Chrám Jiyaḍa-nṛsiṁhy stojí na vrcholku hory asi osm kilometrů od Višákhapatnam. Poblíž se nachází stanice jihoindické dráhy zvaná Simháčala. Chrám Simháčala je nejlepším chrámem v okolí Višákhapatnam. Je velmi bohatý a je klasickým příkladem architektury tohoto kraje. Na jedné kamenné desce je zde napsáno, že jedna královna nechala Božstvo kdysi pozlatit. To uvádí Visakhapatnam Gazetteer. Okolo chrámu jsou ubytovací prostory pro kněží a oddané. V současnosti je tam mnoho možností k ubytování oddaných, kteří přijedou chrám navštívit. Původní Božstvo je umístěné hluboko v útrobách chrámu, ale sídlí tam i další Božstvo, kopie, kterému se říká vijaya-mūrti. Toto menší Božstvo se může vynášet z chrámu a brát do veřejných průvodů. O uctívání Božstva se starají kněží patřící většinou k Rāmānuja-sampradāyi.

Pán Nṛsiṁhadeva neustále objímá bohyni štěstí. O tom je zmínka v komentářích ke Śrīmad-Bhāgavatamu, které napsal velký komentátor Śrīla Śrīdhara Svāmī. Následující verš složil Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři k desátému zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (10.87.1):

„Pán Nṛsiṁhadeva přijímá službu Sarasvatī, bohyně učenosti, a ke své hrudi neustále tiskne bohyni štěstí. Tento Pán má vždy úplné poznání. Složme Pánu Nṛsiṁhadevovi své poklony.“

Ve svém komentáři k prvnímu zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1) popisuje Śrīdhara Svāmī Pána Nṛsiṁhadevu takto:

„Klaním se Pánu Nṛsiṁhadevovi, který vždy ze srdce osvětluje Prahlāda Mahārāje a zabíjí nevědomost, jež napadá oddané. Jeho milost se šíří jako měsíční svit a Jeho tvář je tváří lva. Znovu a znovu se Mu klaním.“

Tento verš složil Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři k sedmému zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (7.9.1).

Śrīla Rāmānanda Rāya byl inkarnace gopī Viśākhy. A protože Śrī Caitanya Mahāprabhu byl samotný Pán Kṛṣṇa, přirozeně došlo mezi Viśākhou a Kṛṣṇou k probuzení lásky. Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu je spojením Śrīmatī Rādhārāṇī a Kṛṣṇy, a gopī Viśākhā je hlavní asistentkou Śrīmatī Rādhārāṇī. Mezi Rāmānandou Rāyem a Śrī Caitanyou Mahāprabhuem se tedy probudila přirozená láska a objali se.

Rāmānanda Rāya měl se Śrī Caitanyou Mahāprabhuem důvěrný vztah, a proto může být brán jako sajātīya, Pánův důvěrný společník. Brāhmaṇové však byli následovníky védských obřadů a nemohli mít s Pánem Śrī Caitanyou Mahāprabhuem důvěrný vztah. Proto jsou zde označeni jako vijātīya-loka. Jinými slovy, nebyli to čistí oddaní. Někdo může být vysoce vzdělaný brāhmaṇa, ale pokud není čistý oddaný, je vijātīya, nezasvěcenec, člověk, který není zapojený v oddané službě, neboli neoddaný. I když se Śrī Caitanya Mahāprabhu a Rāmānanda Rāya v extázi objímali, jakmile Pán uviděl brāhmaṇské nezasvěcence, okamžitě svoje transcendentální emoce ovládl.

V Bhagavad-gītě (9.32) Pán říká:

„Ó synu Pṛthy, nejvyššího cíle mohou dosáhnout všichni, kdo se ke Mně uchýlí, i kdyby byli nižšího rodu, jako jsou ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci).“

Slovo pāpa-yonayaḥ znamená „narozený v nižší třídě“. Podle védského dělení patří ženy, vaiśyové a śūdrové do nižší společenské skupiny. Nízký život znamená život bez vědomí Kṛṣṇy. Nižší a vyšší postavení ve společnosti jsou určována podle míry vědomí Kṛṣṇy. Brāhmaṇa je považován za nejvýše postaveného, protože zná Brahman, Absolutní Pravdu. Druhá třída, kṣatriyové, také znají Brahman, ale ne tak dobře jako brāhmaṇové. Vaiśyové a śūdrové vědomí Boha moc nerozumějí, ale pokud milostí Kṛṣṇy a duchovního mistra začnou rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, pak nižší třídou (pāpa-yonayaḥ) nezůstanou. Je jasně řečeno: te 'pi yānti parāṁ gatim.

Nikdo se nemůže vrátit domů, zpátky k Bohu, aniž by dosáhl nejvyšší úrovně života. Člověk může být śūdrou, vaiśyou nebo ženou, ale pokud slouží Pánu s vědomím Kṛṣṇy, nemělo by se na něho pohlížet jako na strī, śūdru, vaiśyu nebo někoho nižšího, než je śūdra. Pokud někdo slouží Pánovi, nikdy by neměl být považován za člena nízké rodiny, i kdyby z ní pocházel. Padma Purāṇa to zakazuje: vīkṣate jāti-sāmānyāt sa yāti narakaṁ-dhruvam. Pokud někdo hodnotí oddaného Pána podle zrození, ocitne se brzy v pekle. Śrī Rāmānanda Rāya se sice narodil v rodině śūdrů, ale nelze ho za śūdru považovat, protože byl velkým, pokročilým oddaným. Ve skutečnosti byl na transcendentální úrovni, a Śrī Caitanya Mahāprabhu ho proto obejmul. Śrī Rāmānanda Rāya se z duchovní pokory představil jako śūdra (rāja-sevī viṣayī śūdrādhama). I když někdo může pracovat ve vládní službě nebo se věnovat jiné dobře placené činnosti, jinými slovy žít materialistickým životem, musí pouze přijmout vědomí Kṛṣṇy. Proces rozvoje vědomí Kṛṣṇy je jednoduchý. Je třeba jen zpívat Pánova svatá jména a přísně dodržovat zásady zakazující hříšné jednání. Potom takový člověk už nemůže být považován za nedotknutelného, viṣayīho či śūdru. Ten, kdo je pokročilý v duchovním životě, by se neměl stýkat s neoddanými, jako jsou vládní úředníci a lidé pohroužení v materialistických činnostech určených k uspokojování smyslů nebo ve službě druhým. Ti jsou považováni za viṣayī, materialisty. V této souvislosti je řečeno:

