V sedmi verších, počínaje tímto veršem, je vysvětleno deset námětů Śrīmad-Bhāgavatamu. První z nich, který nyní rozebíráme, se týká šestnácti základních prvků — země, vody atd., společně s hmotným egem, které se skládá z hmotné inteligence a mysli. Následné stvoření je výsledkem vzájemného působení výše uvedených šestnácti energií prvního puruṣi, inkarnace Govindy v podobě Mahā-Viṣṇua, což později vysvětlil Brahmā ve své Brahma-saṁhitě (5.47) těmito slovy:

Mahā-Viṣṇu, první puruṣa inkarnace Govindy, Pána Kṛṣṇy, leží v mystickém spánku yoga-nidrā a ve všech kožních pórech Jeho transcendentálního těla se nachází nespočetně mnoho neprojevených vesmírů.

Stvoření umožňuje přímo Nejvyšší Osobnost Božství projevením Svých různých energií — to je závěr Ved neboli śrutena, védský důkaz, o kterém se hovoří v předchozím verši. Pro toho, kdo nemá tyto védské informace, se stvoření zdá být produktem hmotné přírody. To je závěr vyvozený z neúplného poznání. Z védských pramenů se však můžeme dozvědět, že zdrojem všech energií (vnitřní, vnější a okrajové) je Nejvyšší Osobnost Božství. Jak již bylo vysvětleno, závěr, že stvoření je dílem netečné hmotné přírody, je iluzorní. Védské závěry jsou jako transcendentální světlo, zatímco ostatní závěry představují hmotnou temnotu. Vnitřní energie Nejvyššího Pána je s Ním totožná a vnější energie je oživována stykem s touto vnitřní energií. Nedílné části vnitřní energie, které působí ve styku s vnější energií, se nazývají živé bytosti a spadají do okrajové energie.

Prvotní stvoření tedy způsobuje přímo Nejvyšší Osobnost Božství neboli Parambrahman a původcem druhotného stvoření, které je výsledkem vzájemného působení stvořených prvků, je Brahmā. Tak je celý vesmír uveden do činnosti.

Vůlí Pána je tento hmotný svět stvořen, nějaký čas udržován a pak opět zničen. Pán Viṣṇu ve Své první a druhé inkarnaci nejprve stvoří základní prvky stvoření a druhotného stvořitele Brahmu. První puruṣa inkarnací je Mahā-Viṣṇu a druhou puruṣa inkarnací je Garbhodakaśāyī Viṣṇu, z Něhož je stvořen Brahmā. Třetí puruṣa-avatāra je Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, který žije jako Nadduše všeho ve vesmíru a udržuje Brahmovo stvoření. Śiva je jedním z mnoha synů Brahmy a celé stvoření ničí. Původním stvořitelem vesmíru je tedy Viṣṇu, který se zároveň Svojí bezpříčinnou milostí stará o všechny stvořené bytosti. Povinností všech podmíněných duší je proto uznat svrchovanost Pána, stát se čistými oddanými a žít tak šťastně ve světě, který je vždy plný strádání a nebezpečí. Podmíněné duše, které pokládají hmotné stvoření za místo určené pro uspokojování svých smyslů, a které jsou proto oklamány vnější energií Viṣṇua, budou znovu a znovu vystaveny působení hmotné přírody a budou podléhat opětovnému stvoření a zničení.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že všechny hmotné planety, počínaje nejvyšší planetou tohoto vesmíru a konče nejnižší Pātālalokou, podléhají zničení a podmíněné duše, které cestují prostorem buď na základě svých dobrých či špatných činností, nebo pomocí moderních kosmických lodí, musí nevyhnutelně zemřít, ať už se nacházejí na kterékoliv planetě a mají jakkoliv dlouhý život. Jediným prostředkem, jak dosáhnout věčného života, je vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, kde neexistuje žádné další zrození jako na hmotných planetách. Podmíněné duše si nejsou této jednoduché skutečnosti vědomy, jelikož zapomněly na svůj vztah k Pánu Vaikuṇṭhy, a chtějí si plánovat trvalý život v tomto hmotném světě. Oklamány vnější energií se snaží o různé druhy hospodářského a náboženského rozvoje a zapomínají, že skutečným smyslem jejich života je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Vlivem māyi je toto zapomnění tak důkladné, že podmíněné duše se ani nechtějí vrátit zpátky k Bohu. Kvůli smyslovému požitku se opakovaně rodí a umírají, a tak zneužívají lidského života, který je příležitostí vrátit se k Viṣṇuovi. Usměrňující písma, která sestavili Manuové v různých věcích a různých obdobích, se nazývají sad-dharma neboli “dobré rady lidským bytostem” a lidé by měli všech zjevených písem ve vlastním zájmu využít, aby mohli úspěšně zakončit svůj život. Stvoření není neskutečné, ale je jen dočasným projevem, který poskytuje podmíněným duším příležitost vrátit se k Bohu. Touha jít zpátky k Bohu a činnosti vykonávané s tímto záměrem jsou úsilím na správné cestě. Oddaný, který přijme tuto usměrněnou cestu, dostává od Pána Jeho bezpříčinnou milostí veškerou ochranu, zatímco neoddaný riskuje, že bude svými činnostmi připoután ke koloběhu reakcí své plodonosné práce. V této souvislosti je velice významné slovo sad-dharma. Sad-dharma, povinnost vykonávaná s cílem vrátit se zpátky k Bohu a stát se Jeho čistým oddaným, je jediná zbožná činnost. Ostatní činnosti mohou vypadat jako zbožné, ale ve skutečnosti se o žádné zbožné činnosti nejedná. Z tohoto důvodu Pán radí v Bhagavad-gītě, aby lidé zanechali svých takzvaných náboženských činností a zaměstnali se plně v oddané službě, neboť tak se mohou osvobodit od všeho strachu, způsobeného nebezpečným životem v hmotném světě. Cílem lidského života má být návrat domů, zpátky k Bohu, a ukončení koloběhu opakovaných zrození a smrtí v hmotném světě, při kterém živá bytost dostává dobrá či špatná těla pomíjivého charakteru. Člověk, který jedná v souladu se sad-dharmou, má inteligenci hodnou člověka a každý by měl plánovat své činnosti takovým způsobem, aby se neustále ubíral po této správné životní cestě.

Existence vesmírného projevu má své dějiny, ve kterých jsou zaznamenávány činnosti živých bytostí. Lidé všeobecně rádi studují dějiny a pojednání o různých osobnostech a dobách, ale kvůli nedostatku poznání o Bohu se nevěnují studiu dějin inkarnací Osobnosti Božství. Vždy bychom měli mít na paměti, že hmotný svět byl stvořen pouze proto, aby umožnil podmíněným duším dosáhnout vysvobození. Milostivý Pán ze Své bezpříčinné milosti sestupuje na různé planety v hmotném světě a pomáhá podmíněným duším na cestě osvobození. Díky popisům Jeho činností má studium dějin a historických pojednání smysl. Śrīmad-Bhāgavatam obsahuje transcendentální příběhy o Pánovi a Jeho velkých oddaných, a těmto námětům je třeba naslouchat s úctou a napjatou pozorností.

Jak jsme již několikrát vysvětlovali, existují dva druhy živých bytostí. Z větší části jsou věčně osvobozené (nitya-mukta), ale některé z nich jsou věčně podmíněné. Věčně podmíněné duše mají sklony panovat hmotné přírodě, a proto je projeveno hmotné vesmírné stvoření, které jim dává dvě možnosti. Podmíněná duše může jednak uspokojovat svoji touhu vládnout vesmírnému projevu, a jednak dostává možnost vrátit se zpátky k Bohu. Většina podmíněných duší tedy po ukončení vesmírného projevu splývá s existencí Osobnosti Božství, Mahā-Viṣṇua, který leží v mystickém spánku, a tyto duše dostávají další těla v novém stvoření. Některé z podmíněných duší se však řídí transcendentálním zvukem v podobě védské literatury, a tudíž se mohou vrátit zpátky k Bohu a po opuštění hrubohmotných a jemnohmotných těl dosáhnout svého původního duchovního těla. Hmotná podmíněná těla se vyvíjejí proto, že živé bytosti zapomínají na svůj vztah k Bohu, a v době existence vesmírného projevu dostávají podmíněné duše příležitost obnovit své původní postavení, k čemuž jim pomáhají zjevená písma, která Pán ve Svých různých inkarnacích tak milostivě sestavil. Čtení nebo naslouchání z transcendentální literatury člověku pomáhá dosáhnout osvobození ještě v podmíněném stavu hmotné existence. Veškerá védská literatura vede k oddané službě Osobnosti Božství a jakmile se člověk upne na tento cíl, ihned se osvobodí z podmíněného života. Hrubohmotná a jemnohmotná těla vznikají pouze proto, že podmíněné duši chybí poznání, a jakmile se živá bytost soustředí na oddanou službu Pánu, začíná se kvalifikovat pro osvobození z podmíněného stavu. Oddaná služba se vyznačuje transcendentální láskou k Nejvyššímu, který je zdrojem všech blažených vztahů. Každý vyhledává nějaký požitek, ale nikdo nezná nejvyšší zdroj všeho přitažlivého (raso vai saḥ rasaṁ hy evāyaṁ labdhvānandī bhavati). Védské hymny informují každého, že nejvyšším zdrojem a neomezeným pramenem veškeré blaženosti je Osobnost Božství, a ten, komu se poštěstilo obdržet tuto informaci z transcendentální literatury jako je Śrīmad-Bhāgavatam, je natrvalo osvobozen a může dosáhnout postavení, které mu přísluší v Božím království.

