozvaní “Bozi” nemohou zodpovědět tyto otázky příliš jasně, prostě jim stačí, že se sami stali “Bohem”.