„Člověk, který se vší vážností rozvíjí oddanou službu s cílem překročit oceán nevědomosti a který zcela zanechal všech hmotných činností, by nikdy neměl pohlédnout na śūdru, vaiśyu nebo ženu.“ (Śrī Caitanya-candrodaya-nāṭaka 8.23)

Sannyāsīmu je přísně zakázáno pohlížet na viṣayī neboli materialisty. Śrī Caitanya Mahāprabhu však mohl díky své nezměrné a bezpříčinné milosti prokázat přízeň každému, bez ohledu na původ a postavení.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura ve své Prārthaně (39) zpívá:

„Můj drahý Pane, prosím buď ke mně milostivý. Kdo v těchto třech světech může být milostivější než Ty? Zjevuješ se jako inkarnace jen proto, abys napravil podmíněné pokleslé duše, ale já Tě ujišťuji, že nenajdeš pokleslejší duši, než jsem já.“

Zvláštní misí Śrī Caitanyi Mahāprabhua je vysvobozovat pokleslé duše. V tomto věku Kali je samozřejmě těžké najít někoho, kdo by podle védských měřítek chování pokleslý nebyl. Ve svých pokynech Rūpovi Gosvāmīmu popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu takzvané následovníky védského náboženství takto (Caitanya-caritāmṛta Madhya 19.146):

Takzvaní následovníci védských zásad přijímají Védy pouze formálně, ale jednají v rozporu s védskými zásadami. To je jedním z rysů věku Kali. Lidé o sobě tvrdí, že následují určité náboženství – „jsem hinduista“, „jsem muslim“, „jsem křesťan“, „jsem to či ono“ –, ale přitom nenásledují náboženské zásady předložené písmy. To je nemoc současného věku. Milostivý Śrī Caitanya Mahāprabhu nás proto jednoduše vybízí, abychom zpívali Hare Kṛṣṇa mahā-mantru: harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam. Pán může osvobodit každého, i toho, kdo poklesl z úrovně následování zjevených písem. To je zvláštní milost Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Proto je známý jako patita-pāvana, zachránce všech pokleslých duší.

Sannyāsī by měl žebrat od domu k domu. Nežebrá jen proto, že má hlad. Jeho skutečným záměrem je osvítit obyvatele každého domu kázáním vědomí Kṛṣṇy. Sannyāsī se nikdy nesníží k tomu, aby žebral pouze pro samotné žebrání. Člověk žijící jako hospodář může být velice důležitý, ale i on může dobrovolně přijmout život žebravého mnicha. Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī byli ministry, ale dobrovolně přijali život žebravých mnichů, aby pokorně kázali poselství Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Říká se o nich: tyaktvā tūrṇam aśeṣa-maṇḍala-pati-śreṅīṁ sadā tuccha-vat bhūtvā dīna-gaṇeśakau karuṇayā kaupīna-kanthāśritau. Gosvāmī byli sice aristokraté, ale na pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua se stali žebravými mnichy, aby osvobozovali pokleslé duše. Je třeba si také uvědomit, že ti, kdo se věnují misionářským činnostem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, jednají pod vedením Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Ve skutečnosti to nejsou žebráci, protože jejich jediným záměrem je osvobozovat pokleslé duše. Z toho důvodu někdy chodí od domu k domu a představují knihy o vědomí Kṛṣṇy, aby je lidé mohli číst a získat tak osvícení. Dříve brahmacārī a sannyāsī žebrali od domu k domu. V současnosti však může být zvláště v západních zemích člověk za takové žebrání zatčen. V západních zemích se to považuje za zločin. Členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nemají žebrání zapotřebí. Snaží se s vynaložením velkého úsilí představovat literaturu o vědomí Kṛṣṇy, aby ji lidé mohli číst a mít z toho prospěch. Když však ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, dostává od někoho příspěvek, nikdy ho neodmítne.

Tento verš je převzatý ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.8.4).

Tělesné rysy Śrī Caitanyi Mahāprabhua byly neobvyklé. Jeho tělo bylo výjimečné už svými rozměry. Jeho hruď byla široká jako délka Jeho předloktí. Tomu se říká znak nyagrodha-parimaṇḍala. Co se týče Jeho povahy, byl ke každému milý. Nikdo jiný než Nejvyšší Osobnost Božství nemůže být milý ke každému. Pán se proto jmenuje Kṛṣṇa neboli „nejpřitažlivější“. V Bhagavad-gītě (14.4) je řečeno, že Kṛṣṇa je milostivým otcem všech. Je původním otcem dávajícím sémě (bīja-pradaḥ pitā) každého životního druhu (sarva-yoniṣu). Jak by tedy mohl být k někomu nemilosrdný? Ať jde o člověka, zvíře, nebo dokonce i strom, Pán je milosrdný ke všem. To je vlastnost Boha. V Bhagavad-gītě (9.29) také říká: samo 'ham sarva-bhūteṣu: „Jsem stejně laskavý ke všem.“ A dále radí: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja: „Zanech všech jiných činností a jenom se Mi odevzdej.“ Tento pokyn není určen pouze Arjunovi, ale všem živým bytostem. Každý, kdo této nabídky využije, se stává okamžitě odolným vůči všem hříšným činnostem a vrací se domů, zpátky k Bohu. Když byl Śrī Caitanya Mahāprabhu přítomný na této planetě, nabídl nám to samé.

