Systém brahmacarya existuje již od narození Brahmy. Jistí jedinci, zejména muži, se zříkají rodinného života. Nedovolují, aby jejich semeno směřovalo dolů, ale namísto toho je zdvíhají směrem k mozku. Proto se nazývají ūrdhva-retasaḥ, “ti, kteří zdvíhají”. Semeno je nesmírně vzácnou látkou, neboť yogī, který jógovými cvičeními pozdvihne semeno až k mozku, dokáže úžasné věci; jeho paměť se velice zbystří a prodlouží se mu život. Je schopný se dlouhodobě věnovat různým druhům askeze a dosáhnout nejvyšší dokonalosti — může vstoupit dokonce i do duchovního světa. Čtyři mudrci — Sanaka, Sanandana, Sanātana a Sanat-kumāra — jsou spolu s Nāradou a řadou dalších významných osobností názorným příkladem takových brahmacārīnů.

Slova naite gṛhān hy āvasan poukazují na to, že tyto osobnosti neměly domov. Gṛha znamená “domov” a také “manželka”. Ve skutečnosti “domov” neznamená pokoj či dům; “domov” znamená manželka. Ten, kdo žije s manželkou, má svůj domov. Sannyāsī či brahmacārī může sice žít v domě, ale není to jeho domov, neboť nemá manželku a nikdy nevypouští semeno. Vypouštět semeno může pouze muž, který žije v domácnosti se svou manželkou a hodlá s ní mít děti. Od počátku stvoření existují brahmacārīni, kteří neplodí potomstvo. V předešlých kapitolách jsme se dozvěděli o potomcích Pána Brahmy, kteří se narodili Manuově dceři Prasūti. Její dcerou byla Dākṣāyaṇī neboli Satī, hlavní hrdinka příběhu o Dakṣově yajñi. Nyní se Maitreya věnuje vyprávění o potomcích Brahmových synů. Brahmā měl mnoho synů, z nichž Nārada a brahmacārīni v čele se Sanakou se nikdy neoženili, a není tudíž možné mluvit o jejich potomcích.

Bezbožnost, Adharma, je také Brahmův syn, který se oženil s vlastní sestrou Mṛṣou, Falší. Jedná se o první případ sexu mezi sourozenci. Tento nepřirozený pohlavní vztah je v lidské společnosti možný jedině tam, kde je Adharma, Bezbožnost. Brahmā na počátku stvoření neplodil jen světce, jako je Sanaka, Sanātana a Nārada, ale i démony, k nimž patří Nirṛti, Adharma, Dambha a Mṛṣā. Vše stvořil Brahmā na samotném počátku. Nārada se narodil jako Nārada proto, že ve svém minulém životě žil zbožně ve společnosti světců. I ostatní se narodili s různými vlohami podle svých zásluh. Zákon karmy působí život za životem, a když nastane nové stvoření, dostává živá bytost svou karmu z minulého stvoření. Ačkoliv byli všichni původně synové Brahmy, významné kvalitativní inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství, narodili se vzhledem ke své karmě s různými schopnostmi.

Ke stvoření dochází na základě dobra, zatímco zničení nastává kvůli bezbožnosti. Tak probíhá hmotné stvoření a zničení. Zde je uvedeno, že příčinou zkázy je Adharma, Bezbožnost. Ze spojení Bezbožnosti s Falší vzešli nejdříve Přetvářka a Podvod, poté Chamtivost, Prohnanost, Hněv, Závist, Hádka, Hrubá řeč, Smrt, Strach, Krutá bolest a konečně Peklo. Všichni tito potomci Bezbožnosti představují zkázu. Když zbožný člověk uslyší o těchto příčinách zkázy, pocítí k nim nenávist, a tím vzroste jeho zbožnost. Zbožnost se vztahuje k procesu očisty srdce. Pán Caitanya učil, že musíme setřít prach ze zrcadla mysli — to je začátek cesty osvobození. Zde nacházíme stejný pokyn. Malam znamená “znečištění”. Musíme se naučit pohrdat všemi příčinami zkázy, počínaje bezbožností a podvodem, a potom budeme moci pokročit ve zbožném životě. Možnost dosažení vědomí Kṛṣṇy se zlepší a již nebudeme podléhat opakované zkáze. Náš současný život znamená opakované zrození a smrt. Pokud však hledáme osvobození, můžeme být od opakovaného utrpení zachráněni.

Pán Brahmā je mocná expanze Nejvyšší Osobnosti Božství. Ačkoliv je v kategorii jīva-tattva, je zplnomocněn přímo Pánem, a proto je považován za Jeho úplnou expanzi. Když někdy nelze najít bytost, která by plnila povinnosti Brahmy, přebírá tuto funkci Nejvyšší Pán Samotný. Brahmā je úplná expanze Nejvyšší Osobnosti Božství a Svāyambhuva Manu je jeho vlastní syn. Velký mudrc Maitreya nyní započal vyprávění o potomcích Svāyambhuvy Manua, proslavených svou zbožností. Před tím hovořil o Brahmových bezbožných potomcích (představitelích hněvu, závisti, hrubé řeči, hádky, strachu a smrti), a proto bude v následujících slokách záměrně popisovat životní příběh Dhruvy Mahārāje, nejzbožnějšího krále tohoto vesmíru.

Králové Uttānapāda a Priyavrata byli zplnomocněni Nejvyšší Osobností Božství. Nebyli tedy na stejné úrovni jako velký král Ṛṣabha, který byl Nejvyšší Pán Samotný.

Velký mudrc Maitreya začíná své vyprávění o zbožných činnostech králů. Priyavrata byl prvním synem Svāyambhuvy Manua a Uttānapāda druhým, ale Maitreya začíná u Dhruvy Mahārāje, Uttānāpadova syna, protože Dhruva Mahārāja byl dokonale zbožný. Popis života Dhruvy Mahārāje je velice přitažlivý pro všechny oddané, neboť z jeho zbožných činností se může každý poučit, jak se odpoutat od hmotného vlastnictví a přísnou askezí zdokonalit svou oddanou službu. Poslechem vyprávění o zbožném Dhruvovi můžeme prohloubit svoji víru v Boha a spojit se přímo s Nejvyšší Osobností Božství. Takto lze velmi brzy dosáhnout transcendentální úrovně oddané služby. Popis askeze Dhruvy Mahārāje může okamžitě vyvolat v srdcích naslouchajících sklony k oddané službě.

Král přál pochopitelně oběma synům, Uttamovi i Dhruvovi, a chtěl je vzít oba na svůj klín. Byl však natolik nakloněný Suruci, že si i přes své otcovské cítění netroufal laskat Dhruvu tak jako jejího syna Uttamu. Suruci znala královu slabost, a začala se proto pyšně chlubit, jakou k ní král pociťuje lásku. Ženy mívají takové sklony — když zjistí, že si je manžel oblíbil a že mu jsou zvláště milé, často toho zneužijí. K tomu dochází i v tak vznešené společnosti, jakou představuje rodina Svāyambhuvy Manua. Z toho lze tedy usoudit, že povaha žen je všude stejná.

Královna Dhruvovi Mahārājovi pyšně oznámila, že nesmí usednout na trůn či klín krále, přestože je králův syn. Tato výsada podle ní patřila jen tomu, kdo se narodil z jejího lůna. Suruci Dhruvu nepřímo upozornila, že i když měl za otce krále, narodil se z lůna jiné královny, a byl proto považován za nemanželského syna.

Dhruva Mahārāja byl malé dítě a přirozeně svého tatínka miloval. Nevěděl, že mezi matkami existuje nějaký rozdíl. Královna Suruci na tento rozdíl poukázala a podotkla, že je příliš malý, než aby o tom mohl něco vědět. To byl další příklad její pýchy.

Suruci Dhruvovi Mahārājovi nepřímo naznačila, že chce-li něčeho dosáhnout, musí změnit tělo. Tak velká byla její závist. Řekla, že Dhruva musí nejprve zemřít a pak se narodit z jejího lůna — jen tak bude moci vystoupit na otcův trůn.

Bědující člověk se cítí jako list spálený v lesním požáru. Sunīti byla právě v takovém stavu. Její obličej, krásný jako lotosový květ, vyschl vlivem požáru způsobeného ostrými slovy její spolumanželky.

Tvrdá slova Suruci byla pravdivá, neboť bez přízně Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, nelze v životě ničeho dosáhnout. Člověk míní a Bůh mění. Sunīti, matka Dhruvy Mahārāje, souhlasila s radou své spolumanželky, aby Dhruva začal uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Surucina slova byla pro Dhruvu Mahārāje nepřímým požehnáním, neboť díky nim se stal velkým oddaným.

Sunīti uvádí příklad Pána Brahmy, praděda Dhruvy Mahārāje. Pán Brahmā sice patří do kategorie živých bytostí, ale svou askezí získal milost Nejvyššího Pána a dosáhl vysokého postavení stvořitele tohoto vesmíru. K úspěchu v jakémkoliv snažení však nestačí jen přísná askeze — je třeba také záviset na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. O tom se Dhruva Mahārāja dozvěděl již od své nevlastní matky a nyní mu to potvrzuje i jeho vlastní matka Sunīti.

Měřítkem životního úspěchu je hmotné štěstí v tomto životě a osvobození v příštím. Toho lze dosáhnout jedině milostí Nejvyšší Osobnosti Božství. Slova eka-matyā označují soustředění mysli výhradně na Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě je tentýž postup vyjádřený slovy ananya-bhāk. “To, co není možné získat z jiného zdroje,” je zmíněno i zde. “Jiným zdrojem” se myslí uctívání polobohů. Zvláště se zdůrazňuje, že Manu získal své bohatství díky neochvějné víře v transcendentální službu Pánu. Ten, kdo svoji mysl rozptyluje uctíváním mnoha polobohů, od kterých si slibuje hmotné štěstí, postrádá inteligenci. Nejvyššího Pána může uctívat ten, kdo chce hmotné štěstí, i ten, kdo touží po osvobození. Každý tak dosáhne svého životního cíle.

