V tomto verši se popisuje bohatství vesmírné podoby Pána. Je řečeno, že Jeho ústa jsou zdrojem různých hlasů a jejich vládnoucím božstvem je polobůh ohně. Jeho kůže a šest dalších pokryvů Jeho těla jsou místa, ze kterých se projevuje sedm druhů védských hymnů jako je Gāyatrī. Gāyatrī je počátkem všech védských manter a je vysvětlena v prvním dílu Śrīmad-Bhāgavatamu. Jelikož zdrojem všeho jsou různé části vesmírné podoby Pána a jelikož podoba Pána je transcendentální hmotnému stvoření, musíme chápat, že hlas, jazyk, kůži atd. má Pán i ve Své transcendentální podobě. Hmotný hlas nebo energie, která se podílí na přijímání potravy, vznikají původně z Pána a jsou pouze převrácenými odrazy původního zdroje. Transcendentální svět nepostrádá duchovní rozmanitost. V duchovním světě jsou všechny zvrácené podoby hmotné rozmanitosti plně zastoupeny ve své původní duchovní podobě. Jediný rozdíl je ten, že hmotné projevy jsou znečištěny třemi kvalitami hmotné přírody, zatímco všechny energie v duchovním světě jsou čisté, protože jsou zaměstnány v čisté transcendentální láskyplné službě Pánu. V duchovním světě je Pán vznešeným uživatelem všeho a všechny živé bytosti tam jsou zaměstnány v Jeho transcendentální láskyplné službě bez jakéhokoliv znečištění kvalitami hmotné přírody. Činnosti v duchovním světě jsou prosté jakýchkoliv nedostatků hmotného světa, ale to rozhodně neznamená, že na duchovní úrovni je neosobní prázdno, jak prohlašují impersonalisté. Oddaná služba je definována v Nārada-pañcarātře následujícím způsobem:

Jelikož všechny smysly pocházejí z Pána, zdroje smyslů, jejich činnosti v hmotném světě mají být očištěny zapojením do oddané služby. Dokonalosti života můžeme dosáhnout jednoduše tím, že očistíme své současné hmotné činnosti. Očištění začíná v okamžiku, kdy se přestaneme ztotožňovat s různými vnějšími označeními. Každá živá bytost někomu slouží—buď sobě nebo rodině, společnosti, zemi atd. — ale všechny tyto služby se bohužel zakládají na hmotné připoutanosti. Připoutanost k hmotným vztahům lze jednoduše zaměnit za službu Pánu, a tak automaticky začne postupné osvobozování se od hmotných pout. Oddanou službou je tedy možné dosáhnout osvobození snadněji než jakoukoliv jinou metodou. I v Bhagavad-gītě (12.5) je řečeno, že je-li někdo poután k neosobním pojetím, čeká ho mnoho těžkostí: kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām.

Slovo tīrthānām se někdy překládá ve významu “poutní místo”, ale Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že označuje “přijímání védského transcendentálního poznání”. Jako tīrthové jsou známí také šiřitelé védského poznání.

Vzduch je zprostředkovatelem pohybu všech planet, a proto oběti, které umožňují povýšení na nebeské planety, tvoří povrch Pánova těla a jsou přirozeně původem všech příznivých možností.

Naleštěné nehty Pána vydávají elektřinu a mraky spočívají na vlasech a chlupech na Jeho hlavě. Z Jeho Osoby tedy vznikají veškeré životní nezbytnosti, a Vedy proto potvrzují, že On je zdrojem všeho. Pán je nejvyšší příčina všech příčin.

Tento důležitý verš Śrīmad-Bhāgavatamu je potvrzen a krásně objasněn v Bhagavad-gītě (10.41-42):

Existuje mnoho mocných králů, vůdců, učenců, vědců, umělců, inženýrů, vynálezců, objevitelů, archeologů, průmyslníků, politiků, ekonomů, obchodních magnátů a mnoho ještě mocnějších božstev neboli polobohů jako je Brahmā, Śiva, Indra, Candra, Sūrya, Varuṇa a Marut, kteří se v různých postaveních starají o správný chod vesmírných záležitostí a všichni jsou různými mocnými částmi Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa je otcem všech živých bytostí, které jsou umístěny v různých vysokých či nízkých postaveních podle svých tužeb a zájmů. Některé z těchto bytostí, jak je konkrétně uvedeno výše, Pán obdařil zvláštní mocí. Každý rozumně uvažující člověk musí bezpečně vědět, že žádná živá bytost, jakkoliv mocná, není absolutní ani nezávislá. Všechny živé bytosti musí uznat, že existuje původ jejich zvláštní moci, o kterém hovoří tento verš. Když budou jednat odpovídajícím způsobem, pak jednoduše vykonáváním svých předepsaných povinností mohou dosáhnout nejvyšší životní dokonalosti, to znamená věčného života, úplného poznání a nevyčerpatelné blaženosti. Dokud mocní lidé světa neuznají původ svojí moci, kterým je Osobnost Božství, bude na ně působit māyā (iluze). Māyā působí tak, že mocný člověk, svedený iluzorní hmotnou energií, mylně pokládá sebe samotného za střed všeho dění a nesnaží se vyvíjet vědomí Boha. Z toho důvodu na světě nyní převládá falešný egoismus (pojetí “já” a “moje”) a v lidské společnosti probíhá tvrdý boj o existenci. Inteligentní lidé proto musí uznat Pána za původní zdroj všech energií a projevovat Mu úctu za všechny Jeho dary. Pouhým přijetím Pána za svrchovaného vlastníka všeho, kterým také skutečně je, lze dosáhnout nejvyšší životní dokonalosti. Jakmile se člověk v jakémkoliv společenském postavení snaží opětovat lásku Nejvyšší Osobnosti Božství a spokojí se s tím, co od Pána dostane, ihned pocítí nejvyšší klid mysli, po jakém touží život za životem. Klidu mysli neboli jejího zdravého stavu lze dosáhnout jedině tehdy, když je mysl zapojena do transcendentální láskyplné služby Pánu. Pán obdařuje Své nedílné části zvláštními silami, aby Mu mohly sloužit, stejně jako velký obchodní magnát obdařuje své syny zvláštními výsadami, aby mu pomáhali řídit obchodní záležitosti. Poslušný syn se nikdy nestaví proti vůli svého otce, a proto žije v pokoji ve shodě s otcem, hlavou rodiny. Jelikož Pán je otcem každého, všechny živé bytosti by měly uspokojujícím způsobem plnit své povinnosti a vůli otce jako věrní synové. Jakmile lidé začnou takto uvažovat, ve společnosti okamžitě zavládne mír a blahobyt.

Abychom získali absolutní ochranu před veškerým strachem a také vše, co potřebujeme k životu, musíme se odevzdat lotosovým nohám Pána — a to nejen na této planetě, ale i na vyšších, nižších a nebeských planetách. Úplná závislost na Pánových lotosových nohách se nazývá čistá oddaná služba a v tomto verši se na ni přímo naráží. Nikdo nemá mít v tomto směru žádné pochybnosti a vyhledávat pomoc u polobohů, kteří všichni závisejí na Pánovi. Každý kromě Pána Samotného závisí na Jeho milosti; dokonce i všeprostupující Nadduše závisí na nejvyšším aspektu Absolutní Pravdy — na Bhagavānovi, Osobnosti Božství.

Genitálie a rozkoš zažívaná při plození potomstva vyvažují potíže spojené s rodinnými závazky. Kdyby se na povrchu rozmnožovacích orgánů netvořila milostí Pána vrstva látky, která poskytuje rozkoš, člověk by se zcela přestal rozmnožovat. Tato látka dává rozkoš tak intenzivní, že to plně vyvažuje nepříjemnost rodinných závazků. Člověk je touto látkou tak uchvácen, že se nespokojí s početím jednoho dítěte, ale že počet svých dětí neustále zvyšuje i přes velké těžkosti, které mu přináší jeho vyživovací povinnost. Tato látka ovšem není neskutečná, neboť pochází z transcendentálního těla Pána. Látka dávající rozkoš je skutečnost, ale díky hmotnému znečištění je tato rozkoš zvrácená. V hmotném světě je pohlavní život příčinou mnoha utrpení, protože je znečištěný hmotou, a proto by neměl být podporován více, než je absolutně nezbytné. Je nutné plodit potomstvo, ale je k tomu třeba mít plnou odpovědnost vůči duchovním hodnotám. Lidská podoba hmotné existence umožňuje realizovat duchovní hodnoty života a člověk musí zaměřit rodinné plánování pouze k tomuto cíli a žádnému jinému. Degradované praktiky zabraňující růstu rodiny pomocí antikoncepčních prostředků atd. jsou nejhrubším druhem hmotného znečištění. Materialisté, kteří používají tyto prostředky, chtějí umělým způsobem plně využívat rozkoše, pocházející z vrstvy na genitáliích, a zcela opomíjejí duchovní hodnoty. Méně inteligentní člověk, který neví nic o duchovních hodnotách, se snaží využívat genitálie pouze pro hmotnou smyslovou rozkoš.

Pro vyvrácení neosobního pojetí Nejvyšší Osobnosti Božství je v těchto verších systematicky vysvětlena psychologická a anatomická stavba transcendentálního těla Pána. Z uvedeného popisu Pánova těla (Jeho vesmírné podoby) je zřejmé, že podoba Pána se liší od hmotných podob, které si lidé obvykle představují. Pán však v žádném případě není beztvaré prázdno. Nevědomost jsou Jeho záda, a proto ani nevědomost méně inteligentních lidí není oddělená od Jeho tělesné podoby. Jelikož Jeho tělo je úplným celkem, ke kterému patří vše, co existuje, nikdo nemůže tvrdit, že Pán je pouze neosobní. Naopak, dokonalý popis Pána udává, že je neosobní i osobní zároveň. Osobnost Božství je původním rysem Pána a Jeho neosobní emanace je pouhým odrazem Jeho transcendentálního těla. Ti, kteří mají to štěstí, že mohou vidět Pána zepředu, poznávají Jeho osobní rys, zatímco zklamaní lidé zůstávají na té straně Pána, která je místem nevědomosti, a jelikož Ho vidí zezadu, poznávají Ho v Jeho neosobním rysu.