Dokud někdo není prvotřídní oddaný, nemůže být kazatelem. Kazatel je obvykle oddaný nejvyššího stupně, ale aby se mohl přiblížit lidem, musí rozlišovat mezi oddanými a neoddanými. Pokročilý oddaný jinak takové rozdíly nedělá. Naopak, neustále vidí, že každý slouží Pánu. Pokud se však zapojí do kázání, musí mezi lidmi rozlišovat a chápat, že někteří lidé se oddané službě Pánu nevěnují. S těmi nevinnými, kteří nevědí, jak Pána uctívat, pak musí mít soucit. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.45) jsou znaky nejpokročilejšího oddaného popsány takto:

„Pokročilý oddaný vidí všechny živé bytosti jako nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství. Všichni jsou v Kṛṣṇovi a Kṛṣṇa je zároveň ve všech. Takový pohled může mít pouze ten, kdo je velice pokročilý v oddané službě.“

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal pozvání od vaiṣṇavského brāhmaṇy. I když je někdo brāhmaṇou přísně následujícím všechny zásady brāhmaṇské kultury, ale není oddaným, následovníkem Śrī Caitanyi Mahāprabhua, neměli bychom jeho pozvání přijmout. Lidé jsou dnes tak pokleslí, že nenásledují ani védské zásady, natož pak vaiṣṇavské. Jedí vše, co je napadne, a proto by měli členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy přijímat pozvání velice opatrně.

Vaiṣṇava, od něhož se očekává, že je pokročilý v duchovním chápání, se musí třikrát denně – ráno, v poledne a večer – vykoupat, ať je hospodář, nebo sannyāsī. Zvláště ten, kdo slouží Božstvu, musí následovat zásady Padma Purāṇy a pravidelně se koupat. Po koupeli by měl také označit své tělo dvanácti tilaky.

Slova rahaḥ-sthāne, „v ústraní“, jsou velmi důležitá. Hovory o Kṛṣṇovi a Jeho zábavách – zvláště o zábavách ve Vrindávanu a o Jeho jednání s gopīmi – jsou velmi důvěrné. Nejsou to témata, která by se měla probírat na veřejnosti, protože ti, kdo nerozumějí transcendentální povaze Kṛṣṇových zábav, se vždy dopouštějí velkých přestupků, když považují Kṛṣṇu za obyčejného člověka a gopī za obyčejné dívky. Po vzoru Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jenž nikdy nehovořil o jednání mezi Kṛṣṇou a gopīmi veřejně, mají oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy přikázáno nehovořit o vrindávanských zábavách Pána Kṛṣṇy na veřejnosti. Pro širokou veřejnost je saṅkīrtan nejúčinnější metodou, jak probudit vědomí Kṛṣṇy. Měli bychom pokud možno probírat témata, o kterých pojednává Bhagavad-gītā. Śrī Caitanya Mahāprabhu tuto zásadu velmi přísně následoval a s učenci, jako byli Sārvabhauma Bhaṭṭācārya nebo Prakāśānanda Sarasvatī, hovořil o filosofii Bhagavad-gīty. Žáky, jako byli Sanātana Gosvāmī a Rūpa Gosvāmī, však učil zásady bhakti a se Śrī Rāmānandou Rāyem rozebíral nejvyšší oddané vztahy mezi Kṛṣṇou a gopīmi. Pro veřejnost prováděl mohutný saṅkīrtan. My se musíme při kázání vědomí Kṛṣṇy po celém světě řídit stejnými zásadami.

Rāmānanda odpověděl: „Pokud člověk koná předepsané povinnosti odpovídající jeho společenskému postavení, probudí své původní vědomí Kṛṣṇy.“

V této souvislosti uvádí Śrī Rāmānujācārya v knize Vedārtha-saṅgraha, že oddaná služba je živé bytosti přirozeně velmi drahá. A nejen to, je cílem života. Tato oddaná služba je nejvyšším poznáním neboli vědomím Kṛṣṇy a přináší odpoutanost od všech hmotných činností. Ve svém transcendentálním postavení je živá bytost schopná dokonale uznat svrchovanost služby Nejvyššímu Pánu. Oddaní dosáhnou Nejvyššího Pána jedině oddanou službou. S tímto poznáním se člověk zaměstná plněním své předepsané povinnosti, a tomu se říká bhakti-yoga. Pomocí bhakti-yogy je možné se povznést na úroveň čisté oddané služby.

Velký světec Parāśara Muni, otec Śrīly Vyāsadevy, zvláště zdůrazňoval, že oddaná služba Pánu může být v lidské společnosti probuzena konáním povinností v souladu s řádem varṇāśramy. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zavedl varṇāśrama-dharmu, aby dal lidským bytostem možnost vrátit se domů, zpátky k Bohu. Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa, který je v Bhagavad-gītě nazván Puruṣottamou, největší ze všech osobností, osobně přišel a prohlásil, že řád varṇāśrama-dharmy zavedl On. V Bhagavad-gītě (4.13) je řečeno:

Jinde v Bhagavad-gītě (18.45–46) Pán říká:

Lidská společnost by měla být rozdělena do čtyř skupin – brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra – a každý by měl vždy konat povinnosti náležející jeho postavení. Pán říká, že ti, kdo plní své příslušné povinnosti, mohou dosáhnout dokonalosti jednoduše tím, že budou při jejich konání s láskou oddaně sloužit Pánu. Novodobý ideál beztřídní společnosti může skutečně zavést jedině hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Nechť se lidé věnují svým předepsaným povinnostem a své zisky věnují na službu Pánu. Stručně řečeno, člověk může dosáhnout dokonalosti života tím, že bude konat své povinnosti, co se týče zaměstnání, a výsledky bude využívat ke službě Pánu. To potvrzují velké osobnosti, jako je Bodhāyana, Taṅka, Dramiḍa, Guhadeva, Kapardi a Bhāruci, a totéž potvrzuje Vedānta-sūtra.