Královna Sunīti zde svému synovi vysvětluje systém bhakti-yogy, standardní způsob realizace Boha. Každý může dále vykonávat své přirozené povinnosti a současně si v srdci uchovávat Nejvyšší Osobnost Božství. Totéž řekl Pán Arjunovi v Bhagavad-gītě: “Bojuj a mysli přitom na Mě.” Každý upřímný člověk, který usiluje o dokonalost ve vědomí Kṛṣṇy, by si měl vzít tento pokyn k srdci. V této souvislosti královna Sunīti poučila svého syna, že Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je bhṛtya-vatsala, velmi laskavý ke svým oddaným. Řekla: “Přiběhl jsi ke mně s pláčem, jelikož tě tvá nevlastní matka urazila, ale já ti nemohu nijak pomoci. Kṛṣṇa je však ke Svým oddaným tak laskavý, že když půjdeš za Ním, Jeho láskyplné a něžné chování překoná laskavost miliónů matek, jako jsem já. Kṛṣṇa dokáže oddaného zbavit utrpení, když všechno ostatní zklame.” Královna Sunīti také zdůrazňuje, že přistoupit k Nejvyšší Osobnosti Božství není snadné, ale velcí mudrci, kteří jsou pokročilí v duchovní realizaci, se o to neustále snaží. Naznačila rovněž, že Dhruva Mahārāja je ještě malý, pětiletý chlapec a není schopen se očistit postupem karma-kāṇḍa. Bhakti-yoze se však může věnovat i dítě mladší pěti let. Bhakti-yoga očistí každého bez ohledu na věk — to je její jedinečnost. Sunīti Dhruvovi radila, aby neuctíval polobohy a vyhnul se i všem ostatním metodám. Jednoduše se měl odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství, čímž dosáhne veškeré dokonalosti. Je-li Nejvyšší Pán ustanoven v srdci, vše začíná být snadné a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.

Sunīti zde hovoří o rozdílu mezi požehnáním polobohů a požehnáním Nejvyšší Osobnosti Božství. Hlupáci tvrdí, že lze uctívat kohokoliv a výsledek bude vždy stejný, ale to není pravda. V Bhagavad-gītě je řečeno, že polobozi dávají dočasná požehnání určená pro méně inteligentní lidi. Polobozi jsou materialisticky podmíněné duše, a přestože mají vysoká postavení, jejich požehnání nemohou být trvalá. Trvalým požehnáním je duchovní požehnání, neboť duše je věčná. Bhagavad-gītā také říká, že polobohy uctívají jen ti, kdo pozbyli inteligence. Proto Sunīti svému synovi radí, aby pro zmírnění svých potíží nehledal přízeň polobohů, ale vyhledal přímo Nejvyšší Osobnost Božství.

Hmotná bohatství ovládá Nejvyšší Osobnost Božství Svými různými energiemi a zvláště prostřednictvím bohyně štěstí. Každý, kdo touží po hmotném bohatství, se proto uchází o její přízeň. Uctívají ji i vysoce postavení polobozi, ale samotná bohyně štěstí, Mahā-Lakṣmī, se neustále snaží potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Přízeň bohyně štěstí tedy automaticky získáme uctíváním Nejvyššího Pána. Dhruva Mahārāja v tomto stádiu svého života toužil po hmotném bohatství a jeho matka mu správně poradila, že i tak je lépe uctívat Nejvyššího Pána, a nikoliv polobohy.

Čistý oddaný Pána nežádá o požehnání v podobě hmotného polepšení si, ale jak říká Bhagavad-gītā, zbožný člověk se na Pána obrací i pro hmotná požehnání. Ten, kdo uctívá Nejvyšší Osobnost Božství pro hmotný zisk, se ve společnosti Pána postupně očistí, zbaví se všech hmotných tužeb a dosáhne duchovní úrovně. Dokud není na duchovní úrovni, nemůže plně transcendovat veškeré hmotné znečištění.

Sunīti, Dhruvova matka, byla prozíravá, a proto svému synovi radila, aby uctíval jen Nejvyšší Osobnost Božství a nikoho jiného. O Pánovi se zde říká, že má lotosové oči (padma-palāśa-locanāt). Unavený člověk se pohledem na lotosový květ zbaví své únavy, a stejně tak pohled na lotosový obličej Nejvyšší Osobnosti Božství osvobozuje od zármutku. Lotosový květ je také symbolem v ruce Pána Viṣṇua, jakož i bohyně štěstí. Ten, kdo uctívá bohyni štěstí a Pána Viṣṇua společně, získává veškeré hmotné i duchovní bohatství. Pán je také někdy popisován jako śiva-viriñci-nutam, což znamená, že i Pán Śiva a Pán Brahmā se klaní lotosovým nohám Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Matka i syn bědovali nad tím, že Dhruva Mahārāja byl svou nevlastní matkou tak ponížen a že Dhruvův otec proti tomu nic nepodnikl. Samotný nářek však nic nespraví — musí se nalézt způsob, jak ho utišit. Matka i syn se tudíž rozhodli pro jediné možné řešení všech hmotných problémů — odevzdat se lotosovým nohám Pána. Zde je řečeno, že Dhruva Mahārāja opustil královské město a odešel na odlehlé místo, aby tam vyhledal Nejvyšší Osobnost Božství. I Prahlāda Mahārāja učil, že ten, kdo usiluje o vnitřní mír, se musí zbavit všeho znečištění rodinného života a odejít do lesa přijmout útočiště u Nejvyššího Pána. Gauḍīya-vaiṣṇavové se uchylují do lesa Vṛndy neboli Vṛndāvanu. Každý, kdo přijme útočiště Vṛndāvanu pod záštitou Vṛndāvaneśvarī, Śrīmatī Rādhārāṇī, snadno vyřeší všechny problémy svého života.

Nārada nebyl přítomen, když Dhruva Mahārāja a jeho matka Sunīti hovořili o událostech v paláci. Můžeme se tedy ptát, jak tyto věci mohl slyšet? Odpověď zní, že Nārada je trikāla-jña — je tak mocný, že stejně jako Nadduše, Nejvyšší Osobnost Božství, dokáže vidět minulost, budoucnost i přítomnost všech. Nārada poznal sílu Dhruvova odhodlání, a proto mu přišel pomoci. Celou situaci lze pochopit tak, že Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je v srdci každého, a když vidí, že živá bytost má vážný zájem o oddanou službu, pošle jí Svého představitele. Takto tedy za Dhruvou Mahārājem poslal Nāradu. Caitanya-caritāmṛta to vysvětluje: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja — k oddané službě se přichází milostí duchovního mistra a Kṛṣṇy. Kṛṣṇa, Nadduše, věděl o Dhruvově odhodlání, a proto k němu okamžitě poslal Svého představitele, Nāradu, aby ho zasvětil.

Bhagavad-gīta uvádí vlastnosti kṣatriyů, z nichž jsou velmi důležité ctižádost a neohroženost (kṣatriya nikdy neprchá z boje). Je zjevné, že Dhruva Mahārāja měl výrazně kšatrijskou krev. Je-li v rodinách brāhmaṇů, kṣatriyů a vaiṣyů dodržována tradice, zdědí synové a vnuci povahu svých předků. Védská civilizace proto klade velký důraz na očistný obřad, saṁskāru. Jestliže lidé tato rodinná opatření zanedbají, poklesnou na nižší úroveň života.

Napomeneme-li dítě a řekneme mu, že je hlupák nebo darebák, obvykle se zasměje a nebere to příliš vážně. Podobně ho nenadchnou ani slova chvály. Dhruva Mahārāja však reagoval jako opravdový kṣatriya a nedokázal se smířit s urážkou své kšatrijské cti z úst své nevlastní matky.

Vedy praví, že živá bytost není nikdy znečištěna a ovlivněna stykem s hmotou. Protože se však zapletla do plodonosných činností, dostává různá hmotná těla. Když člověk pochopí, že je svou podstatou čistě duchovní a nemá nic společného s požitkem ani utrpením, je považován za osvobozeného. Bhagavad-gītā (18.54) to potvrzuje: brahma-bhūtaḥ prasannātmā — ten, kdo dosáhl transcendentální úrovně, nemá nic, kvůli čemu by naříkal ani po čem by toužil. Nārada Ṛṣi chtěl nejprve Dhruvu Mahārāje upozornit, že je jen dítě. Nebylo důvodu, aby se ho dotkla slova chvály či pohany. A pokud byl na takové úrovni, že byl schopen porozumět urážce a pochvale, pak to měl použít ve svém životě — měl vědět, že úcta i potupa jsou způsobeny jen karmou, minulými činnostmi. Člověk by tedy za žádných okolností neměl ničeho litovat ani se z něčeho radovat.

Velký mudrc Nārada Dhruvovi Mahārājovi vysvětluje, že je třeba být za všech okolností spokojený. Inteligentní osoba si musí uvědomit, že kvůli našemu tělesnému pojetí života jsme vystaveni utrpení a požitku. Za inteligentního je považován ten, kdo je na transcendentální úrovni, mimo tělesné pojetí života. Zvláště oddaný přijímá všechny neúspěchy ve svém životě jako dary Nejvyššího Pána. Když se ocitne v nějakém neštěstí, přijímá to jako milost Boha a tělem, myslí a inteligencí se Pánovi opakovaně klaní. Inteligentní člověk by tedy měl být vždy spokojený a záviset na Pánově milosti.

Cesta bhakti-yogy je snadná, ale současně složitá. Śrī Nārada Muni, nejvyšší duchovní mistr, zkouší Dhruvu Mahārāje, zdali je dostatečně odhodlaný vykonávat oddanou službu. To je postup pro přijetí žáka. Velký mudrc Nārada přišel na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství, aby Dhruvu zasvětil, ale přesto nejprve zkouší jeho odhodlanost. Pro upřímného oddaného je oddaná služba velmi snadná, ale pro toho, kdo není odhodlaný a upřímný, je velmi obtížná.

K duchovní dokonalosti se zpravidla lidé dostávají až na konci života, který naplnili duchovní činností. Vedy dělí lidský život na čtyři části. Nejprve je člověk brahmacārīnem a věnuje se studiu védské moudrosti pod autoritativním vedením duchovního mistra. Poté se stane hospodářem a plní své rodinné povinnosti v souladu s védskými zásadami. Pak se z hospodáře stane vānaprastha, a když dosáhne zralosti, zřekne se života hospodáře i vānaprasthy a přijme sannyās, kdy se úplně odevzdá oddané službě Pánu.