V Bhagavad-gītě (8.17-18) je řečeno, že podle lidských měřítek trvá jeden den Brahmy tisíc cyklů čtyř věků (4 300 000 let), a stejně dlouhá je i jeho noc. Brahmā žije sto takových let a potom umírá. Brahmā je obvykle velkým oddaným Pána a na konci svého života získává osvobození. Vesmír (zvaný brahmāṇḍa neboli “oblast kulatá jako míč a ovládaná Brahmou”) je tehdy zničen a obyvatelé všech planet v celém vesmíru jsou také zničeni. Avyakta v tomto verši označuje noc Brahmy, kdy nastává částečné zničení a všechny živé bytosti jedné určité brahmāṇḍy až po obyvatele planet Brahmaloky společně s velkými oceány atd. vstupují do břicha virāṭ-puruṣi. Na konci Brahmovy noci nastává znovu stvoření a živé bytosti jsou z břicha Pána opět uvolněny, aby dále hrály své příslušné úlohy, jako kdyby byly probuzeny z hlubokého spánku. Jelikož živé bytosti nejsou nikdy zničeny, zánikem hmotného světa nekončí jejich existence. Dokud nedosáhnou osvobození, musí znovu a znovu přijímat jedno hmotné tělo za druhým. Lidský život je příležitostí vymanit se z neustálého střídání těl a dosáhnout místa v duchovním nebi, kde je vše věčné, blažené a plné poznání. Jemnohmotné podoby živých bytostí přebývají v srdci Nejvyšší Bytosti a v době stvoření opět přijímají hrubohmotná těla.

Nejvyšší Osobnost Božství ve Svém částečném zastoupení jako Nadduše, která měří přibližně devět palců (20 centimetrů), se expanduje Svojí potenciální energií na vesmírnou podobu, která zahrnuje všechny projevy různých organických a anorganických látek. Různé projevy ve vesmíru se tedy neliší od Pána, stejně jako zlaté ozdoby různých tvarů a podob se neliší od zlata, ze kterého jsou vyrobené. Pán je Nejvyšší Osobou a vládne všemu v celém stvoření, přesto si však zachovává Svoji svrchovanou oddělenou totožnost, která se liší od celého projeveného hmotného světa. V Bhagavad-gītě (9.4-5) je proto nazván Yogeśvara. Vše spočívá na energii Pána Śrī Kṛṣṇy a On se přesto od všech stvořených objetků liší a je vůči nim transcendentální. Totéž je potvrzeno ve védské Puruṣa-sūktě, která je částí Ṛg mantry. Tuto filozofickou pravdu současné jednoty a odlišnosti, která se nazývá acintya-bhedābheda-tattva, hlásal Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu. Brahmā, Nārada a všichni ostatní jsou zároveň totožní s Nejvyšším Pánem a zároveň se od Něho liší. Všichni jsme s Ním totožní, jako zlaté ozdoby jsou kvalitou totožné s veškerým zlatem, ale žádná ozdoba se nikdy nevyrovná všemu zlatu kvantitou. Celkové množství zlata není vyčerpáno, ani když z něho vznikne bezpočet ozdob, protože je pūrṇam, úplné; i když z pūrṇam odebereme další pūrṇam, svrchované pūrṇam se nezmění. Tato skutečnost je pro naše současné nedokonalé smysly nepochopitelná. Pán Caitanya proto nazval Svoji filozofii acintya (“nepochopitelná”) a jak potvrzuje Bhagavad-gītā i Bhāgavatam, acintya-bhedābheda-tattva Śrī Caitanyi je dokonalým filozofickým popisem Absolutní Pravdy.

Tento verš jasně vysvětluje vesmírnou podobu Pána neboli Jeho neosobní rys zvaný brahmajyoti, který se zde přirovnává k paprskům slunce. Sluneční svit se šíří po celém vesmíru, ale základem tohoto světla je jeho zdroj, planeta Slunce neboli polobůh Sūrya-nārāyaṇa. Stejně tak Nejvyšší Osobnost Božství Pán Kṛṣṇa je základem neosobní záře brahmajyoti, Svého neosobního rysu. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (14.27). Vesmírná podoba Pána je tedy druhotná, odvozená od Jeho neosobní podoby; prvotní podobou Pána je dvouruký Śyāmasundara, hrající na Svoji věčnou flétnu. Sedmdesát pět procent záře vycházející z Pána se projevuje v duchovním nebi (tripād-vibhūti) a dvacet pět procent zahrnuje všechny hmotné vesmíry. To je rovněž objasněno v Bhagavad-gītě (10.42). Sedmdesát pět procent Pánovy osobní záře se tedy označuje jako Jeho vnitřní energie a zbývajícím dvaceti pěti procentům se říká vnější energie Pána. Živé bytosti, které obývají jak duchovní, tak hmotné světy, jsou Jeho okrajovou energií (taṭastha-śakti) a mohou si vybrat, ve které z obou energií, vnější či vnitřní, budou žít. Ti, kteří žijí v duchovní expanzi Pána, se nazývají osvobozené duše, zatímco obyvatelé vnější expanze se nazývají podmíněné duše. Když uvážíme počet obyvatel vnější energie a srovnáme ho s počtem obyvatel vnitřní energie, dojdeme snadno k závěru, že osvobozených duší je mnohem více než podmíněných.

O velikosti Pána, projevené v transcendentálních sedmdesáti pěti procentech Pánovy vnitřní energie, hovoří Padma Purāṇa (Uttara-khaṇḍa). Je tam řečeno, že v duchovním nebi, které tvoří sedmdesát pět procent vnitřní energie Pána, je mnohem více planet, než ve všech vesmírech tvořených Jeho vnější energií. V Caitanya-caritāmṛtě jsou všechny vesmíry, patřící do Pánovy vnější energie, přirovnány k pytli hořčičných semínek, přičemž každé hořčičné semínko představuje jeden vesmír. Se svými lidskými schopnostmi nedokážeme spočítat, kolik je planet v jednom vesmíru, ve kterém nyní žijeme — jak bychom si tedy mohli umět představit celkový počet planet ve všech vesmírech, které jsou přirovnávány k plnému pytli hořčičných semínek? A v duchovním nebi je přinejmenším třikrát více planet než v hmotném. Všechny jsou duchovní a transcendentální hmotným kvalitám; jsou složené pouze z kvality čistého dobra a je na nich plně projevená duchovní blaženost (brahmānanda). Každá z nich je věčná, nezničitelná a prostá veškerých nedostatků, s nimiž se setkáváme v hmotném světě. Každá z nich je sebeosvětlující a září mocněji (dovedeme-li si to představit) než milióny hmotných sluncí. Obyvatelé těchto planet jsou osvobozeni od zrození, smrti, stáří a nemocí a mají plné poznání o všem; všichni mají božskou povahu a nemají žádné hmotné touhy. Jejich jediným zaměstnáním je transcendentální láskyplná služba Nejvyššímu Pánu Nārāyaṇovi, který je vládnoucím Božstvem vaikuṇṭhských planet. Tyto osvobozené duše neustále zpívají písně ze Sāma Vedy (vedaiḥ sāṅga-pada-kramopaniṣadair gāyanti yaṁ sāmagāḥ). Všichni zosobňují pět Upaniṣad. Tripād-vibhūti neboli sedmdesát pět procent energie Pána, které tvoří Jeho vnitřní energii, je třeba chápat jako Boží království daleko za hranicemi hmotného nebe, a když hovoříme o pāda-vibhūti, zbývajících dvaceti pěti procentech tvořících Jeho vnější energii, musíme chápat, že se to vztahuje na oblast hmotného světa. V Padma Purāṇě se také říká, že království tripād-vibhūti je transcendentální, zatímco svět pāda-vibhūti je hmotný. Tripād-vibhūti je věčné, zatímco pāda-vibhūti je pomíjivé. Pán a všichni Jeho věční služebníci v transcendentálním království mají věčné podoby, které jsou blažené, dokonalé, duchovní a věčně mladé. Neexistuje tam zrození, smrt, stáří a nemoc. Je to věčná zem plná transcendentálního požitku, krásy a blaženosti.
Tuto skutečnost potvrzuje rovněž tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu, kde je transcendentální příroda popsána slovem amṛta. Jak uvádějí Vedy: utāmṛtatvasyeśānaḥ. Nejvyšší Pán je Pánem nesmrtelnosti — Sám je nesmrtelný a jako vládce nesmrtelnosti ji může udělit i Svým oddaným. V Bhagavad-gītě (8.16) Śrī Kṛṣṇa rovněž ujišťuje, že nikdo z těch, kteří přijdou do Jeho věčného sídla, se nikdy nevrátí do tohoto světa smrtelníků pod vládu trojího utrpení. Pán je jiný než pánové v tomto světě. Pán nebo nadřízený v tomto světě si nikdy neužívá na stejné úrovni jako jeho podřízení, navíc není nesmrtelný a nemůže nikdy udělit nesmrtelnost svému sluhovi. Nejvyšší Pán, který je vůdcem všech živých bytostí, však může Svým oddaným udělit všechny vlastnosti, které má On Sám, včetně nesmrtelnosti a duchovní blaženosti. V hmotném světě naplňuje srdce všech živých bytostí vždy úzkost a strach, ale Pán, který je svrchovaně nebojácný, uděluje tutéž nebojácnost i Svým čistým oddaným. Hmotná existence je sama o sobě důvodem ke strachu, protože ve všech hmotných tělech se živá bytost neustále bojí zrození, smrti, stáří a nemoci. V hmotném světě vždy působí vliv času, který vše přeměňuje z jednoho stádia do druhého, a živá bytost, která je původně avikāra neboli neměnná, těmito změnami pod vlivem času velice trpí. Změny jakožto účinky věčného času v nesmrtelném Božím království neexistují—vliv času tam vůbec nepůsobí a nikdo tam tudíž nemá strach. Takzvané štěstí v hmotném světě je výsledkem vykonané práce. Těžkou prací se člověk může stát boháčem, ale nezbaví se strachu, protože si nikdy nebude jistý, jak dlouho mu toto vydobyté štěstí vydrží. V Božím království však o štěstí nemusí nikdo usilovat. Štěstí je přirozeností duše, jak je řečeno ve Vedānta-sūtrách: ānandamayo 'bhyāsāt — duše je svojí povahou plná štěstí. Štěstí v duchovním světě vzrůstá na každém kroku a blaženosti tam nikdy neubývá. Tuto čistou duchovní blaženost nelze nalézt nikde v hmotném vesmíru; ani na planetách jako je Janaloka, Maharloka či Satyaloka, protože i Pán Brahmā podléhá zákonům plodonosných činností a zákonu zrození a smrti. Proto je v tomto verši řečeno: duratyayaḥ — ani velcí brahmacārīni či sannyāsīni, kteří mohou být povýšeni nad nebeské planety, si neumí představit duchovní štěstí ve věčném Božím království. Pán je tak veliký, že ani velcí brahmacārīni či sannyāsīni si nedovedou představit Jeho velikost, ale čistí oddaní Pána Jeho božskou milostí tohoto duchovního štěstí skutečně dosahují.

