Sarvārhaṇam acyutejyā. Uctíváním Acyuty, Nejvyšší Osobnosti Božství, je uctíván každý. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (4.31.14) je uvedeno:

“Tak jako zalévání kořene stromu posiluje jeho kmen, větve, výhonky a listy a dodávání potravy žaludku oživuje smysly a údy těla, uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství uspokojuje polobohy, kteří jsou částmi oné Svrchované Osoby.” Provádět yajñu znamená uctívat Nejvyššího Pána. Zde Nejvyššího Pána uctíval Nejvyšší Pán. Proto je řečeno: bhagavān ātmanātmānam īje — Pán uctíval sám sebe. To však neomlouvá māyāvādskou filozofii, podle které se člověk považuje za Nejvyšší Osobnost Božství. Jīva, živá bytost, se od Nejvyššího Pána vždy liší. Nikdy se nestane, aby živé bytosti (vibhinnāṁśa) byly s Pánem totožné, i když māyāvādīni někdy napodobují Pánovo uctívání sama sebe. Pán Kṛṣṇa ve stavu gṛhasthy o sobě každé ráno meditoval a podobně Pán Rāmacandra prováděl yajñi pro své uspokojení, ale to neznamená, že by obyčejná živá bytost měla Pána napodobovat a věnovat se procesu ahaṅgraha-upāsanā. Takové neautorizované uctívání se zde nedoporučuje.

V předchozí kapitole bylo řečeno, že občané (prajāḥ) přísně dodržovali systém varṇāśrama-dharmy. Brāhmaṇové jednali jako skuteční brāhmaṇové, kṣatriyové jako kṣatriyové a tak dále. Když tedy Pán Rāmacandra vše rozdal brāhmaṇům, kvalifikovaní brāhmaṇové moudře usoudili, že jim nepřísluší vlastnit majetek, aby z něj těžili zisk. Brāhmaṇské vlastnosti jsou uvedeny v Bhagavad-gītě (18.42):

“Klid, sebeovládání, askeze, čistota, snášenlivost, čestnost, poznání, moudrost a zbožnost jsou přirozené vlastnosti, podle kterých jednají brāhmaṇové.” Bráhmanské postavení neopravňuje vlastnit zemi ani vládnout občanům — to jsou povinnosti kṣatriyů. Brāhmaṇové tedy sice dar Pána Rāmacandry neodmítli, ale jakmile ho přijali, ihned ho králi vrátili. Natolik je těšilo, že je jim Pán Rāmacandra tak nakloněn, až jim zjihla srdce. Viděli, že je nejen Nejvyšší Osobností Božství, ale také že je dokonale kvalifikovaný jako kṣatriya a má příkladný charakter. Jednou z vlastností kṣatriyi je dobročinnost. Kṣatriya neboli panovník nevybírá od občanů daně pro svůj smyslový požitek, ale proto, aby mohl ve vhodných případech rozdávat milodary. Dānam īśvara-bhāvaḥ. Na jedné straně mají kṣatriyové sklony vládnout, ale na druhé straně jsou štědří při rozdávání milodarů. Když Mahārāja Yudhiṣṭhira rozdával milodary, pověřil tím Karṇu. Karṇa byl proslulý pod jménem Dātā Karṇa — slovo dātā označuje nesmírně štědrého dárce. Králové vždy přechovávali velkou zásobu obilí, a kdykoliv někde zavládl nedostatek, rozdávali je darem. Povinností kṣatriyů je dávat milodary a povinností brāhmaṇů je milodary přijímat; ne však více, než je nutné k přežití. Když tedy brāhmaṇové dostali od Pána Rāmacandry tolik země, nebyli chamtiví a vrátili Mu ji.

Když Nejvyšší Pán Dhruvovi Mahārājovi nabídl nějaké požehnání, Dhruva odpověděl: “Ó můj Pane, jsem dokonale spokojen. Žádné hmotné požehnání nepotřebuji.” Rovněž Prahlāda Mahārāja odmítl, když mu Pán Nṛsiṁhadeva nabízel nějaké požehnání, a místo toho prohlásil, že oddaný nemá být jako vaṇik, obchodník, který všechno dává výměnou za určitý zisk. Ten, kdo se stane oddaným kvůli hmotnému zisku, není čistý oddaný. Brāhmaṇům žehná Nejvyšší Pán v srdci neustálým osvícením (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca). A jelikož brāhmaṇy a vaiṣṇavy neustále vede Nejvyšší Osobnost Božství, nedychtí po hmotném majetku. Vlastní jen to, co je absolutně nezbytné, a netouží po rozlehlém království. Příkladem byl Vāmanadeva, když v roli brahmacārīna žádal o pouhé tři kroky země. Chtít vlastnit čím dál větší majetek pro svůj vlastní smyslový požitek není nic jiného než nevědomost, a ta v srdci brāhmaṇy či vaiṣṇavy nápadně chybí.

