Pánduovci jsou nejšťastlivĕjší z lidí, protože v celém svém štĕstí zcela záviseli na milosti Pána. Záviset na nĕčí milosti je v hmotném svĕtĕ známkou té nejvĕtší bídy, ale jakmile se to týká našeho transcendentálního vztahu k Pánu, situace se mĕní. Je-li nám dáno žít v úplné závislosti na Pánu, máme to nejvĕtší štĕstí, jakého lze dosáhnout. To, že se začínáme považovat za naprosto nezávislé jedince, je začátkem hmotné choroby. Krutá hmotná příroda ale nikomu nedovolí být nezávislý. Marné pokusy získat nezávislost na přísných zákonech přírody se označují jako hmotný rozvoj experimentálního poznání. Tato snaha o nezávislost na přírodních zákonech hýbe celým hmotným svĕtem. Od dob Rávany, který chtĕl postavit schodištĕ vedoucí přímo na nebeské planety, se lidé až do dnešního dne stále snaží překonat zákony přírody. Nyní se pokoušejí dostat na jiné planety za pomoci mechanických přístrojů. Dokonalostí lidské civilizace je tvrdĕ pracovat, ale zároveň naprosto záviset na Pánu. Neúnavná práce pod vedením Nejvyššího Pána je tedy nejvyšší dokonalostí lidské civilizace a Pánduovci toho byli ideální ukázkou. Bezvýhradnĕ záviseli na vůli Pána Šrí Kršny, ale přitom to nebyli zaháleči ani příživníci. Jejich kvalifikace byly zcela jedinečné a bylo to vidĕt jak na jejich charakteru, tak i na jejich skutcích. Přesto však vždy vyhledávali milost Pána, protože vĕdĕli, že každá živá bytost je přirozenĕ závislá. Dokonalostí života tedy je být plnĕ závislý na vůli Pána a nepředstírat v hmotném svĕtĕ nezávislost. Ti, kteří usilují o falešnou nezávislost, se nazývají anātha neboli nemající ochránce, zatímco ti, kteří zcela závisí na Pánovĕ vůli, se nazývají sanāthaneboli ti, které nĕkdo chrání. Musíme se proto snažit být sanātha, abychom byli vždy ochraňováni před nepříznivými podmínkami hmotné existence. Oklamáni vlivem vnĕjší hmotné přírody zapomínáme, že hmotný život s sebou přináší nanejvýš nežádoucí zmatek. Bhagavad-gítá (7.19) nás proto upomíná, že po mnoha a mnoha zrozeních si štĕstím obdařený človĕk může uvĕdomit, že Vásudéva je vše a že nejlepším způsobem, jak žít, je zcela se Mu odevzdat. Tím se vyznačuje mahātmā.Všichni členové pánduovské rodiny byli mahátmové ve stavu hospodáře. Mahárádž Judhišthir byl vůdcem tĕchto mahátmů a královna Kuntídéví byla jejich matkou. Pokyny Bhagavad-gíty a všech Purán, zvláštĕ Bhágavata-Purány, jsou tedy nevyhnutelnĕ spojeny s historií pánduovských mahátmů. Odloučení od Pána pro nĕ znamenalo totéž, co pro rybu znamená odloučení od vody. Šrímatí Kuntídéví tedy představa tohoto odloučení udeřila jako blesk a svými modlitbami se v podstatĕ jen pokouší přesvĕdčit Pána, aby s nimi zůstal. Všichni znepřátelení králové sice padli v bitvĕ na Kurukšétře, ale zůstali po nich ještĕ synové a vnuci a s nimi se Pánduovci museli také utkat. Nejen Pánduovci se ocitli v situaci, kdy se proti nim nĕkteří postavili jako nepřátelé. Každý z nás má vždy nĕjakého nepřítele a nejlepší je pro nás žít tak, abychom zcela záviseli na Pánovĕ vůli. Tím překonáme všechny nesnáze hmotného bytí.

