Śrīmad-bhāgavatam 4.22.36

Ve své hmotné existenci přijímáme vyšší životní podobu jako požehnání a nižší podobu jako prokletí. Toto dělení na “vyšší” a “nižší” však trvá pouze po dobu vzájemného působení různých hmotných kvalit (guṇ). Svými dobrými činnostmi jsme povýšeni na vyšší planetární systémy nebo vyšší životní úroveň (kterou představuje dobré vzdělání, krásné tělo atd.). To jsou výsledky zbožných činností. Kvůli bezbožným činnostem zůstaneme negramotní, obdržíme ošklivá těla, budeme žít v chudobě a podobně. Všechny tyto životní stavy jsou však řízeny zákony hmotné přírody prostřednictvím vzájemného působení kvalit dobra, vášně a nevědomosti. Tyto kvality ovšem přestanou působit v době zničení celého vesmírného projevu. Pán proto říká v Bhagavad-gītě (8.16):

I když se díky rozvoji vědeckého poznání či životu podle náboženských zásad (vykonáváním velkých obětí a plodonosných činností) povýšíme na nejvyšší planetární systém, v době zničení i tyto planety a život na nich zaniknou. Slova īśa-vidhavaṁsitāśiṣām zde vyjadřují, že všechna taková požehnání budou zničena nejvyšším vládcem. Nic nás neochrání. Naše těla — ať už na této či jiné planetě — podlehnou zkáze a my budeme muset znovu zůstat po milióny let v bezvědomém stavu v těle Mahā-Viṣṇua, pak se při novém stvoření opět narodit v různých životních druzích a začít se svými činnostmi. Proto se nemáme spokojit s pouhým přemístěním na vyšší planetární systémy. Musíme se snažit opustit hmotný vesmírný projev, dostat se do duchovního světa a přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. To je to nejvyšší, čeho můžeme dosáhnout. Nemělo by nás přitahovat nic hmotného, vyššího ani nižšího — měli bychom to vše vidět na stejné úrovni. Naším skutečným zaměstnáním má být kladení otázek o skutečném smyslu života a oddaná služba Pánu. Tak budeme věčně požehnáni ve svých duchovních činnostech, plných poznání a blaženosti.

Usměrněná lidská civilizace rozvíjí dharmu, arthu, kāmu a mokṣu. V každé lidské společnosti musí být náboženství. Bez náboženství je lidská společnost pouze společností zvířat. Hospodářský rozvoj a uspokojování smyslů se musí zakládat na náboženských zásadách. S usměrněným náboženstvím, hospodářským rozvojem a smyslovým požitkem je osvobození od hmotného zrození, smrti, stáří a nemoci zaručené. V současném věku Kali ovšem o náboženství a osvobození nelze hovořit. Lidé se zajímají pouze o hospodářský rozvoj a smyslový požitek. Lidská společnost proto poklesla na téměř zvířecí úroveň, navzdory dostatečnému celosvětovému hospodářskému rozvoji. Až vše zdegraduje na zcela zvířecí úroveň, dojde k zničení. To lze také chápat jako īśa-vidhvaṁsitāśiṣām. Pánova takzvaná požehnání v podobě hospodářského rozvoje a smyslového požitku nakonec podlehnou zkáze. Na samém konci současné Kali-yugy se Pán zjeví v inkarnaci Kalkiho a Jeho jediným posláním bude zabít všechny lidské bytosti na povrchu Země; po tomto zabíjení začne další zlatý věk. Měli bychom proto vědět, že naše hmotné činnosti jsou jako dětská hra. Když si děti hrají na pláži, otec jen sedí a dívá se, jak si stavějí budovy z písku, hradby a mnoho jiných věcí, ale nakonec jim řekne, aby šly domů. Vše bude pak zničeno. Lidi, jež příliš propadli dětinským činnostem v podobě hospodářského rozvoje a smyslového požitku, Pán někdy obdaří Svou zvláštní přízní a jejich výtvory zničí.

Pán prohlásil: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ. Sdělil Yudhiṣṭhirovi Mahārājovi, že Svým oddaným projevuje zvláštní přízeň, když jim odebere všechno jejich hmotné bohatství. Obvykle proto vidíme, že vaiṣṇavové nejsou po hmotné stránce příliš bohatí. Když se vaiṣṇava, čistý oddaný, snaží být hmotně bohatý a zároveň chce sloužit Nejvyššímu Pánu, jeho oddaná služba se tím pozastaví. Na důkaz Své zvláštní přízně Pán zničí jeho takzvaný hospodářský pokrok a hmotné bohatství. Oddaný, který je tak ve svých pokusech dosáhnout hospodářského pokroku opakovaně zklamaný, nakonec přijme spolehlivé útočiště u lotosových nohou Pána. Takové jednání lze rovněž považovat za īśa-vidhvaṁsitāśiṣām, kdy Pán ničí hmotné bohatství, ale obohacuje duchovním poznáním. V průběhu naší kazatelské práce se někdy setkáváme s tím, že za námi přicházejí materialisté a klanějí se, aby přijali požehnání, což znamená, že chtějí více a více hmotného bohatství. Jakmile se však přísun hmotného bohatství zastaví, ztratí zájem se oddaným klanět. Tito materialisté se vždy starají o svůj hospodářský pokrok. Klanějí se světcům či Nejvyššímu Pánu a dávají příspěvky na kazatelskou práci s nadějí, že se jim to v budoucnosti vrátí v podobě dalšího hospodářského pokroku.

Pokud však někdo upřímně vykonává oddanou službu, Pán ho přiměje vzdát se hmotného pokroku a zcela se Mu odevzdat. Jelikož Pán Viṣṇu Svému oddanému nežehná hmotným bohatstvím, lidé se Ho bojí uctívat, protože vidí, že vaiṣṇavové, kteří Ho uctívají, jsou z hlediska povrchního hmotného bohatství chudí. Tito materialisté ovšem dostávají velkou příležitost k hospodářskému pokroku uctíváním Pána Śivy, který je manželem bohyně Durgy, majitelky tohoto vesmíru. Milostí Pána Śivy dostává oddaný příležitost získat požehnání bohyně Durgy. Rāvaṇa uctíval Pána Śivu a byl jeho velkým oddaným a na oplátku dostal od bohyně Durgy veškerá požehnání — taková, že celé jeho království sestávalo ze zlatých budov. V Brazílii bylo v tomto věku nalezeno ohromné množství zlata a na základě historických údajů obsažených v Purāṇách můžeme s jistotou říci, že pocházelo z Rāvaṇova království. Toto království však zničil Pán Rāmacandra.

Studiem takových událostí můžeme pochopit plný význam slov īśa-vidhvaṁsitāśiṣām. Pán oddaným nedává hmotná požehnání, neboť by mohli znovu padnout do zajetí opakovaného zrození, smrti, stáří a nemoci v tomto hmotném světě. Díky materialistickému bohatství začínají být osoby jako Rāvaṇa pyšné na svůj smyslový požitek. Rāvaṇa se dokonce odvážil unést Sītu, jež byla manželkou Pána Rāmacandry a zároveň bohyní štěstí, a měl za to, že si bude moci s Pánovou energií blaženosti užívat. Ve skutečnosti však tento čin přivodil jeho konec (vidhvaṁsita). V současnosti lidská civilizace příliš lpí na hospodářském rozvoji a smyslovém požitku, a tak se blíží ke svému zániku.