Sītādevī nedokázala žít v odloučení od Pána Rāmacandry. A proto poté, co svěřila své dva syny do péče mudrce Vālmīkiho, vstoupila do země.

Smutek Pána Rāmacandry nad zprávou o tom, že Sītādevī vstoupila do země, nelze považovat za hmotný. I v duchovním světě existují pocity odloučení, ale ty představují duchovní blaho. Smutek z odloučení pociťuje dokonce i Absolutní Pán, ale v duchovním světě jsou tyto pocity transcendentálně blažené. Jsou příznaky stavu tasya prema-vaśyatva- svabhāva, kdy působí vliv hlādinī-śakti a vše ovládá láska. V hmotném světě jsou podobné pocity odloučení pouze zvráceným odrazem duchovních pocitů.

Když se pocity lásky a transcendentální blaženosti z duchovního světa zvráceně odrážejí v hmotném světě, jak jsme se již zmínili výše, stávají se příčinou hmotného otroctví. Dokud muže přitahují ženy a ženy přitahují muži, zajetí v koloběhu zrození a smrti v hmotném světě neskončí. V duchovním světě, kde neexistuje strach z rození a umírání, jsou však pocity odloučení příčinou transcendentální blaženosti. V absolutní realitě také existují rozmanité pocity, ale všechny mají společné to, že přinášejí transcendentální blaženost.

Oddaní vždy meditují o Pánových lotosových nohách. Když Pán Rāmacandra putoval po lese Daṇḍakāraṇya, do lotosových nohou Ho někdy bodaly trny a oddaní při tom pomyšlení omdlívali. Pán necítí bolest, ani radost způsobenou jakoukoliv akcí či reakcí tohoto hmotného světa, ale oddaní nesnesou ani to, když se do Pánových lotosových nohou zabodne trn. Takové bylo rozpoložení gopī, když myslely na to, jak Kṛṣṇa chodí po lese a Jeho lotosové nohy zraňují kameny a zrnka písku. Toto trápení v srdci oddaného nemohou karmī, jñānī ani yogīni pochopit. Oddaní, kteří nesnesli ani pomyšlení na to, jak Pánovy lotosové nohy bodají trny, byli vystaveni dalšímu utrpení při myšlenkách na odchod Pána, neboť se po skončení svých zábav v hmotném světě musel vrátit do svého sídla.

The word ātma-jyotiḥ is significant. The brahmajyoti, which is greatly appreciated by jñānīs, or monistic philosophers who desire to enter it for liberation, is nothing but the rays of the Lord’s body.

“Uctívám Govindu, prvotního Pána, který má nesmírnou moc. Záře Jeho transcendentální podoby je neosobní Brahman, který je absolutní, úplný a neomezený a který obsahuje nesčetné planety s jejich rozmanitým bohatstvím v mnoha miliónech vesmírů.” (Brahma-saṁhitā 5.40). Brahmajyoti je začátkem duchovního světa a za ní se nacházejí Vaikuṇṭhy. Jinými slovy — brahmajyoti se vždy vyskytuje okolo Vaikuṇṭh, tak jako sluneční světlo vždy obklopuje slunce. Kdo chce vstoupit na planetu Slunce, musí projít sluneční září. Když tedy Pán nebo Jeho oddaní vstupují na Vaikuṇṭhy, procházejí skrze brahmajyoti. Jñānī neboli monističtí filozofové vzhledem ke svému neosobnímu pojetí Pána nemohou na Vaikuṇṭhy vstoupit, ale ani v brahmajyoti nemohou zůstat věčně. Proto po nějakém čase znovu klesají do hmotného světa. Āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adho 'nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ (Bhāg. 10.2.32). Vaikuṇṭhy halí brahmajyoti, a proto je nikdo nemůže poznat v jejich pravé podobě, není-li čistým oddaným.