Na samotném počátku Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že synonyma pro nejvyšší zdroj všech energií jsou janmādy asya yataḥ, vadanti tat tattva-vidas tattvaṁ yaj jñānam advayam / brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate — Parambrahman, Paramātmā nebo Bhagavān. Slovo iti, použité v tomto verši, stojí také na konci synonym a zdůrazňuje Bhagavāna. To bude podrobněji vysvětleno v dalších verších, ale slovo Bhagavān z konečného hlediska označuje Pána Kṛṣṇu, neboť ve Śrīmad-Bhāgavatamu jsme již četli, že Nejvyšší Osobností Božství je Kṛṣṇa. Kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Původní zdroj všech energií, summum bonum, je Absolutní Pravda, která se nazývá Parambrahman atd. a Bhagavān je konečným aspektem Absolutní Pravdy. A mezi synonymy pro Bhagavāna, jako je Nārāyaṇa, Viṣṇu a Puruṣa, je posledním aspektem slovo Kṛṣṇa, jak potvrzuje Bhagavad-gītā: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate. Śrīmad-Bhāgavatam je navíc zastoupením Pána Kṛṣṇy jako Jeho zvuková inkarnace.

Všechna písma tedy docházejí k závěru, že Pán Kṛṣṇa je původním zdrojem všech energií, a to je význam slova “Kṛṣṇa”. Śrīmad-Bhāgavatam byl sestaven právě proto, aby lidem objasnil vědu o Kṛṣṇovi. V prvním zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je tato pravda naznačena v otázkách velkých mudrců, vedených Śaunakou, a odpovědích Sūty Gosvāmīho, popsaných v první a druhé kapitole. Ve třetí kapitole je toto téma dále rozvedené a ještě podrobněji o něm pojednává čtvrtá kapitola. Druhý zpěv dále zdůrazňuje, že Absolutní Pravdou je Osobnost Božství, a naznačuje, že touto Osobností je Nejvyšší Pán Kṛṣṇa. Shrnutí Śrīmad-Bhāgavatamu ve čtyřech verších, které jsme již rozebírali, je zhuštěnou esencí. Svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství potvrzuje Brahmā ve své Brahma-saṁhitě slovy īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ, a stejně tak i třetí zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu. Celé téma je podrobně rozvedeno v desátém a jedenáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Odkazy na Pána Kṛṣṇu najdeme i ve třetím, čtvrtém, pátém, šestém a sedmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, kde se popisují výměny Manuů v různých periodách jako je Svāyambhuva- manvantara a Cākṣuṣa-manvantara. Osmý zpěv rozvádí tentýž námět nepřímo ve spojení s Vaivasvata-manvantarou a podobný obsah má devátý zpěv. Ve dvanáctém zpěvu je totéž vysvětleno dále, zvláště v souvislosti s různými inkarnacemi Pána. Ze studia celého Śrīmad-Bhāgavatamu tedy plyne závěr, že Pán Śrī Kṛṣṇa je konečné summum bonum neboli nejvyšší zdroj veškeré energie. Lidé nazývají toto summum bonum různými jmény podle úrovně svého uctívání: Nārāyaṇa, Brahmā, Paramātmā atd.

Nejvyšší summum bonum vládnoucí světu je úplná část Osobnosti Božství, zvaná Paramātmā neboli Nadduše. V Bhagavad-gītě (10.42) je řečeno:

Všechna vládnoucí božstva jako je Viṣṇu, Brahmā a Śiva jsou různými projevy Paramātmy — rysu Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, který se tímto způsobem projevuje v každém vytvořeném vesmíru. Přesto však zjevně existuje rozdělení na vládce a ovládané. Při testování potravin má člověk, který kontroluje potravu, tělo stvořené ze stejných prvků jako ten, kdo ji připravil. Stejně tak každá bytost v hmotném světě je ovládána vyššími polobohy. Máme své smysly, ale tyto smysly jsou ovládány vyššími vládnoucími božstvy. Nemůžeme vidět bez světla a konečným vládcem světla je slunce. Na Slunci sídlí sluneční bůh a zrak všech lidí a ostatních bytostí na Zemi závisí na jeho řízení. Všechny smysly, které máme, jsou ovládány vyššími polobohy, kteří jsou stejně tak živými bytostmi, jako jsme my, ale oni jsou zplnomocnění k vládnutí, zatímco my jsme ovládaní. Ovládaná živá bytost se označuje jako adhyātmická osoba a vládnoucí živá bytost je označována jako adhidaivická osoba. Všechna tato postavení v hmotném světě jsou výsledkem různých plodonosných činností. Každá individuální živá bytost se může stát bohem Slunce nebo dokonce i Brahmou či jakýmkoliv jiným bohem na vyšším planetárním systému, vykonává-li zbožnou práci vyššího charakteru, nebo se může plodonosnými činnostmi nižšího druhu dostat pod vládu výše postavených polobohů. Každá individuální živá bytost takto podléhá svrchované vládě Paramātmy, která každému přiděluje různá postavení buď vládce nebo ovládaného.

To, co rozlišuje vládce a ovládaného, tzn. hmotné tělo, se nazývá adhibhautika-puruṣa. Tělo se někdy nazývá puruṣa, jak je potvrzeno v následujícím védském hymnu: sa vā eṣa puruṣo 'nna-rasamayaḥ. Hmotné tělo se nazývá vtělení anna-rasa a je závislé na dodávání potravy. Samotná vtělená živá bytost ovšem nic nejí, neboť vlastník těla je svojí podstatou duchovní. Pouze hmotné tělo potřebuje udržovat a obnovovat. Rozdíl mezi individuální živou bytostí a božstvem vládnoucím určité planetě tedy spočívá v tom, že mají různá těla, která jsou anna-rasamaya. Například Slunce má nesmírně velké tělo a člověk má tělo značně menší, ale všechna tato viditelná těla jsou vytvořená z hmoty. Bůh Slunce a individuální osoba, kteří jsou ve vztahu vládce a ovládaného, jsou stejné nedílné duchovní části Nejvyšší Bytosti a Nejvyšší Bytost je pouze umísťuje do různých postavení. Nejvyšší Osoba je proto ochráncem všech.

Existuje nespočet živých bytostí, které na sobě vzájemně závisejí jakožto ovládaní a vládci. Bez možnosti vnímání však nikdo nemůže vědět nebo poznat, kdo je ovládaný a kdo je vládce. Slunce vládne naší zrakové schopnosti a vidíme ho, protože má své tělo, a sluneční svit je pro nás užitečný proto, že máme oči. Kdybychom neměli oči, sluneční svit by byl zbytečný, a bez slunečního svitu by byly zbytečné naše oči. Obojí je tedy vzájemně propojené a ani jedno není nezávislé. To nás přirozeně vede k otázce: Kdo zavedl jejich vzájemnou závislost? Ten, kdo zavedl takový vztah vzájemné závislosti, musí být z konečného hlediska zcela nezávislý. Jak je řečeno na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu, původním zdrojem všech vzájemně závislých objektů je zcela nezávislý subjekt. Tímto původním zdrojem veškeré vzájemné závislosti je Nejvyšší Pravda neboli Paramātmā, Nadduše, která nezávisí na ničem jiném. Je svāśrayāśrayaḥ. Závisí pouze na Sobě Samotné, a je tudíž nejvyšším útočištěm všeho. Přesto Paramātmā a Brahman podléhají Bhagavānovi, protože Bhagavān je Puruṣottama, Nejvyšší Osoba, a jako takový je zdrojem i Nadduše. V Bhagavad-gītě (15.18) o Sobě Kṛṣṇa říká, že je Puruṣottama a zdroj všeho, a z toho plyne, že Śrī Kṛṣṇa je původním zdrojem a nejvyšším útočištěm všech bytostí, včetně Nadduše a Nejvyššího Brahmanu. I když připustíme, že neexistuje rozdíl mezi Nadduší a individuální duší, individuální duše závisí na Nadduši ve svém osvobození z iluze hmotné energie. Individuální duše je v zajetí iluzorní energie a přestože je kvalitativně totožná s Nadduší, vlivem iluze se ztotožňuje s hmotou. Chce-li se individuální duše vymanit z tohoto iluzorního pojetí skutečného života, musí záviset na Nadduši, a tak znovu upevnit svoji kvalitativní totožnost. Také v tom smyslu je Nadduše nejvyšším útočištěm. O tom není pochyb.

Individuální živá bytost, jīva, vždy závisí na Nadduši, Paramātmě, protože individuální duše zapomíná na svoji duchovní totožnost, zatímco Nadduše, Paramātmā, na Své transcendentální postavení nikdy nezapomíná. V Bhagavad-gītě je těmto rozdílům mezi jīva-ātmou a Paramātmou věnována zvláštní pozornost. Ve čtvrté kapitole je řečeno, že Arjuna jakožto duše (jīva) zapomněl na své předchozí životy, zatímco Pán jakožto Nadduše na ně nezapomíná. Pán si pamatuje dokonce i to, jak učil Bhagavad-gītu boha Slunce před několika miliardami let. Dokáže si pamatovat vše, co se událo za milióny a miliardy let, což je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.26) následovně:

Pán si je ve Svém věčném těle, plném blaženosti a poznání, plně vědom všeho, co se stalo v minulosti, co se děje v přítomnosti a také co se stane v budoucnosti. Ale přestože je útočištěm Paramātmy i Brahmanu, lidé s nedostatečným poznáním Ho nejsou schopni pochopit takového, jaký je.

Snažit se prosazovat totožnost vesmírného vědomí s vědomím individuálních živých bytostí je naprosto scestné, protože ani taková osobnost jako byl Arjuna si nedokázala vzpomenout na své minulé činy, přestože je vždy s Pánem. Co potom mohou o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti vědět obyčejní lidé, kteří o sobě neoprávněně prohlašují, že jsou totožní s vesmírným vědomím?

