ŚB 3.15.50

Čtyři mudrci byli na počátku svého duchovního života impersonalisté, ale později milostí svého otce a duchovního mistra Brahmy pochopili věčnou, duchovní podobu Pána a pocítili plné uspokojení. Platí obecně, že transcendentalisté, kteří se soustředí na neosobní Brahman nebo lokalizovanou Paramātmu, nejsou plně uspokojeni a stále touží po něčem víc. Dokonce i když jsou uspokojeni v mysli, jejich oči jsou transcendentálně nespokojené. Jakmile však mohou realizovat Nejvyšší Osobnost Božství, jsou uspokojeni po všech stránkách; stávají se oddanými a chtějí podobu Pána vidět neustále. V Brahma-saṁhitě je potvrzeno, že ten, kdo si potřel oči balzámem lásky a vyvinul tak transcendentální lásku ke Kṛṣṇovi, neustále vidí Pánovu věčnou podobu. Konkrétní slovo, jež je použité v této souvislosti, je anātmanām. Označuje ty, kteří neovládají svoji mysl a smysly, a proto spekulují a chtějí s Pánem splynout. V takovém stavu nikdo nemůže zažít blaženost pohledu na věčnou podobu Pána. Pro impersonalisty a takzvané yogīny je Pán vždy skrytý za závojem yogamāyi. Bhagavad-gītā říká, že ačkoliv Pána Kṛṣṇu mohl během Jeho přítomnosti na Zemi vidět každý, impersonalisté a takzvaní yogīni Ho neviděli, protože jim chyběl pohled oddaných. Jejich teorie je taková, že Nejvyšší Pán přijímá určitou podobu, když přichází do styku s māyou, ale že ve skutečnosti žádnou podobu nemá. A právě toto pojetí znemožňuje impersonalistům a takzvaným yogīnům vidět Nejvyššího Pána takového, jaký je. Osobnost Božství je proto vždy mimo dohled těchto neoddaných. Čtyři mudrci se cítili Pánovi natolik zavázáni, že Mu znovu a znovu skládali uctivé poklony.