Śrīmad-Bhāgavatam 10.14.55

V Caitanya-caritāmṛtě, Madhya-līle, kapitole dvacáté, sloce 162, Śrīla Prabhupāda komentuje tento verš takto: „Parīkṣit Mahārāja se Śukadevy Gosvāmīho zeptal, proč měli obyvatelé Vṛndāvanu Kṛṣṇu tak rádi, dokonce více než svoje vlastní děti a samotný život. Śukadeva Gosvāmī tehdy odpověděl, že ātmā neboli duše je velice drahá každému a zvláště všem živým bytostem, které přijaly hmotná těla. Tato ātmā, duše, je však nedílnou částí Kṛṣṇy. Z toho důvodu je Kṛṣṇa každé živé bytosti nesmírně drahý. Každému je velmi drahé jeho tělo a chce ho za každou cenu ochránit, protože v něm žije duše. Kvůli blízkému vztahu duše a těla je tělo pro každého drahé a důležité. Podobně je všem živým bytostem drahá i duše jako nedílná část Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána. Duše však bohužel na své přirozené postavení zapomíná a myslí si, že je pouze tělem (deha-ātma-buddhi), a tak podléhá zákonům hmotné přírody. Jakmile pomocí inteligence znovu probudí svou náklonnost ke Kṛṣṇovi, může pochopit, že není tělem, ale Kṛṣṇovou nedílnou částí. S tímto poznáním se již nebude lopotit pod vlivem připoutanosti k tělu a všemu, co k němu patří (janasya moho 'yam ahaṁ mameti). Hmotná existence, kde si živá bytost myslí: „Jsem toto tělo a toto mi patří,“ je také iluzorní. Svou náklonnost je nutné přesměrovat na Kṛṣṇu. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.7) uvádí:

,Oddanou službou Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, člověk okamžitě získá bezpříčinné poznání a odpoutanost od světa.̀“