Jedna čtvrtina Pánovy energie sandhinī se projevuje v hmotném světě a tři čtvrtiny v duchovním. Energie Pána je rozdělena do tří složek: sandhinī, saṁvit a hlādinī — Pán je dokonalou podobou existence, poznání a blaženosti. V hmotném světě se tato existence, poznání a blaženost projevuje v nepatrném měřítku. Všechny živé bytosti, které jsou nepatrnými částmi Pána, mohou toto vědomí existence, poznání a blaženosti nepatrně vychutnat v osvobozeném stádiu, ale v podmíněném stádiu hmotné existence mohou jen stěží ocenit skutečné štěstí věčného života, plného vědomí a čisté existence. Osvobozené duše, kterých je mnohem více než duší v hmotném světě, skutečně zažívají působení výše uvedených Pánových energií (sandhinī, saṁvit a hlādinī) v podobě nesmrtelnosti, nebojácnosti a života bez stáří a nemocí.

Planetární systémy v hmotném světě jsou uspořádány ve třech sférách, zvaných triloka neboli Svarga, Martya a Pātāla, a všechny společně představují pouze jednu čtvrtinu celkové energie sandhinī. Nad nimi, za obaly ze sedmi hmotných vrstev, je duchovní nebe, kde se nacházejí vaikuṇṭhské planety. Na žádném z planetárních systémů triloky nelze dosáhnout nesmrtelnosti, plného poznání a plné blaženosti. Tři vyšší planetární systémy se nazývají sāttvika, protože dávají možnost dlouhého života prakticky bez nemocí a stáří a také určitý pocit nebojácnosti. Velcí mudrci a světci jsou povýšeni nad nebeské planety na Maharloku, ale toto místo také není zcela prosté strachu, protože na konci každé kalpy je Maharloka zničena a její obyvatelé se musí přemístit na ještě vyšší planety. Ani na těchto planetách však živá bytost není imunní vůči smrti. Je tam relativně delší život, větší poznání a pocit blaženosti, ale skutečná nesmrtelnost, nebojácnost a úplné oproštění od stáří, nemocí atd. jsou možné pouze za hmotnými obaly hmotného nebe. To vše se nachází na hlavě vesmírné podoby Pána (adhāyi mūrdhasu).

Tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu jasně uvádí, co je cílem systému varṇāśrama-dharma neboli sanātana-dharma. Nejlepší službu lze člověku prokázat tím, když je mu dána taková výchova, aby byl odpoutaný od pohlavního života, protože právě holdování sexu nutí živou bytost znovu a znovu se rodit v hmotném světě a žít podmíněným životem. Lidská civilizace, ve které se nekontrolovaně holduje pohlavnímu životu, je civilizací čtvrté třídy, protože v takové atmosféře nemá duše uvězněná v hmotném těle žádnou naději na osvobození. Zrození, smrt, stáří a nemoc se týkají hmotného těla a nemají s duší nic společného. Dokud je však ve společnosti podporována tělesná připoutanost ke smyslovému požitku, individuální duše je nucena stále procházet opakovaným zrozením a smrtí, neboť se nezbaví hmotného těla, které je jako oblečení odsouzené k zániku.

Varṇāśramský systém umožňuje dosáhnout nejvyššího cíle lidského života právě tím, že připravuje své následovníky, aby počínaje životním řádem brahmacārī dodržovali slib pohlavní zdrženlivosti. Život brahmacārīnů je určen pro studenty, kteří jsou vychováváni tak, aby tento slib přísně dodržovali. Mladí lidé, kteří neznají chuť pohlavního života, mohou žít snadno v celibátu a jakmile si osvojí zásady takového života, mohou velice snadno dělat další pokroky k nejvyšší dokonalosti a dosáhnout duchovního království tří čtvrtin Pánovy energie. Již bylo vysvětleno, že ve vesmíru, který tvoří tři čtvrtiny Pánovy energie, neexistuje smrt ani strach a každý zde žije blaženým životem plným štěstí a poznání. Hospodář je obvykle připoutaný k rodinnému životu, ale pokud v mládí dostal výchovu brahmacārīna, bude pro něj snadné zřeknout se pohlavního požitku. Hospodářům se doporučuje, aby ve věku padesáti let opustili domov a odešli žít do lesa (pañcaśordhvaṁ vanaṁ vrajet). Když pak budou plně odpoutáni od rodinné náklonnosti, mohou vstoupit do řádu odříkání a jako sannyāsīni se plně zaměstnat ve službě Pánu. Jakékoliv náboženské zásady, které učí své následovníky dodržovat slib pohlavní zdrženlivosti, jsou pro člověka dobré, protože jedině ti, kteří jsou takto připraveni, mohou ukončit strastiplný život v hmotném světě. Principy nirvāṇy, které doporučoval Pán Buddha, jsou také určeny pro ukončení strastiplného života v hmotném světě. V nejvyšší podobě je však tato metoda doporučována v tomto verši Śrīmad-Bhāgavatamu, a zároveň je zde jasně popsán konečný cíl, i když jinak v zásadě není mezi metodou buddhistů, śaṅkaritů a vaiṣṇavů žádný rozdíl. Ani jedna z těchto škol nedovoluje svým následovníkům, aby porušovali slib pohlavní zdrženlivosti, pokud chtějí dosáhnout nejvyšší dokonalosti — života bez zrození a smrti, úzkosti a strachu.

Hospodáři a ti, kteří úmyslně porušují slib celibátu, nemohou vstoupit do království nesmrtelnosti. Zbožní hospodáři nebo pokleslí yogīni a transcendentalisté mohou být povýšeni na vyšší planety v hmotném světě (v jedné čtvrtině Pánovy energie), ale do království nesmrtelnosti se jim nepodaří vstoupit. Ti, kteří porušili slib celibátu, se nazývají abṛhad-vratové. Pokud chtějí vānaprasthové (lidé, kteří zanechali rodinného života) a sannyāsīni (lidé žijící v odříkání) dosáhnout úspěchu, nesmějí tento slib porušit. Brahmacārīnům, vānaprasthům a sannyāsīnům již nepřísluší znovu se narodit (apraja) a stejně tak jim nepřísluší potají holdovat sexu. Duchovně orientovaný člověk, který takto poklesne, sice dostává další příležitost lidského života v dobrých rodinách učených brāhmaṇů nebo bohatých obchodníků, kde má možnost učinit další pokrok, ale nejlépe je dosáhnout nejvyššího cíle, tzn. nesmrtelnosti, okamžitě po dosažení lidské životní podoby; jinak je lidský život považovaný za neúspěšný. Pán Caitanya byl ke Svým stoupencům velice přísný ohledně pohlavní zdrženlivosti. Jednoho ze Svých osobních služebníků, Choṭu Haridāse, tvrdě potrestal, když jen zaváhal v dodržování celibátu. Pro transcendentalistu, který se chce dostat do duchovního království nad hmotnými strastmi, je úmyslné holdování sexu horší než sebevražda; zvláště v životním stádiu odříkání. Pohlavní život v řádu odříkání je nejzvrácenější podobou náboženského života a takovou svedenou osobu může zachránit jedině náhodné setkání s čistým oddaným.

V tomto verši je důležité slovo viśvaṅ. Ten, kdo se umí dokonale pohybovat v každém poli činnosti, se nazývá puruṣa nebo kṣetrajña. Oba tyto termíny, kṣetrajña i puruṣa, lze rovnocenně použít pro individuální já i pro Nejvyšší Já, pro Pána. Bhagavad-gītā (13.3) to vysvětluje následujícím způsobem:

Kṣetra znamená “místo” a znalec místa se nazývá kṣetrajña. Individuální já zná jen své omezené pole činností, ale Nejvyšší Já, Pán, zná neomezené pole činností. Individuální duše zná jen své vlastní myšlení, cítění a chtění, ale Nadduše neboli Paramātmā, svrchovaný vládce, který je přítomný všude, zná myšlení, cítění a chtění každého. To znamená, že individuální živá bytost je nepatrným pánem svých osobních záležitostí, zatímco Nejvyšší Osobnost Božství je Pánem záležitostí každého, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti (vedāhaṁ samatītāni atd.). Jenom nevědomci neznají tento rozdíl mezi Pánem a živými bytostmi. Živé bytosti, které se liší od nevědomé hmoty, se mohou svým vědomím rovnat Pánovi po kvalitativní stránce, ale nikdy se Mu nevyrovnají v plném poznání minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Jelikož živá bytost si je vědomá všeho jen částečně, někdy zapomíná na svoji totožnost. Tato zapomnětlivost se konkrétně projevuje v poli ekapād-vibhūti Pána neboli v hmotném světě, ale v poli činností zvaném tripād-vibhūti neboli v duchovním světě žádná zapomnětlivost neexistuje a živé bytosti tam jsou osvobozeny od veškerého znečištění, které pochází ze stavu zapomnění. Hmotné tělo je symbolem hrubé a jemné podoby zapomnětlivosti a celá atmosféra hmotného světa se proto nazývá avidyā neboli “nevědomost”, zatímco atmosféra duchovního světa se nazývá vidyā neboli “plné poznání”. Existují různá stádia avidyi a nazývají se dharma, artha a mokṣa. Představa mokṣi neboli osvobození, kterou zdůrazňují monisté a která se zakládá na teorii jednoty živých bytostí a Pána a jejich konečného splynutí, je poslední podobou materialistické zapomnětlivosti. Poznání o kvalitativní jednotě vlastního já a Nejvyššího Já je zčásti poznáním, ale zčásti také nevědomostí, protože v něm není zahrnuté chápání kvantitativní odlišnosti, kterou jsme vysvětlovali výše. Individuální duše se nikdy nemůže Pánovi plně vyrovnat ve vědění, neboť jinak by se nemohla dostat do stavu zapomnění. Jelikož u individuálních živých bytostí existuje stav zapomnění, mezi Pánem a živou bytostí je vždy propastný rozdíl, který je stejný jako rozdíl mezi částí a celkem. Část se nikdy nevyrovná celku a představa, že živá bytost se stoprocentně vyrovná Pánovi, je tedy také nevědomostí.

