CC Madhya 8.64

Oddaná služba s příměsí nevédského spekulativního poznání jistě není čistou oddanou službou. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī proto ve své Anubhāṣyi učí, že seberealizace, která následuje po konání obřadů, je na neutrálním stádiu mezi osvobozeným a podmíněným životem. Je to místo nad tímto hmotným světem, v řece Virajā, kde jsou tři kvality hmotné přírody potlačené či neutralizované v neprojeveném stavu. Duchovní svět je však projevem duchovní energie a je známý jako Vaikuṇṭhaloka neboli „místo, kde neexistuje úzkost“. Hmotný svět známý jako brahmāṇḍa je výtvorem vnější energie. Mezi těmito dvěma stvořeními – hmotným a duchovním – se nachází řeka jménem Virajā a místo známé jako Brahmaloka. Virajā-nadī a Brahmaloka jsou útočiště pro živé bytosti znechucené hmotným životem, se sklonem k neosobní existenci, jíž se dosahuje zavrhováním hmotné různorodosti. Jelikož se tato místa nenacházejí na Vaikuṇṭhalokách neboli v duchovním světě, Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlašuje, že jsou vnější. V Brahmaloce či Virajā-nadī nelze vnímat Vaikuṇṭhaloky. Brahmaloky a Virajā-nadī lze dosáhnout po náročné askezi, ale v těchto oblastech neexistuje pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství a transcendentální oddané služby Pánu. Bez tohoto duchovního poznání je odpoutanost od hmotných podmínek pouze obrácenou stranou hmotné existence. Z duchovního hlediska je to vše vnější. Śrī Caitanya Mahāprabhu tento návrh zamítl, a tak Rāmānanda Rāya navrhl, že oddaná služba založená na filosofii a logice je vyšší. Citoval proto následující verš z Bhagavad-gīty (18.54).