Když skončila bitva na Kuruovském bitevním poli a Pánduovci se ujali vlády ve svém království, Kršna se chystal odjet do Svého domu do Dváraky. Než se vydal na cestu, přišel se rozloučit se Svou tetou a Kuntí Mu tehdy přednesla své modlitby. V tomto verši se přímo ptá: „Je to pravda, že nyní, když jsi splnil všechny Své povinnosti, od nás chceš odjet a nechat nás tu samotné?“ Kuntídéví říká: yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt. „Tvé lotosové nohy jsou naší jedinou ochranou.“ Tak uvažují oddaní, kteří jsou zcela odevzdaní.

Odevzdání se (śaraṇāgati) má šest aspektů. Za prvé bychom mĕli zcela záviset na Kršnovi a přijmout vše příznivé pro oddanou službu (ānukūlyasya saṅkalpaḥ). Ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanaṁ bhaktir uttamā: prvotřídní bhakti neboli oddaná služba se vyznačuje tím, že oddaný přijme vše, co je pro tuto službu příznivé. Dalším příznakem odevzdání se je prātikūlya-vivarjanam, zanechání všeho, co je pro vĕdomí Kršny nepříznivé. Duchovní mistr nĕkdy řekne: „Nedĕlej to,“ a zakáže nám dĕlat nĕco, co je pro oddanou službu nepříznivé, a doporučí to, co je příznivé: „Dĕlej to a to. Zpívej Haré Kršna.“ Plné odevzdání se tedy znamená odmítnout nepříznivé vĕci a přijmout všechno, co je příznivé (ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlya-vivarjanam). Mĕli bychom mít také nezlomnou víru, že nás Kršna ochrání a mĕli bychom se vždy považovat za jednoho z Jeho služebníků. To jsou nĕkteré aspekty úplného odevzdání se    —    śaraṇāgati.

Kuntídéví říká: „Můj drahý Kršno, pokud si myslíš, že nyní, když jsme dostali zpĕt své království, jsme v bezpečí a můžeš nás tedy opustit, není to příliš dobrý návrh. Ještĕ nejsme svobodní. Zabili jsme mnoho králů a všichni jejich přátelé a příbuzní s námi chtĕjí znovu bojovat. Nemysli si, že všechno nebezpečí je již pryč. Tvé lotosové nohy jsou naší jedinou ochranou.“ Nepřímo tak Kršnovi říká: „Neopouštĕj nás. Nemysli si, že jsme v bezpečí. Bez Tvé ochrany si nejsme ničím jisti.“

Tak by se mĕl chovat oddaný. Mĕli bychom vĕdĕt, že v tomto hmotném svĕtĕ nám neustále hrozí nebezpečí. Jakmile jsme trochu lehkovážní a myslíme si: „Již jsem vykonal svoji povinnost. Mohu si trochu odpočinout,“ májá neboli iluze nás může kdykoliv dostat. Ne, nemůžeme odpočívat. Musíme být neustále ve střehu.

Šríla Rúpa Gósvámí v jednom verši říká: avyartha-kālatvam    —     oddaný by mĕl vždy dbát na to, aby zbytečnĕ neztrácel čas. Mĕl by se ptát sám sebe: „Sloužím teď máji nebo Kršnovi?“ Tak přemýšlí pokročilý oddaný. Nāma-gāne sadā ruciḥ: takového oddaného nikdy neunaví zpívat nebo tancovat. Slovo sadā znamená „vždy“ a ruciznamená „chuť “. Oddaný má vždy chuť zpívat Haré Kršna: „Výbornĕ! Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare    /    Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.“ Tomu se říká mít chuť ke zpívání Haré Kršna. Nĕjaký čas samozřejmĕ trvá, než v sobĕ tuto chuť probudíme, ale když zpíval Rúpa Gósvámí svaté jméno, myslel si: „Mám jen jeden jazyk a dvĕ uši. Jak mohu plnĕ vychutnat toto zpívání? Kdybych mĕl miliony jazyků a miliardy uší, mohl bych alespoň trochu okusit sladkost zpívání a naslouchání.“ Rúpu Gósvámího bychom zajisté nemĕli napodobovat, ale všichni oddaní v hnutí pro vĕdomí Kršny by mĕli alespoň dbát na to, aby každý den dokončili alespoň šestnáct kol džapy na růženci. Nāma-gāne sadā ruciḥ: musíme zvyšovat svou chuť ke zpívání Haré Kršna.