Toto je citát z Viṣṇu Purāṇy (3.8.9). Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi píše: „Sdělením tohoto verše je, že člověk může dosáhnout dokonalosti života jednoduše tím, že uspokojí Nejvyšší Osobnost Božství.“ To potvrzuje i Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.13).

„Ó nejlepší z dvojzrozených, závěr je tedy takový, že nejvyšší dokonalostí, které může člověk dosáhnout konáním povinností předepsaných pro jeho povolání podle kastovního rozdělení a životních stavů, je potěšit Osobnost Božství.“

Každý člověk by se měl zaměstnávat s ohledem na své individuální sklony. Měl by přijmout postavení v instituci varṇāśramy odpovídající jeho schopnostem. Rozdělení na brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry je přirozeným rozdělením společnosti. Každý má nějakou předepsanou povinnost v rámci varṇāśrama-dharmy. Ti, kdo své předepsané povinnosti konají správně, žijí v klidu a nejsou rozrušováni hmotnými okolnostmi. Duchovní stavy – brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās – se nazývají āśramy. Pokud člověk plní předepsané povinnosti svého společenského i duchovního stavu, Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je spokojený. Pokud však někdo své povinnosti zanedbává, stane se provinilcem a uchazečem o pobyt v pekle. Vidíme, že různí lidé jsou zaměstnáni různě, a proto musí existovat rozdělení podle práce. Aby mohl člověk dosáhnout dokonalosti, musí oddanou službu učinit středem svého života. Tak může prací, společností a vzděláním probudit své přirozené sklony. Zapojit se do varṇāśramy je třeba na základě schopností, nikoliv původu. Dokud není zaveden tento řád, nelze systematicky konat lidské činnosti.

Brāhmaṇové jsou intelektuálové, kteří rozumějí Nejvyšší Osobnosti Božství. Jsou neustále zaměstnáni kultivací poznání. Není důležité, jestli se člověk narodil v Indii nebo někde jinde. Ti, kdo jsou přirozeně hrdinští a mají sklon vládnout druhým, jsou kṣatriyové. Ti, kdo tíhnou k pěstování potravin, ochraně krav a ostatních zvířat a zabývají se obchodem, se nazývají vaiśyové neboli obchodníci. Ti, kdo nejsou dostatečně inteligentní, aby se stali brāhmaṇy, kṣatriyi či vaiśyi, musí sloužit nějakému pánovi a nazývají se śūdrové. Každý se tak může zapojit do služby Pánu a probudit své přirozené vědomí Kṛṣṇy. Pokud společnost nefunguje podle tohoto přirozeného rozdělení, společenské stavy zdegradují. Závěrem je, že společnost by měla přijmout tuto vědeckou metodu varṇāśrama-dharmy.

Rāmānanda řekl: „Podstatou veškeré dokonalosti je obětovat výsledky svých činností Kṛṣṇovi.“

Pán řekl, že varṇāśrama-dharmu v tomto věku Kali nelze správně následovat, a proto Rāmānandovi Rāyovi nařídil, aby šel do tématu hlouběji. Rāmānanda odpověděl tímto veršem z Bhagavad-gīty (9.27), který říká, že člověk může v rámci systému varṇāśrama-dharmy obětovat výsledky svých činností Pánu Śrī Kṛṣṇovi v láskyplné službě. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se Rāmānandy Rāye přirozeně ptal na oddanou službu. Rāmānanda Rāya nejdříve představil varṇāśrama-dharmu ve vztahu k materialistickým lidem. Toto pojetí však není transcendentální. Dokud je člověk v hmotném světě, musí následovat zásady varṇāśrama-dharmy, ale oddaná služba je transcendentální. Systém varṇāśrama-dharmy se vztahuje ke třem kvalitám hmotné přírody, ale transcendentální oddaná služba je na absolutní úrovni.

Śrī Caitanya Mahāprabhu patří do duchovního světa a způsoby, jakými šíří saṅkīrtanové hnutí, také pocházejí z duchovního světa. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpíval: golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana, rati na janmila kene tāya. Tím je řečeno, že saṅkīrtanové hnutí nemá s tímto hmotným světem nic společného. Přichází z duchovního světa, Goloky Vṛndāvanu. Narottama dāsa Ṭhākura naříká, že světští lidé neberou toto saṅkīrtanové hnutí vážně. Śrī Caitanya Mahāprabhu tedy s ohledem na postavení oddané služby a saṅkīrtanového hnutí považoval systém varṇāśrama-dharmy za hmotný, i když je cílem tohoto systému povznesení na duchovní úroveň. Saṅkīrtanové hnutí však může povznést člověka na duchovní úroveň okamžitě. Z toho důvodu je řečeno, že varṇāśrama-dharma je vnější, a Caitanya Mahāprabhu požádal Rāmānandu Rāye, aby se do tématu pustil hlouběji a odhalil duchovní úroveň.

