V Bhagavad-gītě (7.13) Pán Kṛṣṇa říká:

“Celý svět, zmatený třemi kvalitami (dobrem, vášní a nevědomostí), nezná Mě, který jsem nad těmito kvalitami a nevyčerpatelný.” Lidé jsou obvykle okouzleni třemi kvalitami hmotné přírody, a proto nedokáží pochopit, že za vším hmotným děním ve vesmírném projevu stojí Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Platí všeobecně, že když se lidé věnují hříšným či zbožným činnostem, nemají dokonalé poznání o oddané službě. Alegorický příběh, který vyprávěl Nārada Muni králi Barhiṣmānovi, má především za cíl zapojit podmíněné duše do oddané služby. Ten, kdo vykonává oddanou službu, může celý alegoricky podaný příběh snadno pochopit, ale ti, kdo se místo oddané služby věnují smyslovému požitku, ho nikdy plně nepochopí. To potvrzuje král Barhiṣmān.

Tato dvacátá devátá kapitola popisuje, že člověk příliš připoutaný k ženám se stane v příštím životě ženou, zatímco ten, kdo se stýká s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, nebo Jeho zástupcem, se zbaví veškeré hmotné připoutanosti a dostane se na úroveň osvobození.

Zde je pěkně popsáno, jak se duše převtěluje z jednoho druhu těla do druhého. Slovo eka-pāda, “s jednou nohou”, označuje duchy, o kterých se říká, že chodí po jedné noze. Slovo dvi-pāda, “dvounožci”, označuje lidské bytosti. Když je člověk starý a nemocný, je považován za trojnohého, jelikož chodí s pomocí hole. Slovo catuṣ-pāda značí samozřejmě čtyřnožce neboli zvířata. Slovo bahu-pāda označuje tvory, které mají více než čtyři nohy. Existuje mnoho druhů hmyzu, jako například stonožka, a také mnoho vodních živočichů, kteří mají mnoho nohou. Slovo apādaka, “beznozí”, označuje hady. Jméno Purañjana patří živé bytosti, která si užívá v různých druzích těl, jež odpovídají jejím touhám užívat si v hmotném světě.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je pro podmíněnou duši neznámý, a proto Ho někdy védská literatura označuje slovy nirākāra, avijñāta či avāṅ-mānasa-gocara. Skutečnost je taková, že Nejvyššího Pána — Jeho podobu, jméno, vlastnosti, zábavy a příslušenství — nelze poznat hmotnými smysly. Je-li však někdo duchovně pokročilý, může jméno, podobu, vlastnosti, zábavy a příslušenství Nejvyšší Osobnosti Božství pochopit. To potvrzuje Bhagavad-gītā (18.55): bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — skutečně pochopit Nejvyšší Osobnost Božství může jedině ten, kdo vykonává oddanou službu. Obyčejní lidé, kteří se věnují zbožným či bezbožným činnostem, nemohou podobě, jménu a činnostem Pána porozumět. Oddaný však může znát Osobnost Božství v mnoha ohledech. Chápe, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, sídlí na Goloce Vṛndāvaně a všechny Jeho činnosti jsou duchovní. Jelikož materialisté nemohou pochopit podobu a činnosti Pána, śāstry Ho popisují slovem nirākāra, “ten, Jehož podobu materialista nikdy nepozná”. To neznamená, že Nejvyšší Osobnost Božství nemá žádnou podobu — znamená to, že karmī, ploduchtiví pracovníci, ji nechápou. Brahma-saṁhitā uvádí, že podoba Pána je sac-cid-ānanda-vigraha. Padma Purāṇa to potvrzuje:

“Nikdo nemůže pochopit Kṛṣṇu takového, jaký je, pomocí tupých hmotných smyslů. Pán se však zjevuje Svým oddaným, jelikož Ho těší svou transcendentální láskyplnou službou, kterou pro Něho vykonávají.”

Protože jméno, podobu, vlastnosti a činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, nelze pochopit pomocí hmotných smyslů, Pán se nazývá také adhokṣaja, což znamená “mimo dosah smyslového vnímání”. Když oddaný očistí své smysly oddanou službou, dozví se o Pánovi Jeho milostí vše. V tomto verši jsou zvláště významná slova pumbhir nāmabhir vā kriyā-guṇaiḥ — Bůh, Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, má mnoho jmen, činností a vlastností, ale žádné z nich nejsou hmotné. Přestože jsou všechna tato jména, činnosti a zábavy uvedeny v śāstrách a oddaní je chápou, karmī (ploduchtiví pracovníci) je nedokáží pochopit. Stejně tak je nechápou ani jñānī (mentální spekulanti). Pán Viṣṇu má tisíce jmen, ale karmī a jñānī směšují jména Nejvyššího Boha se jmény polobohů a lidských bytostí. Skutečné jméno Nejvyšší Osobnosti Božství nedokáží pochopit, a proto si myslí, že mohou použít jakékoliv jméno. Věří, že Absolutní Pravda je neosobní, a že Ji tudíž mohou nazývat libovolným jménem. Ve skutečnosti však prý žádné jméno nemá. To ale není pravda. Zde je jasně řečeno: nāmabhir vā kriyā-guṇaiḥ. Pán má konkrétní jména, jako je Rāma, Kṛṣṇa, Govinda, Nārāyaṇa, Viṣṇu a Adhokṣaja. Existuje mnoho takových jmen, ale podmíněné duše je nemohou pochopit.

Zde je velice pěkný popis toho, jak duchovní bytost, nedílná část Kṛṣṇy, Boha, přijímá hmotné tělo na základě svých vlastních tužeb. Živá bytost získává dvě ruce, dvě nohy atd., a tak si plně užívá kvalit hmotné přírody. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.27):

“Ó potomku Bharaty (Arjuno), ó přemožiteli nepřátel, všechny živé bytosti se rodí do světa klamu a jsou zmateny dualitami, které vznikají z touhy a nenávisti.”

Původně je živá bytost duchovní, ale když si chce užívat hmotného světa, sestoupí do něho. Z tohoto verše vyplývá, že živá bytost nejprve přijímá tělo s lidskou podobou, ale kvůli svým nevhodným činnostem postupně klesá do nižších životních podob, jaké mají zvířata, rostliny a vodní živočichové. Postupnou evolucí získá živá bytost znovu tělo člověka a s ním další příležitost vyprostit se z neustálého převtělování. Pokud v lidské podobě opět promarní příležitost pochopit své postavení, dostane se znovu do koloběhu zrození a smrti v různých druzích těl.

Proč chce živá bytost přijít do hmotného světa, není příliš těžké pochopit. I když se člověk narodí v rodině Árjů, kde se dodržují zákazy ohledně jedení masa, požívání omamných látek, hazardování a nedovoleného sexu, přesto může mít touhu užívat si těchto zakázaných věcí. Vždy se najde někdo, kdo chce jít za prostitutkou, aby měl nedovolený sex, nebo do hotelu, aby mohl jíst maso a pít víno. Vždy se také najde někdo, kdo chce hazardovat v nočních klubech nebo vyhledávat požitek v takzvaných sportech. Tyto sklony jsou v srdcích živých bytostí, ale některé se rozhodnou užívat si těchto odporných činností, a proto klesají na degradovanou úroveň. Čím více si člověk v srdci přeje žít degradovaným životem, tím hlouběji klesá do různých odporných životních podob. To je základ převtělování a evoluce. Určité zvíře může mít silné sklony užívat si jednoho druhu smyslového požitku, ale v lidské podobě si lze užívat prostřednictvím všech smyslů. Lidské tělo dává možnost využít všech smyslů k získávání požitku. Není-li člověk náležitě vychován, stane se obětí kvalit hmotné přírody, jak o tom mluví Bhagavad-gītā (3.27):

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” Jakmile si chce živá bytost užívat smyslů, dostane se pod vládu hmotné energie a automaticky se ocitne v koloběhu zrození a smrti v různých životních druzích.

Takzvaná inteligence v rámci hmotného světa je ve skutečnosti nevědomostí. Očištění inteligence se nazývá buddhi-yoga. Jinými slovy, buddhi-yoga nebo bhakti-yoga znamená, že inteligence je sladěná s touhami Kṛṣṇy. Proto v Bhagavad-gītě (10.10) Kṛṣṇa praví:

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

Skutečná inteligence znamená spojení s Nejvyšší Osobností Božství. Jakmile ho navážeme, Nejvyšší Osobnost Božství nám zevnitř dá inteligenci, pomocí níž se budeme moci vrátit domů, zpátky k Bohu. Inteligence v hmotném světě je v tomto verši označena jako pramadā, protože živá bytost si falešně přisvojuje vlastnické právo. Myslí si: “Jsem pánem všeho, kam dohlédnu.” To je nevědomost. Ve skutečnosti jí nepatří nic, ani tělo a smysly, protože ty jí milostivě dává Nejvyšší Pán, aby prostřednictvím hmotné energie uspokojil její rozmanité touhy. Živé bytosti ve skutečnosti nic nepatří, ale ona po všem touží jako šílená a prohlašuje: “To je moje, to je moje, to je moje.” Janasya moho 'yam ahaṁ mameti. To se nazývá iluze. Živé bytosti nepatří nic, ale ona prohlašuje, že jí patří všechno. Pán Caitanya Mahāprabhu doporučuje tuto falešnou inteligenci očistit (ceto-darpaṇa-mārjanam). Když živá bytost očistí zrcadlo své inteligence, začnou její skutečné činnosti. To znamená, že u člověka, který dospěje na úroveň vědomí Kṛṣṇy, začíná pracovat jeho skutečná inteligence. Ví, že vše patří Kṛṣṇovi a jemu nepatří nic. Dokud si člověk myslí, že vše patří jemu, má hmotné vědomí, a když jasně ví, že vše patří Kṛṣṇovi, má vědomí Kṛṣṇy.

Na základě touhy užívat si hmotného světa je živá bytost oděná do hrubohmotných a jemnohmotných těl. Tak dostává příležitost ke smyslovému požitku. Smysly jsou tedy nástroje požitku v hmotném světě, a proto byly označeny jako přátelé. Někdy živá bytost nedostane kvůli příliš hříšným činnostem hrubohmotné tělo, ale zůstane na jemnohmotné úrovni. To se nazývá život v podobě ducha. Jelikož tato bytost nemá hrubé tělo, způsobuje ve svém jemném těle mnoho nepříjemností. Proto těm, kdo žijí v hrubých tělech, nahánějí duchové hrůzu. V Bhagavad-gītě (15.10) je řečeno:

“Hlupáci nemohou pochopit, jak živá bytost opouští své tělo, ani v jakém těle pobývá a užívá si pod vlivem kvalit hmotné přírody. Avšak ti, kdo mají oči cvičené v poznání, toto vše vidí.”

Živé bytosti jsou ponořené v životním vzduchu, který proudí v různých okruzích jako prāṇa, apāna, udāna, vyāna a samāna. Jelikož má životní vzduch těchto pět funkcí, je přirovnán k pětihlavému hadu. Duše prochází kuṇḍalinī-cakrou jako had, který se plazí po zemi. Životní vzduch se přirovnává k hadu (uraga). Pañca-vṛtti je touha uspokojit smysly, které přitahuje pět smyslových předmětů — podoba, chuť, zvuk, vůně a dotek.

Mysl je ústředím všech činností a je zde označena jako bṛhad-bala, velice mocná. Chceme-li se vymanit ze zajetí māyi, z hmotné existence, musíme ovládnout svoji mysl. Podle toho, jak je mysl vycvičená, je buď přítelem, nebo nepřítelem živé bytosti. Dobrý správce zajistí, že o náš majetek bude dobře postaráno, ale když je správce zloděj, majetek bude rozkraden. V hmotné, podmíněné existenci dává živá bytost plnou moc své mysli, a vystavuje se tak nebezpečí, že ji mysl svede k užívání si smyslových předmětů. Śrīla Ambarīṣa Mahārāja proto nejprve upřel svoji mysl na lotosové nohy Pána. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Když je mysl zaměstnaná meditací o lotosových nohách Pána, jsou smysly ovládnuté. Tento způsob sebeovládání se nazývá yama, což znamená “pokoření smyslů”. Ten, kdo si dokáže podrobit své smysly, se nazývá gosvāmī, zatímco ten, kdo není schopen ovládnout svoji mysl, se nazývá go-dāsa. Mysl řídí činnosti smyslů, uskutečňované prostřednictvím různých otvorů, jež popisuje další verš.

Živá bytost, která si není vědoma svého duchovního postavení, je ovládána myslí a vychází devíti branami, aby si užívala hmotných předmětů. Jelikož je po dlouhou dobu ve styku s hmotnými předměty, zapomíná na své skutečné duchovní činnosti, a dostává se tak na scestí. Celý svět je sveden takzvanými vůdci, jako jsou vědci a filozofové, kteří nemají žádné poznání o duši. Takto se podmíněná duše čím dál více zaplétá.

Východní strana je považována za nejdůležitější ze všech; hlavně proto, že na ní vychází slunce. Brány na východní straně — oči, nos a ústa — jsou tedy velice důležité brány těla.

Oči přitahuje to, co září, jako například světlo. Někdy vidíme, jak malý hmyz vlétne do ohně, přitahován jeho září. Stejně tak oči živé bytosti přitahují jasné a krásné podoby. Fascinují je stejně, jako oheň přitahuje hmyz.

Slovo avadhūta znamená “zcela svobodný”. Když někdo dosáhne stádia avadhūta, nepodléhá již žádným pravidlům a předpisům. Může si dělat, co chce. Toto stádium avadhūta odpovídá vzduchu, který nehledí na žádné překážky. V Bhagavad-gītě (6.34) je řečeno:

“Mysl je neklidná, bouřlivá, vzpurná a velice silná, ó Kṛṣṇo. Zdá se mi, že zkrotit ji je těžší než ovládnout vítr.”

Stejně jako nelze ovládnout vzduch nebo vítr, tak i dvě nosní dírky, které se nacházejí na jednom místě, si volně užívají čichových vjemů. Ústa zase pomocí jazyka neustále vychutnávají různé druhy lahodných pokrmů.

Vedy jsou známé jako śruti a poznání, které se z nich získává sluchem, se nazývá śruta-dhara. V Bhagavad-gītě stojí, že pouhým nasloucháním může být živá bytost povýšena na planety polobohů, planety Pitů (předků), nebo dokonce na vaikuṇṭhské planety. Tyto záležitosti jsme již vysvětlili v předchozích kapitolách.

Když celý svět upadá, civilizace se stává démonskou a obyčejný člověk začíná věnovat mimořádnou pozornost konečníku a genitáliím jako středu všeho dění. Dokonce i na tak posvátném místě, jako je Vṛndāvan v Indii, hlupáci vydávají starost o konečník a genitálie za duchovní činnost. Tito lidé se nazývají sahajiyā. Podle jejich filozofie může člověk prostřednictvím sexu dosáhnout duchovní úrovně. Z těchto veršů Śrīmad-Bhāgavatamu však vyplývá, že touhy po pohlavním uspokojení jsou určeny nejnižším z lidí (arvāk). Napravit tyto darebáky a hlupáky je velice obtížné. Pohlavní touhy jsou však těmito verši jasně odsouzeny. Slovo durmada znamená “nevhodně zaměřená” a nirṛti znamená “hříšná činnost”. I když to jasně vyjadřuje, že i z běžného hlediska je sex opovrženíhodné a nesprávně zaměřené jednání, sahajiyové se přesto vydávají za oddané, kteří se věnují duchovním činnostem. Z tohoto důvodu inteligentní lidé přestali Vṛndāvan navštěvovat. Lidé se nás často ptají, proč jsme založili své centrum ve Vṛndāvanu. Při povrchním zhodnocení situace se může zdát, že kvůli činnostem sahajiyů Vṛndāvan zdegradoval, ale z duchovního hlediska je Vṛndāvan jediným místem, kde mohou být všichni tito hříšní lidé napraveni tím, že se narodí jako prasata, psi a opice. Žije-li živá bytost ve Vṛndāvanu jako pes, prase nebo opice, může v příštím životě dosáhnout duchovní úrovně.