Lidé obvykle považují dětství za čas her a zábav, mládí je pro ně časem milostných dobrodružství a věnovat se oddané službě či mystické yoze má podle nich smysl, až když je člověk starý a blíží se jeho smrt. Upřímný oddaný je však jiného názoru. Velký mudrc Nārada hovoří zdánlivě odrazujícím způsobem, protože chce vědět, zdali je Dhruva Mahārāja skutečně upřímný. S oddanou službou je třeba začít v kterémkoliv životním stádiu, ale než duchovní mistr svého nastávajícího žáka zasvětí, musí nejprve zjistit míru jeho odhodlanosti.

Hmotný život se skládá ze zbožných a bezbožných plodonosných činností. Každý čin mimo oddanou službu má za následek hmotné štěstí a neštěstí. Těšíme-li se nyní z takzvaného hmotného štěstí, znamená to, že se zmenšují výsledky našich zbožných činů. A trpíme-li, rozumí se, že se zmenšují následky našich bezbožných, hříšných činů. Neměli bychom lpět na podmíněném štěstí a neštěstí, jejichž příčinou jsou minulé zbožné či bezbožné činnosti. Chceme-li se povznést nad tuto nevědomost, musíme za každou situací vidět vůli Pána a přijímat ji tak. Jestliže se odevzdáme Nejvyšší Osobnosti Božství, přetneme pouta hmotné existence.

Setká-li se obyčejný člověk s někým kvalifikovanějším, obvykle mu začne závidět, setká-li se s méně kvalifikovaným, vysmívá se mu a před sobě rovným se vychloubá. Tyto postoje jsou příčinou hmotného utrpení. Velký mudrc Nārada proto oddaným vysvětluje pravidla dokonalého chování. Namísto toho, abychom kvalifikovanějšímu záviděli, měli bychom se radovat z jeho společnosti. Místo abychom méně kvalifikovaného ponižovali, měli bychom k němu být soucitní a snažit se zlepšit jeho postavení. A když se setkáme se sobě rovným, neměli bychom se před ním pyšně vychloubat, ale chovat se k němu jako k příteli. Je třeba mít také soucit s obyčejnými lidmi, kteří trpí kvůli zapomnění na Kṛṣṇu. Následováním těchto pokynů můžeme být šťastní i v tomto hmotném světě.

Existují různé kategorie lidí. Ti, kteří nemají žádné hmotné touhy, se nazývají akāmī. Touhy jsou buď hmotné, nebo duchovní, ale nějaké musí vždy existovat. Hmotné touhy se rodí, když chceme uspokojovat své vlastní smysly. O tom, kdo je ochotný obětovat vše pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství, lze říci, že má duchovní touhy. Dhruva nepřijal Nāradovy pokyny, jelikož se pro ně cítil nekvalifikovaný — nechtěl se vzdát hmotných žádostí, jak tyto pokyny přikazovaly. Nikde však není řečeno, že člověk s hmotnými touhami nesmí uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. To je nejdůležitější ponaučení z Dhruvova života. Dhruva se otevřeně přiznal, že má srdce plné hmotných tužeb. Cítil se hluboce uražen krutými slovy své nevlastní matky, zatímco duchovně pokročilí lidé jsou lhostejní vůči chvále či pohaně.

Bhagavad-gītā praví, že skutečně duchovně pokročilí lidé se nezajímají o duality tohoto hmotného světa. Dhruva Mahārāja však nic nepředstíral a otevřeně řekl, že nepřekonal dualitu hmotného štěstí a neštěstí. Věděl, že Nāradovo poučení bylo důležité, ale přesto je nemohl přijmout. Vyvstává otázka, zda je člověk, kterého ovlivňují hmotné žádosti, způsobilý uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Odpověď zní, že Pána může uctívat každý. I ten, kdo má mnoho hmotných přání, by měl rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a uctívat Śrī Kṛṣṇu, Nejvyššího Pána, který je tak milostivý, že plní přání všech. V průběhu tohoto vyprávění vyjde najevo, že nikdo není z uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství vyloučen, přestože může mít nesčetné hmotné touhy.

Srdce či mysl jsou jako hliněná nádoba — když praskne, nelze ji již nikdy vrátit do původního stavu. Tento příklad dává Dhruva Mahārāja Nāradovi Munimu. Říká, že krutá slova jeho nevlastní matky ho zasáhla do srdce jako šípy a natolik ho poznamenala, že toužil jen po jediném — odčinit její urážku. Protože se narodil z lůna Sunīti, opomíjené královny Mahārāje Uttānapādy, byl podle Suruci nezpůsobilý sedět nejen na trůnu, ale i na králově klíně. Jinými slovy, Suruci Dhruvovi Mahārājovi upírala právo být prohlášen za krále. Dhruva Mahārāja se proto rozhodl stát se králem důležitější planety, než je planeta Pána Brahmy, nejvyššího ze všech polobohů.

Dhruva Mahārāja Nāradovi nepřímo připomíná existenci čtyř druhů lidí s rozdílnou povahou — brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiṣyů a śūdrů. Povaha jedné skupiny nepřísluší jiné skupině. Filozofický nadhled, o kterém se Nārada Muni zmiňoval, byl příznačný pro brāhmaṇu, ale pro kṣatriyu se vůbec nehodil. Dhruva otevřeně přiznává, že postrádá bráhmanskou pokoru, a nemůže proto filozofii Nārady Muniho přijmout.

Výroky Dhruvy Mahārāje poukazují na to, že není-li dítě vychováváno s ohledem na své vrozené sklony, nemůže svou povahu rozvinout. Povinností duchovních mistrů a učitelů bylo rozeznat vrozené sklony svých svěřenců a náležitě je zaměstnat v činnostech, které odpovídaly jejich mentalitě. Dhruva Mahārāja již dostal kšatrijskou výchovu, a nemohl tedy přijmout bráhmanskou filozofii.

V Americe můžeme názorně vidět tuto neslučitelnost kšatrijské a bráhmanské mentality. Mladí Američané, zvyklí na život śūdrů, nejsou vůbec schopni bojovat. Když jsou povoláni do armády, odmítají nastoupit, jelikož postrádají kšatrijskou mentalitu. To je příčinou velkého znepokojení ve společnosti. To, že chlapci nemají mentalitu kṣatriyů, neznamená, že jsou trénováni v rozvoji bráhmanských vlastností — vyrůstají jako śūdrové a vlivem znechucení se z nich stávají hippies. Když se však připojí k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, které v Americe začalo, učí se žít jako praví brāhmaṇové, ačkoliv byli původně na nejnižší úrovni života śūdrů. Jelikož je hnutí pro vědomí Kṛṣṇy otevřené pro všechny, bráhmanské vlastnosti mohou získat i obyčejní lidé

To je největší potřeba současnosti, neboť opravdoví brāhmaṇové a kṣatriyové dnes neexistují. Kromě malého množství vaiśyů jsou dnes všichni śūdrové. Rozdělení společnosti na třídu brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů je vysoce vědecké. Brāhmaṇové jsou hlavou lidské společnosti, kṣatriyové jejími pažemi, vaiśyové představují její břicho a śūdrové jsou její nohy. Naše současná společnost má jen nohy a břicho, ale postrádá paže a hlavu. Výsledkem je všeobecný chaos. Je proto nezbytné do této pokleslé společnosti znovu zavést bráhmanské vlastnosti, aby se mohla pozvednout na nejvyšší úroveň duchovního vědomí.

Dhruva Mahārāja odmítl přijmout bráhmanský pokyn Nārady Muniho. Co tedy od Nārady očekával? Ještě dříve, než se na to Nārada Muni zeptal, vyjevil Dhruva Mahārāja své srdce. Jeho otec vládl celému světu a jeho praděd, Pán Brahmā, byl stvořitelem vesmíru. Dhruva Mahārāja si přál vlastnit ještě lepší království, než měli jeho otec, děd i praděd — otevřeně přiznal, že chce takové království, kterému se nevyrovná nic ve třech světech (vyšším, středním a nižším planetárním systému). Toužil po významnějším postavení, než má Pán Brahmā, nejmocnější osobnost našeho vesmíru. Chtěl využít přítomnosti Nārady Muniho, největšího oddaného Pána Kṛṣṇy, neboť věděl, že získá-li od něho požehnání či radu, jistě bude moci dosáhnout svého cíle. Jeho touha mít vyšší postavení než Pán Brahmā byla prakticky nesplnitelná, ale když oddaný potěší Nejvyšší Osobnost Božství, i nemožné se stává možným.

Dhruva Mahārāja říká, že chce znát poctivý způsob dosažení svého cíle. Nehodlal získat vysoké postavení za každou cenu, ale jen za předpokladu, že mu ho Kṛṣṇa nabídne. To je postoj oddaného. I když touží po hmotném zisku, je ochoten ho přijmout jedině tehdy, když mu ho Kṛṣṇa nabídne. Dhruva Mahārāja litoval, že musel odmítnout pokyny Nārady Muniho. Poprosil ho proto, aby k němu byl milostivý a ukázal mu cestu ke splnění jeho tužeb.

Dhruva Mahārāja byl sice jen dítě, ale doufal v požehnání, které by mu zajistilo bohatší království, než měli jeho předkové. Byl rád, že se setkal s tak významnou osobností, jakou je Nārada, který dává světlo celému světu — je jako Slunce, které se pohybuje vesmírem, aby požehnalo obyvatele všech planet. Jediným zájmem Nārady Muniho je učit každého, jak se stát oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. To je nejušlechtilejší forma dobročinnosti. Dhruva Mahārāja mu naprosto důvěřoval a byl si jistý, že mu Nārada Muni může jeho přání splnit, přestože je tak výjimečné.

Příklad se Sluncem je velmi důležitý, neboť Slunce laskavě rozdává své paprsky všude a všem bez rozdílu. Dhruva Mahārāja požádal Nāradu Muniho, aby mu projevil svou milost a splnil jeho touhu. Poukázal přitom na to, že Nārada cestuje vesmírem pro dobro všech podmíněných duší. Dhruva Mahārāja byl odhodlán splnit svou touhu stůj co stůj, a za tím účelem také opustil svůj domov a palác.