Poté, co Śrīla Śukadeva Gosvāmī analyzoval živé bytosti a Nejvyššího Pána, Paramātmu, neboli nezávislý zdroj všech ostatních živých bytostí, nyní začíná popisovat nezbytnosti oddané služby Pánu, která je jediným pravým zaměstnáním všech živých bytostí. Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa a všechny Jeho úplné části se od Sebe navzájem neliší, a proto jsou všechny tyto Osobnosti svrchovaně nezávislé. Na důkaz toho zde Śukadeva Gosvāmī popisuje (jak slíbil králi Parīkṣitovi), že puruṣa-avatār je zcela nezávislý dokonce i v oblasti hmotného stvoření. Činnosti Pána jsou také transcendentální a jsou také Jeho līlou neboli zábavou. Takové zábavy absolutního Pána jsou pro posluchače, kteří se zajímají o seberealizaci v oddané službě, velice poučné. Někdo může namítat, proč se nevěnujeme přímo transcendentálním zábavám Pána, které ukázal v Mathuře a Vṛndāvanu a které jsou sladší než cokoliv jiného na světě. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura odpovídá, že zábavy Pána ve Vṛndāvanu mají vychutnávat pouze pokročilí oddaní. Začínající oddaní by tyto Pánovy nejvyšší transcendentální činnosti špatně pochopili. Materialističtí (prākṛta) oddaní Pána mohou vychutnávat Pánovy zábavy, které se týkají stvoření, udržování a zničení hmotného světa. Stejně jako jógový systém, založený především na tělesných cvicích, je určen lidem příliš připoutaným k tělesnému pojetí života, tak i Pánovy zábavy týkající se stvoření a zničení hmotného světa jsou určeny těm, kteří jsou příliš hmotně poutáni. Pro takové lidi jsou proto v popisech Nejvyšší Osobnosti Božství zahrnuty také popisy činností těla a celého vesmíru, neboť Pán je stvořitelem fyzikálních zákonů, jimiž se hmotný svět řídí. Vědci se snaží vysvětlit činnosti hmotné přírody pomocí mnoha technických pojmů, a snaží se popsat její zákony, ale zapomínají na toho, kdo tyto zákony stanovil. Śrīmad-Bhāgavatam však poukazuje právě na tohoto zákonodárce. Není třeba se obdivovat mechanickému uspořádání komplikovaného stroje, ale je třeba ocenit technika, který tento úžasně fungující přístroj sestavil. To je rozdíl mezi oddaným a neoddaným. Oddaní neustále chválí Pána, který řídí fyzikální zákony. V Bhagavad-gītě (9.10) je popsáno, jakým způsobem Pán řídí hmotnou přírodu:

“Hmotná příroda se všemi fyzikálními zákony je jednou z Mých různých energií, a není proto nezávislá ani slepá. Jelikož jsem všemocný, fyzikální zákony hmotné přírody udržuji v činnosti pouhým pohledem. Díky němu v ní dokonale probíhají všechny akce a reakce přesně podle fyzikálních zákonů, a tímto způsobem je hmotný svět znovu a znovu tvořen, udržován a ničen.”

Lidé s nedostatečným poznáním však žasnou, když studují fyzikální zákony, týkající se stavby individuálního těla a chodu vesmírného projevu, a pošetile popírají existenci Boha, neboť mají za samozřejmé, že fyzikální zákony jsou nezávislé a pracují bez jakékoliv metafyzické kontroly. Bhagavad-gītā (9.11) na tuto pošetilost odpovídá následujícími slovy:

“Hloupí lidé (mūḍhāḥ) neznají Pána, Osobnost Božství, v Jeho věčné podobě, plné blaženosti a poznání.” Pošetilí lidé si myslí, že transcendentální tělo Pána se podobá jejich vlastním tělům, a proto nedokáží pochopit Jeho neomezenou vládnoucí moc, s níž neviditelně působí prostřednictvím fyzikálních zákonů. Pán se ovšem ukazuje přímo před očima obyčejných lidí, když sestupuje za pomoci Své osobní energie. Pán Kṛṣṇa sestoupil takový, jaký je, a vyjevil úžasné činnosti Samotného Pána. Bhagavad-gītā popisuje Jeho úžasné činy a vysvětluje také transcendentální poznání. Hloupí lidé však přesto odmítají uznat, že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán. Obvykle se začnou o Pána zajímat, když se dozví, že může být nekonečně malý i nekonečně velký a začnou studovat tyto Jeho rysy, protože oni sami nemohou být ani nekonečně velcí, ani nekonečně malí, ale měli by vědět, že v tom nespočívá nejvyšší sláva Pána. Nejúžasnějším projevem Pánovy moci je skutečnost, že neomezený Pán se může ukázat před našima očima právě jako jeden z nás. Jeho činnosti se samozřejmě liší od činností omezených bytostí. Jeho neomezená moc vyšla jasně najevo, když ve věku sedmi let zdvihl velkou horu a když se ve Svém mládí oženil se šestnácti tisíci královnami. Jestliže to však mūḍhové vidí nebo slyší, zavrhnou tyto skutečnosti jako legendu a považují Pána za jednoho z nich. Nechápou, že i když se Pán Śrī Kṛṣṇa projevuje Svojí vůlí v lidské podobě, je vždy Nejvyšším Pánem a vlastní všechny síly nejvyššího vládce.

Jestliže se ovšem tito mūḍhové začnou věnovat pokornému a pozornému naslouchání Pánova poselství ze Śrīmad Bhagavad-gīty nebo Śrīmad-Bhāgavatamu od čistých oddaných v učednické posloupnosti, i oni se mohou Jejich milostí stát oddanými Pána. To je jediný důvod, proč jsou v Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu popsány zábavy Pána v hmotném světě — aby přinesly prospěch nevědomým lidem.

Živé bytosti využívají hmotných prvků, času, kvalit atd. ke svému požitku, protože chtějí panovat hmotné přírodě. Pán je nejvyšším poživatelem a údělem živých bytostí je pomáhat Mu v Jeho požitku a podílet se tak na transcendentálním požitku každého. Na požitku má podíl jak ten, kdo ho vychutnává, tak ten, kdo ho přináší, ale živé bytosti oklamané iluzorní energií se chtějí stát stejnými poživateli jako je Pán, přestože k tomu nejsou určeny. Živé bytosti, jīvy, popisuje Bhagavad-gītā jako Pánovu vyšší energii neboli parā prakṛti, a totéž je uvedeno ve Viṣṇu Purāṇě. Živé bytosti tedy nejsou v žádném případě puruṣové neboli skuteční poživatelé, a jejich hledání požitku v hmotném světě je tedy nepřirozené. V duchovním světě jsou živé bytosti přirozeně čisté, a jsou proto společníky Nejvyššího Pána, kteří se podílejí na Jeho požitku. Touha živých bytostí užívat si v hmotném světě na základě vlastních činností (karmy) se působením přírodních zákonů postupně vytrácí a iluzorní energie začíná podmíněným duším namlouvat, že by měly splynout s Pánem. To je poslední léčka iluzorní energie. Jakmile živá bytost milostí Pána překoná i tuto poslední iluzi, vrátí se do svého původního postavení a dosáhne tak skutečného osvobození. Pán tvoří hmotný svět, po nějaký čas (tisíc let podle Jeho měřítek, jak je řečeno v předchozím verši), ho udržuje, a pak ho opět Svojí vůlí ničí jen proto, aby se živé bytosti mohly osvobodit ze zajetí hmoty. Živé bytosti tak zcela závisejí na milosti Pána a všechen jejich takzvaný požitek, dosažený vědeckým pokrokem, může být vůlí Pána kdykoliv zničen.

V Bhagavad-gītě (9.7-8) je stvoření a zničení hmotného světa popsáno následovně:

“Na konci každého věku všechny tvůrčí síly — hmotná příroda a živé bytosti, které v ní těžce zápasí — splynou s transcendentálním tělem Pána, a když si je Pán opět přeje projevit, stane se tak Jeho vůlí. Hmotná příroda je tedy ovládána Pánem. Jejím prostřednictvím je vše znovu a znovu vůlí Pána tvořeno a ničeno.”

Pán tedy existuje před stvořením neboli před projevením hmotného vesmíru jako úplná energie (mahā-samaṣṭi), a jelikož si přeje rozdělit se do mnoha, expanduje se dále na mnohonásobné podoby úplné energie (samaṣṭi). Z těchto podob se dále expanduje na jednotlivé bytosti ve třech kategoriích — adhyātmika, adhidaivika a adhibhautika, jak bylo vysvětleno dříve (vyaṣṭi). Celé stvoření a tvůrčí energie jsou tedy zároveň s Pánem totožné a zároveň od Něho odlišné. Jelikož vše vychází z Něho (z Mahā-Viṣṇua neboli Mahā-samaṣṭi), žádná energie ve vesmíru se od Něho neliší; ale jelikož všechny tyto expandované energie mají své zvláštní poslání a projevují se podle Jeho plánu, jsou zároveň od Pána odlišné. Živé bytosti jsou rovněž jednou z energií (okrajovou energií) Pána, a proto jsou s Ním zároveň totožné a zároveň se od Něho liší.

V době, kdy hmotný svět není projeven, jsou životní energie skryté v Pánu, a jakmile jsou uvolněny do projeveného vesmíru, přijímají různé podoby podle různých tužeb pod vlivem kvalit přírody. Tyto rozlišené projevy životních energií tedy představují podmíněný stav živých bytostí. Osvobozené živé bytosti ve věčném světě (sanātana) jsou ovšem nepodmíněně odevzdané duše, a proto nepodléhají stvoření a zničení. Stvoření tedy vzniká pohledem Pána, který se na Svém lůžku oddává mystickému spánku. Všechny vesmíry jsou takto znovu a znovu projevovány a ničeny, a stejně tak jejich vládce, Brahmā.

Individuální živé bytosti zcela závisí na souhrnné energii nejvyššího puruṣi. Žádná z nich není nezávislá, stejně jako žádná elektrická lampa nevydává světlo nezávisle na zdroji. Každý elektrický přístroj plně závisí na dodávkách proudu z elektrárny, výroba elektřiny v elektrárně závisí na stavu vody přehradě, stav vody závisí na mracích, mraky závisí na slunci, slunce závisí na stvoření a stvoření závisí na pohybu Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Osobnost Božství je tedy příčina všech příčin.

