Śrīmad-bhāgavatam 2.10.4

Vůlí Pána je tento hmotný svět stvořen, nějaký čas udržován a pak opět zničen. Pán Viṣṇu ve Své první a druhé inkarnaci nejprve stvoří základní prvky stvoření a druhotného stvořitele Brahmu. První puruṣa inkarnací je Mahā-Viṣṇu a druhou puruṣa inkarnací je Garbhodakaśāyī Viṣṇu, z Něhož je stvořen Brahmā. Třetí puruṣa-avatāra je Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, který žije jako Nadduše všeho ve vesmíru a udržuje Brahmovo stvoření. Śiva je jedním z mnoha synů Brahmy a celé stvoření ničí. Původním stvořitelem vesmíru je tedy Viṣṇu, který se zároveň Svojí bezpříčinnou milostí stará o všechny stvořené bytosti. Povinností všech podmíněných duší je proto uznat svrchovanost Pána, stát se čistými oddanými a žít tak šťastně ve světě, který je vždy plný strádání a nebezpečí. Podmíněné duše, které pokládají hmotné stvoření za místo určené pro uspokojování svých smyslů, a které jsou proto oklamány vnější energií Viṣṇua, budou znovu a znovu vystaveny působení hmotné přírody a budou podléhat opětovnému stvoření a zničení.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že všechny hmotné planety, počínaje nejvyšší planetou tohoto vesmíru a konče nejnižší Pātālalokou, podléhají zničení a podmíněné duše, které cestují prostorem buď na základě svých dobrých či špatných činností, nebo pomocí moderních kosmických lodí, musí nevyhnutelně zemřít, ať už se nacházejí na kterékoliv planetě a mají jakkoliv dlouhý život. Jediným prostředkem, jak dosáhnout věčného života, je vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, kde neexistuje žádné další zrození jako na hmotných planetách. Podmíněné duše si nejsou této jednoduché skutečnosti vědomy, jelikož zapomněly na svůj vztah k Pánu Vaikuṇṭhy, a chtějí si plánovat trvalý život v tomto hmotném světě. Oklamány vnější energií se snaží o různé druhy hospodářského a náboženského rozvoje a zapomínají, že skutečným smyslem jejich života je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Vlivem māyi je toto zapomnění tak důkladné, že podmíněné duše se ani nechtějí vrátit zpátky k Bohu. Kvůli smyslovému požitku se opakovaně rodí a umírají, a tak zneužívají lidského života, který je příležitostí vrátit se k Viṣṇuovi. Usměrňující písma, která sestavili Manuové v různých věcích a různých obdobích, se nazývají sad-dharma neboli “dobré rady lidským bytostem” a lidé by měli všech zjevených písem ve vlastním zájmu využít, aby mohli úspěšně zakončit svůj život. Stvoření není neskutečné, ale je jen dočasným projevem, který poskytuje podmíněným duším příležitost vrátit se k Bohu. Touha jít zpátky k Bohu a činnosti vykonávané s tímto záměrem jsou úsilím na správné cestě. Oddaný, který přijme tuto usměrněnou cestu, dostává od Pána Jeho bezpříčinnou milostí veškerou ochranu, zatímco neoddaný riskuje, že bude svými činnostmi připoután ke koloběhu reakcí své plodonosné práce. V této souvislosti je velice významné slovo sad-dharma. Sad-dharma, povinnost vykonávaná s cílem vrátit se zpátky k Bohu a stát se Jeho čistým oddaným, je jediná zbožná činnost. Ostatní činnosti mohou vypadat jako zbožné, ale ve skutečnosti se o žádné zbožné činnosti nejedná. Z tohoto důvodu Pán radí v Bhagavad-gītě, aby lidé zanechali svých takzvaných náboženských činností a zaměstnali se plně v oddané službě, neboť tak se mohou osvobodit od všeho strachu, způsobeného nebezpečným životem v hmotném světě. Cílem lidského života má být návrat domů, zpátky k Bohu, a ukončení koloběhu opakovaných zrození a smrtí v hmotném světě, při kterém živá bytost dostává dobrá či špatná těla pomíjivého charakteru. Člověk, který jedná v souladu se sad-dharmou, má inteligenci hodnou člověka a každý by měl plánovat své činnosti takovým způsobem, aby se neustále ubíral po této správné životní cestě.