Śrīmad-bhāgavatam 2.6.21
Verš
sāśanānaśane ubhe
yad avidyā ca vidyā ca
puruṣas tūbhayāśrayaḥ
Synonyma
sṛtī — místo určení živých bytostí; vicakrame — existuje v plnosti; viśvaṅ — všeprostupující Osobnost Božství; sāśana — činnosti v rámci panování; anaśane — činnosti v rámci oddané služby; ubhe — obojí; yat — to, co je; avidyā — nevědomost; ca — a také; vidyā — skutečné poznání; ca — a; puruṣaḥ — Nejvyšší Osoba; tu — ale; ubhaya — obojího; āśrayaḥ — Pán.
Překlad
Všeprostupující Osobnost Božství je tak prostřednictvím Svých energií absolutním Pánem všech činností — jak při snaze ovládnout hmotný svět, tak v oddané službě. Ve všech situacích je Nejvyšším Pánem nevědomosti i skutečného poznání.
Význam
V tomto verši je důležité slovo viśvaṅ. Ten, kdo se umí dokonale pohybovat v každém poli činnosti, se nazývá puruṣa nebo kṣetrajña. Oba tyto termíny, kṣetrajña i puruṣa, lze rovnocenně použít pro individuální já i pro Nejvyšší Já, pro Pána. Bhagavad-gītā (13.3) to vysvětluje následujícím způsobem:
sarva-kṣetreṣu bhārata
kṣetra-kṣetrajñayor jñānaṁ
yat taj jñānaṁ mataṁ mama
Kṣetra znamená “místo” a znalec místa se nazývá kṣetrajña. Individuální já zná jen své omezené pole činností, ale Nejvyšší Já, Pán, zná neomezené pole činností. Individuální duše zná jen své vlastní myšlení, cítění a chtění, ale Nadduše neboli Paramātmā, svrchovaný vládce, který je přítomný všude, zná myšlení, cítění a chtění každého. To znamená, že individuální živá bytost je nepatrným pánem svých osobních záležitostí, zatímco Nejvyšší Osobnost Božství je Pánem záležitostí každého, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti (vedāhaṁ samatītāni atd.). Jenom nevědomci neznají tento rozdíl mezi Pánem a živými bytostmi. Živé bytosti, které se liší od nevědomé hmoty, se mohou svým vědomím rovnat Pánovi po kvalitativní stránce, ale nikdy se Mu nevyrovnají v plném poznání minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Jelikož živá bytost si je vědomá všeho jen částečně, někdy zapomíná na svoji totožnost. Tato zapomnětlivost se konkrétně projevuje v poli ekapād-vibhūti Pána neboli v hmotném světě, ale v poli činností zvaném tripād-vibhūti neboli v duchovním světě žádná zapomnětlivost neexistuje a živé bytosti tam jsou osvobozeny od veškerého znečištění, které pochází ze stavu zapomnění. Hmotné tělo je symbolem hrubé a jemné podoby zapomnětlivosti a celá atmosféra hmotného světa se proto nazývá avidyā neboli “nevědomost”, zatímco atmosféra duchovního světa se nazývá vidyā neboli “plné poznání”. Existují různá stádia avidyi a nazývají se dharma, artha a mokṣa. Představa mokṣi neboli osvobození, kterou zdůrazňují monisté a která se zakládá na teorii jednoty živých bytostí a Pána a jejich konečného splynutí, je poslední podobou materialistické zapomnětlivosti. Poznání o kvalitativní jednotě vlastního já a Nejvyššího Já je zčásti poznáním, ale zčásti také nevědomostí, protože v něm není zahrnuté chápání kvantitativní odlišnosti, kterou jsme vysvětlovali výše. Individuální duše se nikdy nemůže Pánovi plně vyrovnat ve vědění, neboť jinak by se nemohla dostat do stavu zapomnění. Jelikož u individuálních živých bytostí existuje stav zapomnění, mezi Pánem a živou bytostí je vždy propastný rozdíl, který je stejný jako rozdíl mezi částí a celkem. Část se nikdy nevyrovná celku a představa, že živá bytost se stoprocentně vyrovná Pánovi, je tedy také nevědomostí.
Na poli nevědomosti směřují všechny činnosti k dosažení vlády nad stvořením. V hmotném světě proto každý shromažďuje hmotné bohatství všeho druhu, aby mohl panovat hmotě. V tomto světě proto vždy vidíme konflikty a zklamání, které jsou příznaky nevědomosti. Na poli poznání je však oddaná služba Pánovi (bhakti) a v osvobozeném stádiu, při vykonávání duchovních činností, nehrozí znečištění vlivem nevědomosti a zapomnění (avidyi). Pán je tedy vlastníkem obou polí: nevědomosti i poznání, a je na živé bytosti, aby si sama vybrala, ve které z těchto oblastí chce žít.