Na poli nevědomosti směřují všechny činnosti k dosažení vlády nad stvořením. V hmotném světě proto každý shromažďuje hmotné bohatství všeho druhu, aby mohl panovat hmotě. V tomto světě proto vždy vidíme konflikty a zklamání, které jsou příznaky nevědomosti. Na poli poznání je však oddaná služba Pánovi (bhakti) a v osvobozeném stádiu, při vykonávání duchovních činností, nehrozí znečištění vlivem nevědomosti a zapomnění (avidyi). Pán je tedy vlastníkem obou polí: nevědomosti i poznání, a je na živé bytosti, aby si sama vybrala, ve které z těchto oblastí chce žít.

Nejvyšší pravdu označuje minulý verš slovem puruṣa neboli puruṣottama, “Nejvyšší Osoba”. Absolutní Osoba je īśvara, svrchovaný vládce, vládnoucí prostřednictvím Svých různých energií. Ekapād-vibhūti, projev hmotné energie Pána, je jako jedna z Jeho mnoha služebných, která Ho nijak zvlášť nepřitahuje, jak naznačuje Bhagavad-gītā (bhinnā prakṛtiḥ). Oblast tripād-vibhūti, která je čistě duchovním projevem Pánovy energie, je však pro Něho již přitažlivější. Pán tedy vytváří hmotné projevy tím, že oplodňuje hmotnou energii, a potom se uvnitř každého projevu expanduje do gigantické viśva-rūpy. Viśva-rūpa, kterou spatřil Arjuna, není původní podobou Pána. Jeho původní podoba je transcendentální podoba Puruṣottamy neboli Samotného Kṛṣṇy. V tomto verši je velice pěkně vysvětleno, že Pán se expanduje stejně jako Slunce. Slunce šíří nesnesitelné teplo a oslnivé paprsky, ale zároveň existuje vždy nezávisle na těchto svých expanzích. Impersonalista se zajímá pouze o paprsky Pána, aniž by věděl cokoliv o Jeho skutečné transcendentální a věčné podobě známé jako “Kṛṣṇa”. Kṛṣṇa ve Své nejvyšší osobní podobě se dvěma rukama a flétnou tedy mate impersonalisty, kteří si jsou schopni nanejvýš představit gigantickou viśva-rūpu Pána. Měli by vědět, že sluneční paprsky jsou vůči Slunci druhotné a stejně tak i neosobní gigantická podoba Pána je druhotná vůči osobní podobě Puruṣottamy. Brahma-saṁhitā (5.37) to potvrzuje následovně:

“Nejvyšší Osobnost Božství, Govinda, který oživuje smysly každého Svými osobními tělesnými paprsky, žije ve Svém transcendentálním sídle zvaném Goloka. Prostřednictvím Svých blažených duchovních paprsků, které se silou vyrovnají Jeho osobní energii blaženosti, je však zároveň přítomný v každém koutě Svého stvoření.” Svojí nepochopitelnou silou je tedy Pán zároveň osobní i neosobní. Je jeden jediný a projevuje úplnou jednotu v rozmanitosti hmotných a duchovních projevů. Je oddělený od všeho, a přesto se od Něho nic neliší.

Pán Brahmā, stvořitel vesmírného projevu, je znám jako Svayambhū neboli “ten, který se narodil bez otce a matky”. Obvykle se živé bytosti rodí po sexuálním spojení dvou bytostí opačného pohlaví, otce a matky. Brahmā, prvorozená živá bytost, se však narodil z lotosového květu, rostoucího z břicha Mahā-Viṣṇua, úplné expanze Pána Kṛṣṇy. Lotos, vyrůstající z břicha Pána, je jednou z částí Jeho těla, a Brahmā se rodí z tohoto lotosu. Pán Brahmā je tedy také částí Pánova těla. Když se Brahmā zjevil v obrovské prázdné dutině vesmíru, viděl jen tmu a nic jiného. Byl zmaten a Pán ho v srdci inspiroval, aby se podrobil odříkání a tak získal složky pro vykonávání oběti. Neexistovalo však nic než oni dva — Osobnost Mahā-Viṣṇua a Brahmā samotný, který se narodil z části těla Pána. Pro vykonávání obětí je zapotřebí mnohé, zvláště zvířata. Účelem zvířecí oběti není zvíře zabít, ale dosáhnout úspěšného provedení oběti. Zvíře obětované v ohni sice umírá, ale v příštím okamžiku dostává nový život působením védských hymnů, které pronáší zkušený kněz. Bez takového zkušeného kněze je zvířecí oběť v ohni na obětním oltáři zakázána. Brahmā tedy stvořil z částí těla Garbhodakaśāyī Viṣṇua i složky oběti, a tak stvořil celý vesmírný řád. Nic není stvořeno z prázdnoty, ale vše je stvořeno z Osoby Pána. Pán říká v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Vše je vytvořeno z částí Mého těla, a Já jsem proto původním zdrojem všeho stvoření.”

Impersonalisté namítají, že nemá žádný význam uctívat Pána, když Pán je všechno. Personalista ovšem uctívá Pána s pocitem vděčnosti a využívá k tomu složek vzešlých z částí Pánova těla. Ovoce a květy rostou z těla Země, a přesto moudrý oddaný uctívá matku Zemi věcmi, které sama zrodila. Podobně je matka Ganga uctívána vodou z Gangy, a oddaný přesto získá své výsledky. Pán je rovněž uctíván předměty pocházejícími z částí Jeho těla, a přesto oddaný, který je sám částí Pána, získává plody oddané služby Pánu. Zatímco impersonalista dochází k mylnému závěru, že on sám je Pán, personalista s pocitem vděčnosti uctívá Pána oddanou službou, a je si dobře vědom toho, že se od Pána nic neliší. Oddaný se proto snaží použít vše ve službě Pánu, protože ví, že vše je Pánovým vlastnictvím a že nikdo nemůže nic prohlašovat za své vlastní. Toto dokonalé pojetí jednoty pomáhá oddanému zaměstnat se v láskyplné službě, zatímco namyšlený impersonalista zůstává navěky neoddaným, kterého Pán nikdy neuzná.

K úspěšnému vykonání oběti jsou zapotřebí alespoň čtyři zkušení kněží: ten, který obětuje (hotā), ten, který předříkává (udgātā), ten, který zapaluje obětní oheň bez pomoci jiného ohně (adhvaryu) a ten, který dohlíží na správný průběh (brahmā). Takové oběti se vykonávaly od narození Brahmy, prvního živého tvora, až do doby vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira. V současném věku mravního úpadku a hádek jsou však zkušení bráhmanští kněží velice vzácní, a proto se pro tento věk doporučuje jediná yajña — zpívání svatého jména Pána. V písmech je řečeno:

Celé vykonání oběti patří do kategorie plodonosných činů a tyto činnosti jsou nesmírně vědecké. Jejich úspěch závisí hlavně na správném pronášení zvukových vibrací s přesným přízvukem. Je to veliká věda a jelikož se pro nedostatek kvalifikovaných brāhmaṇů již více než čtyři tisíce let tyto oběti neprovádějí řádným způsobem, ztratily svoji účinnost. V tomto pokleslém věku se také ani nedoporučují. Každá taková oběť prováděná v dnešní době je spíše divadlem a podvodem vychytralého kněžského řádu. Takové představení však nikomu nic nepřinese. Plodonosné činy se nyní vykonávají za pomoci materialistické vědy a v menší míře za pomoci fyzické práce, ale materialisty čeká ještě jemnější pokrok v oblasti pronášení zvukových vibrací, na kterých se zakládají védské hymny. Hrubá materialistická věda lidem nepomůže dosáhnout skutečného cíle lidského života — může jen zvýšit umělé životní potřeby, aniž by přinesla řešení životních problémů. Materialistický život proto vede k vytvoření pomýlené lidské civilizace. Jelikož konečným cílem života je duchovní realizace, Pán Caitanya jednoznačně doporučoval přímé zpívání svatého jména Pána, jak je uvedeno výše, a lidé moderního věku mohou snadno využít této jednoduché metody, která je ideální v podmínkách současné společnosti s jejími komplikovanými strukturami.

V tomto verši je označen jako zdroj všeho Nejvyšší Pán a nikoliv Jeho neosobní brahmajyoti. Cílem všech obětí je Nārāyaṇa, Nejvyšší Pán, a védské hymny jsou z konečného hlediska určeny pro dosažení tohoto cíle. Lidský život je tedy úspěšný tehdy, když potěšíme Nārāyaṇa a získáme právo vstoupit přímo do Jeho společnosti v duchovním království zvaném Vaikuṇṭha.

Všichni lidé chtějí mít mír v mysli i na Zemi, ale nevědí, jak toho dosáhnout. Mír může přinést vykonávání obětí a odříkání. V Bhagavad-gītě (5.29) je řečeno:

“Karma-yogīni vědí, že Nejvyšší Pán je skutečným příjemcem všech obětí a odříkání a že On umožňuje jejich provádění. Vědí také, že Pán je nejvyšším vlastníkem všech planet a skutečným přítelem všech živých bytostí. Mají-li karma-yogīni společnost čistých oddaných, díky tomuto poznání se z nich postupně stanou čistí oddaní Pána, a tak mohou být osvobozeni z hmotného otroctví.”

Brahmā, první živá bytost v hmotném světě, nás učí vykonávat oběti. Slovo “oběť” označuje obětování vlastních zájmů pro uspokojení někoho jiného. To je základem všech činností. Každý člověk obětuje své zájmy pro druhé — ať už pro rodinu, společnost, nějaký spolek, zemi nebo celé lidské společenství. Tyto oběti jsou však dokonalé jedině tehdy, když jsou vykonávány pro Nejvyšší Osobu, pro Pána. Jelikož Pán je vlastníkem všeho, přítelem všech živých stvoření a vydržovatelem toho, kdo oběť vykonává, jakož i dodavatelem všeho potřebného k oběti, všechny oběti se mají vykonávat výlučně pro Jeho uspokojení.

Každý dnes obětuje svoji energii na rozvoj učenosti, společenský a hospodářský pokrok a plánování celkového zlepšení životních podmínek lidstva, ale nikdo nemá zájem vykonávat oběť pro Pána, jak doporučuje Bhagavad-gītā. Proto na světě není mír. Pokud lidé vůbec chtějí mír, musejí vykonávat oběť pro nejvyššího vlastníka a přítele všech.

Projevené osobnosti jsou polobozi, jako je vládce nebeského království Indra a jeho společníci, a neprojevená osobnost je Pán Samotný. Projevené osobnosti jsou správci hmotných záležitostí, zatímco neprojevená Osobnost Božství je transcendentální, stojící mimo dosah hmotné atmosféry. V tomto věku Kali lidé nevidí ani projevené polobohy, protože cestování prostorem zcela ustalo. Pro zakryté oči moderního člověka jsou tedy polobozi stejně neprojevení jako Nejvyšší Osobnost Božství. Přestože moderní lidé nejsou dostatečně kvalifikovaní, chtějí všechno vidět na vlastní oči. Proto nevěří v existenci polobohů či Nejvyššího Boha. Neměli by ale věřit pouze svým nedokonalým očím — měli by se dívat skrze stránky autorizovaných písem. I v dnešní době mohou lidé spatřit Boha, jsou-li jejich oči potřeny balzámem lásky k Bohu.

