Śrīmad-Bhāgavatam 10.14.28

Někdo může namítat, že osoba by měla pracovat na seberealizaci a zároveň se věnovat uspokojování smyslů hmotného těla. Zde je tato myšlenka vyvrácena příkladem mylného pokládání provazu za hada. Ten, kdo si splete provaz s hadem, dostane strach a bude myslet na domnělého hada. Jakmile však zjistí, že údajný had je ve skutečnosti provazem, bude pociťovat jinou emoci – úlevu – a pak může provaz ignorovat. Podobná je naše situace: když mylně pokládáme hmotné tělo za vlastní já, zažíváme mnoho emocí spojených s tělem. Když však zjistíme, že tělo je jen pytel hmotných chemikálií, pozorně zaznamenáme, jak tato iluze vznikla, a o tělo pak ztratíme zájem. Když objevíme, že jsme ve skutečnosti věčnou duší v těle, přirozeně budeme zaměřovat pozornost na toto pravé vlastní já.

Ti, kdo jsou zbožní a moudří, stále rozvíjejí vědomí Kṛṣṇy, duchovní poznání, neboť už překonali nerozumné ztotožňování těla s vlastním já. Potom pokračují v poznávání Nejvyšší Osobnosti Božství, jež dlí v hmotném těle jako Nadduše – svědek a průvodce každé živé bytosti. Realizace Nadduše a individuální duše je tak příjemná a uspokojivá, že seberealizovaná osoba se automaticky vzdává všeho, co jí nepomáhá v duchovním pokroku.