STIH 5
TEXT 5
Tekst
Verš
avyaktāsakta-cetasām
avyaktā hi gatir duḥkhaṁ
dehavadbhir avāpyate
avyaktāsakta-cetasām
avyaktā hi gatir duḥkhaṁ
dehavadbhir avāpyate
Synonyms
Synonyma
kleśaḥ – mučan; adhika-taraḥ – vrlo; teṣām – njihovi; avyakta – za neočitovano; āsakta – vezani; cetasām – umovi; avyaktā – prema neočitovanom; hi – zacijelo; gatiḥ – napredak; duḥkham – teško; deha-vadbhiḥ – utjelovljeni; avāpyate – postižu.
Translation
Překlad
Oni čiji su umovi vezani za neočitovani, neosobni vid Svevišnjega s velikom mukom napreduju. Za utjelovljena bića uvijek je teško napredovati u tom procesu.
Ti, jejichž mysl je poutána k neprojevenému, neosobnímu aspektu Nejvyššího, mohou postupovat vpřed jen s velkými potížemi. Pro vtělené bytosti je vždy těžké dosahovat pokroku touto metodou.
Purport
Význam
SMISAO: Transcendentalisti koji slijede put nepojmljivog, neočitovanog, neosobnog Svevišnjeg Gospodina nazivaju se jñāna-yogīji, a osobe koje su potpuno svjesne Kṛṣṇe i koje predano služe Gospodina nazivaju se bhakti-yogīji. Ovdje je jasno opisana razlika između jñāna-yoge i bhakti-yoge. Proces jñāna-yoge vrlo je težak, premda na kraju dovodi osobu do istoga cilja, dok je put bhakti-yoge, izravnog služenja Svevišnje Božanske Osobe, lakši i prirodan za utjelovljenu dušu. Individualna je duša od davnina utjelovljena. Za nju je vrlo teško čak i teorijski shvatiti da nije tijelo. Zato bhakti-yogī obožava Božanstvo Kṛṣṇe, jer tako može iskoristiti tjelesno shvaćanje uvriježeno u njegovu umu. Naravno, obožavanje Svevišnjega Gospodina u Njegovu obliku u hramu nije idolopoklonstvo. Prema vedskim spisima, postoje dva načina obožavanja Svevišnjega: saguṇa (s odlikama) i nirguṇa (bez odlika). Obožavanje Božanstva u hramu naziva se saguṇa obožavanjem, jer Gospodina predstavljaju materijalni elementi. No premda je Gospodinov oblik načinjen od materijalnih sastojaka, kao što su kamen, drvo ili uljena slika, nije materijalan. To je apsolutna priroda Svevišnjega Gospodina.
Transcendentalisté, kteří se soustřeďují na nepochopitelný, neprojevený, neosobní rys Nejvyššího Pána, jsou jñāna-yogīni, a oddaní plně si vědomí Kṛṣṇy, zaměstnaní oddanou službou Pánu, zase bhakti-yogīni. Zde je jednoznačně vyjádřen rozdíl mezi jñāna-yogou a bhakti-yogou: i když proces jñāna-yogy nakonec přivede jeho následovníka ke stejnému cíli, je velice obtížný, zatímco cesta bhakti-yogy — přímá služba Nejvyšší Osobnosti Božství — je snadnější a pro vtělenou duši přirozená. Individuální duše je vtělená již od nepaměti a je pro ni velmi těžké na základě pouhé teorie rozumět, že není totožná s tělem. Bhakti-yogī tedy uctívá Božstvo Kṛṣṇy, neboť každému v mysli zůstává určité tělesné pojetí, které tak může upotřebit. Uctívat chrámovou podobu Nejvyšší Osobnosti Božství není modlářství. Védská literatura dokládá, že uctívání může být saguṇa a nirguṇa — uctívání Nejvyššího s Jeho vlastnostmi, nebo bez vlastností. Uctívání Božstva v chrámu patří do kategorie saguṇa, protože Pán je představován v hmotných kvalitách. Ale i když je podoba Pána z hmotných složek, jako je kámen, dřevo nebo olejové barvy, ve skutečnosti není hmotná. Taková je absolutní povaha Nejvyššího Pána.
Ovdje možemo navesti jednostavan primjer. Na ulici možemo vidjeti poštanske sandučiće i ako u njih ubacimo pisma, ona će prirodno bez problema stići na svoje odredište. No bilo koji stari sandučić ili imitacija sandučića, kojeg nije postavila pošta, neće pomoći. Slično tome, oblik Božanstva ovlašteno je Božje očitovanje koje se naziva arcā-vigraha. Ta je arcā-vigraha inkarnacija Svevišnjega Gospodina. Bog će prihvatiti službu kroz taj oblik. Gospodin je svemoguć, svemoćan. Stoga u Svojoj arcā-vigraha inkarnaciji može prihvatiti službu bhakte, samo da bi čovjeku u uvjetovanu životu olakšao proces.
Můžeme to objasnit na vzdáleném příkladu. Když dáváme dopisy do poštovních schránek na ulici, přirozeně se bez potíží dostanou ke svému adresátovi. Ale nějaká stará krabice, napodobenina poštovní schránky, kterou jsme někde našli a která není autorizovaná poštovním úřadem, tomuto účelu neposlouží. Nejvyšší Pán má své autorizované zastoupení v podobě Božstva, jež se nazývá arcā-vigraha. Tato arcā-vigraha je Jeho inkarnací. Pán je všemohoucí, a proto může přijímat služby oddaného skrze tuto svou inkarnaci, čímž vychází vstříc každému, kdo žije podmíněným životem.