Ve Védách (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.8) je uvedeno:

“Nejvyšší Pán nemusí nic dělat a nelze nalézt nikoho, kdo by se Mu vyrovnal nebo Ho předčil, protože vše je přirozeně a systematicky konáno Jeho četnými energiemi.” Pán nemá nic na práci (na tasya kāryaṁ karaṇaṁ ca vidyate); všechno, co dělá, je Jeho zábava. Nemusí plnit žádnou povinnost, aby si někoho zavázal. Přesto se zjevuje a jedná, aby chránil své oddané či zabíjel své soupeře. Samozřejmě, že nikdo nemůže být Pánovým soupeřem, protože kdo by mohl být silnější než On? To, že by Mu někdo byl soupeřem, vůbec nepřipadá v úvahu, ale když se chce bavit, přichází do hmotného světa a jako lidská bytost předvádí své podivuhodné a slavné činnosti, aby potěšil oddané. Ti chtějí stále vidět, jak v různých situacích vítězí, a proto aby potěšil sám sebe i je, někdy přijímá lidskou roli a věnuje se podivuhodným, neobyčejným zábavám pro jejich uspokojení.

Pán říká v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Zde je to potvrzeno. Všichni obyvatelé Ayodhyi, kteří viděli Pána Rāmacandru jako občané, Mu sloužili jako služebníci, usedali s Ním a hovořili spolu jako přátelé nebo byli tak či onak za Jeho vlády přítomní, se vrátili domů, zpátky k Bohu. Oddaný, který dosáhne dokonalosti v oddané službě, se po opuštění těla odebere do příslušného vesmíru, kde se Pán Rāmacandra nebo Pán Kṛṣṇa věnují svým zábavám. Poté, co se naučí sloužit Pánu v různých úlohách v této prakaṭa-līle, je mu nakonec umožněn vstup do sanātana-dhāmu, svrchovaného sídla v duchovním světě. O tomto sanātana-dhāmu se rovněž zmiňuje Bhagavad-gītā (paras tasmāt tu bhāvo 'nyo 'vyakto 'vyaktāt sanātanaḥ). Ten, kdo vstoupí do transcendentálních zábav Pána, je nazýván nitya-līlā- praviṣṭa. Aby bylo jasné, proč se Pán Rāmacandra vrátil, je zde uvedeno, že se odebral na ono místo, kam odcházejí bhakti-yogīni. Impersonalisté si mylně vykládají údaje Śrīmad-Bhāgavatamu tak, že Pán vstoupil do své vlastní záře a stal se neosobním. Pán je však osoba a Jeho oddaní jsou také osoby. Všechny živé bytosti byly stejně jako Pán osobami v minulosti, jsou osobami v přítomnosti a budou nadále osobami i po opuštění svého těla. To také potvrzuje Bhagavad-gītā.

V tomto hmotném světě každý někomu něco závidí. Dokonce i v duchovním životě někdy vidíme, že když jeden oddaný dosáhl pokroku v duchovních činnostech, ostatní oddaní mu závidí. Tito závistiví oddaní nejsou ještě zcela vysvobozeni z pout zrození a smrti. Dokud se živá bytost úplně nezbaví příčiny zrození a snrti, nemůže vstoupit do sanātana- dhāmu, do věčných zábav Pána. Závist se rodí vlivem tělesných označení, ale osvobozený oddaný nemá s tělem nic společného, a proto je zcela na transcendentální úrovni. Nikdy nesmýšlí o nikom zle, dokonce ani o svém nepříteli. Jelikož ví, že Pán je nejvyšší ochránce, myslí si: “Jak mi může tento takzvaný nepřítel ublížit?” Je si jistý svou ochranou. Pán říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham — “Každému odpovídám podle toho, jak se Mi odevzdává.” Oddaný tedy musí být zcela prostý závisti, zvláště vůči jiným oddaným. Závidět druhým oddaným je velký přestupek, vaiṣṇava-aparādha. Oddaný, který se stále věnuje naslouchání a opěvování (śravaṇa-kīrtana), je dozajista vyléčen z choroby závisti, a to jej opravňuje vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nedovoluje žádnému ze svých oddaných či pomocníků oddávat se smyslovému požitku. Mladší bratři Pána Rāmacandry zůstali doma a užívali si osobní přítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství, ale Pán Jim nařídil, aby se vydali do světa a celý ho ovládli. Bývalo zvykem (a na některých místech je tomu tak dodnes), že ostatní králové museli uznat svrchovanost hlavního krále neboli císaře. Pokud král nějakého malého státu neuznal císařovu nadvládu, došlo k boji, a tak byl donucen se císařovi podvolit; jinak by císař nemohl zemi vládnout.