Ukazuje se, že vývoj smyslových orgánů a smyslového vnímání živých bytostí v lůně matky se řídí stejnými principy, jako je tomu u virāṭ-puruṣi, souhrnu všech živých bytostí. Nejvyšší příčina všeho tvoření tedy není neosobní ani bez tužeb. Nejvyšší touží po všech druzích smyslových vjemů a smyslových orgánů, a proto se vytvářejí i v individuálních bytostech. To je přirozená touha nejvyšší živé bytosti, Absolutní Pravdy. Jelikož Pán vlastní souhrn všech úst, živé bytosti mají také svá ústa. Stejně tak je tomu se všemi ostatními smysly a smyslovými orgány. Ústa jsou v tomto verši symbolickým zastoupením všech smyslových orgánů.

Tímto postupným procesem evoluce si můžeme vysvětlit vznik vládnoucích božstev (adhidaiva): Varuṇa je vládnoucím božstvem všech chutí. V ústech se tvoří jazyk, který vychutnává různé chuti, a Varuṇa je jejich vládnoucím božstvem. To znamená, že Varuṇa se projevil zároveň s projevením jazyka. Jazyk a patro, které jsou nástroji, jsou adhibhūtam neboli podoby hmoty, ale božstvo, které řídí jejich činnost, je živou bytostí, patřící do kategorie adhidaiva, zatímco osoba, ve které děj probíhá, je adhyātma. Zde je tedy vysvětlen vznik tří kategorií na příkladu otevření úst virāṭ-puruṣi. Čtyři principy uvedené v tomto verši slouží k vysvětlení tří hlavních principů, zvaných adhyātma, adhidaiva a adhibhautam, jak bylo vyloženo dříve.

Postupný rozvoj různých smyslů současně doprovází vznik jejich vládnoucích božstev. Musíme proto chápat, že činnostem smyslových orgánů vládne vůle Nejvyššího. Smysly poskytují určité možnosti podmíněným duším, které jich mají náležitě využívat pod dohledem vládnoucího božstva, pověřeného Nejvyšším Pánem. Ten, kdo se vzpírá této vládě, musí být potrestán degradací do nižšího životního druhu. Příkladem může být jazyk a jeho vládnoucí božstvo, Varuṇa. Jazyk je určen pro jedení a lidem, zvířatům i ptákům jsou dané rozdílné chutě. Chuť člověka a prasete se liší, protože mají odlišné možnosti a postavení. Pokud však určitá bytost v rámci různých kvalit přírody vyvine nějakou určitou chuť, vládnoucí božstvo jí přidělí nebo schválí příslušný druh těla. Pokud člověk vyvine stejnou chuť jako má prase, kterému je jedno, co jí, vládnoucí božstvo se jistě postará o to, aby v příštím životě dostal tělo prasete. Prase jí cokoliv, včetně výkalů, a člověk, který podobně přestal rozlišovat vhodné chuti, musí být připraven na to, že v příštím životě poklesne do nižšího druhu. To je také Boží milost, protože podmíněná duše si přála takové tělo, aby mohla dokonale vychutnávat určitý druh potravy. Pokud člověk dostane tělo prasete, musí se to pokládat za milost Pána, který mu takto dává možnost naplnit svá přání. Po smrti přiděluje další tělo živé bytosti vyšší moc a nikoliv slepá náhoda. Člověk se proto musí mít na pozoru, jaké tělo dostane v příštím životě. Nezodpovědný život bez rozlišování je nebezpečný a varují před ním všechna písma.

Čichový orgán, vůně, vládnoucí božstvo vzduchu, čichání atd. — to vše se projevilo současně, když si Pán přál cítit. To potvrzují védské mantry z Upaniṣad, kde je řečeno, že po všem nejprve touží Nejvyšší Pán, a pak teprve může podle toho jednat podřízená živá bytost. Živá bytost vidí pouze tehdy, když vidí Pán, cítí pouze tehdy, když cítí Pán atd. Hlavní myšlenkou je, že živá bytost nemůže dělat nic nezávisle. Může si pouze myslet, že něco dělá nezávisle, ale nemůže jednat nezávisle. Milostí Pána existuje nezávislé myšlení, ale myšlenky samotné mohou vzniknout zase jenom milostí Pána. Říká se: “Člověk míní a Bůh mění”. Celé toto vysvětlení se snaží ukázat absolutní závislost živých bytostí a absolutní nezávislost Nejvyššího Pána. Méně inteligentní lidé, kteří tvrdí, že jsou na úrovni Boha, musí nejprve dokázat, že jsou absolutní a nezávislí, a teprve potom mohou začít prohlašovat, že jsou totožní s Bohem.

Vesmír je přirozeně temný, a celé stvoření se proto nazývá tamas neboli temnota. Noc je klasickou podobou vesmíru, protože v noci nevidíme nic, ani sebe samotné. Pán ze Své bezpříčinné milosti nejprve zatoužil vidět Sám Sebe a také veškeré stvoření, a potom se projevilo Slunce, všechny živé bytosti získaly schopnost vidět a projevily se také zrakové objekty. To znamená, že celý jevový svět začal být viditelný až po stvoření Slunce.

Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, člověk se má snažit rozvíjet poznání a poznat Nejvyššího Pána, summum bonum všeho. Poznání neznamená znát pouze fyzikální přírodní zákony, jednající pod Pánovým řízením. Vědci se zájmem naslouchají o fyzikálních zákonech, působících v hmotné přírodě. Prostřednictvím rádia a televize chtějí naslouchat o věcech, které se odehrávají daleko od nich na jiných planetách, ale měli by vědět, že schopnost slyšet a prostředky k naslouchání jim dal Pán k tomu, aby naslouchali o Nejvyšším Já neboli o Pánovi. Lidé bohužel zneužívají svého sluchu k poslechu hmotných vibrací. Velcí mudrci chtěli naslouchat pouze o Pánovi z védských zdrojů poznání a nezajímalo je nic jiného. Toto přání stojí na počátku sluchového přijímání poznání.

Fyzikální vlastnosti hmoty jako je jemnost atd. jsou předměty smyslového vnímání, a dotek nám může zprostředkovat fyzikální poznání. Teplotu předmětu můžeme určit dotekem ruky a chceme-li zjistit jeho váhu, můžeme ho zdvihnout v ruce a tak odhadnout, jak je těžký. Se smyslem doteku se pojí jak kůže, tak kožní póry i chlupy na těle. Vzduch proudící uvnitř a vně kůže je také předmětem smyslového vnímání. Toto smyslové vnímání je zdrojem poznání, a zde je naznačeno, že fyzikální nebo fyziologické poznání je podřízeno poznání o Nejvyšším Já, o kterém se mluví v předchozím verši. Poznání Nejvyššího se může rozšířit na poznání hmotných jevů, ale fyzikální poznání nikoho nedovede k poznání Nejvyššího.

Mezi chlupy na těle a rostlinstvem na povrchu Země existuje blízký vztah. Rostliny mají přímý vliv na kůži, a to nejen jako potrava, ale i jako léky, což je uvedeno ve třetím zpěvu: tvacam asya vinirbhinnāṁ viviśur dhiṣṇyam oṣadhīḥ.

U každé projevené části těla si můžeme ve vlastním zájmu povšimnout, že smyslové orgány živé bytosti nejsou na žádném stupni svého vývoje nezávislé. Pán je známý jako Pán smyslů (Hṛṣīkeśa). Smyslové orgány živých bytostí jsou projeveny Jeho vůlí a každý orgán je ovládán určitým polobohem. Nikdo se tedy nemůže prohlašovat za vlastníka smyslů. Živé bytosti jsou ovládány svými smysly, smysly jsou ovládány polobohy a polobozi jsou služebníci Nejvyššího Pána. Tímto je uspořádáno stvoření. Celé stvoření je z konečného hlediska ovládáno Nejvyšším Pánem a hmotná příroda ani živá bytost nejsou nezávislé. Zmatená živá bytost, která o sobě tvrdí, že je pánem svých smyslů, je v zajetí vnější energie Pána. Dokud živá bytost nepřestane být pyšná na svoji nepatrnou existenci, bude neustále podléhat přísné vládě vnější energie Pána, a o jejím osvobození z iluze (māyi) nemůže být ani řeči, i když se bude sebevíc prohlašovat za osvobozenou duši.

Každý člověk je zaměstnán plněním určitých povinností a vidíme, jak lidé proto stále jezdí z jednoho místa na druhé. Můžeme to vidět ve světových velkoměstech, ve kterých lidé neustále důležitě jezdí sem a tam. Tento pohyb ale není omezený pouze na velkoměsta — můžeme pozorovat i mimo ně, jak se lidé za pomoci různých dopravních prostředků přemísťují z místa na místo, z jednoho města do druhého. Na souši cestují pomocí automobilů a železnic, metrem cestují pod zemí a letadly ve vzduchu, a snaží se dosáhnout obchodních úspěchů. Jediným cílem všech těchto jejich cest je získat nějaký majetek a zařídit si pohodlný život. Cílem všech vědců, umělců, inženýrů, techniků a odborníků ve všech oborech lidské činnosti je stále zvětšovat životní pohodlí. Tito lidé však nevědí, jakým způsobem zaměřit své činnosti, aby naplnili poslání lidského života. Jelikož neznají toto tajemství, všechny jejich činnosti mají za cíl nekontrolovaný smyslový požitek, a tak se nevědomky dostávají do stále hlubší temnoty.

Jelikož jsou zaujati Jeho vnější energií, zcela zapomněli na Nejvyššího Pána Viṣṇua, a proto pokládají za samozřejmé, že tento současný život v hmotném světě je jedinečnou možností, jak získat co nejvíce smyslového požitku. Takové mylné pojetí života však nikomu nemůže přinést vytoužený klid mysli, a proto přes veškerý rozvoj poznání, založený na využívání přírodních zdrojů, není v této materialistické civilizaci nikdo šťastný. Tajemství spočívá v tom, že lidé by se měli snažit na každém kroku vykonávat oběti pro dosažení míru ve světě. Bhagavad-gītā (18.45-46) odhaluje totéž tajemství v následujících verších:

Pán řekl Arjunovi: “Slyš ode Mne, jak může člověk prostým vykonáváním svých předepsaných povinností dosáhnout nejvyšší životní dokonalosti. Člověk může dosáhnout dokonalosti uctíváním Nejvyššího Pána a vykonáváním oběti pro uspokojení Nejvyššího Pána Viṣṇua, který je všeprostupující a pod Jehož vládou získává každá živá bytost vše, po čem touží, podle svých osobních sklonů.”