Tako bhakta može odmah, bez poteškoća, izravno prići Svevišnjem, ali put je sljedbenika impersonalističke škole duhovne spoznaje težak. Oni moraju shvatiti neočitovani vid Svevišnjega kroz vedske spise poput Upaniṣada, naučiti jezik, shvatiti nepojmljive osjećaje i spoznati sve te procese. To nije baš lako za obična čovjeka. Osoba u svjesnosti Kṛṣṇe koja predano služi veoma lako spoznaje Svevišnju Božansku Osobu samo zahvaljujući vodstvu vjerodostojna duhovnog učitelja, odavanju poštovanja Božanstvu u skladu s propisima, slušanju Gospodinovih slava i jedenju ostataka hrane ponuđene Gospodinu. Impersonalisti nedvojbeno nepotrebno prihvaćaju težak put, izlažući se opasnosti da na kraju ne spoznaju Apsolutnu Istinu. No personalisti, bez ikakve opasnosti, problema ili poteškoća, neposredno prilaze Vrhovnoj Osobi. Sličan odlomak nalazimo u Śrīmad-Bhāgavatamu. Ondje je rečeno da osoba koja se na kraju mora predati Svevišnjoj Božanskoj Osobi (taj proces predavanja naziva se bhakti), ali umjesto toga nastoji shvatiti što jest, a što nije Brahman, i u tome provede čitav svoj život, ostvaruje rezultat uz težak napor. Zato nam Gospodin u ovom stihu savjetuje da ne prihvatimo težak put samospoznaje, jer krajnji rezultat nije osiguran.
Pro oddaného tedy není těžké přistoupit k Nejvyššímu okamžitě a přímo, ale ti, kdo usilují o duchovní realizaci neosobní metodou, mají před sebou obtížnou cestu. Musí porozumět neprojevenému zastoupení Nejvyššího z védských spisů, jako jsou například Upaniṣady, naučit se jazyk, chápat pocity, jež se nezakládají na smyslovém vnímání a podobně. Toto všechno musí realizovat. To pro obyčejného člověka není snadné. Oddaný jednající s vědomím Kṛṣṇy, zaměstnaný oddanou službou, poznává Nejvyšší Osobnost Božství velice snadno tím, že přijímá vedení pravého duchovního učitele, klaní se Božstvu předepsaným způsobem, naslouchá o Pánově slávě a jí zbytky jídel obětovaných Pánu. Není pochyb o tom, že impersonalisté si zbytečně volí obtížnou cestu a hrozí jim, že nakonec ani k poznání Absolutní Pravdy nedospějí. Personalista však přistupuje k Nejvyšší Osobnosti přímo, bez jakéhokoliv rizika a potíží. Podobné sdělení se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Je tam uvedeno, že pokud se osoba nakonec musí odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství (proces odevzdání se nazývá bhakti), ale místo toho se zatěžuje zkoumáním, co je a co není Brahman, a stráví tím celý život, přinese jí to jen potíže. Tento nesnadný způsob seberealizace, u něhož není konečný výsledek jistý, se zde proto nedoporučuje.
Živo je biće vječno individualna duša i ako se želi stopiti s duhovnom cjelinom, može spoznati dva obilježja svoje prirode, vječnost i znanje, ali ne i blaženstvo. Milošću bhakte takav veoma učeni transcendentalist u procesu jñāna-yoge može doći do bhakti-yoge, predanog služenja. Tada dugotrajno bavljenje impersonalizmom također postaje izvor problema, jer ne može ostaviti tu ideju. Tako utjelovljena duša uvijek ima problema s neočitovanim, i u vrijeme slijeđenja procesa i u vrijeme spoznaje. Svaka je živa duša djelomično neovisna i treba znati da se spoznaja neočitovanog protivi prirodi njezina duhovno blaženog jastva. Ne bismo trebali prihvatiti taj proces. Najbolji put za svako živo biće je proces svjesnosti Kṛṣṇe, koji zahtijeva potpunu posvećenost predanom služenju. Želi li zanemariti predano služenje, postoji opasnost od okretanja k ateizmu. Tako nikada, osobito u ovom dobu, ne bismo trebali ohrabrivati ljude da prihvate proces usredotočivanja na ono što je neočitovano, nepojmljivo i iznad dosega osjetila, kao što je objašnjeno u ovom stihu. Gospodin Kṛṣṇa to ne savjetuje.
Živá bytost je věčně individuální duší, a pokud chce splynout s duchovním celkem, může ze své původní povahy poznat aspekty věčnosti a poznání, ale nikoliv aspekt blaženosti. Milostí některého oddaného může takový transcendentalista, který je zběhlý v jñāna-yoze, dospět k bhakti-yoze, oddané službě. Tehdy mu budou dlouhodobé zkušenosti s impersonalismem také na obtíž, protože se nebude moci rozloučit se svými představami. Vtělená duše má tedy s neprojeveným stále potíže, jak během své duchovní snahy, tak při dosažení realizace. Každá živá duše je částečně nezávislá a člověk by měl bezpečně vědět, že realizace neprojeveného je v rozporu s povahou duchovního, blaženého vlastního já. Této cestě by se měl vyhnout. Nejlepší pro všechny je proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, který vyžaduje plně se zaměstnat oddanou službou. V jiném případě člověku hrozí, že se obrátí k ateismu. Jak již uvádí tento verš, metodu soustředění se na neprojevené, nepochopitelné, co leží mimo dosah smyslů, nelze nikdy podporovat; zvláště pak ne v současném věku. Pán Kṛṣṇa ji nedoporučuje.