Mysl a inteligence živé bytosti v hmotném světě jsou ovlivněny kvalitami hmotné přírody a mysl má ve zvyku přelétávat sem a tam podle toho, s jakými kvalitami je ve styku. Srdce prožívá spokojenost, radost nebo iluzi úměrně k působení kvalit hmotné přírody. Hmotně podmíněná živá bytost ve skutečnosti zůstává netečná; jsou to pouze kvality hmotné přírody, které působí na srdce a mysl, a živá bytost se podle toho raduje nebo trpí. To je jasně řečeno v Bhagavad-gītě (3.27):

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.”

Královna Purañjanī je zde popsána jako samotná inteligence. Inteligence jedná ve stavu snění i bdění, ale je znečištěná třemi kvalitami hmotné přírody. Z tohoto důvodu je znečištěná i živá bytost a v podmíněném stavu jedná tak, jak jí její nečistá inteligence radí. Jedná i přesto, že je pouhým pozorovatelem, neboť ji k tomu nutí znečištěná inteligence, která je ve skutečnosti pouze pasivním zprostředkovatelem.

Tyto verše velice pěkně popisují zapletení živé bytosti do smyslového požitku. Významné je slovo saṁvatsara, které znamená “plynutí času”. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a rok za rokem se živá bytost zaplétá do pohybu vozu. Vůz spočívá na dvou kolech, jimiž jsou zbožné a bezbožné činnosti. Podle svých zbožných a bezbožných činností živá bytost dosahuje určitého životního postavení v určitém druhu těla, ale její převtělování do různých podob nelze považovat za pokrok. Skutečný pokrok vysvětluje Bhagavad-gītā (4.9): tyaktvā dehaṁ punar janma naiti — skutečný pokrok udělá živá bytost tehdy, když již nemusí přijmout další hmotné tělo. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 19.138) stojí:

Živá bytost putuje po celém vesmíru a rodí se v různých životních druzích na různých planetách. Takto neustále cestuje nahoru a dolů, ale to není skutečný pokrok. Skutečný pokrok znamená zcela opustit tento hmotný svět. Bhagavad-gītā (8.16) uvádí:

“Všechny planety v tomto hmotném světě, od nejvyšší po nejnižší, jsou místem utrpení v podobě opakovaných zrození a smrtí. Ale ten, kdo dosáhne Mého sídla, ó synu Kuntī, se již nikdy znovu nenarodí.” I z Brahmaloky, nejvyšší planety ve vesmíru, se musí živá bytost vrátit na nižší planetární systémy. Pod vlivem tří kvalit hmotné přírody takto neustále putuje nahoru a dolů a přitom si myslí, že dělá pokrok. Je jako letadlo, které ve dne v noci krouží kolem Země a nemůže opustit její gravitační pole. Toto letadlo ve skutečnosti nedělá žádný pokrok, protože je podmíněné zemskou přitažlivostí.

Stejně jako je král usazený na voze, živá bytost je usazená v těle. Místem k sezení je srdce, kde živá bytost věčně zápasí o přežití, aniž by dělala nějaký pokrok. Slovy Narottama dāse Ṭhākura:

Živá bytost těžce bojuje kvůli vlivu plodonosných činností a mentální spekulace a život za životem dostává různé druhy těl. Živí se vším možným a svými činnostmi určenými ke smyslovému požitku si připravuje neblahou budoucnost. Chce-li ve svém životě dosáhnout pokroku, musí zanechat plodonosných činností a mentálních spekulací, jednání v oblasti karma-kāṇḍa a jñāna-kāṇḍa. Ten, kdo je pevný ve vědomí Kṛṣṇy, se může osvobodit z koloběhu zrození a smrti a marného boje o přežití. V těchto verších jsou velice důležitá slova mṛga-tṛṣṇāṁ pradhāvati, protože živá bytost je ovlivněna touhou po smyslovém požitku. Je jako laň, která hledá vodu na poušti. Když zvíře hledá vodu na poušti, jeho hledání je marné. Na poušti samozřejmě žádná voda není a hledání ho bude stát život. Každý si plánuje štěstí a myslí si, že když nějakým způsobem dosáhne určitého bodu, bude šťastný. Když však do onoho bodu dospěje, vidí, že tam žádné štěstí není. Proto dále plánuje, jak dojít do dalšího bodu. To se nazývá mṛga-tṛṣṇā a základem toho je smyslový požitek v tomto hmotném světě.

Slovo parikrāntyā znamená “cestováním”. Po celý rok, který se skládá z tři sta šedesáti (nebo více) dnů a nocí, živá bytost bez ustání cestuje na svém voze. Za pokrok v životě se mylně považuje zbytečná práce, potřebná k vyplnění těchto tří set šedesáti dnů a nocí života.

Živá bytost uvězněná v těle přijímá Kālakanyu, stáří, před svou smrtí. Yavaneśvara je symbol smrti, Yamarāja. Předtím, než živá bytost odejde k Yamarājovi, přijme jeho sestru, která se jmenuje Jarā neboli stáří. Člověk podléhá vlivu Yavana-rāje a jeho sestry kvůli svým bezbožným činnostem. Na ty, kdo se ve vědomí Kṛṣṇy věnují oddané službě podle pokynů Nārady Muniho, vliv Yamarāje a jeho sestry Jary nepůsobí. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, překonává smrt. Po opuštění hmotného těla nepřijme další hmotné tělo, ale vrátí se domů, zpátky k Bohu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.9).

Ve Vedách je řečeno: asaṅgo 'yaṁ puruṣaḥ. Živá bytost je ve skutečnosti oddělená od hmotné existence, jelikož duše není hmotná. V Bhagavad-gītě je rovněž uvedeno, že živá bytost představuje vyšší energii a hmotné prvky — země, voda, oheň, vzduch atd. — jsou nižší energií. Hmotné prvky jsou také označeny jako oddělená energie (bhinna). Když vnitřní neboli vyšší energie přijde do styku s vnější energií, podléhá mnohým těžkostem. V Bhagavad-gītě (2.14) Pán také říká: mātrā-sparśās tu kaunteya śītoṣṇa-sukha-duḥkha-dāḥ — kvůli hmotnému tělu živá bytost prožívá mnohá utrpení způsobená vzduchem, vodou, ohněm, nadměrným teplem, nadměrnou zimou, sluneční září, přejídáním, nezdravým jídlem, nerovnováhou tří prvků v těle (kapha, pitta a vāyu) a podobně. Vnitřnosti, hrdlo, mozek a další části těla napadají různé nemoci, které jsou tak těžké, že se pro živou bytost stávají zdrojem nesmírného utrpení. Živá bytost se však od všech těchto hmotných prvků liší. Dva druhy horečky, o kterých hovoří tento verš, lze moderními termíny označit jako zápal plic a tyfus. Prajvāra, nadměrná horečka v těle, je průvodním znakem tyfu a zápalu plic. Dále je zde utrpení způsobené jinými živými bytostmi. Stát vybírá daně a člověka ohrožuje mnoho zlodějů, lotrů a podvodníků. Toto utrpení se nazývá adhibhautika. Další utrpení mají podobu hladomoru, epidemií, bídy, války, zemětřesení atd., a ta způsobují polobozi nebo jiné zdroje, na které nemáme vliv. Živé bytosti tedy mají mnoho nepřátel a jejich popis má ukázat, jak nepříznivá je tato hmotná existence.

Poznání o hlavních strastech v hmotném světě by mělo každého vést ke snaze uniknout z hmotného zajetí a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Živá bytost ve skutečnosti není v hmotném těle vůbec šťastná — trpí žízní a hladem a je ovlivněna myslí, slovy, hněvem, žaludkem, genitáliemi, konečníkem a podobně. Pouze proto, že si transcendentální živá bytost přeje v tomto hmotném světě uspokojovat své smysly, prožívá mnohá utrpení. Když přestane s činnostmi zaměřenými na smyslový požitek a zaměstná své smysly službou Pánu, všechny problémy hmotné existence se okamžitě zmenší. S pokrokem ve vědomí Kṛṣṇy se živá bytost zbaví všech strastí a po opuštění těla se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Tyto různé druhy těl popisuje Bhagavad-gītā (13.22):

“Živá bytost pobývá v hmotné přírodě a užívá si jejích tří kvalit. To je způsobeno jejími styky s touto přírodou. Setkává se tak s dobrem a zlem v různých životních druzích.”

Živá bytost se stýká s kvalitami přírody, a proto dostává různá těla z 8 400 000 životních podob. Zde je jasně řečeno, že živá bytost má malou nezávislost, což vyjadřuje slovo sva-dṛk, které znamená “ten, kdo může vidět své vlastní dobro”. Živá bytost je svým přirozeným postavením velice nepatrná a může být svedena a začít napodobovat Nejvyšší Osobnost Božství. Služebník může chtít napodobovat svého pána a založit si vlastní firmu, a když se tak rozhodne, opustí pánovu ochranu. Někdy je neúspěšný a někdy úspěšný. Stejně tak si živá bytost, nedílná část Kṛṣṇy, zakládá vlastní firmu, aby soutěžila s Pánem. Je mnoho těch, kteří chtějí dosáhnout Pánova postavení, ale vyrovnat se Pánu je zcela nemožné. Různé strany se však snaží Pána napodobovat, a proto v hmotném světě zuří velký boj o přežití. Příčinou hmotného otroctví je odchýlení se od služby Pánu a pokusy Pána napodobovat. To je případ māyāvādských filozofů, kteří se umělým způsobem snaží s Pánem splynout. Když se māyāvādští filozofové považují za osvobozené, jsou ošáleni svými mentálními výmysly. Nikdo nemůže splynout s Bohem nebo se Mu vyrovnat. Ten, kdo si to představuje, pouze prodlužuje své otroctví v hmotném světě.

Existují tři planetární systémy — vyšší, střední a nižší. Bytosti ovlivněné kvalitou dobra získávají místo na vyšších planetárních systémech, jako je Brahmaloka (Satyaloka), Tapoloka, Janaloka a Maharloka. Bytosti ovlivněné kvalitou vášně získávají místo na Bhūrloce a Bhuvarloce. A bytosti ovlivněné kvalitou nevědomosti se dostávají na planetární systémy Atala, Vitala, Sutala, Talātala, Mahātala, Rasātala, Pātāla nebo do zvířecí říše. Kvalitativně se živá bytost neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství, ale kvůli své zapomnětlivosti dostává různá těla na různých planetárních systémech. V současné době je lidská společnost příliš ovlivněna kvalitou vášně, a v důsledku toho lidé pracují ve velkých továrnách. Zapomínají na to, jak je život na těchto místech útrpný. V Bhagavad-gītě jsou takové činnosti označeny jako ugra-karma — práce plná utrpení. Ti, kdo využívají energii pracujících lidí, se nazývají kapitalisté, a ti, kdo skutečně pracují, se nazývají dělníci; ve skutečnosti jsou ale všichni kapitalisté. Dělníci se nacházejí v kvalitách vášně a nevědomosti. Výsledkem je vždy situace plná utrpení. Protikladem těchto lidí jsou ti, které ovlivňuje kvalita dobra — karmī a jñānī. Karmī se snaží jednáním podle védských pokynů dosáhnout vyšších planetárních systémů a jñānī se pokoušejí splynout s Brahmanem, neosobním rysem Pána. Tímto způsobem existují v hmotném světě všechny druhy živých bytostí v různých životních druzích. To je vysvětlení vyšších a nižších forem života v hmotném světě.

Živá bytost je ve skutečnosti nedílnou částí Pána, a proto je svou povahou duchovní. Nikdy není hmotná a její hmotné pojetí je omyl způsobený zapomenutím. Září stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství. Slunce i jeho světlo silně září. Pán je jako slunce a živé bytosti jsou jako jeho malé částečky, které tvoří všepronikající sluneční svit. Když jsou tyto malé částečky zahaleny mrakem māyi, ztrácejí svoji schopnost svítit. V okamžiku, kdy mrak māyi zmizí, částečky znovu jasně zazáří. Je-li živá bytost zahalená nevědomostí māyi, temnotou, nechápe svůj vztah k Nejvyššímu Pánu. Když se nějakým způsobem k němu přiblíží, může si všimnout, že září stejně jako Nejvyšší Pán, i když není tak veliká jako On. Živá bytost je zahalená māyou proto, že chce napodobovat Nejvyššího Pána. Nemůžeme Pána napodobovat a stát se nejvyššími poživateli — to není možné; a pokud si myslíme, že je, jsme podmíněni māyou. Uvěznění živé bytosti māyou je tedy způsobené zapomenutím jejího vztahu s Nejvyšším Pánem.

Pod vlivem māyi se živá bytost ocitne ve stejném postavení jako člověk, kterého posedl duch. Takový člověk mluví jen samé nesmysly. Když je živá bytost zahalená māyou, stává se z ní takzvaný vědec, filozof, politik nebo socialista a neustále vytváří různé plány pro dobro lidské společnosti. Všechny tyto plány však končí neúspěchem, protože jsou iluzorní. Tímto způsobem živá bytost zapomíná na své postavení věčného služebníka Pána a místo toho se stává služebníkem māyi. V každém případě však zůstává služebníkem. To, že se kvůli zapomenutí na svůj skutečný vztah s Nejvyšším Pánem stává služebníkem māyi, je její neštěstí. Jako služebník māyi je někdy králem, někdy obyčejným občanem, někdy brāhmaṇou, śūdrou atd. Někdy je šťastným a někdy úspěšným člověkem, jindy zase malým broukem. Někdy je v nebi a někdy v pekle. Někdy je polobohem a někdy démonem. Někdy je sluhou a někdy zase pánem. Tak živá bytost putuje po celém vesmíru. Jedině když přijde do styku s pravým duchovním mistrem, může pochopit své skutečné přirozené postavení. Pak bude znechucená hmotnou existencí a v plném vědomí Kṛṣṇy bude litovat svého minulého jednání. Tato lítost je velice prospěšná, neboť očišťuje živou bytost od hmotného, podmíněného života. Jīva se potom modlí k Pánu, aby ji zaměstnal ve Své službě, a tehdy jí Kṛṣṇa zaručí osvobození ze zajetí māyi. Pán Kṛṣṇa to vysvětluje v Bhagavad-gītě (7.14):

“Tuto Moji božskou energii, sestávající ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdají, ji snadno překročí.”

Živá bytost se může vyprostit ze zajetí māyi jedině milostí Kṛṣṇy. Pomocí mentálních spekulací nebo jiných činností to není možné. Když živá bytost milostí Kṛṣṇy pochopí své skutečné postavení, udržuje se neustále svěží ve vědomí Kṛṣṇy a jedná podle toho. Tak se postupně zcela osvobodí ze zajetí māyi. Když je ve vědomí Kṛṣṇy silná, māyā se jí nemůže ani dotknout. Ve společnosti oddaných vědomých si Kṛṣṇy se může živá bytost zbavit znečištění hmotné existence. Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī v této souvislosti říká:

“Když si je živá bytost vědoma Kṛṣṇy, zaměstnává se oddanou službou podle pokynů duchovního mistra. Tak se vyprostí ze zajetí māyi a přijme útočiště u lotosových nohou Pána Kṛṣṇy.” (Cc. Madhya 22.25)

Postavení živé bytosti je zde přirovnáno k postavení psa. Pes může mít shodou okolností velice bohatého pána nebo může shodou okolností také skončit na ulici. Jako pes boháče si žije velice honosně. V západních zemích někdy můžeme slyšet o pánovi, který v poslední vůli odkázal svému psovi milióny dolarů. Na druhou stranu se ovšem po ulici toulá mnoho psů, kteří nemají co jíst. Přirovnat podmíněnou existenci živé bytosti k situaci psa je tedy velice příhodné. Inteligentní člověk ovšem chápe, že má-li žít jako pes, pak bude nejlépe, když bude patřit Kṛṣṇovi. Pes v hmotném světě je někdy v paláci a jindy na ulici, ale Kṛṣṇův pes v duchovním světě je věčně šťastný. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto zpíval: vaiṣṇava ṭhākura tomāra kukura baliyā jānaha more. Zde Bhaktivinoda Ṭhākura nabízí, že se stane psem vaiṣṇavy. Pes sedí u dveří svého pána a nikoho nezvaného nepustí dovnitř. Stejně tak bychom měli sloužit vaiṣṇavovi a snažit se ho potěšit ve všech ohledech. Bez toho nelze udělat duchovní pokrok. Nehledě na duchovní pokrok — pokud člověk v hmotném světě nevyvine vlastnosti v kvalitě dobra, nedostane se na vyšší planetární systém. To potvrzuje Bhagavad-gītā (14.18):

“Ti, kdo se nacházejí v kvalitě dobra, stoupají k vyšším planetám; ti, kdo jsou v kvalitě vášně, zůstávají na planetách na úrovni Země, a ti, kdo jsou v kvalitě nevědomosti, klesají do pekelných světů.”