Na tom, že každý člověk má jiné sklony, není nic špatného, protože každý je natolik nezávislý, že si může ve svém životě plánovat různá zaměstnání. Měl by si však být dokonale vědom toho, že není absolutně nezávislý. Každý je ovládán Nejvyšším Pánem a Jeho zástupci. Když toto člověk ví, měl by se snažit sloužit svojí prací a jejími výsledky Nejvyššímu Pánu podle pokynů duchovních autorit, které znají umění transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu Viṣṇuovi. Při plnění svých předepsaných životních povinností se člověk musí přemísťovat z jednoho místa na druhé a proto jsou nohy nejdůležitějším nástrojem těla. Pán Samotný proto dohlíží na nohy všech lidí, aby mohli vykonávat svoji yajñu.

Sexuální požitek je pro podmíněné duše nebeskou rozkoší a je zprostředkován genitáliemi. Objektem sexuálního požitku je žena a jak smyslové vnímání tohoto požitku, tak žena spadají pod vládu Prajāpatiho, který je ovládán Pánovými genitáliemi. Impersonalistovi musí být z tohoto verše jasné, že Pán není neosobní, protože má Své pohlavní orgány, na nichž závisejí všechny předměty pohlavního požitku. Kdyby pohlavní styk nepřinášel chuť nebeského nektaru, nikdo by se nechtěl obtěžovat starostmi o děti. Tento hmotný svět je stvořen proto, aby dal podmíněným duším příležitost obnovit svoji původní podobu a vrátit se domů, zpátky k Bohu, a proto je plození živých bytostí nezbytné, aby byl zachován smysl stvoření. Sexuální požitek je podnětem k plození potomstva, a v tom smyslu je dokonce možné sloužit Pánovi i pohlavním stykem. Pohlavní styk je však službou pouze tehdy, když se narodí děti, které budou náležitě vychovány ve vědomí Boha. Smyslem hmotného stvoření je probudit v živých bytostech jejich dřímající vědomí Boha. V jiných životních podobách je pohlavní požitek běžný a nijak se nepojí se službou Pánu, ale v lidské životní podobě může podmíněná duše sloužit Pánu plozením potomstva, které bude připravené dosáhnout vysvobození. Člověk může plodit stovky dětí a užívat nebeskou rozkoš z pohlavního styku, pokud je schopný vychovat všechny děti ve vědomí Boha. Jinak je jeho plození dětí na úrovni zvířat. Například prase je dokonce ještě šikovnější než člověk, protože dokáže zplodit dvanáct selat najednou, zatímco člověku se rodí děti po jednom. Lidé by tedy měli mít vždy na paměti, že genitálie, pohlavní požitek, žena a potomstvo se pojí se službou Pánu. Ten, kdo na tento vztah se službou Nejvyššímu Pánu zapomíná, se podle zákonů hmotné přírody bude muset podrobit trojímu strádání v hmotné existenci. Sexuální požitek je možné vnímat i v těle psa, ale pes nemá žádné vědomí Boha. Rozdíl mezi lidskou a psí životní podobou spočívá ve schopnosti vnímat vědomí Boha.

Ovládané je i vyměšování výkalů — jak tedy může živá bytost tvrdit, že je nezávislá?

Prāṇa-vāyu zajišťuje pokračování života a apāna-vāyu zastavuje životní sílu. Obě tyto vibrace se vytvářejí v břišním otvoru, v pupku. Pupek je spojením mezi dvěma těly. Pán Brahmā se narodil z břišního otvoru Garbhodakaśāyī Viṣṇua a stejný princip platí i při zrození jakéhokoliv obyčejného těla. Tělo dítěte se vyvíjí z těla matky a když dítě vyjde z matčina těla ven, je oddělené přestřižením pupeční šňůry. Tímto způsobem se Nejvyšší Pán projevil jako mnoho individuálních bytostí. Živé bytosti jsou tedy oddělenými částmi Pána, a proto nejsou nezávislé.

Vládnoucí božstva střev jsou řeky a vládnoucí božstva tepen jsou moře. Jídlo a pití zajišťuje výživu a zažívací metabolismus nahrazuje úbytek tělesných energií. Tělesné zdraví tedy závisí na správné činnosti střev a tepen. Jejich správný chod udržují řeky a moře, které jsou jejich vládnoucími božstvy.

Srdce každé živé bytosti je sídlem Nadduše, Paramātmy, úplné expanze Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez Její přítomnosti by živá bytost nemohla vykonávat činnosti odpovídající jejím minulým činům. Všechny podmíněné živé bytosti v hmotném světě jsou projeveny s ohledem na své vrozené sklony, a hmotná energie jim poskytuje potřebné hmotné tělo podle pokynů Nadduše. To je vysvětleno v Bhagavad-gītě (9.10). Jakmile se tedy v srdci podmíněné duše nachází Nadduše, projevuje se mysl, pomocí které si podmíněná duše začíná být vědoma svého zaměstnání, stejně jako si člověk uvědomuje své povinnosti, když se probudí ze spánku. Hmotná mysl se tedy u živé bytosti vyvíjí tehdy, když do jejího srdce vstoupí Nadduše. Poté se projeví mysl, její vládnoucí božstvo (Měsíc) a její činnosti (myšlení, cítění a chtění). Činnosti mysli nemohou začít, dokud se neprojeví srdce, a srdce se projeví tehdy, když Pán chce vidět činnosti hmotného stvoření.

Celý hmotný svět je sestaven především ze tří prvků — země, vody a ohně. Životní síla však vznikla z éteru, vzduchu a vody. Voda je tedy společným prvkem hrubých i jemných podob hmotného stvoření a je zde třeba podotknout, že voda jakožto nejrozšířenější prvek v hmotném stvoření je hlavním prvkem ze všech pěti. Hmotné tělo se skládá z pěti prvků a hrubohmotný projev je možné vnímat díky třem prvkům — zemi, vodě a ohni. Tenkým povrchem kůže jsou vnímány pocity doteku a kosti, které jsou uvnitř těla, se svojí tvrdostí vyrovnají kameni. Životní vzduch, umožňující dýchání, je vytvořen z éteru, vzduchu a vody, a proto čerstvý vzduch, pravidelná koupel a dostatek prostoru pro život jsou příznivé pro zdraví. Čerstvé produkty země, jako je obilí a zelenina, jakož i čerstvá voda a teplo, jsou rovněž dobré pro udržování hrubohmotného těla.

Živá bytost, oklamána hmotnou přírodou, se ztotožňuje s falešným egem. To znamená, že jakmile je uvězněna v hmotném těle, ihned se začíná ztotožňovat se svým tělem a vším, co se k jejímu tělu vztahuje, a zapomíná na svoji skutečnou duchovní totožnost. Falešné ego přichází do styku s různými kvalitami hmotné přírody, a smysly jsou tak přitahovány těmito kvalitami. Mysl je nástrojem, pomocí kterého živá bytost vnímá různé hmotné zážitky, ale inteligence jí může dávat rady a může všechno změnit k lepšímu. Inteligentní člověk může náležitým využitím své inteligence dosáhnout vysvobození a zbavit se iluze hmotné existence. Inteligentní člověk dokáže rozpoznat, jak nepřirozená je hmotná existence, a začne se tázat kdo je, proč podléhá různým druhům strádání a jak se jich může zbavit. V dobré společnosti pak může inteligentní člověk započít lepší život, zasvěcený seberealizaci. Inteligentním lidem se proto doporučuje, aby se stýkali s velkými mudrci a světci, kteří jsou na cestě vysvobození. V takové společnosti se může podmíněná duše naučit, jak je možné oslabit hmotnou připoutanost, a inteligentní člověk se takto postupně zbaví hmotné iluze a falešného ega a získá skutečný život, plný věčnosti, poznání a blaženosti.

V Bhagavad-gītě (7.4) je uvedeno, že oddělená hmotná energie Osobnosti Božství je zakrytá osmi druhy hmotných obalů, které tvoří země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego. To vše emanuje z Nejvyššího Pána jako Jeho vnější energie. Tyto obaly je možné přirovnat k mrakům zakrývajícím Slunce. Mrak je výtvorem Slunce, ale zároveň zakrývá oči živé bytosti, která pak slunce nevidí. Mraky ve skutečnosti nemohou zakrýt Slunce. Mrak na obloze může mít nanejvýš několik set kilometrů, ale Slunce je mnohonásobně větší. Stokilometrový mrak nemůže zakrýt milióny kilometrů velké Slunce. Jedna z různých energií Nejvyšší Osobností Božství tedy samozřejmě nemůže zakrýt Pána. Tyto obaly Pán vytváří proto, aby zakryl oči podmíněných duší, které chtějí panovat hmotné přírodě. Podmíněné duše jsou zakryty iluzorním mrakem hmotného stvoření a Pán si vyhrazuje právo nevystavovat se jejich zrakům. Jelikož nemají schopnost transcendentálního pohledu a nemohou vidět Osobnost Božství, popírají existenci Pána a Jeho transcendentální podoby. Tito nevědomí lidé vidí pouze obaly gigantického hmotného projevu, což je vysvětleno v následujícím verši.

