Śrīmad-Bhāgavatam 10.24.18

Zde Pán Kṛṣṇa předkládá moderní, byť absurdní filosofii, že naše práce či zaměstnání je vlastně Bůh a že bychom tedy měli jednoduše uctívat svou práci. Při bližším zkoumáním vidíme, že naše práce není nic víc než interakce hmotného těla s hmotnou přírodou, což Pán Kṛṣṇa sám říká – ve vážnějším rozpoložení – v Bhagavad-gītě (3.28): guṇā guṇeṣu vartanta. Filosofie karma-mīmāṁsā uznává, že správné jednání v tomto životě nám zajistí lepší příští život. Je-li to pravda, musí existovat určitá vědomá duše lišící se od těla. A pokud existuje, proč by měla transcendentální duše uctívat interakce dočasného těla s hmotnou přírodou? Pokud zde slova sampūjayet karma znamenají, že máme uctívat zákony karmy, jež ovládají naše jednání, pak je na místě se ptát, co znamená uctívat zákony a také odkud se tyto zákony berou a kdo je udržuje. Říkat, že zákony stvořily nebo udržují svět, nedává smysl, protože nic v povaze zákona nenaznačuje, že by mohl vytvořit situaci, kterou má řídit. Uctívání je ve skutečnosti vyhrazené samotnému Kṛṣṇovi – to je správný závěr, který bude v této kapitole jasně vyjeven.