Hmotný zisk není konečným cílem oddané služby. Tím je láska k Bohu. I když byli Prahlāda Mahārāja, Dhruva Mahārāja, Ambarīṣa Mahārāja, Yudhiṣṭhira Mahārāja a mnozí jiní oddaní králové po hmotné stránce velice bohatí, přijímali své hmotné bohatství v rámci služby Pánu, nikoliv ke svému smyslovému požitku. Vlastnit hmotné bohatství je přirozeně vždy nebezpečné, protože jeho vliv může člověka odvést od oddané služby. Čistý oddaný (anyābhilāṣitā-śūnyam) to však nikdy nedopustí. Naopak — vše, co má, na sto procent zaměstnává ve službě Pánu. Hmotné vlastnictví, které člověka svádí, je považováno za dar od māyi, ale to, které je plně využité ve službě, je považováno za dar od Boha neboli za možnosti, jež Kṛṣṇa nabízí ke zdokonalení oddané služby.

Materialistický život znamená připoutanost k tělu a všemu, co se s ním pojí. Tato připoutanost se zakládá na chtivých touhách po uspokojování smyslů, zvláště po sexuálním požitku. Kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ—člověk příliš poutaný k hmotnému požitku je zbaven veškerého poznání (hṛta-jñānāḥ). Bhagavad-gītā uvádí, že ti, kdo lpí na hmotném požitku, většinou tíhnou k uctívání polobohů, aby si opatřili různé druhy hmotného bohatství. Zvláště se drží uctívání bohyně Durgy a Pána Śivy, protože tento transcendentální pár může svým oddaným poskytnout všechny hmotné vymoženosti. Prahlāda Mahārāja byl však od veškerého hmotného požitku odpoutaný. Proto přijal útočiště u lotosových nohou Pána Nṛsiṁhadeva, a nikoliv u nohou nějakého poloboha. Je třeba chápat, že pokud se někdo chce skutečně osvobodit z tohoto hmotného světa, zbavit se trojího utrpení a zrození, smrti, stáří a nemoci (janma-mṛtyu-jarā-vyādhi), musí se uchýlit k Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť bez Pána se nikdo z materialistického života nevymaní. Ateisté velmi lpí na hmotném požitku. Jakmile tedy dostanou příležitost, jak ho mít stále více, okamžitě se jí chopí. Prahlāda Mahārāja byl však v tomto směru velice opatrný. Přestože se narodil materialistickému otci, sám byl oddaný, a proto neměl žádné hmotné touhy (anyābhilāṣitā-śūnyam).

Bhakti-rasāmṛta-sindhu se důkladně zaměřuje na oddané kategorií nitya-siddha a sādhana-siddha. Oddaní nitya-siddha přicházejí do tohoto hmotného světa z Vaikuṇṭhy, aby svým osobním příkladem učili, jak se stát oddaným. Živé bytosti v hmotném světě se mohou od těchto oddaných poučit a vyvinout touhu po návratu domů, zpátky k Bohu. Oddaný nitya-siddha přichází z Vaikuṇṭhy na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství a svým příkladem ukazuje, jak se stát čistým oddaným (anyābhilāṣitā-śūnyam). Přestože přichází do tohoto hmotného světa, nikdy ho nepřitahují lákadla hmotného požitku. Dokonalým příkladem je Prahlāda Mahārāja, který byl nitya-siddha, mahā-bhāgavata. I když se narodil v rodině Hiraṇyakaśipua, což byl ateista, nikdy nebyl přitahován k žádnému druhu materialistického požitku. Pán, který chtěl prostřednictvím Prahlāda Mahārāje projevit příznaky čistého oddaného, se snažil přimět jej, aby přijal nějaká hmotná požehnání, ale Prahlāda Mahārāja je odmítl. Naopak předvedl na svém osobním příkladě vlastnosti čistého oddaného. Jinými slovy, Pán netouží posílat svého čistého oddaného do tohoto hmotného světa a oddaný svým příchodem také nesleduje žádné hmotné cíle. Když se zde Pán osobně zjevuje jako inkarnace, není hmotným prostředím uváděn v pokušení a nemá nic společného s hmotnými činnostmi, ale svým příkladem učí obyčejné lidi, jak se stát oddanými. Stejně tak oddaný, který sem přichází na pokyn Nejvyššího Pána, ukazuje svým chováním, jak se stát čistým oddaným. Čistý oddaný je tedy praktickým příkladem všem živým bytostem, včetně Pána Brahmy.

Někdy vidíme, jak lidé přicházejí za oddaným nebo do chrámu Pána, jen aby získali nějaký hmotný prospěch. Takový člověk je zde označen jako obchodník. V Bhagavad-gītě jsou uvedeni ārto jijñāsur arthārthī. Slovo ārta označuje toho, kdo trpí, a arthārthī se vztahuje na člověka, který má nouzi o peníze. Takoví lidé jsou nuceni vyhledat Nejvyšší Osobnost Božství, neboť chtějí zmírnit své utrpení nebo díky požehnání od Pána získat nějaké finanční prostředky. Jsou popsáni jako zbožní (sukṛtī), jelikož se ve stavu utrpení nebo v nouzi o peníze obracejí na Nejvyššího Pána. Nikdo se nedokáže obrátit na Nejvyšší Osobnost Božství, není-li zbožný. Ale přestože může zbožný člověk získat hmotný prospěch, ten, kdo se zajímá o hmotné věci, nemůže být čistým oddaným. Když čistý oddaný získá hmotné bohatství, není to za jeho zbožné jednání, ale v zájmu služby Pánu. Ten, kdo se věnuje oddané službě, je zbožný přirozeně. Čistý oddaný je proto anyābhilāṣitā-śūnyam. Vůbec netouží po hmotném zisku a Pán ho také nenabádá, aby o něj usiloval. Když oddaný něco potřebuje, Nejvyšší Osobnost Božství mu to dá (yoga-kṣemaṁ vahāmy aham).