Daityové jsou oddaní polobohů, protože od nich chtějí získat co nejlepší hmotné podmínky. Oddaní Pána jsou eka-niṣṭha neboli “zcela připoutaní k oddané službě Pánu”, a proto nemají žádný čas na vyhledávání hmotných požitků. Jelikož realizovali svoji duchovní totožnost, zajímají se více o duchovní osvobození nežli o hmotné pohodlí.

Brahmā takto odpovídá na otázku, kterou mu Nārada položil ohledně udržování hmotného stvoření. Hmotné akce a reakce, které povrchně studují materialističtí vědci, nejsou konečnou pravdou co se týče stvoření, udržování a zničení. Hmotná energie je jednou z energií Pána, která je projevená v čase a přijímá tři kvality — dobro, vášeň a nevědomost — zosobněné v podobách Viṣṇua, Brahmy a Śivy. Hmotná energie takto pracuje pod svrchovanou vládou Pána, přestože On Sám je vždy transcendentální všem hmotným činnostem. Na stavbu velkého domu vynakládá bohatý člověk svoji energii v podobě peněz a prostředků, a stejně tak na jeho zničení, ale o udržování se vždy stará sám. Pán je nejbohatší ze všech, protože má v plné míře šest vznešených vlastností. Osobně nemusí nic dělat, ale i přesto je vše v hmotném světě vykonáváno podle Jeho přání a nařízení. Celý hmotný projev tedy spočívá v Nārāyaṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Neosobní pojetí nejvyšší pravdy vzniká pouze z nedostatečného poznání a Brahmājī, který je známý jako stvořitel vesmíru, tuto skutečnost jasně vysvětluje. Brahmājī je nejvyšší autoritou védské moudrosti a jeho prohlášení v této souvislosti je tedy dokonalou pravdou.

Tento verš jasně potvrzuje pojetí svrchovaného vládce. Tímto celkem je Pán Vāsudeva a jedině Jeho různé energie a expanze udržují různé projevy jak v hmotných, tak duchovních světech. V hmotném světě je Pán Vāsudeva také vším, což potvrzuje Bhagavad-gītā (7.19): vāsudevaḥ sarvam iti — vše je pouze Vāsudeva. I védské hymny prohlašují téhož Vāsudeva za Nejvyššího. Ve Vedách je řečeno: vāsudevāt paro brahman na cānyo 'rtho 'sti tattvataḥ — neexistuje žádná vyšší pravda než Vāsudeva. Totéž potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (7.7): mattaḥ parataraṁ nānyat — “Neexistuje nic vyššího nade Mnou (Śrī Kṛṣṇou).” Personalista, oddaný Pána, tedy také přijímá pojetí jednoty, které tak přehnaně zdůrazňují impersonalisté. Rozdíl je v tom, že impersonalista nakonec popírá Absolutní Pravdu jako osobnost, zatímco oddaný přikládá větší význam Osobnosti Božství. Śrīmad-Bhāgavatam tuto pravdu vysvětluje ve verši, o němž hovoříme: Pán Vāsudeva je jeden jediný, ale jelikož je všemocný, může se expandovat a projevit rozmanitost Svých energií. Pán je zde popsán jako všemohoucí vládce tří energií (tri-śakti-dhṛk). Jeho tři základní energie jsou vnitřní, okrajová a vnější. Vnější energie se dále projevuje ve třech kvalitách — dobru, vášni a nevědomosti. Vnitřní energie se podobně projevuje ve třech duchovních kvalitách — saṁvit, sandhinī a hlādinī. Okrajová energie, což jsou živé bytosti, je také duchovního charakteru (prakṛtiṁ viddhi me parām), ale živé bytosti se nikdy nevyrovnají Pánu. Nejvyšší Pán je nirasta-sāmya-atiśaya — nikdo není větší než On a nikdo se Mu nevyrovná. Všechny živé bytosti, včetně tak velkých osobností jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, jsou tedy podřízené Pánovi. I v hmotném světě Pán ve Své věčné podobě Viṣṇua udržuje a ovládá činnosti všech polobohů včetně Brahmy a Śivy.

Všechny hmotné i duchovní vesmírné projevy Pánových energií pracují nejprve jako příčina a potom jako důsledek. Původní příčinou je však Nejvyšší Osobnost Božství. Důsledky původní příčiny se stávají příčinami dalších důsledků, a tak vše, stálé i dočasné, pracuje jako příčina a důsledek. Jelikož Pán je původní příčinou všech osob i energií, nazývá se příčinou všech příčin, jak potvrzuje Brahma-saṁhitā i Bhagavad-gītā. V Brahma-saṁhitě (5.1) je řečeno:

A v Bhagavad-gītě (10.8) se říká:

Původní, prvotní příčina je tedy vigraha, Osobnost, a neosobní duchovní záře brahmajyoti je jedním z důsledků této příčiny — Nejvyššího Brahmanu (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham), Pána Kṛṣṇy.

Pán Brahmā je původním učitelem védské moudrosti, kterou předal Nāradovi, a Nārada šíří transcendentální poznání po celém světě prostřednictvím svých různých žáků jako je Vyāsadeva a další. Stoupenci védské moudrosti přijímají výroky Brahmājīho jako svatou pravdu, a tak se již odnepaměti, již od počátku stvoření, prostřednictvím učednické posloupnosti šíří transcendentální poznání po celém světě. Brahmā je dokonalá osvobozená živá bytost v hmotném světě a každý upřímný student transcendentálního poznání musí přijmout jeho slova jako neomylná. Védské poznání je neomylné, protože sestupuje přímo od Nejvyššího Pána do Brahmova srdce a Brahmājī, jelikož je nejdokonalejší živou bytostí, je vždy do písmene přesný. Je tomu tak proto, že je velkým oddaným Pána, který dychtivě přijímá lotosové nohy Pána za nejvyšší pravdu. V Brahma-saṁhitě, kterou Brahmājī sestavil, vždy znovu opakuje aforismus govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi — “Uctívám původní Osobnost Božství, Govindu, prvotního Pána.” Vše, co říká, vše, co si myslí, a vše, co svým přirozeným způsobem dělá, je tedy třeba přijímat jako pravdu, protože má s prvotním Pánem Govindou přímý a velice důvěrný styk. Śrī Govinda, který milostivě přijímá láskyplnou transcendentální službu Svých oddaných, dává jejich slovům a činům veškerou ochranu. Pán říká v Bhagavad-gītě (9.31): kaunteya pratijānīhi — “Ó synu Kuntī, prosím vyhlaš to směle.” Proč Pán žádá Arjunu, aby to vyhlásil? Protože světským tvorům se někdy může zdát, že prohlášení Govindy Samotného si protiřečí, ale žádný světský člověk nikdy nemůže nalézt rozpor ve slovech Pánových oddaných. Jejich neomylnost je zaručena Pánovou zvláštní ochranou. Oddaná služba proto musí začít službou oddanému, který přichází v učednické posloupnosti. Oddaní jsou vždy osvobození, ale to neznamená, že jsou neosobní. Pán je věčně osobou a Jeho oddaný je také věčně osobou. Oddaný neztrácí své smyslové orgány ani po osvobození, a je proto osobou za všech okolností. A jelikož Pán přijímá službu oddaného a plně ji opětuje, je ve Svém úplném duchovním těle také osobou. Smysly oddaného, které jsou zaměstnány ve službě Pánu, nikdy nepřitahuje iluzorní hmotný požitek. Jeho plány nejsou nikdy zmařeny a to vše je způsobeno jeho věrnou oddaností službě Pánu. To je měřítko dokonalosti a osvobození. Každý, Brahmou počínaje a obyčejným člověkem konče, se ihned ocitne na cestě osvobození, jakmile se rozvine jeho oddanost Nejvyššímu a prvotnímu Pánu Śrī Kṛṣṇovi. Pán to potvrzuje v Bhagavad-gītě (14.26):

Proto každý, kdo v srdci skutečně vážně touží být v důvěrném styku s Osobností Božství ve vztahu transcendentální láskyplné služby, bude vždy neomylný ve slovech a činech. Nejvyšší Pán je Absolutní Pravda a vše, co je skutečně spojeno s Absolutní Pravdou, nabývá stejné transcendentální kvality. Naproti tomu všechny mentální spekulace, založené na hmotné vědě a poznání, ale bez pravého spojení s Absolutní Pravdou, budou zcela jistě chybné a neúspěšné jednoduše proto, že nejsou ve styku s Absolutní Pravdou. Takovým bezbožným slovům a činům nelze nikdy věřit, byť mohou být po hmotné stránce sebelákavější. To je význam tohoto důležitého verše. Zrnko oddanosti je cennější než tuny bezbožnosti.

Brahmā, největší ze všech živých tvorů ve vesmíru, zde přiznává, že i přes rozsáhlou znalost védské moudrosti, přes odříkání, pokání, rozvoj mystických sil a seberealizaci a přesto, že ho uctívají velcí Prajāpatiové, předci živých bytostí, nedokáže poznat Nejvyššího Pána. Všechny tyto kvalifikace nestačí k poznání Pána. Do jisté míry mohl Brahmājī pochopit Pána pouze tehdy, když se Mu snažil sloužit s dychtivým srdcem (hṛdautkaṇṭhyavatā) neboli v náladě oddané služby. Pána tedy lze poznat jedině zásluhou upřímné touhy po službě a žádné hmotné kvalifikace vědců nebo spekulativních filozofů či dosažení mystických sil k tomu nestačí. Tuto skutečnost jasně potvrzuje Bhagavad-gītā (18.54-55):

Pouze seberealizace založená na výše zmíněných kvalifikacích (védské moudrosti, odříkání atd.) může být člověku nápomocná na cestě oddané služby. Pokud se však nezapojí do oddané služby, zůstane věčně nedokonalý, protože ani v seberealizovaném postavení ještě nemůže skutečně znát Nejvyššího Pána. Seberealizace je kvalifikací k tomu, aby se z člověka stal oddaný, a jedině touhou sloužit (bhaktyā) může oddaný postupně poznávat Osobnost Božství. Nesmíme si ovšem špatně vykládat, že slovo viśate (“vstupuje do”) se vztahuje na splynutí s existencí Nejvyššího. I v hmotném světě jsme pohrouženi do existence Pána. Žádný materialista se nedokáže vyprostit z hmoty, protože je pohroužen do vnější energie Pána. Stejně jako nikdo nedokáže oddělit máslo od mléka, pokud neví, jak se to dělá, nikdo nedokáže vyprostit duši z hmoty pomocí nějakých hmotných kvalifikací. Toto viśate, prostřednictvím oddanosti (bhaktyā), znamená být v osobní společnosti Pána. Vykonávat bhakti neboli oddanou službu Pánu znamená osvobodit se z hmotného zapletení, vstoupit do Božího království a stát se takový jako je On. Cílem bhakti-yogy nebo oddaných Pána není ztratit svoji individualitu. Existuje pět druhů osvobození, z nichž jeden se nazývá sāyujya-mukti — splynutí s existencí neboli s tělem Pána. V ostatních druzích osvobození si duše zachovává svoji individualitu a vždy se zaměstnává v transcendentální láskyplné službě Pánu. Slovo viśate, použité v citovaných verších z Bhagavad-gīty, se tedy vztahuje na oddané, kteří se nezajímají o žádný druh osvobození. Oddaní jsou spokojeni jednoduše s tím, že jsou zaměstnáni ve službě Pánu, bez ohledu na vnější okolnosti.

