Śrīmad-Bhāgavatam 10.33.31

Slovo īśvara je v sanskrtských slovnících obvykle překládané jako „pán, vládce“ a také „schopný, se silou vykonat“. Śrīla Prabhupāda často překládal īśvara jako „ten, kdo ovládá,“ což výtečně zahrnuje oba tyto základní významy. Vládce by mohl být nechopný, ale ten, kdo ovládá, zařizuje, aby se věci děly. Parameśvara, nejvyšší īśvara neboli svrchovaný vládce je samozřejmě Bůh, Kṛṣṇa, příčina všech příčin.

I když o tom obyčejní lidé, zvláště v západních zemích, nevědí, náš vesmír ovládají mocné osobnosti. Moderní neosobní představa o vesmíru jej líčí jako téměř celý bez života a Země se v něm vznáší bez jakéhokoliv významu. Zbývá nám tedy pochybný „konečný smysl“ zachovávat a reprodukovat náš genetický kód, jehož „konečným smyslem“ je přidávat další článek k řetězci událostí postrádajícímu smysl.

Na rozdíl od tohoto sterilního světa beze smyslu, který si vymysleli nevědomí materialisté, je pravý vesmír plný života – osobního života – a ve skutečnosti plný Boha, jenž prostupuje a udržuje naživu vše, co existuje. Podstatou reality je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a Jeho osobní vztah s nesčetnými živými bytostmi, mezi něž patříme. Některé živé bytosti jsou polapené klamem materialismu neboli ztotožňování se s hmotným tělem, zatímco jiné jsou osvobozené a vědomé si své věčné duchovní povahy. Třetí třídu tvoří ti, kdo postupují po cestě seberealizace z materialistického stavu nevědomosti do osvíceného stavu vědomí Kṛṣṇy.

Realita je v konečném smyslu osobní a božská, a proto nepřekvapuje, jak nám vyjevují védská písma, že náš a další vesmíry jsou spravované velkými osobnostmi, tak jako naše město, stát a zemi řídí zmocněné osobnosti. Když demokraticky přidělíme určitému politikovi právo vládnout, volíme ho proto, že projevuje něco, čemu říkáme „vůdčí schopnosti“. Máme za to, že „zastane svou práci“. Jinak řečeno, jedince volíme, až když je obdařen schopností vládnout; náš hlas z něho nedělá vůdce, ale uznává jeho schopnost, která pochází z nějakého jiného zdroje. Jak Pán Kṛṣṇa vysvětluje na konci desáté kapitoly Bhagavad-gīty, každá živá bytost, která projevuje nějakou neobyčejnou moc, schopnost či vliv, byla nutně zmocněna samotným Pánem nebo Jeho energií.

Ti, které zmocnil přímo Pán, jsou Mu oddaní, a proto jejich moc a vliv napomáhají šíření dobra ve světě, zatímco ti, kdo jsou zmocněni Pánovou matoucí energií, mají s Kṛṣṇou nepřímý vztah, protože neprojevují přímo Jeho vůli. Nepřímo Jeho vůli samozřejmě projevují, protože Kṛṣṇovým řízením působí na nevědomé živé bytosti zákony přírody a postupně je během jejich putování mnoha životy přesvědčují, aby se odevzdaly Nejvyššímu Pánu. Když tedy politici rozpoutávají války, vzbuzují falešné naděje a vytvářejí bezpočet vášnivých plánů pro materialistické osoby, které je následují, nepřímo tím plní Pánův záměr dát podmíněným duším ochutnat trpké plody bezbožnosti.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura překládá slovo īśvarāṇām jako „ti, kdo se stali mocnými díky poznání a askezi“. Když osoba pochopí povahu a vůli Boha a dělá osobní oběť, které je zapotřebí pro dosažení dokonalosti v duchovním životě, Nejvyšší Pán ji zplnomocní, aby představovala Jeho vůli, kterou inteligentně uznala a přijala.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, laskavě sestupuje na Zemi, aby ukázal názorný příklad zbožného jednání. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (3.24): „Kdybych nevykonával běžné povinnosti, celý svět by byl sveden na scestí a tím pádem vlastně zničen.“ Pán tak ve svých různých inkarnacích ukazoval, jak jednat správně v tomto světě. Dobrým příkladem je Pán Rāmacandra, který se choval jako dokonalý syn krále Daśarathy.

Když ale sestupuje samotný Pán Kṛṣṇa, projevuje nejvyšší náboženskou zásadu, totiž tu, že Nejvyšší Pán překonává všechny ostatní živé bytosti a že nikdo nemůže Jeho svrchované postavení napodobovat. Tato nejpřednější ze všech náboženských zásad – že Pán je jedinečný, nikdo se Mu nevyrovná a nikdo Ho nepředčí – byla jasně projevená ve zdánlivě nemravných zábavách Pána Kṛṣṇy s gopīmi. Nikdo nemůže tyto činnosti napodobovat, aniž by si tím přivodil neblahé následky, jak zde vysvětluje Śukadeva Gosvāmī. Toho, kdo si myslí, že Pán Kṛṣṇa je obyčejná živá bytost, která podléhá chtíči, nebo toho, kdo Jeho tanec rāsa pokládá za obdivuhodný a snaží se o jeho napodobování, čeká nepochybně zkáza zmíněná ve 30. sloce této kapitoly.

Nakonec je třeba jasně rozlišit mezi Pánem a Jeho zmocněnými služebníky. Určitý zmocněný služebník Pána, jako například Brahmā, může podle zákona karmy zakoušet zbytek reakcí za své dřívější činnosti. Pán se však do zákonů karmy nikdy nezaplétá. Je na jedinečné úrovni.