Materialisté někdy chodí do chrámu obětovat Pánu květy a plody, protože se dozvěděli z Bhagavad-gīty, že když oddaný obětuje květiny a ovoce, Pán je přijme. V Bhagavad-gītě (9.26) Pán říká:

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.” Člověk s mentalitou obchodníka si tedy myslí, že pokud může prostým obětováním malého množství ovoce a květů získat hmotný prospěch, jako například velký peněžní obnos, je to dobrý obchod. Takové lidi nelze považovat za čisté oddané. Jelikož jejich touhy nejsou očistěné, jsou to stále jen obchodníci, přestože chodí do chrámů a vydávají se za oddané. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam — člověk může být očištěný jedině tehdy, když se zcela zbavil hmotných tužeb, a jedině v tomto očištěném stavu může sloužit Pánu. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate — to je úroveň čisté oddanosti.

Bhagavad-gītā (7.20) uvádí: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ — “Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům.” Žádný polobůh se nemůže stát pánem, neboť skutečným pánem je Nejvyšší Osobnost Božství. Polobozi si chtějí udržet svá prestižní postavení, a proto udílejí těm, kdo je uctívají, všechna vytoužená požehnání. Například jednou dostal jeden asura od Pána Śivy požehnání, díky kterému mohl zabít kohokoliv jen tím, že se rukama dotkne jeho hlavy. Od polobohů lze taková požehnání získat. Pokud však člověk uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, Pán mu nikdy taková zavrženíhodná požehnání nedá. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.88.8) je naopak řečeno: yasyāham anugṛhnāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ. Je-li oddaný příliš materialisticky založený, ale zároveň chce být služebníkem Nejvyššího Pána, Pán mu ze svého svrchovaného soucitu odebere všechno jeho hmotné bohatství a přiměje ho stát se Jeho čistým oddaným. Prahlāda Mahārāja rozlišuje mezi čistým oddaným a správným pánem. Nejvyšší Osobnost Božství je pravý pán, svrchovaný pán, zatímco oddaný, který nemá žádné hmotné motivy, je pravý služebník. Ten, kdo má hmotné pohnutky, se nemůže stát služebníkem, a ten, kdo svému služebníkovi zbytečně udílí požehnání, aby si udržel své prestižní postavení, není skutečný pán.

Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — každá živá bytost je věčně služebníkem Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě (5.29) Pán Kṛṣṇa říká: bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram — “Jsem vlastníkem všech planet a nejvyšším poživatelem.” To je přirozené postavení Pána, a přirozeným postavením živé bytosti je odevzdat se Mu (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja). Trvá-li tento vztah, pak mezi pánem a služebníkem věčně vládne skutečné štěstí. Když je však narušen, živá bytost chce být šťastná nezávisle a myslí si, že pán je tím, kdo jí dá to, co si poručí. Tímto způsobem nemůže být nikdo šťastný. Pán také nemá posluhovat touhám služebníka. Pokud tak činí, není to skutečný pán. Skutečný pán nařizuje: “Musíš dělat toto,” a skutečný služebník příkazu ihned uposlechne. Dokud není navázán tento vztah mezi Nejvyšším Pánem a podřízenou živou bytostí, o skutečném štěstí nemůže být ani řeči. Živá bytost je āśraya, vždy podřízená, a Svrchovaná Osobnost Božství je viṣaya, nejvyšší objekt jejího zájmu, cíl života. Nešťastníci polapení v tomto hmotném světě to nevědí. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum — jelikož jsou všichni v tomto hmotném světě oklamáni hmotnou energií, nevědí, že jediným životním cílem je přijít do styku s Pánem Viṣṇuem.

V Padma Purāṇě vysvětluje Pán Śiva své manželce Pārvatī, bohyni Durze, že nejvyšším cílem života je uspokojit Pána Viṣṇua, jehož lze potěšit jedině uspokojením Jeho služebníka. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto učí: gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ. Je třeba se stát služebníkem služebníka. Prahlāda Mahārāja se také modlil k Pánu Nṛsiṁhadevovi, aby mohl být služebníkem Pánova služebníka. To je předepsaná metoda oddané služby. Jakmile oddaný zatouží, aby mu Pán dodával to, co si poručí, Nejvyšší Osobnost Božství okamžitě odmítne být pánem takového motivovaného oddaného. V Bhagavad-gītě (4.11) Pán říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. “Každého odměňuji podle toho, nakolik se Mi odevzdá.” Materialisté se obvykle zajímají o hmotný zisk. Dokud se člověk nevzdá těchto nečistých pohnutek, nedostane možnost vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu nás učil, jak se modlit o Pánovo požehnání:

“Ó můj Pane, nechci od Tebe žádné bohatství, ani mnoho stoupenců, ani krásnou ženu, protože to vše jsou materialistické touhy. Jestliže Tě však musím požádat o nějaké požehnání, modlím se, abych za žádných okolností, ať se narodím v jakékoliv formě života, nepřišel o transcendentální oddanou službu Tobě.” Oddaní jsou neustále na pozitivní úrovni, na rozdíl od māyāvādīnů, kteří chtějí, aby vše bylo neosobní či prázdnota. Živá bytost nemůže být charakterizována prázdnotou (śūnyavādī); vždy musí něco vlastnit. Oddaný tedy naopak chce něco vlastnit, a toto vlastnictví velmi pěkně popisuje Prahlāda Mahārāja, který říká: “Jestliže od Tebe musím přijmout nějaké požehnání, modlím se, aby v mém srdci nebyly žádné hmotné touhy.” Na touze sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství není nic hmotného.

Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: kāmaṁ hṛd-rogam. Materialistický život znamená být nakažen vážnou nemocí zvanou chtíč. Osvobození znamená být zbaven chtivých tužeb, protože pouze kvůli nim musí živá bytost podstupovat opakované zrození a smrt. Dokud se její chtivé touhy nesplní, musí se znovu a znovu rodit a usilovat o jejich vyplnění. Kvůli hmotným touhám se tedy věnuje různým druhům činností a získává různé druhy těl, s nimiž se snaží splnit své touhy, které nejsou nikdy uspokojeny. Jedinou pomocí je přijmout proces oddané služby, která začíná tehdy, když je živá bytost prostá všech hmotných tužeb. Anyābhilāṣitā-śūnyam—anya-abhilāṣitā znamená “hmotná touha” a śūnyam znamená “oproštěná od”. Duši charakterizují duchovní činnosti a duchovní touhy, které popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Čistá oddanost službě Pánu je jediná duchovní touha. V zájmu vyplnění této duchovní touhy se ovšem živá bytost musí zbavit všech hmotných tužeb. Být bez tužeb znamená nemít žádné hmotné touhy. To popisuje Śrīla Rūpa Gosvāmī výrazem anyābhilāṣitā-śūnyam. Jakmile má živá bytost hmotné touhy, ztrácí svou duchovní totožnost. Vše, co souvisí s jejím životem, včetně jejích smyslů, těla, náboženství, trpělivosti a inteligence, je pak oddělené od jejího původního vědomí Kṛṣṇy. Když má hmotné touhy, nemůže náležitě používat své smysly, inteligenci, mysl a podobně pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Māyāvādští filozofové se chtějí zbavit osobní existence, nemít smysly ani mysl, ale to není možné. Živá bytost musí žít, mít touhy, ambice a tak dále. Ty však musí být očištěny, aby mohla toužit duchovně a mít duchovní ambice, prosté hmotného znečištění. Tyto sklony má, protože je živou bytostí. Když je však znečištěná hmotou, je vydána napospas hmotnému utrpení (janma-mṛtyu-jarā-vyādhi). Chce-li ukončit opakované zrození a smrt, musí se začít věnovat oddané službě Pánu.

“Bhakti, oddaná služba, znamená zaměstnat všechny své smysly službou Pánu, Nejvyšší Osobnosti Božství, vládci všech smyslů. Když duše slouží Nejvyššímu, má to dva vedlejší účinky: oprostí se od všech hmotných označení a její smysly se službou Pánu očistí.”

Ateisté někdy kritizují oddané: “Jestliže nechcete přijmout od Pána žádné požehnání a jestliže služebník Pána je stejně bohatý jako sám Pán, proč potom žádáte, abyste se mohli stát Pánovými služebníky?” Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři uvádí: bhagavattvāya bhagavat-samān aiśvaryāya. Dosáhnout úrovně Nejvyšší Osobnosti Božství (bhagavattva) neznamená stát se totožným s Pánem nebo se Mu vyrovnat — v duchovním světě je ovšem služebník stejně bohatý jako pán. Služebník Pánu slouží jako sluha, přítel, otec, matka nebo milostná partnerka, a ti všichni jsou stejně bohatí jako On. To je acintya-bhedābheda-tattva. Pán a služebník se od sebe liší, ale přesto jsou si v bohatství rovni. To je význam současné odlišnosti od Nejvyššího Pána a totožnosti s Ním.

V minulém verši Prahlāda Mahārāja vysvětlil, že oddaný může dosáhnout úrovně Nejvyšší Osoby (bhagavattva), ale to neznamená, že ztratí své postavení služebníka. Správný služebník Pána má Pánu skládat uctivé poklony se služebnickým postojem, i když je stejně bohatý jako On. Prahlāda Mahārāja se snažil Pána upokojit, a proto si o sobě nemyslel, že se Mu vyrovná. Prohlásil se za služebníka a skládal Pánovi uctivé poklony.

Jeden Manu žije po dobu sedmdesáti jedna cyklů čtyř yug, z nichž každý trvá 4 300 000 let. Ateisté si rádi užívají hmotného bohatství a vynakládají mnoho energie na stavbu velkých obydlí, silnic, měst a továren, ale bohužel nemohou žít více než osmdesát či devadesát let, nebo nanejvýš sto. Přestože materialista za cenu takového úsilí vytváří království přeludů, nemůže si v něm užívat déle než jen několik let. Avšak Prahlāda Mahārāja byl oddaný, a proto mu Pán umožnil užívat si hmotného bohatství jako král materialistů. Prahlāda se narodil v rodině Hiraṇyakaśipua, největšího materialisty, a jelikož byl jeho právoplatným dědicem, Nejvyšší Pán mu umožnil užívat si v království, které jeho otec vytvořil, po tolik let, že je žádný materialista nedokáže spočítat. Oddaný netouží po hmotném bohatství, ale je-li čistým oddaným, má dostatek příležitostí užívat si i hmotného štěstí, aniž by o ně usiloval. Každému se proto doporučuje přijmout proces oddané služby za jakýchkoliv okolností. Touží-li člověk po hmotném bohatství, může se stát také čistým oddaným, a jeho touhy se mu splní. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.10) stojí:

“Ať chce člověk všechno nebo nic, či ať chce splynout s Pánem, inteligentní je jedině tehdy, pokud uctívá Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, transcendentální láskyplnou službou.”

Když oddaný po hmotné stránce velice zbohatne, nikdo by si neměl myslet, že si užívá výsledků svých plodonosných činností. Oddaný v tomto hmotném světě využívá veškeré hmotné bohatství ve službě Pánu—plánuje, jak Mu s těmito věcmi sloužit, což Pán sám doporučuje. Používá všechny hmotné věci, které má, aby šířil slávu Pána a službu Jemu. Nikdy neprovádí žádné plodonosné oběti či obřady, aby si užíval výsledků této karmy. Oddaný ví, že karma-kāṇḍa je určena méně inteligentním lidem. Narottama dāsa Ṭhākura říká ve své Prema-bhakti-candrice: karma-kāṇḍa, jñāna-kāṇḍa, kevala viṣera bhāṇḍa — karma-kāṇḍa i jñāna-kāṇḍa (plodonosné činnosti a spekulace o Nejvyšším Pánu) jsou jako nádoby s jedem. Ten, koho přitahují, maří svůj lidský život. Oddaný se proto nikdy nezajímá o karma-kāṇḍu ani o jñāna-kāṇḍu, ale pouze o příznivou službu Pánu (ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanam) neboli o rozvoj duchovních činností v rámci oddané služby.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: evaṁ prahlādasyāṁśena sādhana-siddhatvaṁ nitya-siddhatvaṁ ca nāradādivaj jñeyam. Existují dva druhy oddaných — sādhana-siddha a nitya-siddha. Prahlāda Mahārāja je smíšený siddha; zčásti je dokonalý díky vykonávání oddané služby a zčásti se jedná o věčnou dokonalost. Je proto přirovnán k takovým oddaným, jako je Nārada. Nārada Muni byl dříve synem služebné, a jelikož vykonával oddanou službu, dosáhl v dalším životě dokonalosti (sādhana-siddhi). Je však zároveň také nitya-siddha, jelikož nikdy nezapomíná na Nejvyšší Osobnost Božství.

Velice důležité je slovo kuśalena — člověk by měl umět v hmotném světě žít správně. Hmotný svět je známý jako svět protikladů, neboť někdy musíme jednat bezbožně a jindy zbožně. I když nechceme jednat bezbožně, svět je tak zařízený, že zde vždy hrozí nějaké nebezpečí (padaṁ padaṁ yad vipadām). Proto i při vykonávání oddané služby si oddaný nutně vytváří mnoho nepřátel. Prahlāda Mahārāja to zažil na vlastní kůži, neboť dokonce jeho vlastní otec se stal jeho nepřítelem. Oddaný by se měl zařídit tak, aby neustále myslel na Nejvyššího Pána, a aby se ho tedy nemohly dotknout reakce přinášející utrpení. Tak vypadá zkušený přístup ke zbožným a bezbožným činnostem (pāpa-puṇya). Vznešený oddaný, jako je Prahlāda Mahārāja, je jīvan-mukta — je vysvobozený již za tohoto života v hmotném těle.

Zde je řečeno, že každý, kdo vypráví a naslouchá o činnostech Prahlāda Mahārāje a s nimi souvisejících činnostech Nṛsiṁhadeva, bude postupně vysvobozen ze všech pout plodonosného jednání. Bhagavad-gītā (2.15, 2.56) uvádí:

“Ó nejlepší z mužů (Arjuno), ten, koho nerozruší štěstí ani neštěstí a v obou stavech zůstává klidný, je nepochybně způsobilý dosáhnout osvobození.”

“Ten, kdo není v mysli rozrušen ani uprostřed utrpení trojího druhu, necítí se povznesen, když přijde štěstí, a je prostý připoutanosti, strachu a hněvu, je nazýván mudrcem klidné mysli.” Oddaný nemá být zarmoucený v nepříjemné situaci, ani se nemá cítit mimořádně šťastný, je-li obklopen hmotným bohatstvím. To je způsob, jak si vhodně uspořádat hmotný život. Jelikož oddaný toto dokonale ovládá, říká se mu jīvan-mukta. Rūpa Gosvāmī vysvětluje v Bhakti-rasāmṛta-sindhu:

“Ten, kdo tělem, myslí, inteligencí a slovy jedná na úrovni vědomí Kṛṣṇy (neboli slouží Kṛṣṇovi), je osvobozený již v tomto hmotném světě, i když může vykonávat mnoho takzvaně hmotných činností.” Jelikož se oddaný neustále, ve všech životních situacích, věnuje oddané službě, je zbaven všech hmotných pout.

“I člověk narozený v rodině pojídačů masa se očistí, zapojí-li se do oddané služby.” (Bhāg. 11.14.21) Śrīla Jīva Gosvāmī cituje tento verš, když logicky dokládá, že každý, kdo opěvuje čistý život a činnosti Prahlāda Mahārāje, se oprostí od reakcí za hmotné jednání.

Hiraṇyakaśipu se očistil, jakmile přišel do styku s Pánovým klínem a jakmile na něho Pán pohlédl, ale Prahlāda Mahārāja chtěl přesto slyšet přímo z Pánových úst, že jeho otec byl bezpříčinnou milostí Pána očištěn. Prahlāda Mahārāja vznesl tuto modlitbu k Pánu pro dobro svého otce. Jako vaiṣṇava nemohl přes všechny těžkosti, které mu otec působil, zapomenout na jeho otcovskou lásku.

Slovo triḥ-saptabhiḥ znamená “třikrát sedm”. My ve své rodině dokážeme napočítat čtyři nebo pět předchozích generací — ke svému pradědovi nebo dokonce prapradědovi — ale jelikož se Pán zmiňuje o jednadvaceti předcích, svědčí to o tom, že se požehnání vztahuje i na jiné rodiny. Před narozením v současné rodině jsme se museli již narodit v jiných rodinách. Když se tedy vaiṣṇava narodí v určité rodině, očišťuje milostí Pána nejen ji, ale i rodiny ze svých předchozích životů.