Hrubé vnější tělo Nejvyššího se projevuje vždy v určitých časových intervalech, a vnější podoba Nejvyšší Osobnosti Božství tedy není věčnou podobou Pána, který nemá žádný počátek, žádné prostřední stádium a žádný konec. Vše, co má počátek, prostředek a konec, je hmotné. Pán byl u počátku hmotného světa, a proto Jeho podoba, která existovala již předtím, je jistě transcendentální i tomu nejjemnějšímu hmotnému projevu. Éter je pokládán za nejjemnější hrubohmotný prvek. Jemnější než éter jsou mysl, inteligence a falešné ego. Všech osm prvků však tvoří pouze vnější obaly Absolutní Pravdy. Absolutní Pravdu tedy nelze vyjádřit ani vyspekulovat v rámci hmotného pojetí. Je transcendentální všem hmotným pojetím. Tato charakteristika se nazývá nirviśeṣaṇam. Neměli bychom se ovšem mylně domnívat, že nirviśeṣaṇam znamená “bez transcendentálních vlastností”. Viśeṣaṇam znamená “vlastnosti” a předpona nir naznačuje, že Nejvyšší Pán, Absolutní Pravda, nemá hmotné vlastnosti. Tento negativní popis je zde upřesněn čtyřmi transcendentálními charakteristikami — Pán je neprojevený, transcendentální, věčný a mimo dosah mysli či slov. “Mimo dosah slov” znamená, že se vymyká hmotnému pojetí. Člověk nemůže znát transcendentální podobu Pána, dokud není na transcendentální úrovni.

Impersonalisté uvažují o Absolutní Osobnosti Božství dvěma výše uvedenými způsoby. Na jedné straně uctívají Pána v Jeho viśva-rūpě neboli všepronikající vesmírné podobě a na druhé straně uvažují o Pánově neprojevené, nepopsatelné, jemné podobě. K tomuto hrubému a jemnému pojetí Nejvyššího se vztahují teorie panteismu a monismu, ale čistí oddaní Pána obě tyto teorie zavrhují, neboť mají poznání o skutečném stavu věcí. To je velice jasně uvedeno v jedenácté kapitole Bhagavad-gīty, která popisuje, jakým způsobem se Arjuna díval na viśva-rūpu Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy.

Arjuna jako čistý oddaný Pána nikdy předtím neviděl Jeho vesmírnou podobu (viśva-rūpu), a když ji spatřil, jeho zvědavost byla uspokojena. Jelikož byl však Pánův čistý oddaný, nebyl nijak šťastný, že vidí takovouto Jeho podobu. Ve skutečnosti se při pohledu na gigantickou podobu Pána bál. Modlil se proto k Pánovi, aby přijal Svoji čtyřrukou podobu Nārāyaṇa nebo podobu Kṛṣṇy, která jediná mohla Arjunu potěšit. Pán má nepochybně svrchovanou moc, se kterou se může projevovat v mnoha různých podobách, ale Jeho čistí oddaní se zajímají o ty podoby Pána, které jsou věčně projevené v Jeho sídle, zvaném tripād-vibhūti neboli Boží království. V oblasti tripād-vibhūti se Pán projevuje buď ve čtyřruké, nebo v dvouruké podobě. Viśva-rūpa, projevená v hmotném světě, má neomezený počet rukou a neomezené rozměry; vše je v ní neomezené. Čistí oddaní však Pána uctívají v Jeho vaikuṇṭhských podobách jako Nārāyaṇa nebo Kṛṣṇu. Ze Své milosti Pán někdy sestupuje i do hmotného světa ve Svých vaikuṇṭhských podobách jako Śrī Rāma, Śrī Kṛṣṇa, Śrī Narasiṁhadeva atd., a tak Ho také čistí oddaní uctívají. Hmotné projevy Pána obvykle neexistují na vaikuṇṭhských planetách, a proto je čistí oddaní nepřijímají. Čistí oddaní od samotného začátku uctívají věčné podoby Pána, které existují na vaikuṇṭhských planetách. Neoddaní impersonalisté si ve své představivosti vytvářejí hmotné podoby Pána a konečným cílem je pro ně splynutí s Jeho neosobní brahmajyoti, ale čistí oddaní uctívají Pána věčně — jak na počátku, tak i v dokonalém stádiu osvobození. Uctívání čistých oddaných nikdy nekončí, zatímco impersonalisté zanechávají svého uctívání, jakmile dosáhnou osvobození, při kterém splynou s neosobní podobou Pána, zvanou brahmajyoti. Čistí oddaní Pána jsou zde proto popsáni jako vipaścita neboli “mudrci, kteří získali dokonalé poznání o Pánovi”.

Kdykoliv nastane potřeba stvoření hmotného světa, transcendentální Osobnost Božství přijímá podoby, umožňující jeho stvoření, udržování a zničení. Člověk by měl být dostatečně inteligentní, aby poznal povahu Pánových činností, a neměl by předčasně docházet k závěru, že když Pán sestupuje do hmotného světa, přijímá podobu stvořenou hmotnou přírodou. Každá podoba, vytvořená hmotnou přírodou, nachází zalíbení ve všem, co v hmotném světě vykoná. Podmíněná duše, která přijímá hmotnou podobu, aby se po určitou dobu mohla věnovat hmotným činnostem, podléhá zákonům hmotného světa. V tomto verši je však jasně řečeno, že i když podoby a činnosti Pána se zdají být stejné jako činnosti a podoby podmíněné duše, ve skutečnosti jsou nadpřirozené a nemohou náležet podmíněné duši. Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, není Svými činnostmi nikdy ovlivněn. V Bhagavad-gītě (4.14) Pán říká:

Pán není nikdy ovlivněn činnostmi, které vykonává ve Svých různých inkarnacích a osobních podobách, a nikterak netouží po výsledcích plodonosných činností. Je plný Svých různých energií — bohatství, moci, slávy, krásy, poznání a odříkání — a nemá proto žádný důvod vyvíjet tělesné úsilí jako podmíněná duše. Inteligentní člověk, který dokáže rozlišovat mezi transcendentálními činnostmi Pána a činnostmi podmíněných duší, také není poután následky svých činností. Pán vládne třem kvalitám přírody jako Viṣṇu, Brahmā a Śiva. Z Viṣṇua se rodí Brahmā a z Brahmy se rodí Śiva. Někdy je Brahmā oddělenou částí Viṣṇua a někdy se Brahmou stává Viṣṇu Samotný. Brahmā poté vytváří ve vesmíru různé životní druhy, a to znamená, že Pán tvoří vesmírný projev buď Sám, nebo prostřednictvím Svých autorizovaných zástupců.

Všechny druhy živých bytostí, které obývají různé planety ve vesmíru, od nejvyšší planety až po nejnižší, jsou bez vyjímky stvořeny Všemocným Otcem, Viṣṇuem. Nikdo tedy není nezávislý na Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (14.4) Pán prohlašuje všechny živé bytosti za Své potomky:

Hmotná příroda je přirovnána k matce. Každá živá bytost přichází na svět z těla matky, ale matka není prvotní příčinou jejího zrození. Prvotní příčinou zrození je otec. Bez otcova semene by se žádné matce nemohlo narodit dítě. Všechny živé bytosti v různých podobách a podmínkách v nespočetných vesmírech se tedy rodí ze semene Všemocného Otce, Osobnosti Božství, a nevědomí lidé si myslí, že se rodí z hmotné přírody. Jelikož všechny živé bytosti, počínaje Brahmou a konče bezvýznamným mravencem, jsou ovládány hmotnou energií Nejvyššího Pána, projevují se v různých tělech podle svých minulých činů.

Hmotná příroda je jednou z energií Pána (Bg. 7.4), a je nižší ve srovnání s živými bytostmi, které patří k vyšší energii. Všechno dění ve vesmíru se projevuje spojením vyšší a nižší energie Pána.

Některé živé bytosti jsou relativně šťastné v lepších životních podmínkách, zatímco jiné jsou nešťastné v horších životních podmínkách. V hmotném světě ale ve skutečnosti není nikdo šťastný. Žádný vězeň nemůže být šťastný, ať je ve vězení první třídy, nebo ve vězení třetí třídy. Inteligentní člověk by neměl usilovat o přemístění do lepší nápravně výchovné skupiny, ale o úplné propuštění. Po přeřazení do první vězeňské třídy se může vězeň zase vrátit zpátky do třetí třídy. Měl by se snažit, aby mohl být propuštěn, aby mohl opustit vězení a jít zpátky domů, zpátky k Bohu. To je skutečný cíl života všech živých bytostí.

Každá jednotlivá živá bytost spadá pod určitou kvalitu přírody, ale zároveň je téměř jistě ovlivněna i zbylými dvěma. Všechny podmíněné duše v hmotném vězení jsou především ovlivněny kvalitou vášně, protože každá z nich se pokouší panovat hmotné přírodě, a naplnit své individuální touhy. Kromě kvality vášně však člověk samozřejmě může být ovlivněn i jinými kvalitami přírody, což záleží na tom, s kým a s čím přichází do styku. V dobré společnosti může vyvinout vlastnosti v kvalitě dobra a ve špatné společnosti může vyvinout vlastnosti v kvalitě temnoty neboli nevědomosti. Nic není dáno navěky. Vlivem dobré nebo špatné společnosti může člověk změnit své zvyky a měl by být natolik inteligentní, aby dokázal rozlišit mezi tím, co je dobré a co špatné. Nejlepší společnost poskytuje služba čistým oddaným Pána, jejichž milostí se může z každého stát ten nejkvalifikovanější člověk. To jsme již viděli na životě Śrīly Nārady Muniho, který se pouhou společností čistých oddaných Pána stal největším oddaným. Narodil se jako syn služebné, ani neznal svého otce a neměl ani to nejzákladnější vzdělání. Ale jednoduše zásluhou toho, že se stýkal s oddanými a jedl zbytky jejich jídla, postupně získal jejich transcendentální vlastnosti. Díky této společnosti neustále sílila jeho chuť opěvovat Pána a naslouchat o Jeho transcendentální slávě, a jelikož Pánova sláva se od Něho neliší, získal tak přímý styk s Pánem prostřednictvím Jeho zvukového zastoupení. Opačným příkladem (popsaným v šestém zpěvu) je život Ajāmila, který byl synem brāhmaṇy, měl dobré vzdělání a byl náležitě připravený na vykonávání bráhmanských povinností, ale přes to všechno poklesl na nejnižší úroveň lidského života a získal vlastnosti caṇḍāly kvůli tomu, že přišel do styku se špatnou společností v osobě prostitutky. Bhāgavatam proto neustále doporučuje společnost velké duše (mahat), neboť taková společnost otevírá cestu k vysvobození. Styk s lidmi, kteří se snaží panovat hmotnému světu, vede člověka do nejtemnějších pekelných oblastí. Člověk se má snažit zlepšit svůj charakter ve společnosti velké duše. Pak bude jeho život dokonalý.