Na různých planetárních systémech existuje mnoho životních druhů a živá bytost jimi prochází podle toho, jak vyvíjí vlastnosti v kvalitách dobra, vášně a nevědomosti. Je-li v kvalitě dobra, stoupá na vyšší systémy; je-li ve vášni, zůstává na středních systémech, a je-li v nevědomosti, je poslána do nižších životních druhů.

Živá bytost neustále cestuje ve snaze být šťastná a plánuje různé způsoby, jak ukončit hmotné neštěstí, stejně jako se pes toulá z místa na místo, aby dostal buď kousek chleba, nebo výprask. To se nazývá “boj o přežití”. Ve svém každodenním životě můžeme sami vidět, jak jsme nuceni dělat plány na odstranění hmotného utrpení. Abychom unikli z jedné nepříjemné situace, dostáváme se do jiné. Chudý člověk trpí, protože má málo peněz, ale chce-li zbohatnout, musí o to těžce bojovat na mnoha frontách. Ve skutečnosti to není řešení, ale léčka iluzorní energie. Pokud se člověk nesnaží změnit svoji situaci a je s ní spokojený, jelikož ví, že toto postavení je důsledkem jeho minulých činností, může namísto toho využít svoji energii pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy. To doporučuje veškerá védská literatura.

“Opravdu inteligentní a filozoficky zaměření lidé by se měli snažit dosáhnout pouze onoho cíle, jehož nelze dosáhnout ani putováním od nejvyšší planety (Brahmaloky) k nejnižší planetě (Pātāle). Co se týče štěstí, které lze získat ze smyslového požitku, to přijde časem automaticky, stejně jako v průběhu času přichází neštěstí, aniž bychom si ho přáli.” (Bhāg. 1.5.18) Měli bychom se jednoduše snažit vyvinout své vědomí Kṛṣṇy a neztrácet čas snahou o zlepšení svých hmotných podmínek. Hmotné podmínky ve skutečnosti nelze zlepšit. Každá taková snaha přináší zase další utrpení. Pokud se však snažíme zlepšit své vědomí Kṛṣṇy, utrpení hmotného života zmizí bez vedlejšího úsilí. Kṛṣṇa proto slibuje: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati — “Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nikdy nezanikne.” (Bg. 9.31) Ten, kdo se vydá cestou oddané služby, nebude nikdy zničen, bez ohledu na všechna utrpení způsobená tělem a myslí, jinými živými bytostmi a prozřetelností — utrpení, která jsou mimo náš vliv.

Zde je pěkný popis snahy přemístit zátěž z jednoho místa na druhé. Když se člověk unaví tím, že nese břemeno dlouho na hlavě, přendá si ho na rameno. To ho však nezbaví jeho námahy. Stejně tak lidská společnost, která se chce zbavit jednoho problému, vytváří ve jménu civilizace jiný. Současná civilizace vyrábí mnoho automobilů, abychom se rychle dostali z jednoho místa na druhé, ale zároveň tak vznikají další potíže. Musíme stavět mnoho cest, a přesto to nestačí zabránit dopravním zácpám. Vzniká také problém znečištění vzduchu a nedostatku paliva. Závěr je, že snahy odstranit nebo zmenšit naše neštěstí ve skutečnosti nepřinášejí konec našim strastem. To vše je pouhá iluze. Neděláme nic víc, než že si přendáváme břemeno z hlavy na rameno. Jediným skutečným způsobem, jak můžeme zmenšit své problémy na minimum, je odevzdat se Nejvyššímu Pánu a svěřit se pod Jeho ochranu. Pán je všemocný, a jako takový dokáže zmírnit všechny strasti našeho hmotného života.

Existují dva druhy plodonosných činností. Břemeno si můžeme dát buď na hlavu, nebo na rameno. Ale nést břemeno na kterémkoliv místě je ve skutečnosti totéž. Lidé však toto přemístění považují za účinné opatření. V této souvislosti řekl Prahlāda Mahārāja, že hlupáci a darebáci v hmotném světě dělají velkolepé plány na dosažení tělesného pohodlí, aniž by věděli, že jejich opatření (třebaže úspěšná) jsou pouze māyā. Lidé ve dne v noci těžce pracují pro iluzorní tělesné štěstí, ale to není způsob, jak být skutečně šťastný. Musíme se vyprostit z hmotného zapletení a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je skutečné štěstí. Vedy proto přikazují: “Nezůstávej v temnotě tohoto hmotného světa. Jdi za světlem duchovního světa.” Aby člověk odstranil jedno utrpení hmotného těla, musí přijmout jiné utrpení. Obojí je přitom pouhá iluze. Kdo přijme jednu obtíž, aby zabránil druhé, nic nezíská. Závěr je, že dokud jsme v hmotném světě, nemůžeme být trvale šťastní. Jedinou pomocí je z tohoto hmotného světa odejít a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Ve Vedách je uvedeno, že živá bytost je vždy oddělená od dvou druhů hmotných těl — jemného a hrubého. Veškeré naše utrpení pochází z těchto dvou těl. To vysvětuje Bhagavad-gītā (2.14):

“Ó synu Kuntī, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” Pán Kṛṣṇa takto poučil Arjunu, že všechny bolesti způsobené tělem mají omezené trvání a člověk se je musí naučit tolerovat. Příčinou všeho našeho utrpení je hmotná existence, neboť jakmile se z ní vyprostíme, již nebudeme trpět. Vedy proto přikazují, že je třeba pochopit, že ve skutečnosti nejsme hmota, ale Brahman (ahaṁ brahmāsmi). Toto pochopení nemůžeme plně realizovat, dokud nevykonáváme činnosti Brahmanu, to znamená oddanou službu. Abychom se osvobodili z hmotného podmínění, musíme začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. To je jediná pomoc.

To je způsob, jak se odpoutat od nepřirozeného hmotného stavu. Jedinou pomocí je začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a neustále oddaně sloužit Pánu Vāsudevovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Každý se snaží být šťastný a cesta k tomuto štěstí je vlastním zájmem každého jednotlivce. Podmíněné duše v hmotném světě naneštěstí nevědí, že konečným cílem jejich vlastního zájmu je Vāsudeva. Saṁsṛti, hmotná existence, začíná iluzorním tělesným pojetím života, z něhož vzniká mnoho nežádoucích věcí (anarthy). Tyto nežádoucí věci jsou ve skutečnosti mentální touhy po různých druzích smyslového požitku a způsobují, že živá bytost přijímá v hmotném světě různá těla. Člověk musí nejprve ovládnout svoji mysl, aby se mohly očistit její touhy. Tento proces popisuje Nārada-pañcarātra slovy sarvopādhi-vinirmuktaṁ tatparatvena nirmalam. Dokud živá bytost neočistí svoji mysl, nepřipadá v úvahu, že by se mohla osvobodit z hmotného podmínění. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.7.6) stojí:

“Hmotné strasti živé bytosti, které jsou pro ni zbytečné, může přímo zmírnit spojení prostřednictvím oddané služby. Obyčejní lidé to však nevědí, a proto učený Vyāsadeva sestavil toto védské písmo, které se vztahuje k Nejvyšší Pravdě.” Anarthy, nežádoucí věci, si s sebou každý nese z jednoho těla do druhého. Aby se člověk z tohoto zapletení vyprostil, musí se zapojit do oddané služby Pánu Vāsudevovi, Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. V této souvislosti je důležité slovo guru. Lze ho přeložit jako “těžký” nebo “nejvyšší”. Jinými slovy, guru je duchovní mistr. Śrīla Ṛṣabhadeva radil Svým synům: gurur na sa syāt ... na mocayed yaḥ samupeta-mṛtyum — “Nikdo by se neměl stát duchovním mistrem, dokud není schopen svého žáka vyvést z koloběhu zrození a smrti.” (Bhāg. 5.5.18) Hmotná existence je ve skutečnosti řetězec akcí a reakcí, uvedený do pohybu různými druhy plodonosných činností. To je příčina zrození a smrti. Zastavit tento koloběh může jedině ten, kdo se zapojí do služby Vāsudevovi.

Bhakti označuje činnosti vykonávané ve službě Pánu Vāsudevovi. Jelikož je Pán Vāsudeva Nejvyšší, každý by měl sloužit Jemu, a nikoliv polobohům. Oddaná služba začíná stádiem nováčka — dodržováním pravidel a předpisů — a rozvíjí se do spontánní láskyplné služby Pánu. Účelem všech stádií je uspokojit Pána Vāsudeva. Ten, kdo dosáhne dokonalosti v oddané službě Vāsudevovi, se zcela odpoutá od služby tělu, to znamená od svého vnějšího postavení v hmotném světě. Když je oddaný takto odpoutaný, získává dokonalé poznání a slouží Pánu Vāsudevovi dokonalým způsobem. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: jīvera ’svarūpa' haya — kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. “Každá živá bytost je ve svém přirozeném postavení věčným služebníkem Kṛṣṇy.” Ten, kdo slouží Pánu Vāsudevovi, dospěl do svého normálního, přirozeného postavení — to je stádium osvobození. Muktir hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ — v osvobozeném stavu se živá bytost nachází ve svém původním postavení ve vědomí Kṛṣṇy. Zanechává všech činností ve službě hmotě, vykonstruovaných ve jménu služby společnosti, národu, psům, automobilům a mnoha jiných služeb, vykonávaných pod vlivem iluzorního pojetí “já” a “moje”. Ve druhé kapitole prvního zpěvu je vysvětleno:

“Oddanou službou Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, lze okamžitě získat bezpříčinné poznání a odpoutanost od světa.” (Bhāg. 1.2.7) Člověk tedy musí sloužit Vāsudevovi bez hmotných tužeb, mentálních spekulací a plodonosných činností.

Neustále vykonávat transcendentální láskyplnou službu Vāsudevovi znamená neustále naslouchat o slávě Pána. Činnosti bhakti-yogy—śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam — jsou jediným prostředkem, s jehož pomocí lze dosáhnout dokonalosti. Pouhým nasloucháním o slávě Pána živá bytost dosáhne transcendentálního postavení.

Rozvíjet vědomí Kṛṣṇy je možné tam, kde spolu žijí velcí oddaní, kteří neustále naslouchají a vyprávějí o slávě Pána. Na svatých místech, jako je Vṛndāvan, žije mnoho oddaných, kteří neustále opěvují slávu Pána a naslouchají o ní. Má-li člověk možnost naslouchat na takovém místě čistým oddaným, z jejichž úst plyne řeka nektaru, bude pro něho rozvoj vědomí Kṛṣṇy velice snadný. Ten, kdo neustále naslouchá o slávě Pána, bezpochyby překoná tělesné pojetí. Člověk v tělesném pojetí prožívá strasti v podobě hladu a žízně, strachu, nářku a iluze, ale ten, kdo naslouchá o slávě Pána a opěvuje ji, se dostává mimo tělesné pojetí.

V tomto verši je významný výraz bhagavad-guṇānukathana-śravaṇa-vyagra-cetasaḥ, který znamená “neustále dychtící najít místo, kde se naslouchá a vypráví o slávě Pána”. Obchodník neustále velice dychtí navštívit místo, kde se uzavírají obchody. Stejně tak oddaný velice dychtí naslouchat toku nektaru, který plyne ze rtů osvobozených oddaných. Jakmile člověk naslouchá o slávě Pána od osvobozených oddaných, okamžitě ho naplní vědomí Kṛṣṇy. To potvrzuje také další verš:

“Rozhovory o zábavách a činnostech Nejvyšší Osobnosti Božství ve společnosti čistých oddaných přinášejí velké potěšení a uspokojení uchu a srdci. Ten, kdo rozvíjí takové poznání, dělá postupné pokroky na cestě k osvobození, a když ho dosáhne, jeho pozornost se upevní. To je začátek skutečné oddanosti a oddané služby.” (Bhāg. 3.25.25) Ve společnosti čistých oddaných člověk vyvíjí připoutanost k naslouchání a vyprávění o slávě Pána. Tak může prohlubovat vědomí Kṛṣṇy, a jakmile je v tomto směru pokročilý, může vyvinout důvěru, oddanost a připoutanost k Pánu, a tímto způsobem velice rychle získat plné vědomí Kṛṣṇy. Tajemství úspěchu v rozvoji vědomí Kṛṣṇy spočívá v naslouchání od správné osoby. Toho, kdo si je vědom Kṛṣṇy, nikdy neznepokojují tělesné potřeby — jídlo, spánek, sex a obrana.

Člověk nemůže rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, aniž by se stýkal s oddanými. Nirjana-bhajana — rozvoj vědomí Kṛṣṇy na osamělém místě—není činnost určená pro nováčka, jehož by znepokojily tělesné potřeby (jídlo, spánek, sex a obrana). Je-li člověk takto znepokojen, nemůže rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Proto vidíme, že oddaní zvaní sahajiyā, kteří berou vše velice lacino, se s pokročilými oddanými nesdružují, ale raději se věnují všemožným hříšným činnostem — nedovolenému sexu, požívání omamných látek, hazardování a jedení masa. Je mnoho takzvaných oddaných, kteří se vydávají za oddané a přitom holdují těmto hříšným činnostem. Toho, kdo se nezbavil hříšných činností, nelze přijmout za Kṛṣṇy si vědomou osobu. Tento verš naznačuje, že člověk propadlý hříšnému životu nemůže vyvinout vědomí Kṛṣṇy.

Podle nesmyslné Darwinovy teorie zastávané antropology nežil před čtyřiceti tisíci lety na této planetě Homo sapiens, protože evoluce prý ještě nedospěla na takovou úroveň. Védské historické spisy—Purāṇy a Mahābhārata — ovšem popisují dějiny lidstva milióny a milióny let do minulosti. Na počátku stvoření stála velice inteligentní osobnost, Pán Brahmā, z něhož pocházejí všichni Manuové, dále brahmacārīni, jako je Sanaka a Sanatāna, jakož i Pán Śiva, velcí mudrci a Nārada. Všechny tyto osobnosti podstoupily tvrdou askezi, a tak se staly autoritami na védské poznání. Vedy obsahují dokonalé poznání pro lidi a všechny živé bytosti. Všechny výše uvedení jsou nejen mocné osobnosti (jelikož znají minulost, přítomnost a budoucnost), ale jsou to také oddaní. Přesto bez ohledu na své vysoké vzdělání a svá setkání s Nejvyšší Osobností Božství, Pánem Viṣṇuem, nedokáží skutečně pochopit dokonalost vztahu živé bytosti k Pánu Viṣṇuovi. To znamená, že i tyto osobnosti jsou omezené ve svém poznání neomezeného. Z toho plyne, že nikoho nelze přijmout za odborníka na pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství pouze na základě jeho pokročilého poznání. Nejvyšší Osobnost Božství nelze pochopit díky rozvinutému poznání, ale jen čistou oddanou službou, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (18.55). Bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — nikdo nemůže skutečně pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, dokud se nezapojí do čisté, transcendentální oddané služby. Každý má o Pánovi nějaké nedokonalé představy. Takzvaní vědci a filozofové pomocí svého poznání Nejvyššího Pána nepochopí. Dokud se člověk nedostane na úroveň oddané služby, jeho poznání je nedokonalé. To dokládá védská literatura:

Spekulanti, jñānī, spekulují o Nejvyšším Pánu statisíce let, ale nikdo nemůže pochopit Jeho svrchovanou slávu, dokud ho Nejvyšší Pán neobdaří Svou přízní. Všichni velcí mudrci uvedení v tomto verši žijí na planetách poblíž Brahmaloky, která je domovem Pána Brahmy a čtyř mudrců—Sanaky, Sanātany, Sanandany a Sanat-kumāry. Tito mudrci sídlí na různých planetách, jež jsou známé jako “jižní hvězdy” a obklopují Polárku. Polárka, zvaná Dhruvaloka, je čepem tohoto vesmíru a všechny planety kolem ní obíhají. Všechny hvězdy, které vidíme, jsou planety v tomto jednom vesmíru. Podle západní teorie jsou všechny hvězdy různá slunce, ale podle védských údajů je v tomto vesmíru Slunce pouze jedno. Všechny takzvané hvězdy nejsou nic jiného než různé planety. Kromě tohoto vesmíru existují milióny jiných vesmírů a v každém z nich je nekonečně mnoho hvězd a planet.