Materialisté někdy považují Pána Viṣṇua za nějakou hmotnou představu. Impersonalisté si myslí, že nad Pánem Viṣṇuem je neosobní Brahman, a uctívání Pána Viṣṇua si vykládají špatně. Uctívají Pána Viṣṇua proto, aby splynuli s Jeho tělem. Aby nebyla viṣṇu-ārādhana špatně pochopena, požádal Śrī Caitanya Mahāprabhu Śrī Rāmānandu Rāye, aby pokračoval dále a celou věc vyjasnil. Rāmānanda Rāya citoval verš z Bhagavad-gīty, ve kterém se doporučuje obětovat výsledky svých předepsaných povinností Pánu Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi. Také Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.8) říká:

„Pokud někdo koná předepsané povinnosti varṇāśrama-dharmy, ale nerozvíjí své dřímající vědomí Kṛṣṇy, jeho činnosti jsou k ničemu. Stávají se pouze zbytečnou námahou pro nic.“

Brāhmaṇa se může zříci své rodiny a přijmout sannyās. Jiní – kṣatriyové a vaiśyové – se také mohou vzdát svých rodin a přijmout vědomí Kṛṣṇy. Takovému odříkání se říká karma-tyāga a je to způsob, jak potěšit Nejvyšší Osobnost Božství.

Zříkání se výsledků svých činností obětováním těchto výsledků Kṛṣṇovi oproti tomu není metodou, kterou by bylo možné považovat za zcela neznečištěnou; uznává sice Kṛṣṇu jako Nejvyšší Osobu, ale zahrnuje stále ještě jednání na hmotné úrovni. Jelikož se tyto činnosti odehrávají v hmotném vesmíru, Śrī Caitanya Mahāprabhu je považoval za vnější. Aby to Rāmānanda Rāya napravil, doporučil pro transcendování hmotných činností přijmout stav odříkání. To podporuje následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.11.32).

Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī v této souvislosti učí ve své knize Manaḥ-śikṣā (2):

Zakazuje nám vykonávat zbožné či bezbožné činnosti zmíněné ve Védách. Nejlepším jednáním je být neustále zaměstnaný službou Pánu Kṛṣṇovi a Rādhārāṇī. To je dokonalost všeho v tomto životě. Podobně ve Śrīmad-Bhāgavatamu (4.29.46) Nārada Muni říká:

„Pokud někdo opravdu začne s láskou sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, vzdá se všech povinností v hmotném světě i všech povinností předepsaných védskou literaturou. Tak se člověk upevní ve službě Pánu.“

Rāmānanda Rāya na to odpověděl: „Podstatou dokonalosti je oddaná služba smíšená s empirickým poznáním.“

Oddaná služba s příměsí nevédského spekulativního poznání jistě není čistou oddanou službou. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī proto ve své Anubhāṣyi učí, že seberealizace, která následuje po konání obřadů, je na neutrálním stádiu mezi osvobozeným a podmíněným životem. Je to místo nad tímto hmotným světem, v řece Virajā, kde jsou tři kvality hmotné přírody potlačené či neutralizované v neprojeveném stavu. Duchovní svět je však projevem duchovní energie a je známý jako Vaikuṇṭhaloka neboli „místo, kde neexistuje úzkost“. Hmotný svět známý jako brahmāṇḍa je výtvorem vnější energie. Mezi těmito dvěma stvořeními – hmotným a duchovním – se nachází řeka jménem Virajā a místo známé jako Brahmaloka. Virajā-nadī a Brahmaloka jsou útočiště pro živé bytosti znechucené hmotným životem, se sklonem k neosobní existenci, jíž se dosahuje zavrhováním hmotné různorodosti. Jelikož se tato místa nenacházejí na Vaikuṇṭhalokách neboli v duchovním světě, Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlašuje, že jsou vnější. V Brahmaloce či Virajā-nadī nelze vnímat Vaikuṇṭhaloky. Brahmaloky a Virajā-nadī lze dosáhnout po náročné askezi, ale v těchto oblastech neexistuje pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství a transcendentální oddané služby Pánu. Bez tohoto duchovního poznání je odpoutanost od hmotných podmínek pouze obrácenou stranou hmotné existence. Z duchovního hlediska je to vše vnější. Śrī Caitanya Mahāprabhu tento návrh zamítl, a tak Rāmānanda Rāya navrhl, že oddaná služba založená na filosofii a logice je vyšší. Citoval proto následující verš z Bhagavad-gīty (18.54).

V tomto verši z Bhagavad-gīty je řečeno, že člověk, který přijme teorii monismu a neustále se věnuje empirickým filosofickým rozhovorům o duchovním životě, získá štěstí a úlevu od hmotného nářku a dychtění. Na této úrovni je vyrovnaný. Všechny živé tvory vidí jako duchovní bytosti. Po dosažení tohoto vznešeného postavení může dosáhnout čisté oddané služby. Závěr je takový, že oddaná služba s příměsí obřadních plodonosných činností je nižší než duchovní služba založená na empirické filosofické diskusi.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi říká, že tato úroveň – oddaná služba s příměsí spekulativního poznání – je také vnější a nepatří do sféry čisté oddané služby, která probíhá na Vaikuṇṭhalokách. Jakmile se ve službě objevuje nějaké pojetí, které je výsledkem materialistického uvažování, ať pozitivní, či negativní, taková služba není duchovní. Může být sice prostá hmotného znečištění, ale kvůli mentální spekulaci není taková oddaná služba čistá a zbavená nečistot hmotného života. Živá bytost, která chce být naprosto čistá, musí být nad tímto hmotným pojetím. Negace hmotné existence ještě neznamená duchovní život. I po negování hmotné existence může duchovní existence neboli sac-cid-ānanda zůstat stále ještě neprojevená. Dokud člověk nepřijde na úroveň opravdového pochopení svého věčného vztahu s Nejvyšším Pánem, nemůže vstoupit do sféry duchovního života. Duchovní život znamená odpoutat se od hmotného života a pohroužit se do láskyplné oddané služby Pánu. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto Rāmānandu Rāye požádal, aby vysvětlil něco, co oddanou službu smíšenou se spekulativním poznáním transcenduje. Čistý oddaný je plně odevzdaný lotosovým nohám Pána a pouze svou láskou pokoří Kṛṣṇu, kterého nikdo pokořit nemůže. Kṛṣṇa vždy vítězí nad vším. Nikdo Ho neporazí. Úrovně čisté oddané služby lze dosáhnout jednoduše naprostým odevzdáním se. To dále potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.3), kde se Pán Brahmā zcela odevzdal Śrī Kṛṣṇovi, poražen Jeho silou.