Velký mudrc Nārada je nejvyšším duchovním mistrem, a jeho jedinou činností je tedy činit to největší dobro každému, s kým se setká. Dhruva Mahārāja byl ovšem jen dítě a jeho touha tomu odpovídala. Přesto se nad ním Nārada Muni slitoval a pro jeho dobro pronesl tyto verše.

Dhruva Mahārāja chtěl získat ještě významnější sídlo, než má Pán Brahmā. Pán Brahmā je považován za nejvýznamnější osobnost ve vesmíru, neboť vládne všem polobohům. Dhruva Mahārāja si však přál ještě významnější království, a to nemohl získat uctíváním žádného poloboha. Bhagavad-gītā praví, že všechna požehnání polobohů jsou dočasná. Nārada Muni podpořil Sunītinu radu, aby Dhruva Mahārāja uctíval Kṛṣṇu neboli Vāsudeva. Když Kṛṣṇa něco dává, vždy to předčí očekávání oddaného. Sunīti i Nārada Muni věděli, že požadavky Dhruvy Mahārāje nemohl splnit žádný polobůh, a oba mu proto doporučili, aby následoval cestu oddané služby Pánu Kṛṣṇovi.

O Nāradovi je zde řečeno, že je bhagavān, protože stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství může dát požehnání komukoliv. Jelikož byl s Dhruvou Mahārājem spokojen, mohl mu okamžitě dát vše, po čem toužil. To však není úlohou duchovního mistra. Duchovní mistr žáka zaměstnává v oddané službě podle pokynů śāster. Kṛṣṇa také stál po boku Arjuny a mohl mu dát prostředky k vítězství nad nepřáteli i bez bitvy, ale neudělal to — naopak Arjunu požádal, aby bojoval. Stejným způsobem Nārada Muni vybídl Dhruvu Mahārāje, aby pro dosažení vytouženého cíle podstoupil výcvik v oddané službě.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že polobozi mohou dát svá požehnání jen se svolením Nejvyšší Osobnosti Božství. Když se tedy koná oběť ve prospěch nějakého poloboha, Nejvyšší Pán je přítomný jako nārāyaṇa-śilā či śālagrāma-śilā, aby dohlížel na její vykonávání. Bez Jeho svolení nemohou dát polobozi nikomu žádné požehnání. Nārada Muni proto říká, že na Nejvyšší Osobnost Božství je nutné se obrátit i co se týče náboženství, hospodářského rozvoje, smyslového požitku a osvobození, modlit se u Pánových lotosových nohou a žádat o vyplnění přání—to je skutečná inteligence. Inteligentní člověk nikdy neuctívá polobohy, ale obrací se přímo na Nejvyšší Osobnost Božství, zdroj všech požehnání.

V Bhagavad-gītě Pán Śrī Kṛṣṇa prohlásil, že rituály nejsou skutečným náboženstvím. Opravdové náboženství znamená odevzdat se lotosovým nohám Pána. Kdo je zcela odevzdaný lotosovým nohám Pána, se o hospodářský rozvoj nestará. Oddaný zaměstnaný ve službě Pánu o nic nepřichází ani co se týče uspokojování smyslů. Pokud si přeje uspokojovat své smysly, Kṛṣṇa mu jeho touhu splní. A co se týče osvobození — každý, kdo se plně věnuje oddané službě Pánu, je již osvobozen, a nemusí se tedy snažit o osvobození nezávisle.

Nārada Muni proto Dhruvovi Mahārājovi doporučil, aby přijal útočiště u Vāsudeva, Pána Kṛṣṇy, a dělal vše, co mu poradila jeho matka. To mu pomůže ke splnění jeho přání. Nārada zde zvláště zdůrazňuje, že oddaná služba Pánu je jediná cesta. Jinými slovy, i když je člověk plný hmotných tužeb, může pokračovat v oddané službě Pánu a všechna jeho přání se mu splní.

Jak Nārada Muni, tak matka Sunīti Dhruvovi doporučovali, aby uctíval Nejvyšší Osobnost Božství. Nārada Muni mu zde navíc říká, že na břehu Yamuny v lese Madhuvanu je posvátné místo, kde by měl začít s meditací a uctíváním, neboť tam může velice rychle dosáhnout kýžených výsledků.

Poutní místa mají svoji jedinečnou atmosféru, která je nesmírně prospěšná pro rychlý duchovní pokrok oddaného. Pán Kṛṣṇa žije všude, ale přesto Jej lze snadněji poznat na posvátných poutních místech, jelikož tam žijí velcí světci. Pán Śrī Kṛṣṇa říká, že je všude tam, kde Jeho oddaní opěvují Jeho slavné transcendentální činnosti. V Indii je mnoho posvátných poutních míst, mezi nimiž jsou zvláště významná Badarī-nārāyaṇa, Dvārakā, Rāmeśvara a Jagannātha Purī. To jsou čtyři posvátné dhāmy. Slovo dhām označuje místo, na kterém se lze bezprostředně stýkat s Nejvyšším Pánem. Na cestě k Nejvyšší Osobnosti Božství do Badarī-nārāyaṇu musí člověk projít Hardwarem. Existuje řada dalších poutních míst, jako Prayāg (Allahabad), Mathurā a samozřejmě Vṛndāvan, který je z nich nejdůležitější. Začátečník by se měl snažit žít na těchto posvátných místech a oddaně tam sloužit. Pokročilý oddaný jako Nārada Muni, který se věnuje kázání, však může Pánu sloužit kdekoliv — občas navštěvuje dokonce i pekelné planety. Jelikož je Nārada Muni pohroužený v nesmírně zodpovědných činnostech oddané služby, pekelné podmínky na něj nemají vliv. Nārada zde prohlašuje, že Madhuvan, který dodnes existuje ve vṛndāvanské oblasti, v mathurském okrese, je místem nejposvátnějším. Ještě nyní tam žijí mnozí světci, kteří s láskou a oddaností slouží Pánu.

Ve vṛndāvanské oblasti je dvanáct lesů a Madhuvan je jedním z nich. Těchto dvanáct lesů navštěvují poutníci z celé Indie. Na východním břehu Yamuny je pět lesů: Bhadravan, Bilvavan, Lauhavan, Bhāṇḍīravan a Mahāvan. Na západním břehu je jich sedm: Madhuvan, Tālavan, Kumudavan, Bahulāvan, Kāmyavan, Khadiravan a Vṛndāvan. V těchto dvanácti lesech je řada ghāṭů, míst určených ke koupání. Zde je jejich seznam: (1) Avimukta, (2) Adhirūḍha, (3) Guhya-tīrtha, (4) Prayāga-tīrtha, (5) Kanakhala, (6) Tinduka-tīrtha, (7) Sūrya-tīrtha, (8) Vaṭasvāmī, (9) Dhruva-ghāṭ (u něhož rostou ovocné stromy s nádhernými květy a plody, je slavný tím, že tam na vyvýšeném místě Dhruva Mahārāja podstupoval tvrdou askezi), (10) Ṛṣi-tīrtha, (11) Mokṣa-tīrtha, (12) Budha-tīrtha, (13) Gokarṇa, (14) Kṛṣṇagaṅgā, (15) Vaikuṇṭha, (16) Asi-kuṇḍa, (17) Catuḥ-sāmudrika-kūpa, (18) Akrūra-tīrtha (ghāt, kde se vykoupali Kṛṣṇa a Balarāma spolu s Akrūrou, který je vezl na voze do Mathury), (19) Yājñika-vipra-sthāna, (20) Kubjā-kūpa, (21) Raṅga-sthala, (22) Mañcha-sthala, (23) Mallayuddha-sthāna a (24) Daśāśvamedha.

Z tohoto výroku je jasné, že Dhruva Mahārāja již znal metodu osmistupňové yogy, zvané aṣṭāṅga-yoga. Tato metoda je vysvětlená v naší knize Bhagavad-gītā — taková, jaká je, v šesté kapitole nazvané “Sāṅkhya-yoga” (verše 11-14). Pomocí aṣṭāṅga-yogy se cvičí uklidnění mysli a její soustředění na podobu Pána Viṣṇua, jak bude popsáno v následujících slokách. Jasně se zde říká, že aṣṭāṅga-yoga není pouhé tělesné cvičení, ale metoda soustředění mysli na podobu Viṣṇua. Před usednutím na āsan, který Bhagavad-gītā rovněž popisuje, je třeba se třikrát denně důkladně vykoupat v čisté či posvátné vodě. Yamunā je jednou z těchto přirozeně čistých řek a každý, kdo se v ní bude třikrát denně koupat, se nepochybně zevně velmi očistí. Nārada Muni tedy Dhruvovi Mahārājovi doporučil, aby se odebral ke břehům Yamuny a podstoupil vnější očistu, což je nedílná součást postupného procesu mystické yogy.

Tato sloka souhrnně popisuje celý jógový systém a zvláště klade důraz na dechová cvičení, která jsou určena k uklidnění mysli. Mysl je od přírody vrtkavá a neustále těká z místa na místo, ale prostřednictvím dechových cvičení ji lze uklidnit. Co však bylo možné před milióny lety, v dobách Dhruvy Mahārāje, dnes neplatí. V současnosti existuje jen jedna metoda uklidnění mysli — upřít ji přímo na lotosové nohy Pána zpíváním svatého jména. Zpíváním mantry Hare Kṛṣṇa se můžeme ihned soustředit na transcendentální zvukovou vibraci a myslet na lotosové nohy Pána. Velmi rychle se pak dostaneme do stavu duchovního tranzu neboli samādhi. Nejvyšší Osobnost Božství se od Svého jména neliší, a proto ten, kdo zpívá Pánova jména, na Pána neustále myslí.

Dhruva Mahārāja dostal od Nārady pokyn meditovat o nejvyšším guruovi, nejvyšším duchovním mistrovi. Kṛṣṇa je nejvyšší duchovní mistr, caitya-guru neboli Nadduše, která sídlí v srdci každého. Pomáhá nám z nitra (viz Bhagavad-gītā) a posílá nám duchovního mistra, který pomáhá zvenčí. Duchovní mistr je vnějším projevem caitya-gurua, duchovního mistra sídlícího v našem srdci.