Nejvyšší Osobnost Božství Viṣṇu sestupuje mezi různé druhy živých bytostí, aby je osvobodil ze zajetí iluze. Tyto činnosti Pána se neomezují pouze na lidskou společnost. Inkarnuje také jako ryba, kanec, strom a v mnoha jiných podobách, ale méně inteligentní lidé, kteří o Něm nic nevědí, se Mu vysmívají i tehdy, když sestupuje do lidské společnosti a jedná jako člověk. Pán proto říká v Bhagavad-gītě (9.11):

Již v předcházejících verších jsme vysvětlovali, že Pán není v žádném případě výtvorem hmotného stvoření. Jeho transcendentální postavení se nikdy nemění. Má věčnou podobu poznání a blaženosti a Svou všemocnou vůli naplňuje prostřednictvím Svých různých energií. Nikdy proto není ovlivňován reakcemi na Své činy. Je transcendentální jakémukoliv pojetí akce a reakce. I když je viditelně přítomný v hmotném světě, projevuje se vždy prostřednictvím Své vnitřní energie a zůstává mimo světské rozdíly dobrého a špatného. Ryba nebo kanec jsou v hmotném světě pokládáni za nižší bytosti než je člověk, ale když Pán sestupuje v těchto podobách, nevztahuje se na Něj žádné hmotné pojetí. To, že se zjevuje v každé společnosti nebo každém životním druhu, je Jeho bezpříčinná milost, ale nikdy nesmí být pokládán za obyčejnou živou bytost. Hmotná pojetí dobrého a špatného, nižšího a vyššího nebo důležitého a bezvýznamného mají smysl z hlediska hmotné energie, ale Nejvyšší Pán je všem těmto pojetím transcendentální. Slova paraṁ bhāvam neboli “transcendentální povaha” znamenají, že Ho nelze přirovnat k ničemu hmotnému. Nesmíme zapomínat, že energie Všemocného Pána jsou stále stejné a nikdy se nezmenšují, třebaže přichází v podobě nižšího zvířete. Mezi Śrī Rāmou, Śrī Kṛṣṇou a Pánem v Jeho inkarnaci ryby nebo kance není žádný rozdíl. Pán je všeprostupující a zároveň lokalizovaný na každém místě. Hloupí lidé s nedostatečným poznáním, kteří neznají paraṁ bhāvam Pána, však nechápou, jak může Nejvyšší Pán přijímat podobu člověka nebo ryby. Uvažují o všem jen na své úrovni poznání a jsou jako žába, která si myslí, že moře se musí podobat její studni. Žába ve studni nedokáže ve své mysli pochopit rozlehlost moře a jakmile jí někdo řekne o jeho velikosti, představuje si, že moře je o něco větší nežli její studna. Stejně tak lidé, kteří neznají transcendentální vědu o Pánu, budou těžko chápat, jak se může Pán Viṣṇu projevit rovnocenně v každém životním druhu.

Stvoření je zde velice výstižně přirovnáno k mrakům. Mraky vznikají a plují na nebi, a i když jsou rozehnány, zůstávají stále na nebi, pouze nejsou projevené. Stejně tak celý hmotný svět tvoří v určitý čas Nejvyšší Božská Osobnost ve Své podobě Brahmy, udržuje ho v podobě Viṣṇua a po čase ho ničí v podobě Rudry neboli Śivy. Toto stvoření, udržování a zničení jasně popisuje Bhagavad-gītā (8.19-20):

Povahou hmotného světa je, že nejprve je s velikou lehkostí stvořen, potom se vyvíjí a po mnoho let (po dobu, kterou si ani ten největší matematik nedokáže představit) zůstává nezměněn, ale poté je opět během Brahmovy noci bez jakýchkoliv potíží zničen. Na konci Brahmovy noci je pak opět projeven jako stvoření, které bude znovu čekat udržování a zničení.

Pošetilá podmíněná duše, která tento dočasný svět pokládá za svůj trvalý domov, musí s pomocí inteligence zjistit, proč dochází k takovým stvořením a zničením. Lidé v hmotném světě, toužící po plodech své práce, dělají všechno pro to, aby mohli stavět velké továrny, velké domy, velké říše, velký průmysl a mnoho dalších velkých věcí, a používají k tomu energii a prostředky, které jim dodává hmotný představitel Nejvyššího Pána. Z těchto prostředků podmíněná duše s vynaložením cenné energie tvoří, aby uspokojila své rozmary, ale znovu a znovu musí všechny své výtvory nechtěně opouštět a vstupovat do další fáze života, ve které začne tvořit nanovo. Pošetilým podmíněným duším, které promarňují svoji energii v dočasném hmotném světě, dává Pán naději v podobě poznání, že existuje ještě jiná příroda, která je věčná a nepodléhá opakovanému stvoření a zničení, a podmíněná duše tak může pochopit, co má dělat a jak má využít svoji hodnotnou energii. Místo aby se marně snažila něčeho dosáhnout v hmotném světě, který bude z vyšší vůle stejně časem zničen, má využít svoji energii k oddané službě Pánu, aby se mohla přemístit do jiného, věčného světa, kde neexistuje zrození, smrt, stvoření ani zničení, ale věčný život, plný poznání a neomezené blaženosti. Dočasné stvoření je tedy projeveno a zničeno proto, aby podmíněná duše, která je připoutána k pomíjivým věcem, mohla získat poznání. Dává příležitost k seberealizaci a nikoliv ke smyslovému požitku, který je pro všechny materialistické lidi tím nejdůležitějším cílem.

Pán není pouze stvořitelem a ničitelem hmotných světů, které jsou projevem Jeho různých energií. Je něčím víc, neboť má ještě vlastnost zvanou ānanda, blaženost. Tento Pánův rys blaženosti chápou jedině čistí oddaní a nikdo jiný. Impersonalista se spokojí pouze s pochopením všepronikajícího vlivu Pána, což se označuje jako realizace Brahmanu. Větší než impersonalista je mystik, který vidí Pána ve svém srdci jako Paramātmu, Jež je Jeho částečným zastoupením. Avšak čistí oddaní jsou ve skutečném přímém styku s Pánovou energií blaženosti (ānanda) prostřednictvím láskyplné služby. Pán je ve Svém věčném sídle na vaikuṇṭhských planetách vždy obklopen Svými společníky a užívá si transcendentální láskyplné služby Svých čistých oddaných v různých transcendentálních náladách. Čistí oddaní se proto v době, kdy je stvoření projevené, věnují oddané službě Pánu a plně využívají této příležitosti, aby se kvalifikovali pro vstup do Božího království. Bhagavad-gītā (18.55) to potvrzuje:

Rozvíjením čisté oddané služby může člověk skutečně poznat Pána takového, jaký je, a naučit se pravé službě Pánu, což mu umožní vstoupit do Jeho přímé společnosti v některém z mnoha různých vztahů. Nejvznešenější vztahy k Pánu je možné mít na planetě Goloce Vṛndāvaně, kde se Pán Kṛṣṇa věnuje Svým zábavám s gopīmi a Svými oblíbenými zvířaty, kravami surabhi. Popis této transcendentální Kṛṣṇovy země najdeme v Brahma-saṁhitě, kterou Pán Śrī Caitanya prohlásil v tomto ohledu za nejautoritativnější zdroj informací.

Védský popis stvoření, udržování a zničení hmotného světa je následující: yato vā imāni bhūtāni jāyante. yena jātāni jīvanti. yat prayanty abhisaṁviśanti — vše je stvořeno Brahmanem, po stvoření je vše udržováno Brahmanem a po zničení je vše uloženo v Brahmanu. Úplní materialisté, kteří nevědí nic o Brahmanu, Paramātmě a Bhagavānovi, se domnívají, že prvotní příčinou hmotného projevu je sama hmotná příroda, a stejný názor zastávají i moderní vědci. Celá védská literatura však tento názor odmítá. Filozofie Vedānty uvádí, že původem všeho stvoření, udržování a zničení je Brahman, a Śrīmad-Bhāgavatam, přirozený komentář Vedānty, říká: janmādy asya yato 'nvayād itarataś cārtheṣv abhijñaḥ svarāṭ atd.