V Bhagavad-gītě (7.20) je řečeno:

“Ti, kterým hmotné žádosti znetvořily mysl, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel a předpisů, jež odpovídají jejich povahám.” Většina lidí uctívá polobohy proto, aby získali různé výsady. Každý polobůh má určitou moc. Například Indra, král nebeských planet, má moc posílat příděly deště na povrch Země, aby zde byl dostatek vegetace. Vedy popisují Indru slovy vajra-hastaḥ purandaraḥ. Indra řídí déšť s bleskem v ruce, jemuž také vládne. Stejně tak další polobozi — Agni, Varuṇa, Candra, Sūrya — mají každý svoji určitou moc. Všichni tito polobozi jsou uctíváni védskými hymny prostřednictvím jejich symbolických zbraní. Proto je zde řečeno: mantra-liṅgair vyavacchinnam. Díky tomuto uctívání mohou být karmī požehnáni hmotným bohatstvím v podobě zvířat, peněz, krásných manželek, mnoha stoupenců a podobně. Takové hmotné bohatství však nikomu nepomůže pochopit Nejvyšší Osobnost Božství.

V předchozím verši bylo řečeno, že ti, kdo mají pouze poznání, nedokáží ocenit Nejvyšší Osobnost Božství. Tento verš dále sděluje, že Nejvyšší Osobnost Božství nedokáží vidět ani vykonavatelé védských obřadů a plodonosných činností. Karmī i jñānī jsou tedy v těchto dvou verších prohlášeni za neschopné Pána pochopit. Śrīla Rūpa Gosvāmī uvedl, že jedině ten, kdo se zcela zbavil mentální spekulace a plodonosných činností (anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam), je prostý hmotných tužeb a může vykonávat čistou oddanou službu. Významné slovo ātma-bhāvitaḥ naznačuje, že vzpomínka na Pána se probudí v mysli toho, kdo o Něm neustále přemýšlí. Čistý oddaný vždy myslí na lotosové nohy Pána (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ) a nevydrží ani jediný okamžik nebýt pohroužen do myšlenek na Nejvyšší Osobnost Božství. Toto neustálé myšlení na Pána popisuje Bhagavad-gītā slovy satata-yuktānām, “být neustále zaměstnán službou Pánu”. Bhajatāṁ prīti-pūrvakam — to je láskyplná oddaná služba. Čistý oddaný je uchráněn před všemi hmotnými činnostmi, jelikož mu Nejvyšší Osobnost Božství dává pokyny zevnitř. Dokonce i védské obřady jsou považovány za hmotné činnosti, protože pouze pomáhají dosáhnout jiných planetárních systémů, na kterých sídlí polobozi. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.25):

“Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy; k předkům jdou ti, kdo uctívají předky; ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi, a ti, kdo uctívají Mě, budou žít se Mnou.”

Slovo ātma-bhāvitaḥ také vyjadřuje, že oddaný neustále káže, aby osvobodil podmíněné duše. O šesti Gosvāmīch je řečeno: nānā-śāstra-vicāraṇaika-nipuṇau sad-dharma-saṁsthāpakau lokānāṁ hita-kāriṇau. Čistý oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství neustále myslí na to, jak je možné osvobodit pokleslé, podmíněné duše. Nejvyššího Pána tato snaha milostivých oddaných dojímá, a proto Svou bezpříčinnou milostí dává obyčejným lidem poznání. Oddaný, který dostal požehnání od jiného oddaného, zanechává činností karma-kāṇḍy i jñāna-kāṇḍy. Brahma-saṁhitā to potvrzuje: vedeṣu durlabham — Nejvyšší Osobnost Božství nelze poznat prostřednictvím karma-kāṇḍy ani jñāna-kāṇḍy. Adurlabham ātma-bhaktau—Pána pozná jedině upřímný oddaný.

Tento hmotný svět neboli vesmírný projev stvořil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a živé bytosti sem přicházejí s touhou si užívat. Védské pokyny je nabádají jednat podle různých usměrňujících zásad a inteligentní lidé těchto pokynů využívají, aby mohli v klidu vychutnávat hmotný život. To je však ve skutečnosti iluze a překonat ji vlastní snahou je velice obtížné. Obyčejní lidé se věnují hmotným činnostem a ty, kdo jsou o něco pokročilejší, přitahují obřady popsané ve Vedách. Když však člověka vykonávání těchto obřadů zklame, vrátí se znovu k hmotným činnostem. Tímto způsobem jsou vykonavatelé védských obřadů a hmotných činností zapleteni do podmíněného života. Jedině dobrou vůlí gurua a Kṛṣṇy mohou tito lidé obdržet semínko oddané služby. To potvrzuje Caitanya-caritāmṛta: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja.

Toho, kdo vykonává oddanou službu, již nepřitahují hmotné činnosti. Člověk, který se ztotožňuje s různými označeními, nemůže oddaně sloužit. Aby mohl sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím svých očištěných smyslů, musí zanechat činností, které pramení z vnějších označení (sarvopādhi-vinirmuktam), a stát se čistým. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate — služba Pánu za použití očištěných smyslů se nazývá bhakti-yoga neboli oddaná služba. Pán Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě (10.10), že upřímnému oddanému vždy pomáhá Nadduše, která sídlí v srdci každé živé bytosti:

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

To je stádium, kdy se oddaný zbavuje znečištění hmotného světa, navazuje přátelství s jinými oddanými a zcela zanechává hmotných činností. Tehdy získá přízeň Pána a ztratí svoji víru v hmotnou civilizaci, která začíná varṇāśrama-dharmou. Śrī Caitanya Mahāprabhu hovoří jasně o osvobození se od varṇāśrama-dharmy, nejvznešenějšího společenského systému lidské civilizace. Tehdy se oddaný cítí jako věčný služebník Pána Kṛṣṇy, což je postavení, které zaujal Śrī Caitanya Mahāprabhu Samotný.

“Nejsem brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya ani śūdra. Nejsem brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha ani sannyāsī. Co jsem? Jsem věčný služebník služebníka služebníka Pána Kṛṣṇy.” K tomuto závěru, který znamená dokonalé dosažení transcendentální úrovně, může každý dojít prostřednictvím učednické posloupnosti.

V Bhagavad-gītě (2.42—43) je řečeno:

“Lidé s nedostatečným poznáním si libují v květnatých slovech Ved, která doporučují různé plodonosné činnosti vedoucí k dosažení nebeských planet, dobrého zrození, moci a dalších výsad. Jelikož touží po smyslovém požitku a životě v bohatství, říkají, že nic vyššího neexistuje.”

Obyčejné lidi silně přitahují plodonosné činnosti, jejichž doporučenou podobu představují védské obřady. Člověka může velice lákat dosažení nebeských planet prostřednictvím velkých obětí, jaké pořádal král Barhiṣmān. Śrī Nārada Muni však chtěl krále Barhiṣmāna od těchto činností odradit. Nyní mu proto přímo říká: “Nestarej se o takové věci dočasného prospěchu.” V moderní civilizaci si lidé velice libují v drancování přírodních zdrojů vědeckými metodami, a dokonce se to pokládá za pokrok. Ve skutečnosti to však není pokrok, ale jedná se pouze o věci příjemné sluchu. Děláme sice pokrok podle těchto smyšlených metod, ale zapomínáme přitom na svůj skutečný cíl. Bhaktivinoda Ṭhākura proto říká: jaḍa-vidyā yata māyāra vaibhava tomāra bhajane bādhā — “Materialistické výzkumy nejsou nic víc než záře māyi, protože představují překážku na cestě duchovního pokroku.”

Všechny druhy dočasného životního pohodlí na této nebo na jiných planetách je třeba pokládat za iluzorní, protože se netýkají skutečného smyslu života. Skutečným smyslem života je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Lidé, kteří to nevědí, vykonávají buď hrubé materialistické činnosti, nebo védské obřady. Nārada zde žádá krále Barhiṣmāna, aby na takových činnostech nelpěl. Ve Vedách je řečeno, že vykonávání oběti představuje skutečný smysl života. Jedna skupina indického obyvatelstva, takzvaní Ārya-samājistové, klade přespříliš velký důraz na část Ved týkající se obětí. Tento verš ovšem naznačuje, že takové oběti je třeba pokládat za iluzorní. Skutečným cílem lidského života má být realizace Boha, vědomí Kṛṣṇy. Védské obřady jsou samozřejmě oslnivé a příjemné na poslech, ale nepomáhají naplnit skutečný smysl života.

Lidé si obvykle nejsou vědomi toho, co je v jejich životním zájmu — vrátit se domů, zpátky k Bohu. Nevědí, že jejich skutečný domov je v duchovním světě. V duchovním světě je mnoho vaikuṇṭhských planet a nejvyšší z nich je Kṛṣṇaloka, Goloka Vṛndāvana. Dnešní civilizace i přes svůj takzvaný rozvoj neví nic o Vaikuṇṭhalokách, duchovních planetách. V současné době se takzvaně pokročilí civilizovaní lidé snaží cestovat na jiné planety, ale nevědí, že i když dospějí na nejvyšší planetární systém, Brahmaloku, budou se muset znovu vrátit zpět na tuto planetu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (8.16):

“Všechny planety v tomto hmotném světě, od nejvyšší po nejnižší, jsou místa opakovaných zrození a smrtí. Ale ten, kdo dosáhne Mého sídla, ó synu Kuntī, se již nikdy znovu nenarodí.”

I když se někdo dostane na nejvyšší planetární systém v tomto vesmíru, přesto se bude muset vrátit, jakmile vyčerpá výsledky svých zbožných činností. Kosmické lodi sice mohou létat velmi vysoko, ale jakmile jim dojdou pohonné látky, musí se vrátit zpátky na Zem. Všechny tyto činnosti lidé vykonávají pod vlivem iluze. Nyní by měli vynaložit skutečné úsilí o návrat domů, zpátky k Bohu. Postup je popsaný v Bhagavad-gītě: yānti mad-yājino 'pi mām — ti, kdo oddaně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, se vrátí domů, zpátky k Bohu. Lidský život je velmi cenný a neměli bychom ho promarnit zbytečnými výzkumnými cestami na jiné planety. Je třeba být dostatečně inteligentní a vrátit se k Bohu. Měli bychom se zajímat o duchovní vaikuṇṭhské planety, zvláště o Goloku Vṛndāvanu, a naučit se umění, jak se tam dostat pomocí jednoduché metody oddané služby, která začíná nasloucháním (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ). To rovněž potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam (12.3.51):

Pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry se můžeme dostat na nejvyšší planetu (paraṁ vrajet). To platí zvláště pro lidi tohoto věku (kaler doṣa-nidhe). Tento věk má zvláštní výhodu — pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry se lze zbavit všeho hmotného znečištění a vrátit se domů, zpátky k Bohu. O tom není pochyb.

V tomto verši velký mudrc Nārada Muni krále přímo napadá, že vykonával oběti, při kterých bylo zabito mnoho zvířat. Král si myslel, jak je veliký, když vykonal tolik obětí, ale velký mudrc Nārada mu to vytýká a upozorňuje ho, že následkem zabíjení zvířat pouze podlehl falešné pýše. Všechny činnosti, které nevedou k vědomí Kṛṣṇy, jsou hříšné a každé vzdělání, které nesměřuje k pochopení Kṛṣṇy, je falešné. Pokud nám schází vědomí Kṛṣṇy, vykonáváme pouze falešné činnosti a snažíme se získat falešné vzdělání.

V Bhagavad-gītě (18.61) je řečeno: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — “Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno.” Živá bytost pobývá v těle a Nadduše, Nejvyšší Osobnost Božství, je tam také. Nazývá se antaryāmī a caitya-guru. Pán Kṛṣṇa prohlašuje v Bhagavad-gītě (15.15), že je vládcem všeho.

“Sídlím v srdci každého a ode Mne pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.”

Nadduše v těle řídí vše, a proto je výhodnější přijmout Její vedení a být šťastný. Aby člověk mohl přijmout pokyny Pána, musí být Jeho oddaným, což také potvrzuje Bhagavad-gītā (10.10):

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

I když je Nadduše v srdci každého (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati), promlouvá pouze k čistým oddaným, kteří Pánovi neustále slouží. V Caitanya-bhāgavatě (Antya 3.45) je řečeno:

“Věz, že ten, kdo upřel svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, získal to nejlepší vzdělání a prostudoval všechny Vedy.” V Caitanya-bhāgavatě jsou také další verše, které je v této souvislosti vhodné citovat:

“Dokonalým výsledkem vzdělání je upřít svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy.” (Ādi 13.178)

“Není třeba hmotným vzděláním dobývat svět. Když se člověk začne věnovat oddané službě, jeho vzdělání je dovršené.” (Ādi 13.173)

“Smyslem vzdělání je pochopit Kṛṣṇu a oddanou službu Jemu. Když to člověk nepochopí, jeho vzdělání je falešné.” (Ādi 12.49)

“Být kulturní, vzdělaný, velice činný a zbožný znamená vyvinout přirozenou lásku ke Kṛṣṇovi.” (Antya 3.44) Láska ke Kṛṣṇovi dříme v každém a je třeba ji probudit prostřednictvím kultury a vzdělání. To je záměr tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Když se jednou Pán Caitanya zeptal Śrī Rāmānandy Rāye, co je nejlepší částí vzdělání, Rāmānanda Rāya Mu odpověděl, že je to pokrok ve vědomí Kṛṣṇy.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: sākṣād-dharitvena samasta-śāstrair uktas tathā bhāvyata eva sadbhiḥ. Všechna písma popisují duchovního mistra jako zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství. Duchovní mistr je přijímán jako totožný s Nejvyšší Osobností Božství, protože je Pánovým nejdůvěrnějším služebníkem (kintu prabhor yaḥ priya eva tasya). Význam je, že Nadduše i individuální duše jsou každému velice drahé. Každý má rád sám sebe, a když je o něco pokročilejší, začne mít rád také Nadduši. Seberealizovaná osoba nedoporučuje uctívat nikoho jiného než Nadduši. Ví, že uctívat Nejvyšší Osobnost Božství je snadnější než pod vlivem chtíče a touhy po hmotném požitku uctívat různé polobohy. Oddaný proto neustále s láskou oddaně slouží Pánu. To je skutečný guru. V Padma Purāṇě je řečeno:

“Ani brāhmaṇa, který je velice sečtělý ve védských písmech a zná šest předepsaných povinností brāhmaṇy, se nemůže stát guruem, duchovním mistrem, není-li oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. Na druhou stranu se i ten, kdo se narodil v rodině pojídačů psů, může stát duchovním mistrem, je-li čistým oddaným Pána.” Z toho vyplývá, že pokud není někdo čistým oddaným Pána, nemůže být duchovním mistrem. Toho, kdo je duchovním mistrem podle výše uvedených popisů oddané služby, je třeba chápat jako Osobně přítomného Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. Radit se s pravým duchovním mistrem znamená podle slov tohoto verše (gurur hariḥ) radit se přímo s Nejvyšší Osobností Božství. Člověk by měl proto u takového pravého duchovního mistra přijmout útočiště. Úspěch v životě znamená přijmout duchovního mistra, který zná Kṛṣṇu jako jedinou nejvyšší milovanou osobnost. Takového důvěrného oddaného Pána je třeba uctívat.