Postup, jehož pomocí se lze zbavit myšlenek na hmotné věci, se nazývá pratyāhāra — osvobození od všech hmotných myšlenek a zaměstnání. Slovo abhidhyāyet naznačuje, že úspěšná meditace má za předpoklad naprostou soustředěnost mysli. Meditace znamená myslet na Pána v našem nitru. Ať už se toho dosáhne aṣṭāṅga-yogou nebo metodou, kterou śāstry zvláště doporučují pro náš současný věk — neustálým zpíváním svatého jména Pána — v obou případech je konečný cíl stejný: meditovat o Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zde je vysvětleno, jak meditovat o podobě Pána. Neosobní meditace je neautorizovaný moderní výmysl — žádný védský text ji nedoporučuje. Meditace, kterou doporučuje Bhagavad-gītā, musí být mat-paraḥ — “zaměřena na Mne” (na Kṛṣṇu). Veškeré podoby Viṣṇua se vztahují k podobě Pána Kṛṣṇy, neboť Pán Kṛṣṇa je původní Viṣṇu. Existují lidé, kteří se snaží meditovat o neosobním Brahmanu, popisovaném v Bhagavad-gītě slovem avyakta, “neprojevený” nebo “neosobní”. Pán však poznamenává, že cesta neosobní realizace je velice těžká, protože na neosobní rys Pána se nemůže nikdo soustředit. Je třeba se soustředit na Pánovu podobu, jak je zde popsána v souvislosti s meditací Dhruvy Mahārāje. Později se dozvíme, jak Dhruva Mahārāja završil tento druh meditace a dosáhl úspěchu v yoze.

Každý se musí odevzdat někomu nadřízenému. To je neustále přítomný aspekt našeho života. V současnosti se snažíme odevzdat společnosti, národu, rodině, státu či vládě. Odevzdání se tady existuje, ale není dokonalé. Osoba či zřízení, kterému se odevzdáváme, je nedokonalé, stejně jako naše odevzdanost s mnoha vedlejšími motivy. V hmotném světě nikdo neposkytuje dokonalé útočiště a nikdo se nikomu plně neodevzdává, aniž by k tomu byl donucen. Pánovi se však odevzdáváme dobrovolně a s láskou a Pán si také zaslouží veškerou důvěru. Pohled na Jeho překrásnou podobu v plném rozkvětu mládí nás automaticky inspiruje, abychom se Mu odevzdali.

Nāradův popis podoby Pána není výplodem představivosti. Podobu Pána lze realizovat prostřednictvím parampary, učednické posloupnosti. Stoupenci māyāvādské filozofie sice tvrdí, že si musíme podobu Pána vymyslet, ale Nārada Muni nic takového neříká. Jeho popis podoby Pána pochází z autoritativních zdrojů. On sám je autoritou; může cestovat na Vaikuṇṭhaloky a vidět Pána tváří v tvář. Jeho popis tělesných rysů Pána tedy v žádném případě není výmyslem. Malíři v hnutí Hare Kṛṣṇa, kteří ilustrovali naše knihy, dostali o podobě Pána přesné pokyny. Jejich obrazy nejsou imaginární. Popis Pánovy podoby se přenáší učednickou posloupností, tak jako v případě Nārady Muniho. Nārada Muni může Pána vidět a popisovat Jeho tělesné rysy. Jeho popisy jsou tedy zcela věrohodné, a jsou-li znázorněné malbou, nejedná se o malířovu představivost.

Slovo puruṣam je velmi důležité. Pán není nikdy ženského rodu — je vždy muž (puruṣa). Impersonalista, který si představuje ženskou podobu Pána, je na omylu. Pán se samozřejmě, pokud je to třeba, může zjevit i jako žena. Jeho věčné postavení je však puruṣa, neboť původně je osobou mužského rodu. Jeho ženský rys představují bohyně štěstí — Lakṣmī, Rādhārāṇī, Sītā a další. Všechny jsou Jeho oddanými služebnicemi — nejsou Nejvyšší, jak si falešně představují impersonalisté. Pán Kṛṣṇa má ve Své podobě Nārāyaṇa vždy čtyři paže. Tuto čtyřrukou podobu Nārāyaṇa projevil na Kuruovském bitevním poli, když si Arjuna přál vidět Jeho vesmírnou podobu. Někteří oddaní sice tvrdí, že Kṛṣṇa je inkarnací Nārāyaṇa, ale závěry bhāgavatské školy jasně říkají, že Nārāyaṇa je projevem Kṛṣṇy.

Slovo niyatena je velmi důležité. Poukazuje na výše uvedený způsob meditace, který je třeba následovat. O Nejvyšší Osobnosti Božství nemůžeme meditovat podle svých vlastních představ — musíme se řídit autorizovanými śāstrami a osobnostmi. Touto předepsanou metodou se můžeme cvičit v soustředění mysli na Pána, dokud se neustálíme natolik, abychom zůstali v tranzu a mysleli na Pánovu podobu neustále. Slovo eka-bhūtena značí velkou pozornost a soustředěnost. Ten, kdo se dokáže soustředit na popis podoby Pána, nikdy nepoklesne.

Tomuto stavu, ve kterém je mysl naprosto pohroužená do meditace, se říká samādhi, tranz. Toho, kdo je neustále zaměstnán v transcendentální láskyplné službě Pánu, nemůže od meditace o zde popsané Pánově podobě nic odvést. Arcana-mārga, cesta oddanosti neboli uctívání Božstev v chrámu podle pravidel Pāñcarātry je dokonalý způsob, jak na Pána neustále myslet — to je samādhi neboli tranz. Budeme-li postupovat tímto způsobem, nikdy se neodchýlíme od služby Pánu a naplníme poslání lidského života.

V tomto vesmíru existuje planeta Siddhaloka, jejíž obyvatelé jsou od přírody obdařeni osmi jógovými dokonalostmi — mohou se stát menšími než nejmenší, lehčími než nejlehčí, většími než největší, mohou ihned dostat vše, co si přejí, dokáží dokonce stvořit planetu a podobně. To jsou některé z jógových dokonalostí. Laghimā-siddhi, očistný proces, pomocí něhož se člověk může stát lehčím než nejlehčí, umožňuje obyvatelům Siddhaloky cestovat po nebi bez pomoci letadel či vzducholodí. Nārada Muni zde Dhruvovi Mahārājovi říká, že bude-li meditovat o transcendentální podobě Pána a zároveň odříkávat mantru, získá během sedmi dnů takovou dokonalost, že bude moci tyto bytosti, které létají po nebi, vidět na vlastní oči. Nārada Muni použil slova japaḥ, které naznačuje, že tato mantra je velmi důvěrná. Někdo se samozřejmě může zeptat, proč se tato mantra uvádí ve Śrīmad-Bhāgavatamu, když je tak důvěrná. Odpovědí je, že zveřejněnou mantru můžeme získat kdekoliv, ale svůj účinek má jedině tehdy, když ji obdržíme od duchovního mistra v učednické posloupnosti. Autoritativní zdroje praví, že mantra, která nebyla získána prostřednictvím duchovní posloupnosti, nemá žádný účinek.

Dalším důležitým bodem této sloky je, že meditaci musí doprovázet recitace mantry. V tomto věku je nejsnadnějším způsobem meditace zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Kdo zpívá mantru Hare Kṛṣṇa, vnímá podobu Kṛṣṇy, Rāmy a Jejich energií — to je dokonalé stádium tranzu. Při pronášení Hare Kṛṣṇa mantry se nemáme uměle snažit spatřit podobu Pána. Tomu, kdo zpívá bez přestupků, se Kṛṣṇa automaticky zjeví před očima. Je třeba se soustředit na naslouchání vibraci a Pán se zjeví automaticky, bez našeho zvláštního úsilí.

Oṁ namo bhagavate vāsudevāya je dvādaśākṣara-mantra. Je to mantra, kterou zpívají vaiṣṇavové, a začíná praṇavou, oṁkārou, kterou mohou pronášet jen brāhmaṇové. Dhruva Mahārāja se narodil jako kṣatriya a ihned se Nāradovi Munimu přiznal, že nemůže přijmout jeho pokyn ohledně odříkání a mentální vyrovnanosti, což je záležitostí brāhmaṇů. Nārada však Dhruvu Mahārāje zasvětil do recitace praṇava oṁkāry, přestože nebyl brāhmaṇa, ale kṣatriya. To je velice důležitý bod. V Indii je mnoho kastovních brāhmaṇů, kteří nesouhlasí s tím, aby praṇava mantru recitoval člověk, který se nenarodil v bráhmanské rodině. Z Nāradova postoje je však zřejmé, že praṇava mantru může recitovat kdokoliv, pokud byl zasvěcený do vaiṣṇavské mantry a následuje vaiṣṇavská pravidla uctívání Božstev. V Bhagavad-gītě Pán Osobně říká, že na povýšení na nejvyšší úroveň a návrat zpátky domů, zpátky k Bohu, má nárok každý — i ten sebepokleslejší člověk, pokud je náležitě zaměstnán v uctívání.

Předepsaná pravidla, o kterých zde Nārada Muni mluví, říkají, že mantru je třeba přijmout od autorizovaného duchovního mistra, který ji žákovi pošeptá do pravého ucha. Odříkávání mantry se navíc musí konat v přítomnosti Božstev, fyzické podoby Pána. Když se Pán zjeví, nejedná se již pochopitelně o fyzickou podobu. Ve styku s ohněm přestává být železo železem a stává se ohněm. Stejně tak Božstva mohou být zhotovena z jakéhokoliv materiálu — dřeva, kamene, kovu, drahokamů, mohou být namalována, a dokonce mohou být jen v mysli. Vždy je to však autorizovaná, duchovní, transcendentální podoba Pána. Mantru je nutné nejen přijmout od pravého duchovního mistra, jako je Nārada Muni nebo jeho představitel v učednické posloupnosti, ale také ji recitovat. A nejen to, ale také je třeba obětovat pokrmy, které jsou v dané části světa dostupné, s ohledem na čas a vhodnost.