Pán Brahmā je první živou bytostí, která se naučila védské moudrosti přímo od Pána (tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye). Kdo tedy může být vzdělanější vedāntista nežli Pán Brahmā? A on přiznává, že i když má dokonalé poznání o Vedách, přesto nemůže znát slávu Pána. Jelikož nikdo nemůže vědět víc než Pán Brahmā, jak mohou takzvaní vedāntisté dokonale znát Absolutní Pravdu? Tito “vedāntisté” nemohou proniknout do existence Pána, aniž by měli průpravu v oboru bhakti-vedānta neboli Vedānty spojené s bhakti. Vedānta znamená seberealizace a bhakti znamená částečná realizace Osobnosti Božství. Nikdo nemůže znát Osobnost Božství plně, ale alespoň do jisté míry můžeme poznat Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, odevzdáme-li se a zaujmeme-li postoj oddanosti. Také v Brahma-saṁhitě je řečeno: vedeṣu durlabham — pouhým studiem Vedānty je těžké zjistit existenci Osobnosti Božství, ale Pán je adurlabham ātma-bhaktau, velice snadno dostupný pro Svého oddaného. Śrīla Vyāsadeva proto nebyl spokojen pouze s tím, že sestavil Vedānta-sūtry, ale navíc sestavil na radu svého duchovního mistra Nārady Śrīmad-Bhāgavatam, aby lidem umožnil pochopit skutečný význam Vedānty. Śrīmad-Bhāgavatam je tedy absolutním prostředkem pro pochopení Absolutní Pravdy.

Pán Brahmā, největší ze všech učených živých bytostí, největší vykonavatel obětí a odříkání a největší seberealizovaný mystik, nám jako svrchovaný duchovní mistr všech živých bytostí radí, abychom se jednoduše odevzdali lotosovým nohám Pána a dosáhli tak naprostého úspěchu ve všem, včetně osvobození z hmotného života a dosažení duchovní existence. Pán Brahmā se nazývá pitāmaha neboli “otec otců”. Každý mladý člověk se radí se svým zkušeným otcem, jak by měl správně vykonávat své povinnosti. Otec je přirozeně dobrým rádcem. A Pán Brahmā je otcem všech otců. Je otcem otce Manua, který je otcem lidstva na všech vesmírných planetách. Lidé této bezvýznamné planety by proto měli s vděčností přijmout pokyn Brahmājīho a raději se odevzdat lotosovým nohám Pána, nežli se snažit změřit délku a šířku Jeho energií. Vedy potvrzují, že energie Pána jsou nezměřitelné. Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca (Śvetāśvatara Up. 6.8). Je největší ze všech a všichni ostatní včetně Brahmājīho, který je největší ze všech živých bytostí, uznávají, že nejlepší, co můžeme udělat, je odevzdat se Mu. Jen lidé s nedostatečným poznáním tvrdí, že jsou pány všeho, co vidí. Co jsou však schopni vidět? Nedokáží dohlédnout ani na konec jednoho malého nebe v jednom malém vesmíru. Takzvaný materialistický vědec říká, že by musel žít čtyřicet tisíc let, aby raketou doletěl na nejvyšší planetu ve vesmíru. To je utopie, protože nikdo nemůže žít čtyřicet tisíc let. Kromě toho, po návratu z cesty by tohoto vesmírného pilota nečekal nikdo z jeho přátel, aby ho uvítal jako velkého kosmonauta, jak mají moderní pomatení vědci v oblibě. Jeden vědec, který nevěřil v Boha, si s velikým nadšením plánoval svoji hmotnou existenci, a otevřel proto nemocnici, aby zachraňoval životy druhým, ale šest měsíců po jejím otevření sám zemřel. Neměli bychom utrácet svůj lidský život, který jsme získali po tak dlouhé době převtělování v 8 400 000 druzích života, jen pro smyšlené hmotné štěstí zvyšováním hmotných potřeb ve jménu rozvoje hospodářství a vědeckého poznání. Měli bychom se raději odevzdat nohám Pána a vyřešit tak všechna životní strádání. To nám radí Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě a zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu nám to radí Brahmājī, svrchovaný otec všech živých bytostí.

Každý, kdo popírá tento proces odevzdání se, který doporučuje Bhagavad-gītā i Śrīmad-Bhāgavatam — a vlastně všechna autorizovaná písma — bude donucen se odevzdat zákonům hmotné přírody. Živá bytost ve svém přirozeném postavení není nezávislá. Musí se odevzdat; buď Pánovi nebo hmotné přírodě. Hmotná příroda také není nezávislá na Pánu, jelikož On Samotný prohlašuje o hmotné přírodě, že je mama māyā, “Moje energie”, (Bg. 7.14) a me bhinnā prakṛtir aṣṭadhā, “Má oddělená energie osmi kategorií” (Bg. 7.4). Hmotná příroda je tedy také pod Jeho vládou, jak Pán prohlašuje v Bhagavad-gītě (9.10). Mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sacarācaram: “Pod Mým dohledem se otáčí hmotná příroda, jedna z Mých energií, a vydává vše pohyblivé i nehybné.” A živé bytosti, které jsou vyšší energií nežli je hmota, mají možnost výběru — buď se odevzdat Pánovi nebo se odevzdat hmotné přírodě. Odevzdá-li se živá bytost Pánovi, je šťastná a osvobozená, ale odevzdá-li se hmotné přírodě, pak trpí. Konec všeho utrpení tedy znamená odevzdat se Pánovi, protože samotný proces odevzdání se je bhava-cchidam (osvobozuje od všeho hmotného strádání), svasty-ayanam (přináší veškeré štěstí) a sumaṅgalam (je zdrojem všeho příznivého).

Osvobození, štěstí a veškeré přízně osudu lze tedy dosáhnout pouze tím, že se odevzdáme Pánovi, protože On je absolutní svobodou, absolutním štěstím a absolutní příznivostí. Toto osvobození a štěstí je také neomezené a bývá přirovnáváno k nebi, i když je nekonečně větší nežli nebe. V naší současné situaci dokážeme pochopit velikost pouze ve srovnání s nebem. Nebe nedokážeme změřit, ale štěstí a svoboda získané ve společnosti Pána jsou mnohem větší nežli nebe. Toto duchovní štěstí je tak veliké, že ho nedokáže změřit ani Pán Samotný, natož pak ostatní.

V písmech je řečeno: brahma-saukhyaṁ tv anantam — duchovní štěstí je neomezené. Zde se říká, že ani Pán toto štěstí nedokáže změřit. To neznamená, že Pán by toho nebyl schopen a tudíž byl nedokonalý. Ve skutečnosti je to tak, že Pán ho může změřit, ale štěstí, které je v Něm, je s Ním rovněž totožné z hlediska absolutního poznání. Pán tedy může změřit štěstí, které z Něho pochází, ale toto štěstí neustále vzrůstá a Pán ho měří znovu a znovu, a tímto způsobem probíhá věčná soutěž mezi růstem a měřením štěstí, která nikdy nekončí, ale trvá donekonečna, ad infinitum. Duchovní štěstí je ānandāmbudhivardhanam — je jako oceán štěstí, který se neustále zvětšuje. Hmotný oceán je statický, ale duchovní oceán je dynamický. V Caitanya-caritāmṛtě (Ādi-līle, čtvrté kapitole) popisuje Kavirāja Gosvāmī velice pěkně tento dynamický vzrůst oceánu duchovního štěstí na transcendentální osobě Śrīmatī Rādhārāṇī, energii blaženosti Pána Kṛṣṇy.

Mnohokrát jsme uváděli jména dvanácti vybraných autorit (dvādaśa-mahājana), z nichž Brahmā, Nārada a Pán Śiva jsou z hlediska znalostí o Nejvyšším Pánu první, druhý a třetí v pořadí. Jiní polobozi, Gandharvové, Cāraṇové, Vidyādharové, lidé či asurové nemají možnost plně znát energie Absolutního Pána, Śrī Kṛṣṇy. Polobozi, Gandharvové atd. jsou vysoce inteligentní osoby sídlící na vyšších planetách, lidé jsou obyvatelé středních planet a asurové žijí na nižších planetách. Každý z nich má své představy o Absolutní Pravdě, stejně jako vědci či empiričtí filozofové v lidské společnosti. Všechny tyto živé bytosti byly stvořeny hmotnou přírodou, a v důsledku toho jsou zmateny úžasným projevem tří hmotných kvalit. O této zmatenosti se zmiňuje Bhagavad-gītā (7.13): tribhir guṇamayair bhāvair ebhiḥ sarvam idaṁ jagat — každá bytost, od Brahmy až po mravence, je svým způsobem zmatena třemi kvalitami hmotné přírody, dobrem, vášní a nevědomostí. Každý si v rámci svých individuálních schopností myslí, že tento vesmír, který je před ním projevený, je vším, a i vědec v lidské společnosti dvacátého století se svým vlastním způsobem snaží vypočítat začátek a konec vesmíru. Co však mohou vědci vědět? Dokonce i Brahmā byl jednou zmatený a považoval se za jediného Brahmu, ale později milostí Pána poznal, že existuje ještě nespočetně mnoho mocnějších Brahmů v mnohem větších vesmírech nežli je tento, a všechny tyto vesmíry společně vytvářejí ekapād-vibhūti neboli jednu čtvrtinu projevu Pánovy tvůrčí energie. Zbývající tři čtvrtiny Jeho energie jsou projeveny v duchovním světě, a co tedy může nepatrný vědec s nepatrným mozkem vědět o Absolutní Osobnosti Božství, o Pánu Kṛṣṇovi? Pán proto říká: mohitaṁ nābhijānāti mām ebhyaḥ param avyayam — zmateni kvalitami hmotné přírody nechápou, že nad těmito projevy je Nejvyšší Osoba, absolutní vládce všeho. Brahmā, Nārada a Pán Śiva mají o Pánovi značné poznání, a proto bychom měli následovat pokyny těchto velkých osobností a nespokojit se s nepatrným mozkem a jeho dětinskými vynálezy, jakými jsou kosmické lodě a jiné výplody vědy. Právě jako matka je jedinou autoritou při identifikaci otce dítěte, tak matka Veda v podání uznávaných autorit jako jsou Brahmā, Nārada a Śiva je jedinou autoritou, která nás může informovat o Absolutní Pravdě.

