Śrīmad-Bhāgavatam 10.64.25

Śrīla Jīva Gosvāmī komentuje tento verš takto: „Jelikož král Nṛga otevřeně prohlásil, že má dvě význačné vlastnosti – oddanost brāhmaṇům a štědrost – je zřejmé, že tyto vlastnosti měl pouze částečně, protože někdo opravdu čistý by se jimi nechlubil. Je také jasné, že král Nṛga považoval tuto zbožnost za oddělený, sám o sobě vytoužený cíl. Proto plně neoceňoval čistou oddanou službu Pánu Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa nebyl jediný cíl Nṛgova života, tak jako byl pro Ambarīṣe Mahārāje, ani na úrovni praxe založené na předpisech. Také nevidíme, že by král Nṛga překonal překážky jako Ambarīṣa, když se na něho rozzlobil Durvāsā Muni. Přesto můžeme učinit závěr, že vzhledem k tomu, že Nṛga byl z nějakého důvodu schopen spatřit Pána, musel mít dobrou vlastnost v podobě upřímné touhy po Pánově společnosti.“

Śrīla Prabhupāda potvrzuje výše uvedenou analýzu v knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství: „Celkově nebylo vědomí Kṛṣṇy vyvinuté. Člověk vědomý si Kṛṣṇy rozvíjí lásku k Bohu, Kṛṣṇovi, a ne lásku ke zbožným nebo bezbožným činnostem, a proto nepodléhá výsledkům těchto činů. Jak stojí v Brahma-saṁhitě, oddaný není, Pánovou milostí, vystaven následkům plodonosného jednání.“

Śrīla Viśvanātha Cakravartī nabízí tento komentář: „Když Nṛga zmínil ,ten, který toužil, aby na něm spočinul Tvůj pohled̀, měl na mysli událost týkající se jistého vznešeného oddaného, jehož král Nṛga jednou potkal. Tento oddaný velmi toužil získat chrám pro překrásné Božstvo Nejvyššího Pána a chtěl také opisy písem jako jsou Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. Velmi štědrý Nṛga tyto věci opatřil a oddaného tak potěšil, že králi požehnal: ,Můj milý králi, nechť na tobě spočine zrak Nejvyššího Pána.̀ Od té doby Nṛga toužil spatřit Pána.“