Metoda uctívání — zpívání mantry a zhotovení a instalace podob Pána — není stereotypní a všude stejná. Tento verš výslovně uvádí, že je třeba vždy vzít v úvahu čas, místo a dostupné možnosti. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se šíří po celém světě a v různých střediscích také instalujeme Božstva. Někdy nás na základě svých smyšlenek domýšliví indičtí přátelé kritizují: “Tohle jste udělali špatně,” “Takhle se to nemá dělat,” a podobně. Zapomínají však na tento pokyn Nārady Muniho jednomu z největších vaiṣṇavů, Dhruvovi Mahārājovi, že je nutné vzít v úvahu čas, místo a okolnosti. Co je vhodné v Indii, nemusí být vhodné na Západě. Ti, kdo nejsou v posloupnosti ācāryů a nemají žádné poznání o tom, jak má ācārya jednat, bezdůvodně kritizují činnosti ISKCONu za hranicemi Indie. Tito kritici nejsou ve skutečnosti schopni sami nic udělat pro rozšíření vědomí Kṛṣṇy. Když se někdo rozhodne jít kázat, vezme na sebe veškeré riziko a uváží příslušné místo a čas, může přitom dojít ke změnám v uctívání, ale to podle śāster není vůbec na závadu. Velký ācārya v učednické posloupnosti Rāmānuja-sampradāyi Śrīmad Vīrarāghava Ācārya ve svých komentářích píše, že caṇḍālové, kteří jsou na nižší úrovni než śūdrové, mohou být za určitých okolností také zasvěceni. Abychom z nich mohli učinit vaiṣṇavy, je občas nutné pozměnit formality.

Pán Caitanya Mahāprabhu doporučil, aby se Jeho jméno zpívalo v každém koutě světa. Jak by to bylo možné bez kázání? Pán Caitanya Mahāprabhu učí bhāgavata-dharmu a zvláště doporučuje kṛṣṇa-kathā, poselství Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu. Nabádá ty, kdo se narodili v Indii, aby se ujali kazatelské činnosti a činili druhým dobro (para-upakāra) tím, že Pánovo poselství předají ostatním obyvatelům světa. “Ostatní obyvatelé světa” nejsou jen ti, kdo vypadají přesně jako indičtí brāhmaṇové a kṣatriyové nebo jako kastovní brāhmaṇové, kteří se považují za brāhmaṇy jen proto, že se narodili v bráhmanských rodinách. Domněnka, že být stoupencem vaiṣṇavismu je výhradním právem Indů a hinduistů, je mylná. Je třeba kázat takovým způsobem, aby se každý mohl dostat do styku s vaiṣṇavismem. To je smyslem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Hnutí Hare Kṛṣṇa může být volně šířeno i mezi lidmi z rodin caṇḍālů, mlecchů a yavanů. I v Indii totéž vyhlásil Śrīla Sanātana Gosvāmī ve své knize Hari-bhakti-vilāsa, což je smṛti a autorizovaný védský průvodce vaiṣṇavů v jejich denních činnostech. Sanātana Gosvāmī říká, že stejně jako lze přeměnit zvonovinu ve zlato smícháním se rtutí, lze autorizovanou metodou dīkṣi neboli zasvěcení změnit každého ve vaiṣṇavu. Zasvěcení je třeba přijmout od pravého duchovního mistra, který patří do uznané posloupnosti a je zmocněný předchozím duchovním mistrem. To se nazývá dīkṣā-vidhāna. V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa říká: vyapāśritya — je třeba přijmout duchovního mistra. Tak je možné celý svět přivést k vědomí Kṛṣṇy.

Zde je konkrétní zmínka o tom, že Pán má nesmírně rád lístky tulasī. V každém chrámu a středisku by měli oddaní dbát na to, aby lístky tulasī byly vždy k dispozici. Během šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy v západních zemích jsme zpočátku byli velice nešťastní, jelikož jsme nemohli lístky tulasī nikde sehnat. Jsme proto velmi zavázáni naší žákyni, Śrīmatī Govindě dāsī, která věnovala velkou péči tomu, aby vypěstovala rostlinky tulasī ze semen, a milostí Kṛṣṇy se jí to podařilo. Nyní rostou keříky tulasī téměř ve všech střediscích našeho hnutí.

Při uctívání Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou lístky tulasī velmi důležité. Slovo salilaiḥ znamená “vodou”. Dhruva Mahārāja samozřejmě uctíval na břehu Yamuny. Yamunā a Ganga jsou posvátné řeky a někteří oddaní v Indii považují jejich vodu za jedinou vhodnou pro uctívání Božstev. Slova deśa-kāla však znamenají “s ohledem na místo a čas”. V západních zemích Yamunā ani Ganga neteče a posvátná voda z těchto řek tam není k dispozici. Je nutné se proto uctívání arcā vzdát? Ne — slovo salilaiḥ se vztahuje na jakoukoliv dostupnou vodu, která však musí být velmi čistá a získaná čistým způsobem. Takovou vodu lze použít. Květinové girlandy, ovoce, zelenina a jiné věci potřebné k uctívání se volí podle jejich dostupnosti v příslušné zemi. Pro uspokojení Pána jsou velmi důležité lístky tulasī, a proto, pokud je to jen trochu možné, by se měly připravit podmínky pro pěstování tulasī. Dhruva Mahārāja dostal radu, aby Pánovi nabízel lesní plody a květy. V Bhagavad-gītě Kṛṣṇa říká, že přijímá ovoce, zeleninu, květiny a podobně. Pánu Vāsudevovi nelze obětovat nic než to, co zde předepisuje velká autorita Nārada Muni. Božstvu se nesmí obětovat věci podle vlastních představ. Ovoce i zelenina je dostupná kdekoliv ve vesmíru, a proto je třeba na tuto maličkost velmi pozorně dbát.

Oddaný by měl kromě meditace o Pánově podobě a recitace mantry, do které ho zasvětil duchovní mistr, uctívat i Pánovu podobu. Uctívání podoby Pána je nezbytné. Impersonalisté se snaží meditovat o něčem neosobním a uctívat to, což je zbytečně obtížné a navíc velice nejisté. Jejich způsob uctívání Pána a meditace se nedoporučuje. Dhruva Mahārāja dostal radu, aby uctíval hliněnou podobu Pána, neboť v džungli (pokud není možné mít podobu z kovu, dřeva či kamene) je nejlepší vytvořit Božstvo z hlíny a vody a uctívat Pána v této podobě. Oddaný si také nemusí dělat starosti s vařením — má Božstvu obětovat lesní plody nebo ovoce a zeleninu dostupnou ve městě a spokojit se s přijímáním této potravy. Neměl by dychtit po labužnických pochoutkách. Pokud je to však možné, Božstvu se obětují samozřejmě ty nejlepší pokrmy z ovoce a zeleniny, vařené či syrové. Důležité je, že oddaný má být usměrněný (mita-bhuk). To je jedna z jeho předností. Nemá si přát uspokojovat jazyk určitým pokrmem, ale spokojit se s jakýmkoliv prasādam, které mu Pán ze Své milosti ponechá.

Oddaná služba zahrnuje devět předepsaných činností: naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, sloužení, obětování všeho Božstvu a podobně. Dhruva Mahārāja měl nejen meditovat o Pánově podobě, ale také myslet na transcendentální zábavy Pána v Jeho různých inkarnacích. Māyāvādští filozofové považují inkarnace Pána za rovnocenné obyčejným živým bytostem. To je však velký omyl. Skutky vykonané inkarnacemi Nejvyšší Osobnosti Božství nejsou nikdy vynuceny hmotnou přírodou. Slovo svecchā znamená, že se Pán zjevuje ze Své vlastní svrchované vůle. Podmíněná duše musí přijmout určité tělo na základě své karmy — dostává je od hmotné přírody pod dohledem Nejvyššího Pána. Pán se však těmto zákonům podrobovat nemusí. Zjevuje se kdy chce a kde chce prostřednictvím Své vnitřní energie. To je rozdíl mezi podmíněnou duší a Nejvyšším Pánem. Podmíněná duše přijímá určité tělo, napříkad prasečí, na základě své činnosti a rozhodnutí vyšší autority, hmotné přírody. Podoba kance, kterou v inkarnaci Varāhy přijímá Pán Kṛṣṇa, se však naprosto liší od podoby obyčejného prasete v tomto světě. Obrovská podoba Varāha-avatāra nemá v tomto světě obdoby a Jeho zjevení a odchod jsou pro nás nepředstavitelné. V Bhagavad-gītě je jasně řečeno, že Pán se zjevuje působením Své vnitřní energie za účelem ochrany oddaných a potrestání bezbožných. Oddaný má mít vždy na paměti, že Kṛṣṇa nikdy nepřichází jako obyčejný člověk nebo zvíře. Varāha-mūrti, inkarnace koně, inkarnace želvy — to vše jsou projevy Jeho vnitřní energie. V Brahma-saṁhitě je řečeno: ānanda-cinmaya-rasa-pratibhāvitābhiḥ — nikdo by se neměl mylně domnívat, že zjevení Pána v lidské či zvířecí podobě je totéž jako zrození obyčejné podmíněné duše, kterou zákony přírody nutí přijmout podobu zvířete, člověka nebo poloboha. Takovým uvažováním se člověk dopouští velkého přestupku. Pán Caitanya Mahāprabhu odsoudil stoupence māyāvādského učení právě proto, že urážejí Nejvyšší Osobnost Božství, neboť považují Pána a podmíněné živé bytosti za stejné po všech stránkách.