Śrī Nārada Muni zde vystupuje jako duchovní mistr krále Barhiṣmāna. Jeho záměrem bylo svými pokyny přimět krále, aby okamžitě zanechal všech plodonosných činností a začal rozvíjet oddanou službu. Přestože král všemu porozuměl, nebyl odhodlán vzdát se svých činností. Jak ukáží další verše, uvažoval o tom, že pošle pro své syny, kteří byli pryč z domova a podstupovali askezi. Král jim chtěl ihned po jejich návratu svěřit své království, a pak odejít z domova. Takové je postavení většiny lidí. Přijmou pravého duchovního mistra a naslouchají mu, ale když jim naznačí, že by měli odejít z domova a věnovat se plně oddané službě, váhají. Povinností duchovního mistra je poučovat žáka tak dlouho, dokud nepochopí, že materialistický způsob života, plný plodonosných činností, mu nepřináší vůbec žádný prospěch. Člověk by se měl věnovat oddané službě již od začátku života, jak doporučoval Prahlāda Mahārāja: kaumāra ācaret prājño dharmān bhāgavatān iha (Bhāg. 7.6.1). Ze všech pokynů Ved by nám mělo být jasné, že dokud člověk nezačne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a oddanou službu, pouze marní svůj čas hmotnými plodonosnými činnostmi. Nārada Muni se proto rozhodl vyprávět králi další alegorický příběh, aby ho přiměl vzdát se rodinného života v hmotném světě.

V tomto přirovnání má král najít jelena, který je neustále v nebezpečné situaci. Tento jelen spásá trávu v krásné květinové zahradě, a přestože je ohrožen ze všech stran, není si okolního nebezpečí vědom. Všechny živé bytosti, a zvláště lidé, si myslí, že jsou v rodinném kruhu velice šťastní. Každý se soustředí na svoji manželku, která je okrasou rodiny, jako kdyby žil v květinové zahradě a naslouchal sladkému bzučení čmeláků. Toto bzučení můžeme přirovnat k dětské řeči. Člověk si stejně jako jelen užívá své rodiny a neví, že před ním je faktor času, který zde zastupuje tygr. Plodonosné činnosti jsou jen zdrojem dalšího nebezpečí a nutí živou bytost přijímat různé druhy těl. Jelen častokrát běží pouští za vidinou vody. Kromě toho má také velice rád sex. Je zřejmé, že toho, kdo žije jako jelen, čeká časem krutá smrt. Védská literatura nám proto doporučuje, abychom — dříve než přijde smrt — pochopili své přirozené postavení a začali rozvíjet oddanou službu. Bhāgavatam (11.9.29) praví:

Tuto lidskou podobu jsme získali po mnoha zrozeních, a proto bychom se, dříve než přijde smrt, měli zaměstnat transcendentální láskyplnou službou Pánu. To je naplnění lidského života.

Materialistický život znamená, že člověk zapomíná na své přirozené postavení věčného služebníka Kṛṣṇy, a toto zapomenutí je zvláště silné v gṛhastha-āśramu. Mladý muž přijímá mladou manželku, která je zpočátku velice krásná, ale potom porodí mnoho dětí, je čím dál starší a začne od svého manžela vyžadovat mnoho věcí pro udržování celé rodiny. Témuž muži, který ji přijal, když byla mladá, se jeho manželka začne protivit. Gṛhastha-āśram člověka přitahuje pouze ze dvou důvodů—žena vaří chutná jídla pro uspokojení manželova jazyka a v noci mu dává sexuální potěšení. Ten, kdo je připoutaný ke gṛhastha-āśramu, neustále myslí na tyto dvě věci — chutné jídlo a sexuální požitek. Přitahují ho hovory manželky, kterých si užívá jako rodinného osvěžení, a také hovory dětí. Zapomíná tak, že jednoho dne bude muset zemřít a že chce-li dostat vhodné tělo, musí se na příští život připravit.

Jelen v květinové zahradě je přirovnání, kterým velký mudrc Nārada krále upozornil, že je takovým prostředím sveden. Každý je v zajetí svůdného rodinného života. Živá bytost zapomíná, že se musí vrátit domů, zpátky k Bohu, a zaplétá se do rodinných starostí. Prahlāda Mahārāja proto naznačoval: hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpaṁ vanaṁ gato yad dharim āśrayeta. Rodinný život je považován za zapomenutou studnu (andha-kūpam), do které člověk spadne a zemře v ní, aniž by mu někdo pomohl. Prahlāda Mahārāja doporučuje, že dokud je člověk při smyslech a dostatečně silný, má opustit gṛhastha-āśram, odejít do vṛndāvanského lesa a přijmout útočiště u lotosových nohou Pána. Ve védské civilizaci má muž v určitém věku (v padesáti letech) zanechat rodinného života, přijmout stav vānaprastha a nakonec zůstat sám jako sannyāsī. To je předepsaná metoda védské civilizace, zvaná varṇāśrama-dharma. Když člověk poté, co si užíval rodinného života, přijme sannyās, potěší Nejvyššího Pána Viṣṇua.

Je nutné pochopit své postavení v rodinném či světském životě — tomu se říká inteligence. Člověk by neměl zůstávat neustále v pasti rodinného života, aby ve společnosti manželky uspokojoval svůj jazyk a genitálie, neboť tímto způsobem jen marní svůj život. Ve védské civilizaci je povinností vzdát se v určitém stádiu rodiny — třeba i násilím, je-li to nutné. Takzvaní stoupenci védského života bohužel neopouštějí své rodiny ani na konci života, dokud je k tomu nedonutí smrt. Celý společenský systém by měl být důkladně přeorganizován a společnost by se měla navrátit k védským zásadám, tedy ke čtyřem varṇám a čtyřem āśramům.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá v jedné ze svých písní:

“Plodonosné činnosti a mentální spekulace nejsou nic jiného než číše jedu. Každý, kdo z nich pije, protože je považuje za nektar, musí život za životem zápolit v různých druzích těl. Taková osoba pojídá všechno možné a je zatracena kvůli svému takzvanému smyslovému požitku.”

Lidé jsou obvykle okouzleni plody světských činností a mentální spekulace. Většinou se touží dostat na nebeské planety, splynout s Brahmanem nebo setrvávat v rodinném kruhu a vychutnávat požitky jazyka a genitálií. Velký mudrc Nārada krále Barhiṣmāna jasně nabádá, aby nezůstával po celý život v gṛhastha-āśramu. Být v gṛhastha-āśramu znamená být pod vládou své manželky. Toho všeho se člověk musí vzdát a přejít do āśramu paramahaṁsy, to znamená odevzdat se duchovnímu mistrovi. Paramahaṁsa-āśram je āśram Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána, u Něhož přijal útočiště duchovní mistr. Příznaky pravého duchovního mistra jsou uvedeny ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.3.21):

“Každý, kdo má vážný zájem dosáhnout skutečného štěstí, musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u něho útočiště prostřednictvím zasvěcení. Kvalifikací duchovního mistra je, že na základě úvah a diskusí zrealizoval závěry písem a je schopen o nich přesvědčit ostatní. Takové velké osobnosti, které daly stranou všechny hmotné ohledy a zcela se odevzdaly Bohu, je třeba přijímat jako pravé duchovní mistry.”

Paramahaṁsa je ten, kdo přijal útočiště u Parabrahmanu, Nejvyšší Osobnosti Božství. Člověk, který se odevzdá duchovnímu mistru — paramahaṁsovi, se prostřednictvím jeho pokynů a výchovy postupně odpoutá od světského života a nakonec se vrátí domů, zpátky k Bohu. Zvláštní pozornost si zaslouží výraz aṅganāśramam asattama-yūtha-gātham. Celý svět je v zajetí māyi, protože mu vládne žena. Muže ovládá nejen jeho manželka, ale také rozmanitá literatura o sexu. To je příčina jeho zajetí v hmotném světě. Této hrozné společnosti se nikdo nedokáže vzdát vlastním úsilím, ale pokud se člověk uchýlí pod ochranu pravého duchovního mistra, který je paramahaṁsa, postupně dosáhne úrovně duchovního života.

Příjemná slova Ved, která člověka inspirují k dosažení nebeských planet nebo splynutí s Nejvyšším, jsou určena pro méně inteligentní lidi, jež Bhagavad-gītā označuje výrazem māyayāpahṛta-jñānāḥ (“ti, které iluzorní energie připravila o poznání”). Skutečné poznání znamená uvědomovat si utrpení hmotného života. Měli bychom se odevzdat pravé osvobozené duši, duchovnímu mistrovi, postupně dosáhnout duchovní úrovně, a tak se odpoutat od hmotného světa. Haṁsa-śaraṇam podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura označuje chýši, ve které žijí světci. Světec obvykle žije na odlehlém místě v lese nebo ve skromné chýši. Musíme však vzít v úvahu, že časy se mění. Pro světce samotného může být výhodné jít do lesa a žít v chýši, ale je-li kazatelem, a zvláště v západních zemích, musí k sobě zvát mnoho různých lidí, kteří jsou zvyklí žít v pohodlných bytech. V tomto věku tedy světec musí vytvářet vhodné podmínky pro přijímání hostů, aby je zaujal poselstvím vědomí Kṛṣṇy. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zřejmě jako první zavedl, že světci mohou používat automobily a žít v honosných budovách, aby vzbudili zájem veřejnosti ve velkých městech. Základním pravidlem je nutnost společnosti světce. V tomto věku lidé nechodí hledat světce do lesa, a proto musí mudrci a světci přicházet do velkoměst a zajišťovat podmínky, aby mohli přijímat lidi, kteří jsou zvyklí na moderní vymoženosti hmotného života. Postupně se tito lidé naučí, že honosné budovy a pohodlné byty nejsou zdaleka nezbytné. Skutečnou nezbytností je osvobodit se z hmotného otroctví jakýmkoliv možným způsobem. Podle pokynů Śrīly Rūpy Gosvāmīho:

“Nelpí-li člověk na ničem, ale zároveň přijímá vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, je správně umístěn nad vlastnickými pocity.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255)

Na hmotném bohatství se nemá lpět, ale lze ho použít na podporu šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Jinými slovy, hmotné bohatství je možné přijmout v rámci odříkání. Tomu se říká yukta-vairāgya.

Takzvaní učitelé a vůdci materialistické společnosti ve skutečnosti neznají pravý cíl života. Bhagavad-gītā je popisuje slovy māyayāpahṛta-jñānāḥ. Vypadají jako velcí učenci, ale přitom o své poznání přišli vlivem iluzorní energie. Skutečné poznání znamená nalézt Kṛṣṇu. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Veškeré védské poznání má člověku pomoci nalézt Kṛṣṇu, protože Kṛṣṇa je původ všeho. Janmādy asya yataḥ. V Bhagavad-gītě (10.2) Kṛṣṇa říká: aham ādir hi devānāṁ — “Jsem zdrojem polobohů.” Kṛṣṇa je tedy původem a počátkem všech polobohů, včetně Pána Brahmy, Pána Śivy a ostatních. Védské obřady mají za cíl uspokojit různé polobohy, a dokud člověk není dostatečně pokročilý, nepochopí, že původní osobností je Śrī Kṛṣṇa. Govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi. Král Barhiṣmān po vyslechnutí Nāradových pokynů přišel k rozumu. Skutečným cílem života je dosáhnout oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Král se proto rozhodl, že již nebude poslouchat takzvané kněze, kteří své stoupence pouze nabádají k vykonávání různých obřadů, aniž by jim dali praktické poučení o cíli života. Kostely, chrámy a mešity po celém světě v současné době nikoho nepřitahují, protože pošetilí kněží nedokáží své stoupence povznést na úroveň poznání. Jelikož sami neznají skutečný cíl života, udržují své sbory v nevědomosti. Vzdělaní lidé se proto o náboženské obřady přestali zajímat. Zároveň však nemají možnost získat prospěch ze skutečného poznání. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy velice důležité pro osvícení lidí všech kategorií. Každý by měl tohoto hnutí využít a po vzoru Mahārāje Barhiṣmāna skončit se stereotypními obřadními činnostmi, které jsou vykonávány ve jménu mnoha náboženství. Šest Gosvāmīch se již od počátku lišilo od třídy kněží, kteří se věnovali pouze obřadům. Śrīla Sanātana Gosvāmī také pro duchovní vedení vaiṣṇavů sestavil dílo nazvané Hari-bhakti-vilāsa. Vaiṣṇavové se nestarají o bezduché činnosti kněží, ale rozvíjejí plné vědomí Kṛṣṇy a dosahují dokonalosti ještě v tomto životě. To je popsáno v minulém verši jako paramahaṁsa-śaraṇam — přijmout útočiště u paramahaṁsy, osvobozené duše, a dosáhnout úspěchu v současném životě.

Král Barhiṣmān vykonával různé oběti pro dosažení nebeských planet. Lidé jsou takovými činnostmi obvykle přitahováni, a jak potvrzuje Śrī Caitanya Mahāprabhu, je velice vzácné, když někoho přitahuje oddaná služba. Oddanou službu začne rozvíjet jedině ten, kdo má velké štěstí. Dokonce i takzvaní znalci Ved jsou oddanou službou zmateni. Většinou je přitahují obřady, které slouží k uspokojování smyslů. V oddané službě ovšem žádné uspokojování smyslů neexistuje; je zde pouze transcendentální láskyplná služba Pánu. Takzvaným kněžím, kteří se věnují smyslovému požitku, se proto oddaná služba příliš nelíbí. Brāhmaṇové, kněží, se stavějí proti tomuto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy již od doby, kdy ho Pán Caitanya Mahāprabhu započal. Když Caitanya Mahāprabhu založil toto hnutí, kněží si šli stěžovat Kazimu, správci muslimské vlády, a Caitanya Mahāprabhu musel v odpověď na nátlak takzvaných stoupenců védských zásad vést hnutí občanské neposlušnosti. Tito takzvaní stoupenci Ved se označují jako karma-jaḍa-smārtové neboli kněží, kteří se zabývají vykonáváním obřadů. Zde je řečeno, že tito lidé jsou zmateni (ṛṣayo 'pi hi muhyanti). Abychom se osvobodili z vlivu karma-jaḍa-smārtů, musíme se přísně držet pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství.

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Já tě oprostím od všech následků za hříšná jednání. Neboj se.” (Bg. 18.66)

Lidé obvykle nevědí, jak je jedno tělo spojené s dalším tělem. Jak je možné, že výsledky činností, které člověk vykonal v tomto těle, mu přinášejí utrpení nebo požitek ještě v dalším těle v příštím životě? To je otázka, na kterou chce král slyšet od Nārady Muniho odpověď. Jak by mohla živá bytost v tomto životě mít lidské tělo a v příštím životě ho nemít? Ani velcí filozofové a vědci nedovedou objasnit přenos karmy z jednoho těla do druhého. Jak víme ze zkušenosti, každá individuální duše má své individuální tělo, a činnosti a zážitky jedné osoby nebo jednoho těla si nevychutnává a netrpí jimi jiné tělo nebo jiná osoba. Otázkou je, jak dochází k tomu, že živá bytost prožívá utrpení nebo požitek za činnosti jednoho těla v příštím těle.

Ateisté chtějí důkaz pro výsledky svých minulých činností. Ptají se: “Co dokazuje, že mé utrpení a požitek jsou výsledky mé minulé karmy?” Nemají ani ponětí o tom, jak jemnohmotné tělo přenáší výsledky činů jejich současného těla do dalšího hrubohmotného těla, které získají. Hrubá podoba současného těla může zaniknout, ale jemné tělo nezaniká — přenáší duši do dalšího hrubého těla. Hrubé tělo závisí na jemném těle, a proto příští hrubé tělo prožívá utrpení a požitek podle stavu jemného těla. Jemné tělo přenáší duši až do té doby, dokud se duše neosvobodí z hrubohmotného otroctví.

