ŚB 9.11.23

V tomto hmotném světě každý někomu něco závidí. Dokonce i v duchovním životě někdy vidíme, že když jeden oddaný dosáhl pokroku v duchovních činnostech, ostatní oddaní mu závidí. Tito závistiví oddaní nejsou ještě zcela vysvobozeni z pout zrození a smrti. Dokud se živá bytost úplně nezbaví příčiny zrození a snrti, nemůže vstoupit do sanātana- dhāmu, do věčných zábav Pána. Závist se rodí vlivem tělesných označení, ale osvobozený oddaný nemá s tělem nic společného, a proto je zcela na transcendentální úrovni. Nikdy nesmýšlí o nikom zle, dokonce ani o svém nepříteli. Jelikož ví, že Pán je nejvyšší ochránce, myslí si: “Jak mi může tento takzvaný nepřítel ublížit?” Je si jistý svou ochranou. Pán říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham — “Každému odpovídám podle toho, jak se Mi odevzdává.” Oddaný tedy musí být zcela prostý závisti, zvláště vůči jiným oddaným. Závidět druhým oddaným je velký přestupek, vaiṣṇava-aparādha. Oddaný, který se stále věnuje naslouchání a opěvování (śravaṇa-kīrtana), je dozajista vyléčen z choroby závisti, a to jej opravňuje vrátit se domů, zpátky k Bohu.