Nečinná, mrtvá hmota je energií, ve které mohou nepochybně probíhat různé akce a reakce, ale sama o sobě je nečinná. Śrīmad-Bhāgavatam proto komentuje aforismus janmādy asya slovy abhijñaḥ a svarāṭ — Nejvyšší Brahman není mrtvá hmota, ale je nejvyšším vědomím a je nezávislý. Prvotní příčinou stvoření, udržování a zničení hmotného světa tedy nemůže být mrtvá hmota. Na první pohled se hmotná příroda zdá být příčinou stvoření, udržování a zničení, ale do pohybu ji uvádí svrchovaně vědomá bytost, Osobnost Božství. Za veškerým stvořením, udržováním a zničením stojí Pán, což je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.10):

Hmotná příroda je jednou z energií Pána a jedná pod Jeho řízením (adhyakṣeṇa). Může jednat teprve tehdy, když se na ni Pán podívá Svým transcendentálním pohledem, stejně jako matka může počít dítě jedině po styku s otcem. Neznalému člověku se může zdát, že dítěti dává život matka, ale vzdělaný člověk ví, že ve skutečnosti dává dítěti život otec. Hmotná příroda tedy vydává pohyblivé a nehybné projevy hmotného světa po styku se svrchovaným otcem, a nikoliv nezávisle. Považovat hmotnou přírodu za příčinu stvoření, udržování atd. je “logikou bradavek na kozím krku”. Caitanya-caritāmṛta, kterou napsal Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, popisuje tuto logiku ajā-gala-stana-nyāya následovně (podle Jeho Božské Milosti Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho Mahārāje): “Hmotná příroda se jakožto materiální příčina nazývá pradhāna a jako operativní příčina se nazývá māyā. Jelikož je to však mrtvá hmota, nejedná se o původní příčinu stvoření.” Kavirāja Gosvāmī říká:

Kāraṇārṇavaśāyī Viṣṇu je úplnou expanzí Kṛṣṇy, a tudíž je to On, kdo elektrizuje hmotu a uvádí ji do činnosti. Elektrizace je výstižným příkladem. Kus železa jistě není oheň, ale pokud toto železo rozžhavíme do ruda, získá vlastnosti a schopnosti ohně. Hmota je přirovnána ke kusu železa a je elektrizována neboli rozžhavena pohledem neboli působením svrchovaného vědomí Viṣṇua. Teprve po této elektrizaci se energie hmoty projevuje prostřednictvím různých akcí a reakcí. Samotná mrtvá hmota není ani operativní, ani materiální příčinou vesmírného projevu. Śrī Kapiladeva říká:

Původní oheň, jeho plameny, jeho jiskry a jeho kouř — to vše je totožné, neboť oheň je stále oheň, i když se liší od plamenů, plameny se liší od jisker a jiskry se liší od kouře. Plameny, jiskry i kouř jsou součásti ohně, ale každá z těchto složek má jiné postavení. Vesmírný projev se přirovnává ke kouři, protože kouř na nebi vytváří mnoho různých tvarů, které připomínají mnoho známých i neznámých projevů. Jiskry jsou přirovnány k živým bytostem a plameny k hmotné přírodě (pradhāna). Musíme vědět, že každá z těchto složek může jednat pouze díky tomu, že obdržela vlastnosti původního ohně. Všechny složky — hmotná příroda, vesmírný projev a živé bytosti — jsou tedy pouze různými energiemi Pána (ohně). Ti, kteří pokládají hmotnou přírodu za původní příčinu vesmírného projevu (prakṛti je příčina stvoření podle sāṅkhyové filozofie), došli k mylnému závěru. Hmotná příroda nemůže existovat odděleně od Pána. Opomenout Nejvyššího Pána jako příčinu všech příčin je tedy logika ajā-gala-stana-nyāya, podle které se člověk snaží vydojit mléko z bradavek na krku kozy. Bradavky na kozím krku možná vypadají jako mléčné žlázy, ale ten, kdo se z nich snaží vydojit mléko, je jistě blázen.

Existují tři různé druhy stvoření, které se nazývají mahā-kalpa, vikalpa a kalpa. V mahā-kalpě Pán inkarnuje jako první puruṣa-avatār Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu se všemi energiemi mahat-tattvy a šestnácti principy hmoty a prostředků, potřebných ke stvoření. Tvůrčích nástrojů je jedenáct a prvků je pět a vše produkuje mahat neboli materialistické ego. Stvoření, které Pán uskutečňuje v podobě Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, se nazývá mahā-kalpa. Stvoření Brahmy a rozptýlení hmotných prvků se nazývá vikalpa a Brahmovo tvoření v každém dni jeho života se nazývá kalpa. Brahmův den se tedy označuje také slovem kalpa a v tomto smyslu existuje třicet různých kalp. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (8.17) následovně:

Délka jednoho dne a noci na vyšším planetárním systému se rovná celému jednomu roku na této Zemi. To uznávají i moderní vědci. A na ještě vyšších planetárních systémech je den a noc ještě delší než na nebeských planetách. Délka trvání čtyř yug je vypočtena podle kalendáře nebeských planet na dvanáct tisíc nebeských let. To se nazývá divya-yuga a tisíc divya-yug tvoří jeden den Brahmy. Stvoření během jednoho dne Brahmy se nazývá kalpa a stvoření Brahmy se nazývá vikalpa. Dýchání Viṣṇua, které umožňuje vznik vikalp, se nazývá mahā-kalpa. Mahā-kalpy, vikalpy a kalpy se opakují v pravidelných cyklech. Śukadeva Gosvāmī je popsal Mahārājovi Parīkṣitovi v Prabhāsa-khaṇḍě Skanda Purāṇy následovně:

Zde jsou jména třiceti kalp Brahmy: (1) Śveta-kalpa, (2) Nīlalohita, (3) Vāmadeva, (4) Gāthāntara, (5) Raurava, (6) Prāṇa, (7) Bṛhat-kalpa, (8) Kandarpa, (9) Sadyotha, (10) Īśāna, (11) Dhyāna, (12) Sārasvata, (13) Udāna, (14) Garuḍa, (15) Kaurma, (16) Nārasiṁha, (17) Samādhi, (18) Āgneya, (19) Viṣṇuja, (20) Saura, (21) Soma-kalpa, (22) Bhāvana, (23) Supuma, (24) Vaikuṇṭha, (25) Arciṣa, (26) Valī-kalpa, (27) Vairāja, (28) Gaurī-kalpa, (29) Māheśvara, (30) Paitṛ-kalpa.

To jsou pouze Brahmovy dny a Brahmā žije měsíce a roky a celý jeho život trvá sto let, takže si můžeme představit, kolik nastává stvoření pouze v kalpách. Pak jsou tu ještě vikalpy, které vytváří Mahā-Viṣṇu Svým dýcháním, jak je uvedeno v Brahma-saṁhitě (yasyaika-niśvasita-kālam athāvalambya jīvanti loma-vilajā jagad-aṇḍa-nāthāḥ). Brahmové žijí pouze po dobu jednoho výdechu Mahā-Viṣṇua. Nádechy a výdechy Viṣṇua jsou mahā-kalpy, a to vše existuje pouze díky Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť On a nikdo jiný je Pánem všech stvoření.

Současná kalpa Brahmy se nazývá Varāha-kalpa neboli Śvetavarāha-kalpa, jelikož během Brahmova tvoření Pán sestoupil v inkarnaci Varāhy. Brahmā se narodil z lotosu vyrůstajícího z břicha Viṣṇua, a proto se tato Varāha-kalpa nazývá také Pādma-kalpa, což potvrzují ācāryové jako je Jīva Gosvāmī a také Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v souladu s prvním komentátorem, Svāmīm Śrīdharem. Varāha-kalpa a Pādma-kalpa jsou jen různá jména téže kalpy.

Ṛṣiové vedení Śaunakou se chtěli dozvědět více o Vidurovi, který při svých cestách po poutních místech světa potkal Maitreyu Ṛṣiho.

Śrī Sūta Gosvāmī vyprávěl o stvoření a zničení hmotného světa, ale ukazuje se, že ṛṣiové vedení Śaunakou chtěli více slyšet o transcendentálních námětech, které jsou na vyšší úrovni. Existují dva druhy lidí — ti, kteří jsou velice připoutaní k hrubému tělu a hmotnému světu, a jiní, na vyšší úrovni, kteří se více zajímají o transcendentální poznání. Śrīmad-Bhāgavatam přináší uspokojení všem, materialistům i transcendentalistům. Člověk může naslouchat pojednáním Śrīmad-Bhāgavatamu o slavných činnostech Pána jak v hmotném, tak v transcendentálním světě, a pokaždé z toho získá tentýž prospěch. Materialisté se více zajímají o fyzikální zákony a jejich působení a jsou okouzleni těmito hmotnými jevy. Někdy kvůli pozoruhodným hmotným úkazům zapomínají na slávu Pána. Měli by jasně vědět, že i ty nejúžasnější hmotné úkazy mají svůj počátek v Nejvyšším Pánu. Růže na zahradě nezískává svůj tvar, barvu, krásu a sladkou vůni na základě mechanických zákonů, i když to tak vypadá. Zákony přírody jsou ovládány úplným vědomím Nejvyššího Pána, neboť jinak by se nic nedělo tak systematicky. Umělec může malovat velice krásný obraz růže s plnou pozorností a uměleckým citem, ale obraz přesto nebude stejně dokonalý jako skutečná růže. Je-li to pravda, jak můžeme říkat, že skutečná růže získala svoji krásu bez zásahu jakékoliv inteligence? K takovým závěrům dospěje jen člověk s nedostatečným poznáním. Z výše uvedeného popisu stvoření a zničení nám musí být jasné, že na vše s dokonalou pozorností dohlíží svrchované vědomí, které je všudypřítomné. Tak se projevuje všudypřítomnost Nejvyššího Pána. Lidé, kteří jsou ještě pošetilejší než obyčejní materialisté, se někdy prohlašují za transcendentalisty a tvrdí, že oni sami mají toto svrchované všeprostupující vědomí, i když pro to nemají žádný důkaz. Tito blázni nevědí, co se odehrává za vedlejší zdí, ale přesto tvrdí, že mají všeprostupující vesmírné vědomí Nejvyšší Osoby. Také jim velice prospěje naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu. Uvědomí si, že když o sobě někdo prohlašuje, že má svrchované vědomí, ještě to neznamená, že takové vědomí skutečně vlastní. Kdo o sobě prohlašuje, že má svrchované vědomí, to musí dokázat ve fyzickém světě. Ṛṣiové z Naimiṣāraṇyi ovšem byli výše než obyčejní materialisté a falešní transcendentalisté, a proto chtěli neustále poznávat skutečnou pravdu o transcendenci, jak o ní hovoří autority.

Na každou položenou otázku lze odpovědět citováním autority, a to uspokojí každého rozumného posluchače. Tak se tomu děje i na soudním dvoře. Dobrý právník zakládá své důkazy na minulých výnosech soudu a tak se vyhne mnohým zbytečným komplikacím. Tento systém se nazývá paramparā a učené autority ho následují, aniž by si vymýšlely nesmyslné interpretace.

Pokloňme se tedy všichni Nejvyššímu Pánovi, Jehož ruka je přítomná ve všem bez vyjímky.