Mĕli bychom také zvĕtšovat svoji touhu žít na místĕ, na kterém žije Kršna (prītis tad-vasati-sthale). Pokročilí oddaní vidí Kršnu všude, ale protože jsme na nižší úrovni, mĕli bychom vĕdĕt, že pro nás je Kršna přítomný v chrámu. Jelikož nemůžeme vidĕt Kršnu všude, mĕli bychom chodit do chrámu, kde se Kršna milostivĕ zjevuje v takové podobĕ, jakou můžeme vnímat.

Kršnovo tĕlo je zcela duchovní (sac-cid-ānanda-vigraha), ale naše oči nejsou uzpůsobené k tomu, abychom mohli toto duchovní tĕlo vidĕt. Jsme zvyklí vnímat hmotné vĕci, které mají hrubou podobu (jaḍa). Můžeme vidĕt kámen, kov, dřevo a jiné prvky, a protože Kršna je všechno, zjevuje se v podobĕ vytvořené z tĕchto prvků, abychom Ho mohli svýma nedokonalýma očima vidĕt. Kršna není kámen a také to neznamená, že uctíváme kámen. Uctíváme Kršnu, ale protože nemůžeme vidĕt nic než hmotné prvky, jako je například kámen, Kršna se laskavĕ zjevuje v podobĕ vytvořené z kamene. Každý by se mĕl proto snažit žít poblíž chrámu, ve kterém je uctívána podoba Kršny.

Kromĕ toho bychom mĕli vždy záviset na Kršnovi. To je vĕdomí Kršny. Vždy bychom si mĕli myslet: „Bez Kršny nemá můj život žádnou cenu a neustále mi hrozí nebezpečí.“ Kuntí ve svých modlitbách ke Kršnovi proto říká: „Kršno, prosím, nemysli si, že nám již nehrozí žádné nebezpečí. Můžeme ho čekat ze všech stran. Kdo nás bude ochraňovat? Jedinou ochranu nám poskytují Tvé lotosové nohy. Kolem nás je tolik nepřátel, protože synové tĕch, kteří zahynuli v bitvĕ, s námi nyní chtĕjí bojovat.“

I když Kršna přišel ke Kuntídéví, aby setřel prach z jejích lotosových nohou, neboť byla Jeho tetou a tedy Jeho nadřízenou, Kuntí Mu přesto říká „Prabhu“ neboli „Pane“ a neoslovuje Ho jako svého milovaného synovce. Dobře ví, že i když je Kršna v roli jejího synovce neboli syna jejího bratra, je stále Nejvyšším Pánem.

Človĕka, který si je opravdu vĕdom Kršny, poznáme podle toho, že přijímá Kršnu jako Nejvyššího Pána, ví, že bez Kršny mu neustále hrozí nebezpečí a bezpečný se cítí pouze tehdy, když vyhledá útočištĕ u Kršnových lotosových nohou. Kršna říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Můžeš vyhlásit, že Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“ (Bg. 9.31) Jestliže se nĕkdo stane čistým oddaným, nehrozí mu již žádné nebezpečí. Kršna samozřejmĕ ochraňuje každého, neboť bez ochrany Nejvyššího Pána bychom nemohli žít ani na okamžik. Nikdo by si ale nemĕl myslet: „Když Kršna poskytne ochranu každému, proč bych se musel stát oddaným?“ Král ochraňuje všechny obyvatele svého království, protože je to jeho povinnost, ale zvláštní pozornost vĕnuje svým nejbližším. To je přirozené. Když nĕkdo pracuje přímo pro prezidenta, v případĕ nebezpečí se mu dostane zvláštní ochrany. I když prezident chrání všechny obyvatele, obzvláštĕ ochraňuje ty, kteří jsou s ním v osobním styku a slouží mu. Je to naprosto přirozené a nejedná se o nĕjakou zaujatost. Má-li nĕkdo rád všechny dĕti, ale nejvíce své vlastní, nikdo mu neřekne: „Jak to, že máte rád své dĕti více než ostatní?“ Podobnĕ říká Kršna v Bhagavad-gítĕ: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu.„Jsem ke všem stejný.“ Kršna je Bůh a miluje všechny živé bytosti, neboť každý je Jeho částí. Přesto je ale obzvláštĕ naklonĕn Svým oddaným. Proto říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“

