ŚB 1.13.58

Gāndhārī byla ideální věrná žena, životní družka svého manžela, a proto když viděla svého muže hořet v ohni vlastní mystické yogy i s jeho chýší z listí, ztratila veškerou naději. Odešla z domu poté, co ztratila svých sto synů, a v lese viděla, že i její milovaný manžel hoří. Nyní se již skutečně cítila osamocená, a proto vstoupila do ohně vycházejícího z jejího manžela a následovala ho ve smrti. Když ctnostná žena takto vstoupí do ohně, v němž hoří její zemřelý manžel, nazývá se to obřad satī a je to čin, který se u ženy pokládá za ten nejdokonalejší. V pozdějších dobách se z obřadu satī stala nepřípustná trestná záležitost, neboť k němu byly nuceny i ženy, které to samy nechtěly. V tomto pokleslém věku nemůže žádná žena vykonat obřad satī tak ctnostným způsobem, jako to učinila Gāndhārī a jiné ženy v minulých věcích. Ctnostná manželka jako byla Gāndhārī cítila, že jí odloučení od manžela pálí více než skutečný oheň, a taková žena se podrobila obřadu satī dobrovolně, aniž by ji k tomu někdo nezákonně nutil. Jakmile se však obřad stal pouhou formalitou a ženy k němu byly nuceny silou, začalo se jednat o zločin a stát vydal zákon, kterým vykonávání tohoto obřadu zakázal. Proroctví Nārady Muniho zde tedy zakazovalo Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi, aby za svojí ovdovělou tetou chodil.