Když Pán Rāmacandra poslal své bratry do světa, prokázal Jim tak svou přízeň. Mnoho Pánových oddaných, kteří žijí ve Vṛndāvanu, se zavázalo slibem, že neopustí Vṛndāvan, aby kázali vědomí Kṛṣṇy. Pán však říká, že vědomí Kṛṣṇy se má rozšířit po celém světě, do každé vesnice a každého města. To je přímé nařízení Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Čistý oddaný tedy musí plnit Pánův příkaz a neuspokojovat své smysly tím, že bude lenošit na jednom místě a pyšně se považovat za velkého oddaného jen proto, že neopouští Vṛndāvan a zpívá svaté jméno Pána v ústraní. Oddaný musí plnit nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Caitanya Mahāprabhu říkal: yāre dekha, tāre kaha ’kṛṣṇa'-upadeśa. Každý oddaný by měl kázáním šířit vědomí Kṛṣṇy. Každého, koho potká, by měl požádat, aby přijal nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán říká: sarva- dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej.” To je nařízení Pána, který hovoří jako nejvyšší císař. Každého je třeba přivést k tomu, aby toto nařízení uposlechl. To bude znamenat vítězství (dig-vijaya). Povinností vojáka — oddaného — je každému vštěpovat tuto životní filozofii.

Osoby na úrovni kaniṣṭha-adhikārī samozřejmě nekážou, ale i jim Pán projevuje svou milost, jako ji projevoval, když zůstával v Ayodhyi, aby udílel audienci obyčejným občanům. Nikdo by se neměl mylně domnívat, že Pán vyzval své mladší bratry, aby opustili Ayodhyu, protože více přál jejím občanům. Pán je milostivý ke každému a ví, jakým způsobem prokázat přízeň každému jednotlivci s ohledem na jeho schopnosti. Ten, kdo jedná podle Pánova nařízení, je čistý oddaný.

Zatím jsme slyšeli pouhou zmínku o bohatství epochy Rāma- rājya, vlády Pána Rāmacandry. Zde je uveden konkrétní příklad, jak bylo Pánovo království bohaté. Ulice Ayodhyi byly nejen uklizeny, ale také pokropeny navoněnou vodou a kapkami parfému, které rozprašovali sloni svými choboty. Nebylo třeba kropících vozů, neboť slon má přirozenou schopnost nasát chobotem vodu a zase ji vystříknout. Z tohoto příkladu si můžeme udělat představu o bohatství toho města — bylo dokonce pokropeno navoněnou vodou. Občané měli navíc příležitost vidět, jak Pán osobně dohlíží na dění ve státě. Nebyl to žádný spící král, což je zjevné z Jeho jednání, když posílal své bratry, aby se postarali o vládní záležitosti mimo město a potrestali každého, kdo se neřídil jeho příkazy. Tomu se říká dig-vijaya. Všichni občané měli zaručeny podmínky pro poklidný život a rovněž měli příslušné kvalifikace podle varṇāśramy. Jak víme již z předchozí kapitoly, občané byli vychováváni podle systému varṇāśramy (varṇāśrama-guṇānvitāḥ). Jednu třídu lidí tvořili brāhmaṇové, jednu třídu kṣatriyové, jednu vaiśyové a jednu śūdrové. Bez tohoto vědeckého rozdělení nelze očekávat dobrou občanskou morálku. Král, který byl velkodušný a dokonale plnil svou povinnost, prováděl mnoho obětí a jednal s občany jako se svými syny a občané, kteří byli vychováváni v systému varṇāśramy, byli poslušní a žili v dokonalém souladu se zákonem. Celé království bylo natolik bohaté a panoval v něm takový pořádek, že vláda mohla dokonce kropit ulice navoněnou vodou, o jiných opatřeních ani nemluvě. Bylo-li celé město pokropeno navoněnou vodou, můžeme si jen představit, jak bohaté bylo v jiných ohledech. Proč by pak občané měli být za vlády Pána Rāmacandry nešťastní?