Živá bytost má dva druhy těla — jemné a hrubé. Užívá si ve skutečnosti prostřednictvím jemného těla, které se skládá z mysli, inteligence a ega. Hrubé tělo je vnějším obalem, který jedná jako nástroj. Když je hrubé tělo zničeno (neboli když zemře), jeho kořen — mysl, inteligence a ego — zůstává a vytváří další hrubé tělo. I když se hrubá těla zjevně mění, jejich skutečný kořen — jemné tělo z mysli, inteligence a ega — se zachovává. Zbožné či bezbožné činnosti jemného těla vytvářejí pro živou bytost další situaci, aby si užívala či trpěla v příštím hrubém těle. Tímto způsobem jemné tělo zůstává, zatímco hrubá těla se mění jedno za druhým.

Moderní vědci a filozofové jsou příliš velcí materialisté, které iluzorní energie připravila o poznání, a proto nedokáží vysvětlit, jak se hrubé tělo mění. Materialistický filozof Darwin se snažil zkoumat změny hrubého těla, ale nevěděl nic o jemném těle ani o duši, a proto nemohl jasně vysvětlit, jak probíhá evoluce. Živá bytost může měnit hrubé tělo, ale jedná v jemném těle. Lidé nechápou činnosti jemného těla, a tím pádem jsou zmateni, jak může jedno hrubé tělo ovlivňovat druhé. Činnosti jemného těla také řídí Nadduše, jak uvádí Bhagavad-gītā (15.15):

“Sídlím v srdci každého a ode Mne pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.”

Díky soustavnému vedení Nejvyšší Osobnosti Božství v podobě Nadduše individuální duše vždy ví, jak má jednat podle reakcí své minulé karmy, neboť jí to Nadduše připomíná. Proto i když dochází k viditelným změnám hrubého těla, jednotlivé životy individuální duše na sebe navazují.

Přestože příčinou neštěstí a štěstí je mysl, inteligence a ego, hrubé tělo je stále zapotřebí jako nástroj požitku. Hrubé tělo se může měnit, ale jemné tělo jedná neustále. Pokud živá bytost nedostane další hrubé tělo, bude muset žít v jemném těle neboli těle ducha. Duchem se stává ten, kdo jedná pouze v jemném těle bez pomoci hrubého. V tomto verši je řečeno: śayānam imam utsṛjya śvasantam. Hrubé tělo může ulehnout na postel k odpočinku, a přestože jeho orgány fungují, živá bytost ho může opustit, vstoupit do snu a opět se vrátit. Po návratu do těla na svůj sen zapomene. Stejně tak když živá bytost přijme jiné hrubé tělo, zapomene na to, které má v současnosti. Z toho plyne, že jemné tělo — mysl, inteligence a ego — vytváří atmosféru tužeb a cílů, kterých si živá bytost užívá na jemné úrovni. Živá bytost je stále v jemném těle, i když se hrubé tělo navenek mění, a bez ohledu na to, že žije na různých planetách. Všechny činnosti, které vykonává v jemném těle, se označují jako iluzorní, protože nejsou trvalé. Osvobození znamená dostat se ze zajetí jemného těla. Osvobození z hrubého těla znamená pouze převtělení duše z jednoho hrubého těla do druhého. Když je naše mysl vzdělaná ve vědomí Kṛṣṇy, ve vyšším vědomí v kvalitě dobra, dostaneme se buď na vyšší, nebeské planety, nebo do duchovního světa, na vaikuṇṭhské planety. Musíme tedy změnit své vědomí rozvíjením poznání podle védských pokynů, přijatých od Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím učednické posloupnosti. Připravíme-li své jemné tělo v tomto životě tím, že budeme neustále myslet na Kṛṣṇu, přemístíme se po opuštění hrubého těla na Kṛṣṇaloku. To potvrzuje Nejvyšší Osobnost Božství.

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” (Bg. 4.9)

Změna hrubého těla tedy není příliš důležitá; důležitá je změna jemného těla. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vzdělává lidi, aby jejich jemné tělo získalo osvícení. Dokonalým příkladem je v této souvislosti Ambarīṣa Mahārāja, který neustále upíral svoji mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Stejně tak i my bychom měli v tomto životě soustředit svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, který je přítomný ve Své podobě arcā-vigraha, inkarnaci Božstva v chrámu, a měli bychom Ho neustále uctívat. Zaměstnáme-li svoji řeč popisováním činností Pána a své uši nasloucháním o Jeho zábavách a budeme-li dodržovat usměrňující zásady, abychom uchovali svoji mysl čistou pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy, jistě dospějeme na duchovní úroveň. V takovém případě již nebudou mysl, inteligence a ego v hodině smrti hmotně znečištěné. Živá bytost je zde a mysl, inteligence a ego jsou také zde. Když jsou mysl, inteligence a ego očištěné, všechny činné smysly živé bytosti se stávají duchovními, a živá bytost tak dosahuje své podoby sac-cid-ānanda. Nejvyšší Pán je vždy ve Své podobě sac-cid-ānanda, ale živá bytost, přestože je nedílnou částí Pána, se hmotně znečistí, když si přeje sestoupit do hmotného světa za hmotným požitkem. Předpis pro návrat domů, zpátky k Bohu, dává Samotný Pán v Bhagavad-gītě (9.34):

“Vždy na Mě mysli a staň se Mým oddaným. Uctívej Mě a klaň se Mi. Takto do Mě budeš plně pohroužen a jistě ke Mně dojdeš.”

Dokud je člověk pohroužen v tělesném pojetí, jedná na tělesné úrovni. To není tak těžké pochopit. Vidíme, že každý národ na světě se snaží překonat všechny ostatní národy a každý člověk se snaží předčít svého bližního. Všechny tyto činnosti probíhají ve jménu rozvoje civilizace. Každý má mnoho plánů, jak zajistit svému tělu pohodlí, a ty si i po zničení hrubého těla přenáší dál v jemném těle. Není pravda, že po zničení hrubého těla je s živou bytostí konec. Mnoho velkých filozofů a učitelů v tomto světě má dojem, že po zničení těla vše končí, ale tak tomu není. Nārada Muni v tomto verši říká, že po smrti si každý bere své plány s sebou (gṛhṇīyāt), a aby je mohl vykonat, dostává další tělo. Tomu se říká punar bhavaḥ. Po zániku hrubého těla se plánů ujme mysl a živá bytost dostává milostí Pána příležitost uskutečnit je v příštím životě. To je zákon karmy. Dokud je mysl pohroužená v zákonech karmy, živá bytost musí přijmout v dalším životě určité tělo.

Karma je souhrn plodonosných činností vykonávaných za účelem vytvoření příjemné či nepříjemné situace pro toto tělo. Na vlastní oči jsme viděli, jak jeden umírající člověk žádal svého lékaře, aby mu dal ještě čtyři roky života na dokončení jeho plánů. To znamená, že když umíral, myslel na své plány. Po zániku hrubého těla si nepochybně nesl své plány s sebou v jemném těle, složeném z mysli, inteligence a ega. Dostal proto další příležitost milostí Nadduše, Nejvyššího Pána, který je neustále v srdci.

V příštím zrození dostává živá bytost paměť od Nadduše a začíná uskutečňovat své plány, které si vytvořila v minulém životě. Bhagavad-gītā to vysvětluje ještě v dalším verši:

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou usazené jakoby na stroji vytvořeném z hmotné energie.” (Bg. 18.61) Živá bytost sedí na vozidle, které jí dala hmotná příroda, a podle toho, co jí připomíná Nadduše v srdci, namáhavě cestuje po celém vesmíru, aby uskutečnila své plány. Myslí si: “Jsem brāhmaṇa,” “Jsem kṣatriya,” “Jsem Američan,” “Jsem Ind,” a podobně. Všechna tato označení mají stejný základ. Nemá význam chtít se stát brāhmaṇou namísto Američanem nebo Američanem namísto černochem. To vše jsou pouze tělesná pojetí v rámci kvalit hmotné přírody.

Jedno anglické přísloví říká, že obličej je zrcadlem mysli. Pokud se člověk hněvá, hněv se mu okamžitě objeví ve tváři. Podobně se v činnostech hrubého těla odrážejí i další mentální stavy. Činnosti hrubého těla jsou tedy reakcemi mentálního stavu. Činnostmi mysli je myšlení, cítění a chtění. Volní část mysli se projevuje činnostmi těla. Z toho vyplývá, že z činností těla a smyslů můžeme pochopit stav mysli. Ten ovlivňují minulé činnosti v minulém těle. Jakmile se mysl spojí s určitým smyslem, okamžitě se projeví určitým způsobem. Když je mysl plná hněvu, jazyk kleje; když se hněv mysli projeví prostřednictvím ruky, nastává boj, a když se projeví prostřednictvím nohy, člověk kope. Je mnoho způsobů, jak různé smysly vyjadřují jemné činnosti mysli. I mysl oddaného ve vědomí Kṛṣṇy jedná podobným způsobem. Jazyk zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ruce jsou zdvižené v extázi a nohy tančí ve vědomí Kṛṣṇy. Tyto příznaky se odborně nazývají aṣṭa-sāttvika-vikāra. Sāttvika-vikāra je přeměna mentálního stavu v kvalitě dobra nebo někdy transcendentální extáze.

Ve snech někdy vidíme věci, které jsme v současném těle nikdy nezažili. Například se nám zdá, že létáme po nebi, přestože létat neumíme. Znamená to, že jsme létali po nebi někdy v minulém životě, ať už jako polobůh nebo kosmonaut. Ten dojem je uložený v zásobárně mysli a náhle se projeví. Je to jako kvašení hluboko pod vodou, které se někdy projeví na hladině v podobě bublin. Někdy se nám v noci zdá, že jsme přišli na neznámé místo, které jsme v tomto životě nikdy nenavštívili, ale to jen dokazuje, že jsme tam byli v minulém životě. Dojem nám zůstal v mysli a občas se projeví ve snu nebo v myšlenkách. Z toho je zřejmé, že mysl je skladištěm různých myšlenek a zážitků z našich minulých životů. Existuje tedy nepřetržitý řetězec jednoho života za druhým, který vede z minulých životů do současného a z tohoto života do budoucích. Dokazuje to i rčení, že člověk je rozený básník, rozený vědec nebo rozený oddaný. Budeme-li v tomto životě neustále myslet na Kṛṣṇu jako Mahārāja Ambarīṣa (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ), budeme v okamžiku smrti nepochybně přemístěni do království Boha. A i kdyby náš pokus vyvinout vědomí Kṛṣṇy nebyl úspěšně dokončen, naše vědomí Kṛṣṇy bude pokračovat v příštím životě. To potvrzuje Bhagavad-gītā (6.41):

“Neúspěšný yogī se po mnoha letech požitku na planetách zbožných bytostí narodí v rodině počestných či zámožných lidí.”

Budeme-li přísně dodržovat zásady meditace o Kṛṣṇovi, v příštím životě budeme nepochybně přemístěni na Kṛṣṇaloku, Goloku Vṛndāvanu.

Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je skutečný nejvyšší poživatel. Když Ho chce živá bytost napodobovat, dostává příležitost uspokojit svoji falešnou touhu panovat hmotné přírodě. To je počátek jejího poklesu. Dokud je v tomto hmotném světě, má jemné vozidlo v podobě mysli, kde se hromadí všemožné hmotné touhy. Tyto touhy se projevují v různých tělesných podobách. Śrīla Nārada Muni žádá krále, aby od něho tuto skutečnost přijal, protože Nārada je autorita. Závěrem toho je, že mysl je skladiště našich minulých tužeb a toto současné tělo máme jako jejich důsledek. Stejně tak vše, po čem toužíme v tomto těle, se projeví v budoucím těle. Mysl je tedy zdrojem různých druhů těl.

Je-li naše mysl očištěna vědomím Kṛṣṇy, v budoucnosti přirozeně dostaneme tělo, které je duchovní a plné vědomí Kṛṣṇy. Takové tělo je naše původní podoba, jak potvrdil Śrī Caitanya Mahāprabhu: jīvera ’svarūpa' haya — kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. “Každá živá bytost je přirozeně věčným služebníkem Kṛṣṇy.” Toho, kdo oddaně slouží Pánu, je třeba považovat za duši, která je osvobozená již v tomto životě. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

“Ten, kdo vykonává transcendentální službu Pánu tělem, myslí a slovy, má být považován za osvobozeného ve všech hmotných situacích.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187) Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založené na tomto principu. Musíme učit lidi, aby byli neustále pohrouženi do služby Pánu, protože to je jejich přirozené postavení. Toho, kdo stále slouží Pánu, je třeba přijímat jako již osvobozeného. To potvrzuje také Bhagavad-gītā (14.26):

“Ten, kdo neustále vykonává duchovní činnosti čisté oddané služby, okamžitě překonává kvality hmotné přírody a dostává se na duchovní úroveň.” Oddaný je tedy nad třemi kvalitami hmotné přírody a je transcendentální dokonce i úrovni brāhmaṇy. Brāhmaṇa může být nakažen dvěma nižšími kvalitami — rajo-guṇou a tamo-guṇou. Čistý oddaný, který se zbavil všech hmotných tužeb prožívaných na mentální úrovni a oprostil se také od empirické filozofické spekulace a plodonosných činností, se vždy nachází nad hmotným podmíněním a je vždy osvobozený.

Mysl je ukazatelem informací o minulém a budoucím životě. Je-li člověk oddaným Pána, rozvíjel ve svém minulém životě oddanou službu. Uvažuje-li naopak jako zločinec, byl ve svém minulém životě zločincem. Stejně tak můžeme podle stavu mysli poznat, co se stane v budoucím životě. V Bhagavad-gītě (14.18) je řečeno:

“Ti, kdo se nacházejí v kvalitě dobra, spějí k vyšším planetám; ti, kdo jsou v kvalitě vášně, obývají planety na úrovni Země, a ti, kdo jsou v kvalitě nevědomosti, klesají do pekelných světů.”

Pokud je člověk v kvalitě dobra, jeho mentální činnosti ho povýší na vyšší planetární systém. Má-li naopak nízkou mentalitu, jeho budoucí život bude velice odporný. Mentální stav živé bytosti naznačuje jak její minulé, tak i budoucí životy. Nārada Muni zde dává králi požehnání, aby po ničem netoužil a nevytvářel si plány na dosažení smyslového požitku. Král vykonával plodonosné obřady s nadějí na lepší život v budoucnosti a Nārada Muni chtěl, aby se zřekl všech mentálních výmyslů. Již dříve bylo vysvětleno, že všechna těla na nebeských i pekelných planetách pocházejí z mentálních výmyslů a utrpení i požitky hmotného života se odehrávají pouze na mentální úrovni. Dochází k nim na voze mysli (mano-ratha). Proto je řečeno:

“Ten, kdo je neochvějně oddán Nejvyšší Osobnosti Božství, má všechny dobré vlastnosti polobohů. Neoddaný však má pouze hmotné kvalifikace, jejichž hodnota je velice malá, neboť takový člověk jedná na mentální úrovni a je jisté, že propadne kouzlu oslňující hmotné energie.” (Bhāg. 5.18.12)

Dokud se živá bytost nestane oddaným Pána neboli dokud nevyvine plné vědomí Kṛṣṇy, bude nepochybně jednat na mentální úrovni a procházet různými druhy těl. Všechny vlastnosti, které jsou z hmotného hlediska považovány za dobré, nemají ve skutečnosti žádnou hodnotu, protože nikoho nezachrání z koloběhu zrození a smrti. Z toho plyne, že člověk by neměl mít žádné mentální touhy. Anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam — má být zcela oproštěn od hmotných tužeb, filozofické spekulace a plodonosných činností. Nejlepší, co může udělat, je s příznivým postojem přijmout transcendentální oddanou službu Pánu. To je nejvyšší dokonalost lidského života.