Transcendentální jméno, podobu, vlastnosti, zábavy, příslušenství, osobnost atd. není možné vnímat hrubohmotnými smysly. Jsou-li však smysly očištěny procesem naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání lotosových nohou Božstev atd., Pán se zjeví úměrně kvalitě služby oddaného (ye yathā māṁ prapadyante). Nesmíme od Pána chtít, aby byl sluhou našich přání, který je povinen se zjevit okamžitě, jakmile Ho chceme vidět. Musíme být připraveni vykonávat předepsané povinnosti oddané služby, kráčejíce po cestě, kterou nám ukázali předchůdci v učednické posloupnosti od Brahmy, Nārady a dalších autorit. Když se smysly oddaného začnou upřímnou oddanou službou očišťovat, Pán mu začne vyjevovat Svoji totožnost úměrně jeho duchovnímu pokroku. Pokud se však člověk nezapojí do oddané služby, jen stěží bude schopen vnímat Pána pouze na základě svých kalkulací a filozofických spekulací. Tento usilovný pracovník může ohromit své posluchače žonglováním se slovy, ale nikdy nepozná Nejvyššího Pána v Jeho osobním rysu. Pán jasně říká v Bhagavad-gītě, že je možné Ho poznat jedině oddanou službou. Nemůže Ho poznat žádný materialista s namyšleným vyzývavým postojem, ale pokorný oddaný může Pána potěšit svou upřímnou oddanou službou. Pán se tedy zjevuje oddanému úměrně jeho oddanosti. Brahmā jako pravý duchovní mistr vzdává své uctivé poklony a radí nám, abychom následovali proces śravaṇa a kīrtana. Touto jednoduchou metodou, nasloucháním a opěvováním slávy a činností Pánových inkarnací, můžeme spatřit Pána ve svém nitru. To jsme již rozebírali v prvním dílu Śrīmad-Bhāgavatamu v souvislosti s veršem:

Závěr je takový, že žádnou metodou není možné poznat Nejvyšší Osobnost Božství v plné míře, ale je možné částečně vidět Pána a cítit Jeho přítomnost prostřednictvím oddané služby, která se zakládá na naslouchání, opěvování atd.

Stvoření se neliší od Pána, ale On přesto není ve stvoření. To je vysvětleno v Bhagavad-gītě (9.4) následovně:

Neosobní pojetí Absolutní Pravdy je také podobou Pána, zvanou avyakta-mūrti. Mūrti znamená “podoba”, ale jelikož Jeho neosobní rys je pro naše omezené smysly nevysvětlitelný, je to podoba avyakta-mūrti. V této nevysvětlitelné podobě Pána spočívá celé stvoření; celé stvoření je tedy Pán Samotný a neliší se od Něho, ale On zároveň zůstává jako původní Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa nad všemi stvořenými projevy. Impersonalisté zdůrazňují neosobní podobu nebo rys Pána a nevěří v Jeho původní osobnost, ale vaiṣṇavové přijímají původní podobu Pána, přičemž neosobní podoba je pouze jedním z Jeho rysů. Neosobní a osobní pojetí Pána existují zároveň a Bhagavad-gītā i Śrīmad-Bhāgavatam, jakož i další védská písma, to jasně uvádějí. Jelikož je tato myšlenka pro lidskou inteligenci nepředstavitelná, je nutné ji jednoduše přijmout na základě autority písem a prakticky ji můžeme realizovat jedině rozvojem oddané služby Pánu; nikoliv mentální spekulací nebo induktivní logikou. Impersonalisté závisejí více či méně na induktivní logice, a proto zůstávají vždy v nevědomosti ohledně původní Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy. Jejich pojetí Kṛṣṇy je nejasné, přestože je vše jasně popsáno ve všech védských písmech. Nedostatečné poznání jim neumožňuje pochopit existenci původní osobní podoby Pána, když je zároveň expandovaný ve všem. Tato jejich nedokonalost se v podstatě zakládá na hmotném chápání, že látka, která je rozdělena do mnoha částí, již nemůže existovat ve své původní podobě.

Původní Osobnost Božství (ādyaḥ), Govinda, se expanduje jako inkarnace Mahā-Viṣṇua a odpočívá v Oceánu příčin, který Sám vytváří. Brahma-saṁhitā (5.47) to potvrzuje následovně:

Brahmājī ve své Brahma-saṁhitě říká: “Uctívám původního Pána Govindu, který leží v Oceánu příčin ve Své úplné části jako Mahā-Viṣṇu a oddává se věčnému mystickému spánku, zatímco z pórů Jeho transcendentálního těla vycházejí nesčetné vesmíry.”

Tento Mahā-Viṣṇu je tedy první inkarnací ve stvoření a z Něho vycházejí všechny vesmíry a také všechny hmotné projevy. Oceán příčin vytváří Pán jako mahat-tattvu, jako mrak v duchovním nebi, a je to jen část Jeho různých projevů. Duchovní nebe je expanzí Jeho osobních paprsků a On je i mrakem v podobě mahat-tattvy. Leží v Oceánu příčin a Svým dýcháním vytváří vesmíry, a pak do každého z nich vstupuje jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu a tvoří Brahmu, Śivu a mnoho dalších polobohů pro udržování vesmíru, a pak vše opět stáhne do Sebe, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (9.7):

“Ó synu Kuntī, když skončí kalpa neboli jeden život Brahmy, všechny stvořené projevy vstupují do Mé prakṛti, do Mé energie, a když si to znovu přeji, stejné stvoření vzniká působením Mojí osobní energie.”

Závěr je takový, že toto všechno jsou pouze projevy Pánových nepochopitelných osobních energií, o kterých nikdo nemůže mít úplné informace. To však již bylo vysvětleno.

Zde je Pán popisován nezávisle na Jeho transcendentálních činnostech v dočasných hmotných stvořeních. Māyāvādská filozofie se snaží dokázat, že když Pán přijímá podoby inkarnací, je znečištěn hmotným tělem. Takovéto dohady jsou zde zcela popřeny vysvětlením, že Pánovo postavení je čisté a nedotčené za každých okolností. Podle māyāvādské filozofie se duše označuje jako jīva, je-li zakryta nevědomostí, ale je-li z této nevědomosti osvobozena, pak splývá s neosobní existencí Absolutní Pravdy. Zde se však říká, že Pán je věčným symbolem plného a dokonalého poznání. To je Jeho jedinečná výsada: je trvale osvobozen od všeho hmotného znečištění. Tím se Pán liší od obyčejných individuálních živých bytostí, které mají sklon podlehnout nevědomosti a přijmout hmotná označení. Ve Vedách je řečeno, že Pán je vijñānam ānandam, plný blaženosti a poznání. Podmíněné duše se s Ním nemohou nikdy srovnávat, protože mají sklony podlehnout znečištění. I když po osvobození může živá bytost být kvalitativně rovnocenná Pánu, tato její náchylnost ke znečištění, kterou Pán nikdy nemá, ji od Něho odlišuje. Ve Vedách je řečeno: śuddham apāpa-viddham — individuální ātmu poznamenávají hříchy, ale Pán jimi není nikdy znečištěn. Pán se přirovnává k mocnému slunci. Slunce je tak mocné, že se nikdy neznečistí od nakažlivých látek. Naopak — jeho paprsky mohou nakažené věci sterilizovat. Stejně tak Pán není nikdy znečištěn hříchy, ale naopak hříšné živé bytosti se ve styku s Ním očistí. To znamená, že Pán je také všeprostupující jako slunce, a proto je v tomto verši použito slovo pratyak.
Vše, co existuje, je některou z energetických expanzí Pána. Pán je uvnitř všeho a je také všepokrývající, aniž by Ho znepokojovaly činnosti individuálních duší. Je tedy nekonečně velký, zatímco živé bytosti jsou nekonečně malé. Ve Vedách je řečeno, že existuje pouze Pán Samotný a existence všech ostatních závisí na Něm. Je zdrojem existence každého a je Nejvyšší Pravdou ze všech dalších rozčleněných pravd. Je zdrojem bohatství každého, a nikdo se Mu proto v bohatství nevyrovná. Jelikož je plný všech vznešených vlastností — majetku, slávy, síly, krásy, poznání a odříkání — je jistě Nejvyšší Osobou. A jelikož je Osobou, má mnoho osobních vlastností, i když je transcendentální hmotným kvalitám. Již jsme rozebírali výrok itthaṁ-bhūta-guṇo hariḥ (Bhāg. 1.7.10). Jeho transcendentální vlastnosti jsou tak přitažlivé, že přitahují i osvobozené duše (ātmārāmy). Přestože má všechny osobní vlastnosti, je zároveň všemocný. Nic proto nemusí dělat Osobně, neboť vše vykonávají Jeho všemocné energie. To potvrzují védské mantry: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca. To svědčí o Jeho zvláštní duchovní podobě, kterou nelze nikdy vnímat hmotnými smysly. Lze Ho vidět pouze tehdy, když jsou smysly očištěny oddanou službou (yam evaiṣa vṛṇute tena labhyaḥ). Mezi Pánem a živými bytostmi jsou tedy v mnoha ohledech základní rozdíly. Jak prohlašují Vedy, s Pánem nelze nikoho srovnávat (ekam evādvitīyaṁ brahma, dvaitād vai bhayaṁ bhavati). Pán nemá soupeře, nemusí se obávat nějaké jiné bytosti a nikdo Mu nemůže být roven. I když je příčinou všech jiných bytostí, jsou mezi nimi a Jím základní rozdíly. Jinak by nebyl důvod, aby se v jednom z předchozích veršů říkalo, že nikdo Ho nemůže znát na sto procent takového, jaký je (na yaṁ vidanti tattvena). To, že Ho nikdo nemůže plně chápat, je vysvětleno i v tomto verši, ale zde je uvedena kvalifikace, s níž je Ho možné pochopit do určité míry. Ve větší míře mohou Pána znát jedině praśāntové neboli Jeho čistí oddaní. Oddaní nemají ve svém životě žádné jiné touhy nežli být poslušnými služebníky Pána, zatímco všichni ostatní — empiričtí filozofové, mystici a ploduchtiví pracovníci — něco požadují, a proto nikdy nemají klid. Ploduchtivý pracovník chce odměnu za svoji práci, mystik chce nějakou životní dokonalost a empirický filozof chce splynout s existencí Pána. Dokud budeme mít jakékoliv požadavky na svůj smyslový požitek, nikdy nedosáhneme klidu, ale právě naopak: kvůli našemu zbytečnému spekulativnímu argumentování se nám začne celá skutečnost stále více zkreslovat a Pán se bude jen více a více vzdalovat z dosahu našeho chápání. Spekulant může mít na základě svého odříkání a pokání určité poznání o neosobních rysech Pána, ale v žádném případě není schopen pochopit nejvyšší podobu Osobnosti Božství, podobu Govindy, protože pouze amalātmanové neboli naprosto bezhříšní lidé mohou vykonávat čistou oddanou službu Pánu, což potvrzuje i Bhagavad-gītā (7.28):