Rāmānanda Rāya odpověděl: „Podstatou veškeré dokonalosti je extatická láska k Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi shrnuje celý rozhovor až k tomuto bodu, kde Pán Caitanya Mahāprabhu říká Rāmānandovi Rāyovi: eho haya, āge kaha āra – „To je postup přijatý v oddané službě, ale existuje tu ještě něco víc. Vysvětli prosím, co to je.“ Pouhé plnění povinností všech vareṇ a āśramů není tak dobré jako obětování výsledků všech svých činností Pánu. Když člověk zanechá všech ploduchtivých činností a plně se odevzdá Pánu, dosáhne sva-dharma-tyāgy, kdy se vzdá svého společenského postavení a přijme stav odříkání. To je zajisté lepší. Ještě lepší než stav odříkání je však rozvoj poznání smíšený s oddanou službou. V porovnání s činnostmi duchovního světa jsou přesto všechny tyto činnosti vnější. Není v nich ani náznak čisté oddané služby. K čisté oddané službě nelze dospět pomocí empirické filosofie a dokonalosti nelze dosáhnout ani díky pouhé dobré společnosti. Oddaná služba dosažená seberealizací je jiné téma. Ta je nedotčená plodonosným jednáním, protože člověk odevzdává výsledky svých činností Pánu, zanechává předepsaných povinností a přijímá stav odříkání. Tato oddaná služba je na vyšší úrovni než empirická filosofická spekulace s příměsí bhakti. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

„Oddaný má prokazovat Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi transcendentální láskyplnou službu s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filosofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.“

Někdy se oddané činnosti na začátečnické úrovni zdají být nečisté, ale na zralé úrovni jsou naprosto čisté neboli oproštěné od hmotného jednání. Rāmānanda Rāya proto po vyslechnutí posledního výroku Śrī Caitanyi Mahāprabhua odpověděl: prema-bhakti — sarva-sādhya-sāra. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve skutečnosti přijal tento verš (jñāne prayāsam) jako základní princip dokonalosti. Tento princip musí člověk následovat, chce-li udělat další pokrok. Pokud potom pokrok opravdu udělá, dospěje na úroveň extatické láskyplné služby Pánu. Této první úrovni se odborně říká sādhana-bhakti neboli oddaná služba v praxi. Výsledkem sādhana-bhakti musí být extatická láska, připoutanost k Nejvyšší Osobnosti Božství, zvaná také prema-bhakti. Sādhana-bhakti se na začátku skládá z víry, sdružování se s oddanými a praktické oddané služby. Tak se člověk zbaví všech nežádoucích věcí. Potom se upevní v oddané službě a zvětšuje svoji touhu oddaně sloužit. Tak vyvine připoutanost k Pánu a k oddané službě Jemu.

Předchozí dvě sloky jsou obsažené v Padyāvalī (13, 14), sbírce veršů, kterou sestavil Śrīla Rūpa Gosvāmī. Verš 69 se vztahuje na oddanou službu s vírou a verš 70 na oddanou službu vykonávanou na základě silné touhy. První je oddaná služba konaná v souladu s usměrňujícími zásadami a druhý poukazuje na spontánní láskyplnou službu Pánu prováděnou bez zvláštního úsilí. Od této chvíle bude základním principem prolínajícím se dalšími rozhovory mezi Śrī Caitanyou Mahāprabhuem a Rāmānandou Rāyem spontánní láskyplná služba Pánu. Usměrňující zásady podle nařízení písem jsou třeba pouze do té doby, než se spontánně probudí naše původní dřímající vědomí Kṛṣṇy. Příklad spontánního jednání dávají řeky tekoucí do oceánu. Nic je nemůže zastavit. Podobně když se spící vědomí Kṛṣṇy probudí, pak také spontánně a nezadržitelně proudí k lotosovým nohám Kṛṣṇy. Vše, co od teď Rāmānanda Rāya řekne, bude založené na spontánní lásce. Śrī Caitanya Mahāprabhu s tím bude souhlasit a bude se ho na toto téma více a více dotazovat.

Rāmānanda Rāya odpověděl: „Nejvyšší dokonalostí je spontánní láskyplná služba ve služebnické náladě, jak probíhá mezi pánem a služebníkem.“

Spontánní oddaná služba Pánu se nazývá oddaná služba s důvěrnou připoutaností mezi služebníkem a obsluhovaným. Této důvěrnosti se říká mamatā. Služebník i obsluhovaný při ní prožívají jednotu. Mamatā začíná dāsya-premou, službou poskytovanou služebníkem pánovi. Bez tohoto vztahu není láskyplný poměr mezi Pánem a Jeho oddaným pevně ustanoven. Když oddaný cítí, „Pán je mým vládcem,“ a slouží Mu, probudí se vědomí Kṛṣṇy. Toto upevněné vědomí je na vyšší úrovni než pouhé uvědomění si lásky k Bohu.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (9.5.16). Je doznáním velkého mudrce Durvāsy Muniho, kastovního brāhmaṇy a velkého yogīho, který nenáviděl Mahārāje Ambarīṣe. Když se rozhodl, že Mahārāje Ambarīṣe potrestá svými jógovými silami, pronásledovala ho Sudarśana cakra Nejvyšší Osobnosti Božství. Poté, co se vše urovnalo, řekl: „Každý, kdo slyší svaté jméno Nejvyšší Osobnosti Božství, je okamžitě posvěcen. Nejvyšší Pán je vládcem oddaných a oddaní, kteří jsou pod Jeho ochranou, přirozeně vlastní Jeho majestát.“

Toto je výrok velkého svatého oddaného Yamunācāryi v jeho Stotra-ratně (43).