Dhruva dostal od Nārady radu, aby meditoval o zábavách Pána. Meditace o zábavách Pána je stejně účinná jako soustředění mysli na Pánovu podobu a na stejné úrovni je i zpívání různých jmen Pána, jako Hari, Govinda a Nārāyaṇa. Pro náš věk śāstry zvláště doporučují zpívání Hare Kṛṣṇa mantry: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Není-li možné uctívat Pánovy podoby se všemi předměty určenými k uctívání, můžeme na Jeho podobu myslet. V mysli můžeme obětovat všechno, co śāstry doporučují: květiny, dřeň ze santálového dřeva (candana), lasturu, slunečník, vějíř a cāmaru. Během meditativního obětování můžeme pronášet mantru “oṁ namo bhagavate vāsudevāya”. Když postrádáme předměty potřebné k uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství, můžeme podobu Pána uctívat prostřednictvím mantry, jelikož mantra se od Nejvyšší Osobnosti Božství neliší. Tuto skutečnost ilustruje příběh z Bhakti-rasāmṛta-sindhu neboli Nektaru oddanosti o brāhmaṇovi, který Pána uctíval v mysli. Nemáme-li potřebné věci, můžeme je prostřednictvím mantry obětovat Božstvu v mysli. Tak jednoduché a přitom účinné jsou prostředky oddané služby.

Oddaná služba je natolik mocná, že ten, kdo ji vykonává, může od Nejvyšší Osobnosti Božství získat jako požehnání cokoliv. Podmíněné duše jsou příliš připoutané k hmotnému světu, a od náboženských obřadů si proto slibují hmotný prospěch, známý jako dharma a artha.

Podle cílů různých lidí existují různé úrovně dokonalosti. Většina lidí jsou karmī, kteří za nejvyšší dokonalost považují smyslový požitek. Na vyšší úrovni se nacházejí jñānī, hledající vysvobození z hmotného zapletení, a ještě pokročilejší jsou yogīni, kteří meditují o lotosových nohách Nejvyšší Osobnosti Božství. Nad těmito všemi stojí oddaní, kteří se věnují transcendentální láskyplné službě Pánu a setrvávají na nejvyšší úrovni extáze.

Dhruva Mahārāja dostává radu, že pokud nechce smyslový požitek, má se přímo věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu. Cesta apavargy, osvobození, začíná stádiem zvaným mokṣa. V tomto verši se zvláště uvádí slovo vimuktaye, “k osvobození”. Cestování na vyšší planetární systémy v tomto hmotném světě za účelem lepšího smyslového požitku může zprostředkovat hmotné štěstí, ale skutečná mokṣa, osvobození, se s žádnou takovou touhou neslučuje. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je to potvrzeno slovy anyābhilāṣitā-śūnyam, “bez touhy po hmotném smyslovém požitku”. Pro ty, kdo se stále snaží užívat si hmotného života na různých planetách či úrovních, se stádium osvobození v bhakti-yoze nedoporučuje. Jen ti, kdo se zcela zbavili znečištění smyslového požitku, mohou provozovat bhakti-yogu neboli oddanou službu velice čistým způsobem. Činnosti na cestě apavargy až po dharmu, arthu a kāmu slouží k uspokojování smyslů, ale úroveň neosobního osvobození, mokṣa, se vyznačuje touhou po splynutí s Nejvyšším. To je však také forma smyslového požitku. Když ovšem překonáme stádium osvobození, okamžitě se stáváme společníky Pána a máme možnost Mu poskytovat transcendentální láskyplnou službu. Tomuto osvobození se říká vimukti a Nārada Muni doporučuje, aby se ten, kdo ho chce dosáhnout, zapojil přímo do oddané služby.

Náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a (pro někoho) osvobození jsou čtyři stádia pokroku lidské civilizace. Nārada Muni se krále neptal na jeho osvobození, ale jen na řízení státu, které má zajistit pokrok náboženského života, ekonomiky a smyslového požitku. Ti, kdo se věnují těmto činnostem, se o osvobození nezajímají, a proto se o něm Nārada králi nezmiňoval. Osvobození přitahuje jen ty, kdo již ztratili zájem o náboženské obřady, hospodářský rozvoj a uspokojování smyslů.

V této sloce jsou jistá specifická slova, která je třeba správně pochopit. Král řekl, že z přílišné závislosti na své manželce ztratil veškerý soucit. Tak skončí člověk, který propadne ženám. Král měl dvě manželky: první se jmenovala Sunīti a druhá Suruci. Přílišná náklonnost k Suruci mu zabránila projevit vůči Dhruvovi Mahārājovi svůj cit. Proto se Dhruva rozhodl opustit domov, aby podstoupil askezi. Král měl stejně jako každý otec svého syna rád, ale jeho připoutanost k Suruci tuto lásku oslabila. Teď lituje, že Dhruvu Mahārāje i jeho matku Sunīti vlastně vyhnal. Dhruva Mahārāja odešel do lesa a Sunīti král opomíjel do té míry, že se to téměř rovnalo vyhnanství. Nyní se hluboce stydí, neboť otec nesmí vyhnat či zanedbávat svou manželku a děti, a Dhruvovi bylo pouhých pět let. Má výčitky svědomí a jeho obličej vypadá, jako by vyschl. Manu-smṛti otci zakazuje, aby ženu a děti opustil, kromě výjimečných případů, kdy žena a děti nenásledují pravidla rodinného života a jsou neposlušní. To se ovšem nevztahuje na Dhruvu Mahārāje, neboť ten se choval velmi způsobně a poslušně a navíc byl velký oddaný. Takovou osobu nelze zanedbávat, a přesto byl král nucen ho vyhnat. Nyní toho hluboce lituje.

Můžeme se divit, jak je možné, že velcí světci a oddaní mohou jít do lesa a věnovat se tam oddané službě a meditaci, aniž by se o ně někdo staral. Významná autorita, mudrc Nārada Muni, zde vysvětluje, že takové osoby chrání přímo Nejvyšší Osobnost Božství. Odevzdaná duše má naprostou důvěru v Pánovu ochranu, ať se nachází kdekoliv — nikdy není sama a bez ochrany. Tomuto postoji se říká śaraṇāgati. Otec Dhruvy Mahārāje s úzkostí myslel na svého pětiletého syna, jak je sám v džungli. Nārada Muni ho však uklidnil: “Ani nevíš, jaký vliv má tvůj syn.” Ten, kdo se věnuje oddané službě, kdekoliv v tomto vesmíru, není nikdy bez ochrany.

Nārada Muni v tomto verši o Dhruvovi Mahārājovi říká, že je prabhu, což je oslovení, které se také vztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství. Duchovní mistr je někdy oslovován jako Prabhupāda. Prabhu znamená “Nejvyšší Osobnost Božství” a pāda je “postavení”. Vaiṣṇavská filozofie učí, že duchovní mistr je v postavení Nejvyšší Osobnosti Božství — je autorizovaným zástupcem Pána. Dhruva Mahārāja je významným ācāryou vaiṣṇavské školy, a proto je zde také označený jako prabhu. Prabhu, stejně jako svāmī, znamená rovněž “pán smyslů”. Další důležité slovo je suduṣkaram — “velmi obtížné vykonat”. Jakého úkolu se Dhruva Mahārāja ujal? Uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství je nejtěžší úkol v životě a Dhruva Mahārāja to dokázal. Musíme mít na paměti, že Dhruva Mahārāja nebyl nestálý — byl odhodlaný vykonat svoji službu a pak se vrátit. Každý oddaný by měl být odhodlaný v tomto životě uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, a tak se vrátit zpátky domů, zpátky k Bohu. To je dokonalost nejvyššího životního poslání.

Důležitým sdělením tohoto verše je, že Dhruva Mahārāja jednal přesně podle rady svého duchovního mistra, velkého mudrce Nārady. I Śrīla Viśvanātha Cakravartī říká, že chceme-li být úspěšní v našem snažení o návrat k Bohu, musíme vzít pokyny duchovního mistra velmi vážně a jednat podle nich. To je cesta dokonalosti. Jestliže budeme následovat pokyny, které nám dal duchovní mistr, nemusíme mít ohledně dosažení dokonalosti obavy. Naší jedinou starostí by mělo být, jak splnit nařízení duchovního mistra. Duchovní mistr je zkušený v udělování osobních pokynů každému žákovi, a pokud je žák splní, jeho úspěch je zaručený.

Kapittha je květina, které se v Indii lidově říká kayeta—v angličtině (ani v češtině) pro ni neexistuje název. Její plody lidé obvykle nejedí — živí se jimi opice v lese. Dhruva Mahārāja však tyto plody přijímal; nehodoval na nich, ale pouze udržoval tělo a duši pohromadě. Tělo potřebuje potravu, ale oddaný by neměl jíst pro smyslový požitek, pro uspokojení jazyka. Bhagavad-gītā říká, že máme přijímat tolik potravy, kolik je bezpodmínečně nutné pro udržení těla v dobrém stavu, ale nemáme jíst přepychově. Dhruva Mahārāja svou příkladnou askezí učí, jak vykonávat oddanou službu. Dhruva Mahārāja je ācārya a naší povinností je pozorně se seznámit se způsobem jeho oddané služby. Jeho přísný život bude popsán v následujících slokách. Musíme mít vždy na paměti, že stát se opravdovým oddaným Pána není snadné, ale v tomto věku je to milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua velmi ulehčené. Pokud však nenásledujeme ani jednoduchá pravidla, která Pán Caitanya doporučil, jak potom můžeme očekávat, že budeme úspěšně vykonávat své povinnosti v oddané službě? V tomto věku se nemůžeme podrobit stejné askezi jako Dhruva Mahārāja, ale principy musíme následovat. Nesmíme zanedbávat usměrňující zásady, které nám dal duchovní mistr, neboť podmíněné duši usnadňují celý proces. Členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy se vyhýbají čtyřem zakázaným činnostem, zpívají šestnáct kol a místo uspokojování jazyka různými lahůdkami přijímají Pánovo prasādam. Toto pravidlo neznamená, že když se postíme my, Pán se musí postit také. Naopak — nabízíme Mu vždy co nejlahodnější pokrmy. Nesmí se to ovšem stát záminkou pro uspokojování vlastního jazyka. Pokud je to možné, je třeba přijímat jednoduchou stravu, jen abychom udrželi tělo a duši pohromadě a mohli oddaně sloužit.