O pomíjivé povaze hmotného stvoření jsme zde hovořili již mnohokrát. Hmotné stvoření je pouze dočasným projevem hmotné energie Všemocného Boha. Je ho zapotřebí, aby dostaly příležitost i podmíněné duše, které se nechtějí sdružovat s Pánem prostřednictvím láskyplné transcendentální služby. Tyto neochotné podmíněné duše mají zakázaný vstup do duchovního světa, neboť v srdci nechtějí sloužit. Chtějí si namísto toho užívat samy a napodobovat Boha. Živé bytosti jsou svojí přirozeností věčnými služebníky Pána, ale některé z nich zneužívají své samostatnosti a odmítají sloužit. Jim je dovoleno užívat si hmotné přírody, která se nazývá māyā neboli iluze. Iluze se jí říká proto, že živé bytosti v zajetí māyi si ve skutečnosti nemohou užívat, i když oklamány māyou si myslí, že si užívají. Tyto oklamané živé bytosti dostávají v pravidelných intervalech příležitost napravit svoji zvrácenou mentalitu iluzorních vládců hmotné přírody, a dostávají pokyny z Ved o tom, jaký je jejich věčný vztah k Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Dočasné stvoření hmotného světa je tedy projevem Pánovy hmotné energie a Nejvyšší Pán inkarnuje v podobě Kāraṇārṇavaśāyī Viṣṇua, aby vše řídil, stejně jako vláda vysílá na různá místa své zástupce, aby dočasně řídili lokální záležitosti. Tento Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu projevuje hmotné stvoření tím, že pohlédne na Svoji hmotnou energii (sa aikṣata). V prvním dílu této knihy jsme již do určité míry vysvětlovali verš jagṛhe pauruṣaṁ rūpam. Délka iluzorní hry, která má jméno hmotné stvoření, se nazývá kalpa a hovořili jsme o tom, že kalpy se střídají jedna za druhou. Prostřednictvím Svých inkarnací a činnostmi Svých energií Pán projevuje všechny složky stvoření — čas, prostor, příčinu, důsledek, mysl, hrubé a jemné prvky, přírodní kvality (dobro, vášeň a nevědomost), které se s nimi pojí vzájemným působením, dále smysly a jejich souhrnný zdroj, gigantickou vesmírnou podobu jakožto druhou inkarnaci Garbhodakaśāyī Viṣṇua, a všechny živé bytosti, pohyblivé i nehybné, které z této druhé inkarnace vycházejí. Všechny tyto prvky stvoření a stvoření samotné jsou nakonec jen energetickými projevy Nejvyššího Pána; nic není nezávislé na vládě Svrchované Bytosti. První inkarnace v hmotném stvoření, Kāraṇārṇavaśāyī Viṣṇu, je úplnou částí původní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, a Brahma-saṁhitā (5.48) ji popisuje následovně:

Všechny vesmíry, kterých je nespočetně mnoho, existují pouze po dobu výdechu Mahā-Viṣṇua, Kāraṇārṇavaśāyī Viṣṇua, který je úplnou částí Govindy, původní Osobnosti Božství Pána Kṛṣṇy.

Bytosti uvedené v tomto seznamu, počínaje Brahmājīm, který je prvním živým tvorem ve vesmíru, přes Pána Śivu, Pána Viṣṇua, Nāradu a další mocné polobohy, lidi, nadlidi, mudrce a ṛṣie, po jiná, nižší stvoření s neobyčejnou silou a bohatstvím jako jsou mrtvá těla, satanové, zlí duchové, džinové, vodní živočichové, ptáci a savci, se někomu mohou jevit jako Nejvyšší Pán, ale ve skutečnosti nikdo z nich není Nejvyšším Pánem; všichni vlastní pouze určitý zlomek Jeho velkých energií. Méně inteligentní lidé jsou překvapeni podivuhodností přírodních úkazů, jako například některým domorodcům nahání strach velké hřmění, obrovský banyánovník či vysoká hora v džungli. Takové nevyvinuté lidské bytosti ohromuje sebemenší projev Pánovy síly. O něco pokročilejší lidé jsou ohromeni silami polobohů a bohyň. Těm, kteří žasnou nad silami různých částí Pánova stvoření a kteří nevědí nic o Pánu Samotném, se říká śaktové neboli lidé, kteří uctívají velké síly. I moderní vědce okouzlují podivuhodné akce a reakce, probíhající v přírodě, a i oni jsou tedy śaktové. Tito níže postavení lidé se postupně povyšují na úroveň saurīyů (těch, kteří uctívají boha Slunce) nebo gāṇapatyů (těch, kteří uctívají masy lidí jako janatā-janārdana či daridra-nārāyaṇa atd. v podobě Gaṇapatiho), a potom na úroveň uctívání Pána Śivy, kdy hledají věčně existující duši, potom do stádia uctívání Pána Viṣṇua, Nadduše atd., přičemž stále nemají žádné informace o Govindovi, Pánu Kṛṣṇovi, který je původním Pánem Viṣṇuem. Jiní lidé zase uctívají svoji rasu, národnost, ptáky, savce, zlé duchy, satany atd. Časté je také uctívání Śanideva, pána soužených lidí, a Sītalādevī, bohyně neštovic, a mnoho pošetilých lidí uctívá lid nebo chudáky. Různé osoby, spolky a společnosti tedy uctívají určité mocné projevy Pána a předměty svého uctívání mylně pokládají za Boha. V tomto verši však Brahmājī upozorňuje, že žádný z nich není Nejvyšší Pán; všechny jsou jen “cizím peřím” vypůjčeným od původního Všemocného Pána Śrī Kṛṣṇy. Když Pán doporučuje v Bhagavad-gītě, abychom uctívali pouze Jeho, musíme chápat, že uctívání Pána Kṛṣṇy zahrnuje uctívání všeho, o čem je zde zmínka, neboť Pán Kṛṣṇa zahrnuje všechny.

Když ve védské literatuře najdeme tvrzení, že Pán je beztvarý, musíme to chápat tak, že všechny podoby, které jsou uvedeny výše a které známe v rámci experimentálního poznání vesmíru, jsou jen různými projevy Jeho transcendentálních energií a žádná z nich nezastupuje plně Jeho transcendentální podobu. Avšak i v případě, že na Zemi nebo kamkoliv jinam do vesmíru skutečně sestoupí Samotný Pán, méně inteligentní lidé Ho mylně považují za jednoho z nich, a proto si představují, že Transcendence musí být beztvará čili neosobní. Pán ve skutečnosti není beztvarý, ale nepatří ani k žádné z mnoha podob, s nimiž se setkáváme v tomto hmotném vesmíru. Měli bychom se pokusit poznat pravdu o Pánu tím, že budeme následovat pokyny Brahmājīho.

Jak bylo řečeno na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.8), nikdo nemůže být plně uspokojen nasloucháním, dokud nedostane možnost naslouchat o transcendentálních činnostech Pána. Brahmājī se tedy v tomto verši také pokouší zdůraznit význam vyprávění o transcendentálních zábavách Pána, které Pán projevuje, když přichází na povrch hmotných planet. Každá živá bytost ráda naslouchá příjemným věcem, a téměř každý z nás proto často poslouchá zprávy a rozhovory vysílané rozhlasovými stanicemi. Potíž je ale v tom, že poslouchání těchto věcí nikoho v srdci neuspokojí. Příčinou této nespokojenosti je vzájemný nesoulad mezi světskými tématy a nitrem živé duše. Śrīla Vyāsadeva připravil tuto transcendentální literaturu hlavně proto, aby poskytl lidem nejvyšší uspokojení v podobě vyprávění o činnostech Pána, jak mu doporučil Śrī Nārada Muni. Tyto činnosti Pána jsou v zásadě dvou druhů. Jeden druh se týká projevů tvořivé síly v hmotném světě a druhý se pojí s Jeho zábavami v podobě různých inkarnací v různých dobách a na různých místech. Inkarnací Pána je nespočetně mnoho, stejně jako vln na řece, které neustále přicházejí a odcházejí jedna za druhou. Méně inteligentní lidé se více zajímají o Pánovy tvůrčí síly v hmotném světě a jelikož opomíjejí svůj vztah k Němu, vymýšlejí ve jménu vědeckého rozvoje mnoho teorií o stvoření. Oddaní Pána ovšem vědí, jak tvůrčí síly pracují ve vzájemném souladu prostřednictvím akcí a reakcí Pánovy hmotné energie. Více se proto zajímají o transcendentální činnosti Pána a Jeho inkarnací, když sestoupí do tohoto hmotného světa. Śrīmad-Bhāgavatam je dějinami těchto činností Pána a lidé, kteří se zájmem naslouchají Śrīmad-Bhāgavatamu, očišťují svá srdce od nahromaděné hmotné špíny. Člověk si může koupit tisíce bezcenných knih, ale ten, kdo se začal zajímat o Śrīmad-Bhāgavatam, ztrácí o takovou nečistou literaturu veškerý zájem. Śrī Brahmājī se tedy pokusí vyprávět o hlavních inkarnacích Pána, aby se jich Nārada mohl napít jako transcendentálního nektaru.