Kršna vždy dohlíží na to, aby se Jeho oddaní mĕli dobře, a oddaní se vždy snaží, aby byl Kršna spokojený. Oddaní Kršnu oblékají, dávají Mu jídlo a vždy Mu slouží a Kršna se podobnĕ stará, aby Jeho oddaní byli šťastní. Tento vztah mezi oddanými a Kršnou je velice důvĕrný. Každá živá bytost má ke Kršnovi nĕjaký vztah. Když se ale staneme oddanými, náš vztah se prohloubí a bude mnohem důvĕrnĕjší. Kuntídéví ve svých modlitbách Kršnovi říká: „Jak nás můžeš opustit? Jsme Tví důvĕrní přátelé. Žijeme jen díky Tvé náklonnosti a lásce. Nemysli si, že jsme v bezpečí a můžeš nás tedy opustit. Náš život závisí pouze na Tvé milosti a Tvé lotosové nohy jsou naším jediným útočištĕm. Prosím, neopouštĕj nás.“ Podobnĕ se modlí ve své písni Naróttam dás Thákur:

„Kršno, Nanda-súto, který stojíš po boku Rádhárání, dcery krále Vršabhánua. Zcela se Ti odevzdávám a prosím, buď ke mnĕ milostivý.“

Bez vĕdomí Kršny si človĕk myslí: „Budu ochraňovat sám sebe, nebo mi poskytne ochranu rodina, společnost nebo stát. Mám tolik ochránců. Proč bych mĕl vĕřit v Boha? Proč bych mĕl jít ke Kršnovi? Ke Kršnovi se obracejí ti, které nikdo nechrání.“ Skutečnost je ale taková, že nás nikdo nemůže ochránit, pokud nás nechrání Kršna. To je řečeno ve Šrímad-Bhágavatamu (7.9.19): bālasya neha śaraṇaṁ pitarau nṛsiṁha.Když se Prahlád Mahárádž modlil ke Kršnovi v podobĕ Nrsinhadévy, řekl: „Můj drahý Pane, lidé by si nemĕli myslet, že pokud má dítĕ otce a matku, je v bezpečí.“ Pokud by dítĕ neochraňoval Kršna, nikdo by ho nedokázal zachránit, i kdyby mĕlo třeba tisíc otců a matek. Prahlád také říká: nārtasya cāgadam udanvati majjato nauḥ. „Ani ten nejlepší lékař nebo nejlepší lék nemůže človĕka ochránit před nemocí.“ Představte si, že je nĕjaký boháč nemocný a zajistí si nejlepšího lékaře a nejlepší léky. Znamená to snad, že nemůže zemřít? Ne. Pokud ho neochrání Kršna, nezachrání ho před smrtí ani dobrá léčba, ani kvalitní léky. Prahlád pokračuje: „Nĕkdo může mít dobrou loď, ale to mu ještĕ nezaručí, že se nemůže utopit v oceánu. Když ho neochráníš Ty, může se kdykoliv utopit.“ V přírodĕ se setkáváme s tolika potížemi, a přestože se vĕdci v boji o přežití snaží tyto problémy svými vynálezy vyřešit, dokud nám Kršna neposkytne Svoji ochranu, všechny vynálezy budou k ničemu.

Kuntídéví to všechno ví, a přestože je matkou velkých bojovníků Ardžuny a Bhímy, myslí si: „Moji synové jsou udatní bojovníci, ale to nám nezajišťuje bezpečí. Jedinou ochranou jsou Tvé lotosové nohy.“ Tento verš ukazuje postavení odevzdané duše, která hledá ochranu u Kršny. Když zůstaneme v takovém postavení a budeme si vĕdomi toho, že Kršna je naším jediným ochráncem a že naší jedinou povinností je sloužit Mu, potom bude náš život úspĕšný.