Musíme mít neustále na paměti, že naše postavení je ve srovnání s postavením Dhruvy Mahārāje zcela nepatrné. To, co za účelem seberealizace prováděl Dhruva Mahārāja, bychom nedokázali; nemáme k tomu ani ty nejmenší předpoklady. Milostí Pána Caitanyi však máme vše ulehčené. Měli bychom si tedy alespoň pamatovat, že zanedbáním svých předepsaných povinností v oddané službě úspěchu nedosáhneme. Naší povinností je kráčet ve stopách Dhruvy Mahārāje, který byl velice odhodlaný. Musíme být také odhodláni dovršit své povinnosti v oddané službě ještě v tomto životě a nečekat na příští.

Zde je jasně popsána podstata jógové meditace. Je třeba soustředit mysl na podobu Nejvyšší Osobnosti Božství a neuchylovat se k žádnému jinému cíli. Není pravda, že se můžeme soustředit na nějaký neosobní cíl a meditovat o něm. Bhagavad-gītā vysvětluje, že snažit se o něco takového je pouhá ztráta času a příčina zbytečných nesnází.

Významné je zde slovo brahma. Brahman označuje toho, kdo je nejen největší, ale současně se dokáže i neomezeně rozšiřovat. Jak mohl Dhruva Mahārāja zajmout Brahman ve svém srdci? Na tuto otázku velice pěkně odpověděl Jīva Gosvāmī. Říká, že Nejvyšší Pán je příčinou Brahmanu, neboť vzhledem k tomu, že obsahuje všechno hmotné i duchovní, neexistuje nic, co by Jej přesahovalo. I v Bhagavad-gītě o Sobě Nejvyšší Pán říká: “Já jsem základ Brahmanu.” Mnozí lidé, a zvláště přívrženci māyāvādské filozofie, se domnívají, že Brahman je nejvyšší, všeprostupující podstata. Tento verš i další védské texty, jako například Bhagavad-gītā, však říkají, že původním místem spočinutí Brahmanu je Nejvyšší Osobnost Božství, podobně jako je Slunce původním místem spočinutí slunečních paprsků. Śrīla Jīva Gosvāmī proto říká, že Pánova transcendentální podoba je semenem veškeré velikosti, a proto je Pán Nejvyšší Brahman. Jelikož Dhruva Mahārāja měl ve svém srdci Nejvyšší Brahman, stal se těžším než nejtěžší, a všechny tři hmotné světy i duchovní svět se následkem toho začaly otřásat.

Souhrn hmotného stvoření, mahat-tattva, představuje konečnou mez všech vesmírů se všemi jejich živými bytostmi. Brahman je útočiště mahat-tattvy a zahrnuje vše hmotné i duchovní. V této souvislosti je řečeno, že Nejvyšší Brahman, Osobnost Božství, je vládcem pradhāny i puruṣi. Pradhāna je subtilní látka, podobně jako éter, a puruṣa je duchovní jiskra, individuální bytost, která je zapletená v této subtilní hmotné existenci. V Bhagavad-gītě se tyto složky nazývají parā-prakṛti a aparā-prakṛti, přičemž Kṛṣṇa je vládcem obou prakṛti, tedy pradhāny i puruṣi. Védské hymny popisují Nejvyšší Brahman také slovy antaḥ-praviṣṭaḥ śāstā, což se vztahuje na skutečnost, že Nejvyšší Osobnost Božství vládne nad vším a vstupuje do všeho. Brahma-saṁhitā (5.35) to potvrzuje: aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham — Pán vstupuje nejen do každého vesmíru, ale i do každého atomu. V Bhagavad-gītě (10.42) Kṛṣṇa také říká: viṣṭabhyāham idaṁ kṛtsnam — Nejvyšší Pán ovládá vše tím, že do všeho vstupuje. Dhruva Mahārāja byl v neustálém styku s Nejvyšším Pánem ve svém srdci, a tímto způsobem dosáhl toho, že byl stejně mocný jako Brahman, nejtěžší z nejtěžších. Celý vesmír se proto začal třást. Z toho vyplývá, že ten, kdo je neustále soustředěn na transcendentální podobu Kṛṣṇy v srdci, dokáže svými činnostmi snadno ohromit celý svět. Bhagavad-gītā (6.47) potvrzuje, že to je dokonalost yogy. Yoginām api sarveṣām — bhakti-yogī, který v srdci stále myslí na Kṛṣṇu a neustále se zaměstnává v Jeho láskyplné transcendentální službě, je nejlepší ze všech yogīnů. Běžní yogīni mohou předvádět neobyčejné hmotné činnosti, známé jako aṣṭa-siddhi (osm jógových dokonalostí), ale čistý oddaný Pána tyto dokonalosti předčí, neboť svými činnostmi dokáže pohnout vesmírem.

Slovo pārthivārbhakaḥ, “syn krále”, je zde nesmírně důležité. Když byl Dhruva Mahārāja doma, nebylo mu dovoleno sedět na otcově klíně, přestože byl syn krále. Nyní však udělal takový pokrok v seberealizaci neboli oddané službě, že tlakem svého palce u nohy stlačil celou Zemi. To je rozdíl mezi obyčejným vědomím a vědomím Kṛṣṇy. Člověk s obyčejným vědomím, i když je syn krále, si musí nechat líbit, že mu vlastní otec něco odepře, ale pokud v srdci plně rozvine své vědomí Kṛṣṇy, dokáže palcem u nohy stlačit celou Zemi.

Je nemístné namítat: “Jak mohl Dhruva Mahārāja, který nesměl ani na otcův klín, stlačit celou Zemi?” Tato námitka nesvědčí o velké vzdělanosti a moudří ji nazývají logikou nagna-mātṛkā — podle ní by měla matka, která chodila jako dítě nahá, chodit nahá i v dospělosti. Nevlastní matka Dhruvy Mahārāje nejspíš uvažovala podobně: “Jak by Dhruva, kterému jsem nedovolila vylézt ani na otcův klín, mohl dokázat něco tak úžasného jako stlačit Zemi?” Asi nevěřila vlastním uším, když se doslechla, že Dhruva Mahārāja svou neochvějnou meditací o Nejvyšší Osobnosti Božství sídlící v srdci dokázal stlačit Zemi stejně, jako slon ponoří člun, na který vstoupí.

Když stovky lidí sedí v letadle letícím rychlostí tisíců kilometrů za hodinu, všichni sdílejí sílu a rychlost letadla, přestože sami zůstávají individuálními jednotkami. Podobně když se individuální energie zapojí do služby celkové energie, sdílí sílu celkové energie. V předchozím verši se hovořilo o tom, jak se Dhruva Mahārāja díky svému duchovnímu pokroku téměř vyrovnal souhrnu veškeré tíže, a proto stlačoval celou Zemi. Navíc se jeho individuální tělo prostřednictvím této duchovní síly stalo vesmírným tělem. Když tedy uzavřel všechny otvory svého individuálního těla, aby upřeně soustředil mysl na Nejvyšší Osobnost Božství, všechny individuální jednotky ve vesmíru — to znamená veškeré živé bytosti včetně velkých polobohů — se začaly dusit. Protože nikdo nevěděl, co se děje, všichni se uchýlili k Nejvyšší Osobnosti Božství.

To, že Dhruva Mahārāja uzavřením svých tělesných otvorů zablokoval dýchání celého vesmíru, naznačuje, že oddaný může svou osobní oddanou službou ovlivnit všechny lidi, aby se stali oddanými Pána. Jediný čistý oddaný s čistým vědomím Kṛṣṇy dokáže změnit vědomí celého světa na vědomí Kṛṣṇy. Příklad Dhruvy Mahārāje tuto skutečnost jasně ilustruje.

Vliv Dhruvy Mahārāje, získaný vykonáváním oddané služby Pánu, pocítili dokonce i polobozi, kteří předtím nic podobného nezažili. Dhruva Mahārāja zadržel dech, a následkem toho přestal dýchat celý vesmír. O tom, že hmotné bytosti nemohou dýchat, zatímco duchovní bytosti mohou, rozhoduje vůle Nejvyšší Osobnosti Božství. Hmotné bytosti jsou výtvory Pánovy vnější energie, kdežto duchovní bytosti jsou výtvory Jeho vnitřní energie. Pán vládne oběma druhům bytostí a polobozi za Ním přišli, aby zjistili, proč se všichni začali dusit. Konečným řešením všech problémů tohoto hmotného světa je uchýlit se k Nejvyššímu Pánu. V duchovním světě problémy neexistují, ale hmotný svět je jich plný. Pán vládne oběma světům — hmotnému i duchovnímu — a v těžkých situacích je tedy nejlepší obracet se na Něho. Oddaní Pána proto nemají v tomto hmotném světě žádné problémy. Viśvaṁ pūrṇa-sukhāyate (Caitanya-candrāmṛta) — oddaní nemají problémy, protože se zcela odevzdali Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaný ví, jak vše využít v transcendentální láskyplné službě Pánu, a proto je pro něj vše na světě velice příjemné.

Přívrženci māyāvādské filozofie mylně interpretují jedno slovo z tohoto verše, saṅgatātmā. Říkají, že vlastní já Dhruvy Mahārāje splynulo s Nejvyšší Osobností Božství. Māyāvādští filozofové chtějí pomocí tohoto slova dokázat, že individuální duše splyne s Nadduší a poté ztratí svoji individuální existenci. Zde však Nejvyšší Pán jasně říká, že Dhruva Mahārāja byl natolik pohroužený v myšlenkách na Nejvyšší Osobnost Božství, že Samotný Pán, vesmírné vědomí, k němu byl přitahován. Aby potěšil polobohy, Sám chtěl jít za Dhruvou a přimět ho, aby ukončil svou přísnou askezi. Pánova slova nijak nepodporují závěry māyāvādských filozofů, že individuální duše splývá s Nadduší. Nejvyšší Pán, Nadduše, měl místo toho v úmyslu ukončit velkou askezi Dhruvy Mahārāje.

Uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, znamená uspokojit všechny, podobně jako zaléváním kořene stromu uspokojujeme každou větev a list. Upoutat pozornost Nejvyššího Pána znamená upoutat pozornost celého vesmíru, neboť Kṛṣṇa je svrchovanou příčinou vesmíru. Polobozi měli strach, že se udusí, ale Pán je ujistil, že Dhruva Mahārāja je Jeho velký oddaný a nemá v úmyslu zničit život ve vesmíru. Oddaný nikdy nezávidí druhým živým bytostem.