ŚB 4.25.1

Tato kapitola přináší důležité ponaučení týkající se monarchistického království za dávných dob. Když král Barhiṣat uvažoval o tom, že zanechá svých královských povinností, poslal své syny, aby se věnovali askezi. Měli se tak stát dokonalými králi, kteří budou pečovat o blaho obyvatelstva. Tehdy také velký mudrc Nārada poučil krále Barhiṣata o hmotném světě a živé bytosti, která si ho chce užívat. Z toho je zřejmé, jak byli králové a princové připravováni na správu království. Blahodárné činnosti ve prospěch obyvatelstva byly zaměřené na pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství. Lidská životní podoba je zvláště určena k tomu, abychom pochopili Boha, náš vztah k Němu a naše činnosti představující službu Jemu. Králové se starali o duchovní vzdělání obyvatelstva, a proto žili všichni, král i obyvatelé, šťastně ve vědomí Kṛṣṇy. V této souvislosti bychom si měli připomenout, že monarchická hierarchie za Prācīnabarhiṣata pochází od Mahārāje Dhruvy, velkého oddaného Pána a nejslavnějšího žáka Nārady Muniho. Král Prācīnabarhiṣat byl v té době velice zaneprázdněný plodonosnými činnostmi, neboť vykonával různé yajñi. Takovým jednáním může člověk dosáhnout vyšších planetárních systémů, ale v žádném případě ho nečeká osvobození či návrat domů, zpátky k Bohu. Když velký mudrc Nārada viděl potomka Mahārāje Dhruvy svedeného plodonosnými činnostmi, slitoval se nad ním a osobně ho přišel poučit o nejvyšším požehnání života, bhakti-yoze. Tato dvacátá pátá kapitola velice zajímavě popisuje, jak Nārada Muni krále Prācīnabarhiṣata nepřímo uvedl do systému bhakti-yogy.