Dokud láskyplná služba Pánu zůstává na úrovni vztahu pán-služebník, pojí se s ní určité obavy, protože služebník má vždy z pána strach, bez ohledu na důvěrnost svého osobního zájmu. Na této úrovni se služebník pána neustále bojí a je k němu uctivý. Když však oddaný dále pokročí, nemá z čeho mít strach. Cítí se být s Pánem na stejné úrovni. Tehdy je zcela přesvědčený, že Pán Kṛṣṇa je jeho přítelem a že Mu nevadí, když s Ním oddaný žije na stejné úrovni. Toto pochopení se nazývá viśrambha neboli zbavené uctivého postoje. Pokud je zvolen tento postoj, přichází sakhya-prema neboli láska k Bohu na úrovni přátelství. V tomto stádiu se mezi Pánem a oddaným rozvíjí vědomí rovnocennosti.

Toto je výrok Śukadevy Gosvāmīho (Śrīmad-Bhāgavatam 10.12.11). Oceňoval tak štěstí pasáčků, kteří si s Kṛṣṇou hráli a jedli s Ním na březích Jamuny.

Rāmānanda Rāya odpověděl: „Nejvyšší úrovní dokonalosti je láskyplná služba Pánu v rodičovském vztahu.“

Úroveň láskyplné služby Pánu s rodičovskou náklonností je pokročilým stupněm lásky spojené s přátelstvím. V přátelském vztahu existuje pojetí rovnosti, ale když je toto pojetí dále obohaceno náklonností, oddaný dosáhne úrovně rodičovské lásky. V této souvislosti je citován následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.8.46), kde Mahārāja Parīkṣit oceňuje silnou lásku, kterou ke Kṛṣṇovi chová Nanda Mahārāja a matka Yaśodā.

Toto je výrok ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.9.20). Kṛṣṇa se nechal matkou Yaśodou svázat poté, co se vzdala snahy Ho spoutat provazy. To je další ocenění vyslovené Śukadevou Gosvāmīm při vyprávění Kṛṣṇových zábav Mahārājovi Parīkṣitovi.

Rāmānanda Rāya pak odpověděl: „Milostná náklonnost ke Kṛṣṇovi je nejvyšší úrovní lásky k Bohu.“

S láskou k Bohu se obvykle nepojí důvěrnost vlastnických pocitů. V případě služebnické lásky panuje nedostatek vzájemné důvěry. V přátelském vztahu je nedostatek silnější náklonnosti. Ta sice v rodičovském vztahu zesílí, ale tam zase schází naprostá svoboda. Stane-li se však někdo milovníkem Kṛṣṇy na úrovni milostné lásky, pak se vše, co schází v ostatních vztazích, plně projeví. Na úrovni milostné lásky k Bohu neschází nic. Shrnutím tohoto verše tedy je, že rodičovská láska k Bohu stojí určitě výše než přátelská, ale milostná láska stojí ještě výš. Žádost Śrī Caitanyi Mahāprabhua, aby pokračoval dále, přiměla Rāmānandu Rāye, aby došel až k bodu milostného vztahu, nejvyšší úrovně dokonalosti transcendentální lásky.

Tento verš (Śrīmad-Bhāgavatam 10.47.60) vyslovil Uddhava, když navštívil Šrí Vrindávan, aby gopīm předal Kṛṣṇovo poselství. Uddhava zůstal ve Vrindávanu, aby sledoval jednání gopī. Když viděl extatickou lásku ke Kṛṣṇovi v odloučení, kterou gopī projevovaly, ocenil jejich svrchovanou lásku a své pocity vyjádřil v tomto verši. Přiznal, že štěstí gopī se nedá srovnat dokonce ani s tím, které prožívá bohyně štěstí, nemluvě o překrásných dívkách z nebeských planet.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.32.2). Během tance rāsa Kṛṣṇa najednou zmizel, ale gopī byly z odloučení od Něho a své silné lásky k Němu tak nešťastné, že se musel znovu objevit.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje, že tento verš neobhajuje náladové vymýšlení nějakých projevů lásky k Bohu. Takové výmysly nelze přijmout jako svrchované a nejsou v těchto verších ani doporučovány. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.101) píše:

V tomto verši jasně zmiňuje, že je třeba se řídit védskou literaturou i jejími doplňky a následovat závěry Véd. Vymyšlený postoj oddanosti pouze vytváří zmatek na transcendentálním poli. Pokud je někdo příliš připoutaný k rodinnému životu a přijímá Śrīmad-Bhāgavatam a vědomí Kṛṣṇy jen proto, aby si vydělal na živobytí, je takové jednání zcela jistě přestupkem. Člověk by se neměl stát kastovním guruem a prodávat mantry s tím, že přinesou prospěch světským zákazníkům, nebo zasvěcovat žáky pro zaopatření svého živobytí. To vše jsou přestupky. Nikdo by se neměl živit tak, že sestaví profesionální skupinu, se kterou bude provádět saṅkīrtan, ani by neměl vykonávat oddanou službu, pokud je připoutaný ke světské společnosti, přátelství a lásce. Neměl by také záviset na takzvané společenské etiketě. To vše je mentální spekulace. Žádná z těchto věcí se nedá srovnávat s ryzí oddanou službou. Nikdo nemůže přirovnávat ryzí oddanou službu neboli vědomí Kṛṣṇy ke světským činnostem. Existuje mnoho neautorizovaných skupin, které předstírají, že následují učení Śrī Caitanyi, a některé z nich jsou známé jako āula, bāula, kartābhajā, neḍā, daraveśa, sāṅi, sahajiyā, sakhībhekī, smārta, jāta-gosāñi, ativāḍī, cūḍādhārī a gaurāṅga-nāgarī.