V minulém verši bylo vysvětleno, že ve snu vidíme věci, které jsme prožili během dne. Ale proč někdy ve snu vidíme také věci, o kterých jsme v tomto životě nikdy neslyšeli a ani jsme je nikdy neviděli? Zde je řečeno, že i když jsme takové události neprožili v tomto životě, prožili jsme je v minulých životech. Slučují se podle času a okolností, takže ve snech vidíme něco úžasného, co jsme ještě nikdy nezažili. Můžeme například vidět oceán na vrcholku hory. Nebo můžeme vidět, že oceán vyschl. Jsou to pouze výsledky slučování různých zážitků v čase a prostoru. Někdy můžeme vidět zlatou horu — je to proto, že jsme se při různých příležitostech setkali se zlatem i horou. Ve snu pod vlivem iluze tyto oddělené jevy sloučíme, a díky tomu můžeme vidět zlaté hory nebo hvězdy během dne. Vyplývá z toho, že jsou to všechno mentální výmysly, i když s jejich jednotlivými složkami jsme se za různých okolností skutečně setkali. Ve snu se pouze sloučily. Tuto skutečnost dále vysvětluje následující verš.

Živá bytost může své činnosti v psím těle prožívat v mysli jiného těla, a proto se zdá, že o nich nikdy neslyšela a ani je nikdy neviděla. Přestože se tělo mění, mysl zůstává. I v tomto životě se nám někdy zdá o našem dětství. Ačkoliv nyní tyto události vypadají zvláštní, je třeba chápat, že jsou zaznamenány v naší mysli. Díky tomu je můžeme vidět ve svých snech. Převtělování duše je způsobené jemným tělem, které je skladištěm nejrůznějších hmotných tužeb. Dokud nejsme plně pohrouženi do vědomí Kṛṣṇy, hmotné touhy budou přicházet a odcházet. To je přirozenost mysli — myšlení, cítění a chtění. Dokud mysl nemedituje o lotosových nohách Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, bude toužit po mnoha hmotných požitcích. Smyslové vjemy jsou v mysli zaznamenané v časovém sledu a projevují se jeden po druhém; proto živá bytost musí přijímat jedno tělo za druhým. Mysl plánuje hmotný požitek a hrubé tělo slouží jako nástroj pro uskutečnění těchto tužeb a plánů. Mysl je základna, na níž přicházejí a z níž odcházejí veškeré touhy. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura proto zpívá:

Narottama dāsa Ṭhākura každému radí, aby se držel zásady vykonávat pokyny duchovního mistra. Neměli bychom si přát nic jiného. Budeme-li přísně dodržovat usměrňující zásady podle nařízení duchovního mistra, mysl se postupně naučí netoužit po ničem jiném než po službě Kṛṣṇovi. Taková příprava je dokonalostí života.

V předchozím verši bylo vysvětleno, že všechny touhy na mentální úrovni se jedna po druhé projeví. Někdy se však milostí Nejvyšší Osobnosti Božství celá zásoba tužeb projeví najednou. V Brahma-saṁhitě (5.54) je řečeno: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām. Je-li živá bytost plně pohroužena ve vědomí Kṛṣṇy, zásoba jejích hmotných tužeb se zmenší na minimum a tyto touhy již nepřinesou plody v podobě hrubých těl. Místo toho se milostí Nejvyšší Osobnosti Božství tato zásoba tužeb projeví na mentální úrovni.

Zatmění měsíce v úplňku lze vysvětlit přítomností další planety, zvané Rāhu. Védská astronomie potvrzuje existenci normálně neviditelné planety Rāhu, kterou je někdy možné spatřit během měsíčního úplňku. Tehdy je zřejmé, že Rāhu se nachází někde poblíž oběžné dráhy Měsíce. Neúspěch novodobých výletů na Měsíc může být způsoben touto planetou Rāhu. Jinými slovy ti, o kterých se předpokládalo, že přistanou na Měsíci, ve skutečnosti mohli letět na tuto neviditelnou planetu Rāhu a po jejím dosažení se vrátit zpět. Když tuto otázku ponecháme stranou, jde o to, že živá bytost má nezměrné, neomezené touhy po hmotném požitku, a musí se proto převtělovat z jednoho hrubého těla do druhého, dokud se její touhy nevyčerpají.

Žádná živá bytost se nevysvobodí z cyklu zrození a smrti, dokud nezačne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy; proto je v tomto verši jasně řečeno (sattvaika-niṣṭhe), že jsme-li plně pohrouženi ve vědomí Kṛṣṇy, minulé i budoucí mentální touhy okamžitě zmizí. Milostí Nejvyššího Pána se potom v mysli projeví vše zároveň. V této souvislosti cituje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura příklad matky Yaśody, která v ústech Pána Kṛṣṇy viděla celé vesmírné stvoření. Milostí Pána viděla matka Yaśodā v Kṛṣṇových ústech všechny vesmíry a planety. Stejně tak může Kṛṣṇy si vědomá osoba milostí Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, vidět všechny své spící touhy najednou a ukončit svá budoucí převtělování. Tato možnost je dána zvláště oddanému, aby se mu uvolnila cesta pro návrat domů, zpátky k Bohu.

Zde je vysvětleno, proč vidíme věci, které jsme v tomto životě nezažili. To, co vidíme, je buď budoucí podoba hrubého těla, nebo je to již uložené v naší mysli. Protože Kṛṣṇy si vědomá osoba nemusí přijmout další hrubé tělo, její zaznamenané touhy se vyplňují ve snech. Proto se někdy ve snu setkáváme s věcmi, které jsme nikdy v našem nynějším životě nezažili.

Touhy jemného těla, složeného z mysli, inteligence a ega, nelze uskutečnit bez hrubého těla, složeného z hmotných prvků země, vody, vzduchu, ohně a éteru. Není-li projevené hrubohmotné tělo, živá bytost nemůže v rámci kvalit hmotné přírody jednat. V tomto verši je jasně vysvětlené, že jemné činnosti mysli a inteligence pokračují kvůli utrpení a požitku jemného těla. Vědomí hmotného pojetí totožnosti (“já” a “moje”) trvá i nadále, protože existuje již od nepaměti. Když však duše pochopí vědomí Kṛṣṇy a přemístí se do duchovního světa, akce a reakce hrubého i jemného těla ji přestanou obtěžovat.

Hloupí lidé popírají existenci duše, ale skutečností je, že když spíme, zapomínáme na totožnost hmotného těla, a když jsme vzhůru, zapomínáme na totožnost jemného těla. Jinými slovy, při spánku zapomínáme na činnosti hrubého těla, a když jsme činní v hrubém těle, zapomínáme na činnosti ve spánku. Oba stavy — spánek i bdění — jsou ve skutečnosti výtvory iluzorní energie. Samotná živá bytost nemá nic společného ani s činnostmi spánku, ani s činnostmi takzvaného bdění. Když člověk hluboce spí nebo když omdlí, zapomene na své hrubé tělo. Stejná situace nastává při působení chloroformu nebo jiného uspávacího prostředku, a proto živá bytost při chirurgické operaci necítí bolest ani požitek. Podobně když je člověk náhle šokován nějakou velkou ztrátou, zapomene na své ztotožňování se s hmotným tělem. V okamžiku smrti, kdy teplota těla stoupne na 42 stupňů Celsia, živá bytost upadne do kómatu a nedokáže určit totožnost svého hrubého těla. V těchto případech je životní vzduch, který koluje v těle, zaškrcen a živá bytost zapomíná na své ztotožňování se s hmotným tělem. Kvůli naší neznalosti duchovního těla a jeho činností, která má příčinu v tom, že nemáme v tomto ohledu žádné zkušenosti, v nevědomosti měníme jedno falešné pojetí za druhé. Někdy jednáme ve vztahu k hrubému tělu a někdy ve vztahu k jemnému. Budeme-li Kṛṣṇovou milostí jednat ve svém duchovním těle, budeme moci hrubé i jemné tělo transcendovat. Jinými slovy, postupně se můžeme naučit jednat na úrovni duchovního těla. V Nārada-pañcarātře stojí: hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate — oddaná služba znamená zaměstnat duchovní tělo a duchovní smysly ve službě Pánu. Potom akce a reakce hrubého a jemného těla ustanou.

Když je živá bytost v lůně, její hrubé tělo, deset smyslových orgánů a mysl nejsou plně vyvinuté, a proto ji nerozptylují smyslové předměty. Mladý muž se ve snu může setkat s mladou ženou, protože jeho smysly jsou v činnosti. Dítě či chlapec však ve snu mladou ženu nevidí, protože jeho smysly nejsou vyvinuté. V mládí jsou smysly činné i během snění. Mohou jednat i přesto, že žádná mladá žena ve skutečnosti není nablízku, a může dojít k výronu semene (poluci). Činnosti jemného a hrubého těla závisejí na tom, jak vyvinuté jsou podmínky. Příklad měsíce je velmi příhodný. Zářivý úplněk je na nebi i za bezměsíčné noci, ale okolnosti vyvolávají dojem, že tam není. Živá bytost má smysly stále, ale činné začínají být teprve tehdy, když se vyvine hrubé a jemné tělo. Dokud se smysly hrubého těla nevyvinou, nebudou na jemné tělo působit. Stejně tak se bez přítomnosti tužeb v jemném těle nemusí hrubé tělo vyvíjet.

Někdy se říká, že dítě je nevinné, a proto je zcela čisté. To však není pravda. Důsledky plodonosných činností uložené v jemném těle se objevují ve třech po sobě jdoucích stádiích. První se nazývá bīja (kořen), druhé kūṭa-stha (touha) a třetí phalonmukha (téměř nesoucí plody). Projevené stádium se nazývá prārabdha (již působící). Činnosti jemného či hrubého těla nemusí být ve vědomém či nevědomém stavu projevené, ale takové stavy nelze nazývat osvobozením. Dítě může být nevinné, ale to neznamená, že je osvobozenou duší. Vše je připravené v zásobě a projeví se časem. Předměty smyslového požitku mohou působit i v nepřítomnosti jistých projevů v jemném těle. Je dán příklad poluce, při které tělesné smysly jednají i v nepřítomnosti smyslových předmětů. Tři kvality hmotné přírody nemusí být v jemném těle projevené, ale znečištění těmito kvalitami zůstává zachováno a projeví se časem. I když nejsou reakce jemného a hrubého těla projevené, neznamená to, že je živá bytost osvobozená z hmotných podmínek. Přirovnávat dítě k osvobozené duši je tedy chyba.

Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (15.7):

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce zápolí se šesti smysly, ke kterým patří i mysl.”

Zde je rovněž vysvětleno, že živá bytost přichází do styku se šestnácti hmotnými prvky a je ovlivněna třemi kvalitami hmotné přírody. Živá bytost a tato kombinace prvků se spojují a vytvářejí to, čemu se říká jīva-bhūta, podmíněná duše, která těžce zápolí v hmotné přírodě. Nejprve je celková hmotná energie vzrušena třemi kvalitami hmotné přírody. To vše vytváří životní podmínky živé bytosti. Tak se vyvíjí jemné a hrubé tělo a jejich složky jsou země, voda, oheň, vzduch, éter atd. Podle Śrī Madhvācāryi je projevení jemného těla živé bytosti (které sestává z mysli, smyslových předmětů, pěti smyslů, které získávají poznání, a pěti smyslů, které jednají v hmotném světě) možné tehdy, když je vědomí, životní síla v srdci, vzrušené třemi kvalitami hmotné přírody.

Z tohoto vysvětlení můžeme jasně pochopit, že původně byla živá bytost ve své čisté, duchovní existenci kvalitativně na stejné úrovni jako Nejvyšší Osobnost Božství. Když se však její mysl znečistí touhami po smyslovém požitku v hmotném světě, živá bytost klesá do hmotného prostředí, jak je vysvětleno v tomto verši. Tak začíná svoji hmotnou existenci — převtěluje se z jednoho těla do druhého a čím dál více se zaplétá v hmotném bytí. Metoda vědomí Kṛṣṇy, která učí neustále myslet na Kṛṣṇu, je transcendentální metoda, pomocí které se živá bytost může vrátit do své původní, duchovní existence. Oddaná služba znamená neustále myslet na Kṛṣṇu.

“Vždy na Mě mysli a staň se Mým oddaným, uctívej Mě a klaň se Mi. Tak ke Mně nepochybně přijdeš. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.” (Bg. 18.65)

Pánovi bychom měli neustále oddaně sloužit. Arcana-mārga doporučuje uctívat Božstva v chrámu a neustále se klanět duchovnímu mistrovi a Božstvům. To jsou činnosti doporučené tomu, kdo se chce skutečně osvobodit z hmotného zapletení. Moderní psychologové mohou studovat pochody mysli — myšlení, cítění a chtění — ale nedokáží jít hlouběji, neboť jim chybí poznání a nejsou ve styku s osvobozeným ācāryou.

V Bhagavad-gītě (4.2) je řečeno:

“Takto byla tato nejvyšší věda předávána posloupností duchovních učitelů a takto ji přijali svatí králové. Během času však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, že původní věda je ztracena.” Lidé moderního věku, vedeni takzvanými psychology a filozofy, neznají činnosti jemného těla, a proto nechápou, co znamená převtělování duše. V těchto otázkách musíme přijmout autorizované výroky Bhagavad-gīty (2.13):

“Tak jako vtělená duše postupně přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Seberealizovaná duše se touto změnou nedá zmást.” Dokud celá lidská společnost nepochopí tento důležitý verš Bhagavad-gīty, civilizace bude dělat pokroky v nevědomosti, a nikoliv v poznání.

Živá bytost, která je příliš pohroužená do hmotných činností, je velmi připoutaná k hmotnému tělu. Dokonce i v okamžiku smrti myslí na své současné tělo a na příbuzné, kteří jsou s ním spojeni. Tím způsobem zůstává plně pohroužená do tělesného pojetí života, až do té míry, že i v okamžiku smrti se děsí opuštění svého současného těla. Někdy vidíme, že člověk na prahu smrti zůstává předtím, než opustí tělo, po mnoho dní v kómatu. To je běžné u takzvaných vůdců a politiků, kteří si myslí, že bez nich skončí celá země a společnost v chaosu. Tomu se říká māyā. Političtí vůdci nechtějí opustit svá postavení a buď je musí zastřelit nepřítel, nebo je k odchodu musí donutit přirozená smrt. Vyšším řízením se živé bytosti nabízí další, nové tělo, ale jelikož je připoutaná k současnému tělu, nechce se do něho přemístit. Proto ji k tomu donutí zákony přírody.

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činů, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” (Bg. 3.27)

Hmotná příroda je velice silná a hmotné kvality každého nutí přijmout další tělo. Působení této síly se názorně projevuje při převtělování živé bytosti z vyššího těla do nižšího. Ten, kdo se v tomto životě chová jako pes nebo prase, bude donucen přijmout tělo psa nebo prasete v životě příštím. Může si užívat v těle ministerského předsedy nebo prezidenta, ale když se dozví, že bude muset přijmout tělo psa nebo prasete, nechce své současné tělo opustit. Proto před smrtí leží po mnoho dní v kómatu. To se stává mnoha umírajícím politikům. Z toho vyplývá, že příští tělo je předem určené vyšší mocí. Živá bytost ihned opustí své současné tělo a vstoupí do dalšího. Někdy v současném těle cítí, že se mnoho jejích tužeb a představ nesplnilo. Ti, kdo jsou ke své životní situaci příliš připoutaní, jsou donuceni zůstat v těle ducha a není jim dovoleno přijmout další hrubé tělo. A dokonce i v těle ducha jsou pak zdrojem neklidu pro své sousedy a příbuzné. Prvotní příčinou takové situace je mysl. Podle stavu mysli jsou vytvářeny různé druhy těl a živá bytost je nucena je přijmout. Bhagavad-gītā (8.6) to potvrzuje:

“Každý nepochybně dospěje do toho stavu bytí, na který myslí, když opouští své tělo.” Živá bytost může ve svém těle uvažovat jako pes nebo jako bůh, a podle toho bude vypadat její příští život. To vysvětluje Bhagavad-gītā (13.22):

“Živá bytost pobývá v hmotné přírodě a užívá si jejích tří kvalit. Příčinou toho jsou její styky s touto přírodou. Setkává se tak s dobrem a zlem v různých životních druzích.” Podle toho, s jakými kvalitami hmotné přírody je ve styku, se živá bytost může převtělit do vyššího nebo do nižšího těla. Je-li ve styku s kvalitou nevědomosti, dostane tělo zvířete nebo nižšího člověka, a je-li ve styku s kvalitou dobra nebo vášně, dostane tělo podle toho. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (14.18):

“Ti, kdo se nacházejí v kvalitě dobra, spějí k vyšším planetám; ti, kdo jsou v kvalitě vášně, obývají planety na úrovni Země, a ti, kdo jsou v kvalitě nevědomosti, klesají do pekelných světů.”