Kdekoliv pobývají vznešení oddaní, jsou očištěni nejen oni a jejich dynastie, ale i celá země.

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje verš ze Skanda Purāṇy:

Je velmi mnoho oddaných Nejvyšší Osobnosti Božství a ve Śrīmad-Bhāgavatamu (6.3.20) jsou vyjmenováni takto:

Mezi dvanácti zmocněnými oddanými, jimiž jsou Pán Brahmā, Nārada, Pán Śiva, Kapila, Manu atd., je Prahlāda Mahārāja považován za nejlepší příklad.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti říká, že i když byl Hiraṇyakaśipu již očištěn, musel se narodit ve vyšší planetární soustavě, aby se stal znovu oddaným. Prahlāda Mahārāja byl vyzván, aby v rámci etikety vykonal příslušný obřad, neboť Nejvyšší Osobnost Božství nechce za žádných okolností zastavit dodržování usměrňujících zásad. Madhva Muni také připomíná:

Když Nejvyšší Pán zabil démony Madhua a Kaiṭabhu, jejich příbuzní rovněž uspořádali náležité obřady, aby se tito démoni mohli vrátit domů, zpátky k Bohu.

Když se člověk stane oddaným, již není vázán žádnými védskými povinnostmi. Každý musí plnit mnoho povinností, ale jakmile plně zasvětí svůj život Pánu, již žádné závazky nemá. Śrīmad-Bhāgavatam (11.5.41) uvádí:

Ten, kdo se zcela odevzdal lotosovým nohám Pána, již nemá žádný dluh vůči svým předkům, velkým mudrcům, lidské společnosti či jakékoliv živé bytosti.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Prahlādu Mahārājovi přesto doporučil řídit se usměrňujícími zásadami, neboť se měl stát králem, a ostatní tedy budou následovat jeho příklad. Proto mu poradil věnovat se svým politickým povinnostem, aby se tak lidé stali oddanými Pána.

“Cokoliv dělá velký člověk, dělají pak i obyčejní lidé. Celý svět následuje vzor, který svým příkladem stanoví.” (Bg. 3.21) Není správné lpět na materialistickém jednání. Oddaný však může tyto činnosti vykonávat, aby dal příklad obyčejným lidem, že se nikdo nemá odklánět od védských příkazů.

Společnost musí být nezbytně rozdělena na čtyři skupiny lidí, jimiž jsou brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové. Zde vidíme, že i když byl Prahlāda Mahārāja po všech stránkách dokonalý, přesto se řídil pokyny brāhmaṇů, kteří vykonávali védské obřady. Ve společnosti tedy musí existovat velice inteligentní třída vůdců, kteří jsou dobře obeznámení s védským poznáním, aby mohli vést veškeré obyvatelstvo k následování védských zásad a tak k postupnému dosažení nejvyšší dokonalosti a způsobilosti k návratu domů, zpátky k Bohu.

Slovo pūrvaja je vysvětleno v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate. Všichni polobozi včetně Pána Brahmy jsou projeveni z Nejvyšší Osobnosti Božství. Původní osobou, příčinou všech příčin, je tedy Govinda, ādi-puruṣa.

Každý musí nevyhnutelně zemřít. Nikdo není ušetřen spárů smrti, která není ničím jiným než rysem Nejvyšší Osobnosti Božství (mṛtyuḥ sarva-haraś cāham). Když se však člověk stane oddaným, není nucen zemřít v době dané omezenou délkou jeho života. Každý žije omezenou dobu, ale oddanému může být tato doba milostí Nejvyššího Pána prodloužena, neboť Pán dokáže zrušit výsledky jeho karmy. Karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām — to je výrok Brahma-saṁhity (5.54). Oddaný nepodléhá zákonům karmy, a bezpříčinnou milostí Nejvyššího Pána se tedy může vyhnout dokonce i své předurčené smrti. Bůh chrání oddaného i před krajním nebezpečím, jež představuje smrt.

Milostí Pána Nṛsiṁhadeva se Prahlāda Mahārāja stal mocnějším králem, než byl jeho otec Hiraṇyakaśipu. Na trůn ho v přítomnosti dalších světců a polobohů dosadil Pán Brahmā.

Rozprava o Pánu Nṛsiṁhadevovi a Prahlādovi Mahārājovi začala, když se Mahārāja Yudhiṣṭhira ptal Nārady, jak je možné, že Śiśupāla splynul s tělem Kṛṣṇy. Śiśupāla a Dantavakra byli právě Hiraṇyākṣa a Hiraṇyakaśipu. Zde Nārada Muni vypráví, jak své společníky ve třech různých životech zabil samotný Pán Viṣṇu. Nejprve se stali démony Hiraṇyākṣou a Hiraṇyakaśipuem.

Vairānubandhena, jednat jako Pánův nepřítel, je pro živou bytost také prospěšné. Kāmād dveṣād bhayāt snehād — Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučuje být poután k Nejvyšší Osobnosti Božství tak či onak (tasmāt kenāpy upāyena), ať prostřednictvím chtíče, hněvu, strachu nebo nenávisti vůči Pánovi, a nakonec dosáhnout návratu domů, zpátky k Bohu. A což potom ten, koho s Nejvyšší Osobností Božství pojí vztah služebníka, přítele, otce, matky nebo milostné partnerky?

Zde je vysvětleno tajemství jógové meditace. Skuteční yogīni v srdci neustále meditují o podobě Viṣṇua. Díky tomu v okamžiku smrti opouštějí těla s myšlenkami na Viṣṇua, a tak dosahují Viṣṇuloky, Vaikuṇṭhaloky, kde získají tytéž tělesné rysy jako Pán. Již víme ze šestého zpěvu, že když Viṣṇudūtové přišli z Vaikuṇṭhy vysvobodit Ajāmila, vypadali přesně jako Viṣṇu: měli čtyři ruce a stejné rysy jako On. Můžeme tedy učinit závěr, že pokud se někdo věnuje myšlení na Viṣṇua a je do myšlenek na Něho plně pohroužen, když umírá, vrátí se domů, zpátky k Bohu. Dokonce i nepřátelé Kṛṣṇy, kteří na Něho mysleli se strachem (bhaya)—jako například král Kaṁsa — získali těla po duchovní stránce podobná Pánovu.

V Caitanya-caritāmṛtě je v souvislosti s pokyny Pána Caitanyi Sanātanovi Gosvāmīmu vysvětleno, že oddaný má navenek vykonávat svou obvyklou oddanou službu, ale ve svém nitru má vždy myslet na určitou náladu, jež ho ke službě Pánovi přitahuje. Toto neustálé myšlení na Pána ho činí způsobilým k návratu domů, zpátky k Bohu. V Bhagavad-gītě (4.9) je uvedeno: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti — oddaný po opuštění svého těla již nedostane další hmotné tělo, ale půjde zpátky k Bohu a získá duchovní tělo podobné tělům Pánových věčných společníků, jejichž činnosti následoval. Ať má oddaný rád jakýkoliv způsob služby Pánu, neustále může myslet na Pánovy společníky — pasáčky krav, gopī, Pánova otce a matku, Jeho služebníky, stromy, zemi, zvířata, rostliny a vodu v Pánově sídle. Díky tomu, že na ně neustále myslí, dosahuje transcendentálního postavení. Podobně byli vysvobozeni králové, jako Śiśupāla, Dantavakra, Kaṁsa, Pauṇḍraka, Narakāsura a Śālva. To potvrzuje Madhvācārya:

Pauṇḍraka, Narakāsura, Śālva i Kaṁsa chovali vůči Pánovi nepřátelství, ale jelikož na Něho všichni tito králové neustále mysleli, dosáhli stejného osvobození — sārūpya-mukti. Jñāna-bhakta — oddaný, který jde cestou jñāny — rovněž dosáhne stejného cíle. Jestliže i nepřátelé Nejvyšší Osobnosti Božství dosahují neustálým myšlením na Pána osvobození, což teprve čistí oddaní, kteří Pánu neustále slouží a při žádné činnosti nemyslí na nic jiného než na Něho?

Avatārové neboli inkarnace jsou expanze Nejvyšší Osobnosti Božství — Kṛṣṇy, Govindy.

“Uctívám Nejvyšší Osobnost Božství, Govindu, který je původní osobou — nedvojnou, neselhávající a bez počátku. I když se expanduje do neomezeně mnoha podob, je stále původní, a i když je nejstarší osobou, je vždy svěží a mladý. Tyto věčné, blažené a vševědoucí podoby Pána nelze poznat pomocí akademické moudrosti Véd — jsou však vždy projevené čistým oddaným.” (Brahma-saṁhitā 5.33) Brahma-saṁhitā popisuje avatāry. Všichni avatārové jsou ve skutečnosti popisováni v autentických písmech. Nikdo se nemůže stát avatārem neboli inkarnací, třebaže se to ve věku Kali stalo módou. Avatārové jsou popisováni v autentických písmech (śāstrách), a proto dříve, než se člověk vystaví nebezpečí přijetí nějakého podvodníka za avatāra, měl by se obrátit na śāstry. Śāstry všude uvádějí, že Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství a že má nesčetné avatāry neboli inkarnace. Na jiném místě v Brahma-saṁhitě je řečeno: rāmādi-mūrtiṣu kalā-niyamena tiṣṭhan — Rāma, Nṛsiṁha, Varāha a mnozí další jsou po sobě následující expanze Nejvyšší Osobnosti Božství. Po Kṛṣṇovi přichází Balarāma, po Balarāmovi následuje Saṅkarṣaṇa, potom Aniruddha, Pradyumna, Nārāyaṇa a pak puruṣa-avatārové — Mahā-Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Ti všichni jsou avatārové.

Vyprávění o avatārech se nazývá avatāra-kathā, vyprávění o Kṛṣṇových expanzích, a je třeba mu naslouchat. Poslouchání a přednášení těchto příběhů je dokonale zbožné. Śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ — ten, kdo poslouchá a přednáší, se může stát puṇyou, tím, kdo se zbavil hmotného znečištění.

Kdekoliv je zmínka o avatārech, tam jsou nastoleny náboženské zásady a zabiti démoni, kteří vystupují proti Kṛṣṇovi. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se šíří po celém světě se dvěma cíli — prosadit uznání Kṛṣṇy jakožto Nejvyšší Osobnosti Božství a zničit všechny podvodníky, kteří se vydávají za avatāry. Kazatelé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy musí pečlivě nést toto přesvědčení ve svých srdcích a ničit démony, kteří mnoha taktickými způsoby znevažují Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Přijmeme-li útočiště u Nṛsiṁhadeva a Prahlāda Mahārāje, bude snadnější zničit démony, kteří jsou proti Kṛṣṇovi, a tak znovu prosadit Kṛṣṇovu svrchovanost. Kṛṣṇas tu bhagavān svayam — Kṛṣṇa je Nejvyšší, původní Pán. Prahlāda Mahārāja je náš guru a Kṛṣṇa je náš Bůh hodný uctívání. Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučil: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja. Podaří-li se nám získat milost Prahlāda Mahārāje a Pána Nṛsiṁhadeva, naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bude nesmírně úspěšné.

Démon Hiraṇyakaśipu se mnoha způsoby snažil sám stát Bohem, ale Prahlāda Mahārāja přes všechny tresty a výhružky nekompromisně odmítal uznat svého démonského otce za Boha. Musíme kráčet ve stopách Prahlāda Mahārāje a zavrhnout všechny darebáky, kteří předstírají, že jsou Bůh. Musíme uznávat za Boha Kṛṣṇu a Jeho inkarnace, nikoho jiného.

Śrīmad-Bhāgavatam je plný popisů charakteristik různých oddaných ve vztahu ke službě Pánu. Toto védské písmo se nazývá Bhāgavatam proto, že pojednává o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, a Jeho oddaném. Studiem Śrīmad-Bhāgavatamu pod vedením pravého duchovního učitele lze dokonale porozumět vědě o Kṛṣṇovi, povaze hmotného a duchovního světa a cíli života. Śrīmad-bhāgavatam amalaṁ purāṇam—jak jsme vyložili na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu, jedná se o védské písmo bez jediné poskvrny. Prostým pochopením Śrīmad-Bhāgavatamu je tedy možné pochopit vědu týkající se činností oddaných, činností démonů, trvalého sídla a dočasného sídla. Ze Śrīmad-Bhāgavatamu dokonale poznáme vše.

Prostřednictvím náboženských principů lze poznat Nejvyšší Osobnost Božství, Brahman (neosobní rys Nejvyššího Pána) a Paramātmu (Pánův lokalizovaný aspekt). Ten, kdo se se všemi těmito zásadami dobře obeznámí, se stává oddaným a vykonává bhāgavata-dharmu. Prahlāda Mahārāja, duchovní učitel v učednické posloupnosti, doporučoval tuto bhāgavata-dharmu učit studenty od samotného počátku jejich vzdělávání (kaumāra ācaret prājño dharmān bhāgavatān iha). Skutečným účelem vzdělání je porozumět vědě o Nejvyšší Osobnosti Božství. Śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ — je třeba naslouchat a hovořit o Pánu Viṣṇuovi a Jeho různých inkarnacích. Toto vyprávění týkající se Prahlāda Mahārāje a Pána Nṛsiṁhadeva tedy náležitým způsobem popisuje duchovní, transcendentální náměty.

Když čistý oddaný uslyší o činnostech Prahlāda Mahārāje, měl by si dychtivě přát kráčet v jeho stopách, ale mohlo by ho rovněž napadnout, že ne každý oddaný může dospět na úroveň Prahlāda Mahārāje, a cítit zklamání. To je povaha čistého oddaného; neustále se považuje za nejnižšího, nezpůsobilého a nekvalifikovaného. Když tedy Mahārāja Yudhiṣṭhira vyslechl vyprávění o činnostech Prahlāda Mahārāje, pak přestože byl na stejné úrovni oddané služby jako Prahlāda, mohl si myslet, jak nízké je jeho vlastní postavení. Nārada Muni však znal jeho myšlenky, a proto ho okamžitě povzbudil a řekl mu, že štěstí Pāṇḍuovců není o nic menší; byli na stejné úrovni jako Prahlāda Mahārāja, neboť i když se Pán Nṛsiṁhadeva zjevil kvůli Prahlādovi, s Pāṇḍuovci Nejvyšší Pán neustále žil ve své původní podobě Kṛṣṇy. Přestože si Pāṇḍuovci pod vlivem Kṛṣṇovy yogamāyi nedokázali uvědomit, jaké mají štěstí, všichni světci včetně velkého mudrce Nārady si to uvědomovali, a proto Mahārāje Yudhiṣṭhira neustále navštěvovali.

Každý čistý oddaný, který si je neustále vědom Kṛṣṇy, je přirozeně velice požehnaný. Slovo nṛ-loke, které znamená “v tomto hmotném světě”, vyjadřuje, že před Pāṇḍuovci zde žilo mnoho oddaných, jako například potomci yaduovské dynastie, Vasiṣṭha, Marīci, Kaśyapa, Pán Brahmā a Pán Śiva, kteří byli nesmírně požehnaní. Pāṇḍuovci je však všechny předčili, neboť s nimi neustále žil samotný Kṛṣṇa. Proto Nārada Muni výslovně zdůrazňuje, že v tomto hmotném světě (nṛ-loke) byli Pāṇḍuovci nejpožehnanější ze všech.

Na Absolutní Pravdu existují vždy různé názory. Jedna skupina transcendentalistů dochází k závěru, že Absolutní Pravda je neosobní, a druhá tvrdí, že Absolutní Pravda je osoba. Bhagavad-gītā Absolutní Pravdu představuje jako Svrchovanou Osobu. Je to právě tato Svrchovaná Osoba, Pán Kṛṣṇa, kdo v Bhagavad-gītě prohlašuje: brahmaṇo hi pratiṣṭhāham, mattaḥ parataraṁ nānyat — “Neosobní Brahman je Mým částečným projevem a neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.” Tentýž Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, jednal jako nejbližší přítel a příbuzný Pāṇḍuovců a někdy dokonce jako jejich služebník, když doručil jejich dopis Dhṛtarāṣṭrovi a Duryodhanovi. Jelikož byl jejich dobrodincem, jednal také jako guru, když se stal duchovním učitelem Arjuny. Arjuna přijal Kṛṣṇu za svého duchovního učitele (śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam) a Kṛṣṇa ho občas káral. Například mu řekl: aśocyān anvaśocas tvaṁ prajñā-vādāṁś ca bhāṣase — “Zatímco říkáš učená slova, truchlíš nad něčím, co není hodno zármutku.” Řekl také: kutas tvā kaśmalam idaṁ viṣame samupasthitam — “Odkud se u tebe vzaly tyto nečistoty, Můj milý Arjuno?” Tak důvěrný byl vztah Pāṇḍuovců s Kṛṣṇou. Také čistý oddaný Pána je vždy, za všech okolností s Kṛṣṇou; Kṛṣṇa je jeho život. To je výrok autority, Śrī Nārady Muniho.

Různí lidé hledají Absolutní Pravdu různými způsoby, ale přesto zůstává nepochopitelná. Nicméně oddaní, jako jsou Pāṇḍuovci, gopī, pasáčci krav, matka Yaśodā, Nanda Mahārāja a všichni obyvatelé Vṛndāvanu, nemusí praktikovat obvyklé metody meditace, aby dosáhli Nejvyššího Pána, neboť On s nimi zůstává za všech okolností. Světec, jako je Nārada, který zná rozdíl mezi transcendentalisty a čistými oddanými, se proto vždy modlí, aby s ním byl Pán spokojen.

Pán Śiva je známý pod jménem Mahādeva, nejvznešenější polobůh. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto říká, že i když Pán Brahmā neznal slávu Nejvyšší Osobnosti Božství, Pán Śiva ji znal. Tato historická událost dokazuje, že moc Pána Śivy pochází od Pána Kṛṣṇy, Parabrahmanu.

Asurové jsou díky síle své mystické yogy obvykle nesmírně mocní. V Bhagavad-gītě (6.47) však Pán Kṛṣṇa říká:

“Ten z yogīnů, který se ke Mně s velkou vírou neustále upíná, v nitru na Mě myslí a prokazuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen yogou a stojí ze všech nejvýše.” Skutečným cílem mystické yogy je zcela soustředit pozornost na Osobnost Božství, Kṛṣṇu, a vždy myslet na Něho (mad-gatenāntarātmanā). V zájmu dosažení této dokonalosti musí člověk podstoupit určitý proces (zvaný haṭha-yoga) a jeho prostřednictvím získá nějakou neobyčejnou mystickou sílu. Asurové však místo toho, aby se stali oddanými Kṛṣṇy, používají této mystické síly k uspokojování svých smyslů. Například Maya Dānava je zde označen jako mahā-yogī, velký mystik, ale pomáhal asurům. V dnešní době vidíme, jak někteří yogīni posluhují smyslům materialistů, a objevují se také podvodníci, kteří se prohlašují za Boha. Maya Dānava byl právě takovou osobou, bohem mezi démony, a dokázal úžasné věci. Jedna z nich je popsána zde: vytvořil studnu naplněnou nektarem a asury do ní ponořil. Tento nektar se nazýval mṛta-sanjīvayitā, neboť dokázal přivést mrtvé tělo k životu. Mṛta-sanjīvanī je také ajurvédský přípravek. Jedná se o jistý druh likéru, který vrátí síly dokonce i člověku na prahu smrti.

Nejvyšší Pán je jeden — Kṛṣṇa, viṣṇu-tattva. Kṛṣṇa se projevuje jako viṣṇu-tattva, v osobních expanzích (svāṁśa), které ovládají vše. Maya Dānava řekl: “Bez ohledu na to, jaký je můj, tvůj nebo náš společný plán, Pán má naplánováno, co se stane. Ničí plán nebude úspěšný bez Jeho svolení.” Můžeme si vytvářet různé plány, ale pokud je neschválí Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, nebudou nikdy úspěšné. Nejrůznější živé bytosti si dělají milióny plánů, ale ty se bez svolení Nejvyššího Pána nikdy nenaplní.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.13.16) je uvedeno: vaiṣṇavānāṁ yathā śambhuḥ — Pán Śiva je nejlepší z vaiṣṇavů, oddaných Pána Kṛṣṇy. Je také jedním z mahājanů, dvanácti autorit v oblasti vaišnavské filozofie (svayambhūr nāradaḥ śambhuḥ kumāraḥ kapilo manuḥ atd.). Pán Kṛṣṇa je neustále připravený pomáhat všem mahājanům a oddaným v každém ohledu (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati). I když je Pán Śiva velice mocný, prohrál bitvu s asury, a proto byl zasmušilý a zklamaný. Jelikož je však jedním z nejvýznačnějších oddaných Pána, Pán ho osobně vybavil všemi prostředky k boji. Oddaný tedy musí Pánovi upřímně sloužit a Kṛṣṇa vždy stojí za ním, aby ho chránil a v případě nutnosti ho plně vybavil pro boj s nepřítelem. Oddaným nikdy nechybí poznání či hmotné prostředky k šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Bhagavad-gītā a veškerá védská písma podrobně vysvětlují, že Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, se zjevuje v lidské společnosti jako obyčejná lidská bytost, ale jedná nanejvýš neobyčejně, pro blaho celého světa. Neměli bychom setrvávat pod vlivem matoucí energie a považovat Pána Kṛṣṇu za obyčejnou lidskou bytost. Ti, kdo skutečně hledají Absolutní Pravdu, dospějí k pochopení, že Kṛṣṇa je všechno (vāsudevaḥ sarvam iti). Takové velké duše jsou nesmírně vzácné. Pokud však lidé studují celou Bhagavad-gītu takovou, jaká je, mohou Kṛṣṇu poznat velice snadno. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží seznámit celý svět s Kṛṣṇou jako Nejvyšší Osobností Božství (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Pokud lidé vezmou toto hnutí vážně, jejich lidský život bude úspěšný.