Navíc jsou tu tací, kteří uznávají názory kastovních gosvāmīch z těchto skupin za pravé a srovnávají je s názory šesti Gosvāmīch v čele se Śrī Rūpou a Śrī Sanātanou. To je pouze další podvod. Existují také neoddaní, kteří skládají neautorizované písně, zakládají chrámy jen pro peníze, uctívají Božstva jako placení kněží, považují kastovní brāhmaṇství za jedinou dokonalost a neznají hodnotu čistého vaiṣṇavy. Kastovní brāhmaṇové ze společenství smārtů se ve skutečnosti stavějí proti zásadám Sātvata-pañcarātry. Navíc je mnoho māyāvādīch a těch, kdo jsou příliš propadlí hmotnému smyslovému požitku. Nikoho z nich nelze srovnávat s tím, kdo čistě káže nauku o vědomí Kṛṣṇy. Každý, kdo si je vědom Kṛṣṇy, se neustále snaží používat různé transcendentální věci ve službě Pánu. Takový oddaný se zříká veškerého hmotného požitku a zcela se odevzdává službě svému duchovnímu mistrovi a Pánu Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, ať už žije v naprostém celibátu, jako sebeovládnutý hospodář, usměrněný vānaprastha nebo tridaṇḍi-sannyāsī ve stavu odříkání. Na tom nezáleží. Pseudotranscendentalisté se s čistými oddanými nemohou srovnávat, ani nelze namítat, že si každý může zavést vlastní způsob uctívání.

Význam tohoto verše si vynucuje vysvětlit poměrné úrovně transcendentálních nálad zvané śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Všechny tyto rasy neboli nálady jsou na transcendentální úrovni. Čistí oddaní se k jedné z nich uchýlí, a tak dělají pokrok v duchovním životě. Ve skutečnosti se však k těmto duchovním náladám může uchýlit pouze ten, kdo není ani v nejmenším znečištěný hmotnou připoutaností. Když je oddaný zcela prostý hmotné připoutanosti, transcendentální nálady se probudí v jeho srdci. To je svarūpa-siddhi neboli dokonalost našeho věčného vztahu s Nejvyšším Pánem. Svarūpa-siddhi, věčný vztah s Nejvyšším Pánem, může spadat do kterékoliv z transcendentálních nálad. Každá z nich je stejně dokonalá jako ty ostatní. Srovnávací studií však může nezaujatý člověk zjistit, že služebnická nálada je lepší než neutrální, přátelská nálada je lepší než služebnická, rodičovská je lepší než přátelská a že nade všemi těmito náladami stojí nálada milostné lásky. Všechny tyto nálady jsou nicméně z duchovního hlediska na stejné úrovni, protože všechny tyto vztahy dokonalé lásky jsou založené na ústředním bodu – Kṛṣṇovi.

Tyto nálady se nedají srovnávat s pocity pocházejícími z uctívání polobohů. Kṛṣṇa je jeden, ale polobozi se od Něho liší; jsou hmotní. Láska ke Kṛṣṇovi se s hmotnou láskou k různým polobohům nedá srovnávat. Māyāvādī jsou na hmotné úrovni, a proto doporučují uctívání Śivy nebo Durgy a říkají, že uctívat Kālī nebo Kṛṣṇu je stejné. Na duchovní úrovni však uctívání polobohů neexistuje. Jediným uctívaným objektem je Kṛṣṇa. I když tedy mezi oddanými na úrovni śānta-rasa, dāsya-rasa, vātsalya-rasa nebo mādhurya-rasa není rozdíl, přesto lze provést srovnávací studii intenzity lásky v těchto různých transcendentálních postaveních. Můžeme například říci, že dāsya-rasa je lepší než śānta-rasa, ale transcendentální láska k Bohu je obsažená v obou náladách. Podobně můžeme usoudit, že přátelská láska k Bohu je lepší než láska k Bohu na úrovni neutrality a služebnictví a že rodičovská láska k Bohu je lepší než přátelská. A jak již bylo řečeno dříve, láska k Bohu v milostné rase stojí výše než rodičovská rasa.

Tyto rozbory různých druhů lásky k Bohu provedli zkušení ācāryové, kteří vědí vše o oddané službě na transcendentální úrovni. V hmotném světě se bohužel nezkušení a nepovolaní lidé, neznalí transcendentálního postavení čisté lásky, snaží najít v tomto transcendentálním procesu nějaké hmotné nedostatky. To je však pouhá nestydatost duchovně nezkušených lidí. Takové vyhledávání chyb je příznačné pro nešťastné světské spekulanty.

Tento verš pochází z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (2.5.38) od Śrīly Rūpy Gosvāmīho a objevuje se také jako 45. verš ve čtvrté kapitole Ādi-līly.

Pro vysvětlení nejvyšší kvality milostné lásky uvádí Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī příklad hmotných prvků: prostoru, vzduchu, ohně, vody a země. V prostoru se nachází zvuk. