Śrīmad-bhāgavatam 4.8.54

Oṁ namo bhagavate vāsudevāya je dvādaśākṣara-mantra. Je to mantra, kterou zpívají vaiṣṇavové, a začíná praṇavou, oṁkārou, kterou mohou pronášet jen brāhmaṇové. Dhruva Mahārāja se narodil jako kṣatriya a ihned se Nāradovi Munimu přiznal, že nemůže přijmout jeho pokyn ohledně odříkání a mentální vyrovnanosti, což je záležitostí brāhmaṇů. Nārada však Dhruvu Mahārāje zasvětil do recitace praṇava oṁkāry, přestože nebyl brāhmaṇa, ale kṣatriya. To je velice důležitý bod. V Indii je mnoho kastovních brāhmaṇů, kteří nesouhlasí s tím, aby praṇava mantru recitoval člověk, který se nenarodil v bráhmanské rodině. Z Nāradova postoje je však zřejmé, že praṇava mantru může recitovat kdokoliv, pokud byl zasvěcený do vaiṣṇavské mantry a následuje vaiṣṇavská pravidla uctívání Božstev. V Bhagavad-gītě Pán Osobně říká, že na povýšení na nejvyšší úroveň a návrat zpátky domů, zpátky k Bohu, má nárok každý — i ten sebepokleslejší člověk, pokud je náležitě zaměstnán v uctívání.

Předepsaná pravidla, o kterých zde Nārada Muni mluví, říkají, že mantru je třeba přijmout od autorizovaného duchovního mistra, který ji žákovi pošeptá do pravého ucha. Odříkávání mantry se navíc musí konat v přítomnosti Božstev, fyzické podoby Pána. Když se Pán zjeví, nejedná se již pochopitelně o fyzickou podobu. Ve styku s ohněm přestává být železo železem a stává se ohněm. Stejně tak Božstva mohou být zhotovena z jakéhokoliv materiálu — dřeva, kamene, kovu, drahokamů, mohou být namalována, a dokonce mohou být jen v mysli. Vždy je to však autorizovaná, duchovní, transcendentální podoba Pána. Mantru je nutné nejen přijmout od pravého duchovního mistra, jako je Nārada Muni nebo jeho představitel v učednické posloupnosti, ale také ji recitovat. A nejen to, ale také je třeba obětovat pokrmy, které jsou v dané části světa dostupné, s ohledem na čas a vhodnost.

Metoda uctívání — zpívání mantry a zhotovení a instalace podob Pána — není stereotypní a všude stejná. Tento verš výslovně uvádí, že je třeba vždy vzít v úvahu čas, místo a dostupné možnosti. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se šíří po celém světě a v různých střediscích také instalujeme Božstva. Někdy nás na základě svých smyšlenek domýšliví indičtí přátelé kritizují: “Tohle jste udělali špatně,” “Takhle se to nemá dělat,” a podobně. Zapomínají však na tento pokyn Nārady Muniho jednomu z největších vaiṣṇavů, Dhruvovi Mahārājovi, že je nutné vzít v úvahu čas, místo a okolnosti. Co je vhodné v Indii, nemusí být vhodné na Západě. Ti, kdo nejsou v posloupnosti ācāryů a nemají žádné poznání o tom, jak má ācārya jednat, bezdůvodně kritizují činnosti ISKCONu za hranicemi Indie. Tito kritici nejsou ve skutečnosti schopni sami nic udělat pro rozšíření vědomí Kṛṣṇy. Když se někdo rozhodne jít kázat, vezme na sebe veškeré riziko a uváží příslušné místo a čas, může přitom dojít ke změnám v uctívání, ale to podle śāster není vůbec na závadu. Velký ācārya v učednické posloupnosti Rāmānuja-sampradāyi Śrīmad Vīrarāghava Ācārya ve svých komentářích píše, že caṇḍālové, kteří jsou na nižší úrovni než śūdrové, mohou být za určitých okolností také zasvěceni. Abychom z nich mohli učinit vaiṣṇavy, je občas nutné pozměnit formality.

Pán Caitanya Mahāprabhu doporučil, aby se Jeho jméno zpívalo v každém koutě světa. Jak by to bylo možné bez kázání? Pán Caitanya Mahāprabhu učí bhāgavata-dharmu a zvláště doporučuje kṛṣṇa-kathā, poselství Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu. Nabádá ty, kdo se narodili v Indii, aby se ujali kazatelské činnosti a činili druhým dobro (para-upakāra) tím, že Pánovo poselství předají ostatním obyvatelům světa. “Ostatní obyvatelé světa” nejsou jen ti, kdo vypadají přesně jako indičtí brāhmaṇové a kṣatriyové nebo jako kastovní brāhmaṇové, kteří se považují za brāhmaṇy jen proto, že se narodili v bráhmanských rodinách. Domněnka, že být stoupencem vaiṣṇavismu je výhradním právem Indů a hinduistů, je mylná. Je třeba kázat takovým způsobem, aby se každý mohl dostat do styku s vaiṣṇavismem. To je smyslem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Hnutí Hare Kṛṣṇa může být volně šířeno i mezi lidmi z rodin caṇḍālů, mlecchů a yavanů. I v Indii totéž vyhlásil Śrīla Sanātana Gosvāmī ve své knize Hari-bhakti-vilāsa, což je smṛti a autorizovaný védský průvodce vaiṣṇavů v jejich denních činnostech. Sanātana Gosvāmī říká, že stejně jako lze přeměnit zvonovinu ve zlato smícháním se rtutí, lze autorizovanou metodou dīkṣi neboli zasvěcení změnit každého ve vaiṣṇavu. Zasvěcení je třeba přijmout od pravého duchovního mistra, který patří do uznané posloupnosti a je zmocněný předchozím duchovním mistrem. To se nazývá dīkṣā-vidhāna. V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa říká: vyapāśritya — je třeba přijmout duchovního mistra. Tak je možné celý svět přivést k vědomí Kṛṣṇy.