Původní příčinou toho, s čím je člověk ve styku, je mysl. Toto jedinečné hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je největším dobrodiním lidské společnosti, protože každého učí neustále myslet na Kṛṣṇu prostřednictvím oddané služby. Tak se může živá bytost na konci života přemístit do Kṛṣṇovy společnosti. To se odborně nazývá nitya-līlā-praviṣṭa, vstup na planetu Goloku Vṛndāvanu. Bhagavad-gītā (18.55) vysvětluje:

“Pouze oddanou službou je možné pochopit Nejvyššího Pána takového, jaký je. A ten, kdo si je na základě takové oddanosti plně vědom Nejvyšší Osobnosti Božství, může vstoupit do království Boha.” Poté, co je mysl plně pohroužená do vědomí Kṛṣṇy, může živá bytost vstoupit na planetu zvanou Goloka Vṛndāvana. Abychom mohli vstoupit do společnosti Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, musíme Jej pochopit. A metodou pro pochopení Kṛṣṇy je oddaná služba. Ten, kdo pochopil Kṛṣṇu takového, jaký je, je způsobilý vstoupit na Kṛṣṇaloku a stýkat se s Ním. Příčinou tohoto vznešeného postavení je mysl. Mysl nám ale může také dát tělo, jaké mají psi a prasata. Trvale pohroužit mysl do vědomí Kṛṣṇy je tedy nejvyšší dokonalostí lidského života.

V jemném těle si vytváříme mnoho plánů na smyslový požitek, které se zaznamenávají v naší mysli jako bīja, kořen plodonosných činností. Podmíněná živá bytost vytváří jedno tělo za druhým, což se nazývá karma-bandhana. V Bhagavad-gītě (3.9) je to vysvětleno: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — jednáme-li pouze pro uspokojení Viṣṇua, nejsme poutáni hmotnými činnostmi, ale jednáme-li jinak, poutá nás jedna hmotná činnost za druhou. Za těchto okolností se rozumí, že si myšlením, cítěním a chtěním vytváříme řadu budoucích hmotných těl. Slovy Bhaktivinoda Ṭhākura: anādi karama-phale, paḍi' bhavārṇava-jale. Pád živé bytosti do oceánu karma-bandhany je výsledkem jejích minulých hmotných činností. Místo toho, abychom se vrhli do oceánu hmotných činností, bychom měli hmotné činnosti používat pouze pro udržení těla a duše pohromadě a zbytek času věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu. Tak se můžeme zbavit reakcí za hmotné činnosti.

Seberealizace — pochopit, že jsme Brahman neboli duše — je v hmotných podmínkách velice obtížná. Pokud však přijmeme oddanou službu, Pán se nám postupně vyjeví, a tímto způsobem můžeme krok za krokem realizovat své duchovní postavení. V temnotě noci nevidíme nic, dokonce ani sebe samotné, ale na slunečním světle vidíme nejen slunce, ale i vše kolem nás. Pán Kṛṣṇa vysvětluje v Bhagavad-gītě (7.1):

“Nyní slyš, ó synu Pṛthy (Arjuno), jak Mě můžeš plně poznat bez jakékoliv pochybnosti, budeš-li vykonávat yogu plně si Mě vědom a s myslí upřenou na Mě.”

Když se zapojíme do oddané služby Pánu, abychom vyvinuli vědomí Kṛṣṇy, pochopíme nejen Kṛṣṇu, ale i vše, co s Ním souvisí. Prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy tedy můžeme pochopit nejen Kṛṣṇu a vesmírný projev, ale i své přirozené postavení. Když máme vědomí Kṛṣṇy, můžeme chápat, že celé hmotné stvoření vytváří, udržuje, ničí a pohlcuje Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. I my jsme nedílné části Pána. Vše je pod Jeho vládou, a naší jedinou povinností je tedy odevzdat se Mu a prokazovat Mu transcendentální láskyplnou službu.

Siddhaloka a Brahmaloka se nacházejí ve stejném planetárním systému. Brahmaloka je známá jako nejvyšší planeta v tomto vesmíru a Siddhaloka je považována za jednu z jejích družic. Obyvatelé Siddhaloky mají všechny mystické jógové schopnosti. Přestože velký mudrc Nārada cestuje po všech planetárních systémech, z tohoto verše vyplývá, že je obyvatelem Siddhaloky. Všichni obyvatelé Siddhaloky jsou astronauti a dokáží cestovat prostorem bez pomoci mechanických prostředků. Díky své jógové dokonalosti mohou individuálně cestovat z jedné planety na druhou. Nārada Muni předal velkému králi Prācīnabarhimu své pokyny, a než se vzdálil, pozval ho na Siddhaloku.

Slovo prajā-sarga je v tomto verši velice důležité. Když svatý král Prācīnabarhi dostal pobídku od velkého mudrce Nārady, aby odešel z domova a věnoval se oddané službě Pánu, jeho synové stále ještě podstupovali askezi pod vodou. On však nečekal na jejich návrat, ale pouze jim zanechal vzkaz, že mají chránit veškeré obyvatelstvo. Podle Vīrarāghavy Ācāryi tato ochrana znamená rozdělit obyvatele do čtyř vareṇ a čtyř āśramů. Povinností královského řádu bylo dohlížet na to, aby obyvatelé dodržovali usměrňující zásady čtyř vareṇ (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a āśramů (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa). Panovat obyvatelům království bez zavedení této varṇāśrama-dharmy je velice obtížné. Vládnout občanům státu a starat se o jejich pokrok není možné pouze tím, že zákonodárné shromáždění vydá každý rok nové zákony. Pro dobrou vládu je varṇāśrama-dharma nezbytná. Jedna třída lidí (brāhmaṇové) musí být inteligentní a mít bráhmanské kvalifikace, druhá musí být vychovaná pro řídící činnosti (kṣatriyové), třetí pro obchodování (vaiśyové) a čtvrtá pro práci (śūdrové). Tyto čtyři třídy již přirozeně existují, ale povinností vlády je dohlédnout, aby každá z nich dodržovala zásady své varṇy. Tomu se říká abhirakṣaṇa neboli ochrana.

Významné je, že když Mahārāja Prācīnabarhi díky pokynům Nārady Muniho nabyl přesvědčení o skutečném smyslu života, nečekal ani okamžik na návrat svých synů, ale ihned odešel. Po návratu synů bylo třeba vykonat mnoho věcí, ale on jim zanechal pouze vzkaz. Věděl, co je jeho prvořadou povinností. Zanechal svým synům pouze pokyny a odešel, aby udělal duchovní pokrok. To je systém védské civilizace.

Śrīdhara Svāmī nás informuje, že Kapilāśrama se nachází u ústí Gangy do Bengálského zálivu, na místě, které se nyní nazývá Gaṅgā-sāgara. Toto místo je dodnes proslulým cílem poutníků a každý rok se tam v den Makara-saṅkrānti přichází vykoupat mnoho miliónů lidí. Nazývá se Kapilāśrama, protože tam žije a podstupuje askezi Pán Kapila, učitel sāṅkhyového filozofického systému.

Slova tat-sāmyatām agāt mají zvláštní význam. Král získal stejné postavení nebo stejnou podobu jako Pán. To jednoznačně dokazuje, že Nejvyšší Osobnost Božství je vždy osobou. Ve Svém neosobním rysu se projevuje jako paprsky Svého transcendentálního těla. Když živá bytost dosáhne duchovní dokonalosti, rovněž získá takové tělo, které se nazývá sac-cid-ānanda-vigraha. Toto duchovní tělo se nikdy nesměšuje s hmotnými prvky. I když je živá bytost v hmotném životě obklopena hmotnými prvky (zemí, vodou, ohněm, vzduchem, éterem, myslí, inteligencí a egem), zůstává vždy mimo ně. Může tedy být osvobozena z hmotného podmínění v kterémkoliv okamžiku, pokud si to ovšem přeje. Hmotné prostředí se nazývá māyā. Kṛṣṇa říká:

“Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdají, ji snadno překročí.” (Bg. 7.14)

Jakmile se živá bytost zapojí do transcendentální láskyplné služby Pánu, ihned se osvobodí od veškerého hmotného podmínění (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate). V hmotném stavu je živá bytost na úrovni jīva-bhūta, ale když s oddaností slouží Pánu, dostává se na úroveň brahma-bhūta. Na úrovni brahma-bhūta je osvobozená z hmotného otroctví a oddaně slouží Pánu. Slovo dhīra v tomto verši se někdy nahrazuje slovem vīra. Není v tom však příliš velký rozdíl. Dhīra znamená “rozumný” a vīra znamená “hrdina”. Ten, kdo bojuje proti māyi, je hrdina a ten, kdo je natolik rozumný, že chápe své postavení, je dhīra. Bez rozumu a hrdinství nelze dosáhnout duchovního osvobození.

Toto hmotné stvoření je snem duše. Veškerá existence v hmotném světě je ve skutečnosti snem Mahā-Viṣṇua, jak popisuje Brahma-saṁhitā:

Tento hmotný svět je vytvořen sněním Mahā-Viṣṇua. Skutečnost představuje duchovní svět, ale když chce duše napodobovat Nejvyšší Osobnost Božství, je poslána do tohoto světa snů, do hmotného stvoření. Jakmile přijde do styku s hmotnými kvalitami přírody, vyvine jemné a hrubé tělo. Když bude mít to štěstí, že se setká se Śrī Nāradou Mahāmunim nebo jeho služebníky, bude osvobozena z tohoto světa snů, hmotného stvoření, a s tím i od tělesného pojetí života.

Jak vyjadřuje sloka 79, Nārada Muni radil králi Prācīnabarhimu, aby neztrácel čas náboženskými obřady a plodonosnými činnostmi a raději začal rozvíjet oddanou službu. Názorné popisy jemných a hrubých těl v této kapitole jsou vysoce vědecké a také autoritativní, neboť je podává velký mudrc Nārada. Jelikož jsou tato vyprávění plná slávy Nejvyšší Osobnosti Božství, představují nejúčinnější metodu pro očištění mysli. Śrī Caitanya Mahāprabhu to potvrdil: ceto-darpaṇa-mārjanam. Čím více mluvíme o Kṛṣṇovi, myslíme na Kṛṣṇu a kážeme pro Kṛṣṇu, tím více se očišťujeme. To znamená, že již nebudeme muset přijmout halucinační jemné a hrubé tělo, ale namísto toho získáme svoji duchovní totožnost. Ten, kdo se snaží pochopit toto poučné duchovní poznání, je osvobozen z hmotného oceánu nevědomosti. Slovo pārameṣṭhyam je v této souvislosti velice důležité. Pārameṣṭhyam se také nazývá Brahmaloka, což je planeta, na které žije Pán Brahmā. Obyvatelé Brahmaloky neustále probírají takováto vyprávění, aby po zničení hmotného světa mohli odejít přímo do duchovního světa. Ten, kdo je přemístěn do duchovního světa, již nemusí cestovat nahoru a dolů po tomto hmotném světě. Slovo pārameṣṭhyam někdy také označuje duchovní činnosti.

Významné je slovo striyā, které znamená “společně s manželkou”. Muž a žena žijící spolu představují podstatu hmotné existence. Vzájemná přitažlivost mezi pohlavími je v tomto hmotném světě velice silná a ve všech životních druzích je základním principem existence. Tentýž princip vzájemného prolínání se projevuje i v lidské společnosti, ale v usměrněné podobě. Hmotná existence znamená žít spolu jako muž a žena a být přitahováni jeden k druhému. Jakmile však člověk plně pochopí duchovní život, opačné pohlaví ho naprosto přestane přitahovat. Pokud je někdo takto přitahován, vyvíjí přehnanou připoutanost k hmotnému světu. Je to pevný uzel v jeho srdci.

Každý přichází do tohoto hmotného světa proto, že ho přitahuje smyslový požitek, a pevným uzlem smyslového požitku je vzájemná přitažlivost mezi mužem a ženou. Jejím vlivem začne být člověk příliš připoutaný k hmotnému světu co se týče domova, půdy, dětí, přátel, peněz atd. (gṛha-kṣetra-suta-āpta-vitta) Takto se zaplétá do tělesného pojetí “já” a “moje”. Pokud však pochopí příběh krále Purañjany a to, jak se Purañjana stal kvůli sexuální připoutanosti ve svém příštím životě ženou, pochopí také proces převtělování.

ZVLÁŠTNÍ POZNÁMKA: Podle Vijayadhvaji Tīrthy, který patří do Madhvācārya-sampradāyi, se první dvě z následujících slok objevují za slokou 45 této kapitoly a zbývající dvě za slokou 79.

Říká se, že člověk je rozumné zvíře, ale z tohoto verše vidíme, že rozumové uvažování existuje i ve zvířecím životě. Kdyby zvíře neumělo rozumově uvažovat, jak by mohlo tak usilovně pracovat pro udržování svého těla? Není pravda, že zvířata jsou nerozumná; je ovšem pravda, že jejich rozum není příliš vyvinutý. Každopádně jim ho však nemůžeme upírat. Jde o to, že svůj rozum bychom měli používat k pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť to je dokonalost lidského života.

Slova dayā jīveṣu, “milost k jiným živým bytostem”, v tomto verši znamenají, že chce-li někdo dělat pokrok v seberealizaci, musí být milostivý ke druhým. To znamená, že když sám dosáhne dokonalosti a pochopí své postavení věčného služebníka Kṛṣṇy, musí toto poznání kázat ostatním. Tak bude živým bytostem prokazovat skutečnou milost. Jiné druhy dobročinnosti mohou být dočasně prospěšné pro tělo, ale živá bytost, duše, je duchovní povahy, a proto jí z konečného hlediska můžeme prokázat skutečnou milost jedině tím, že jí předáme poznání o její duchovní existenci. Caitanya Mahāprabhu říká: jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. “Každá živá bytost je ve svém přirozeném postavení služebníkem Kṛṣṇy.” Tuto skutečnost bychom měli dobře vědět a kázat o ní všem lidem. Realizace toho, kdo pochopí, že je věčný služebník Kṛṣṇy, ale nekáže toto poznání, není dokonalá. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto zpívá: duṣṭa mana, tumi kisera vaiṣṇava? pratiṣṭhāra tare, nirjanera ghare, tava hari-nāma kevala kaitava — “Má drahá mysli, co ty jsi za vaiṣṇavu? Zpíváš Hare Kṛṣṇa mantru na odlehlém místě jen pro falešnou prestiž a hmotné uznání.” Takto kritizuje lidi, kteří nekáží. Ve Vṛndāvanu je mnoho vaiṣṇavů, kteří nechtějí kázat a většinou se snaží napodobovat Haridāse Ṭhākura. Skutečný výsledek jejich takzvaného zpívání svatého jména v ústraní ovšem je, že spí a myslí na ženy a na peníze. Stejně tak ten, kdo se pouze věnuje chrámovému uctívání, ale nevšímá si zájmů všech lidí a neprojevuje uznání oddaným, se nazývá kaniṣṭha-adhikārī:

Celá hmotná existence je ve skutečnosti pouze sen. Nemá tedy smysl mluvit o minulosti, současnosti a budoucnosti. Lidé, které přitahuje karma-kāṇḍa-vicāra, “práce pro budoucí štěstí prostřednictvím plodonosných činností”, rovněž sní. Minulé a současné štěstí jsou také pouhé sny. Skutečná realita je Kṛṣṇa a služba Kṛṣṇovi, která nás může zachránit ze spárů māyi, neboť Pán říká v Bhagavad-gītě (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te — “Ti, kdo se Mi odevzdají, mohou snadno překonat Moji iluzorní energii.”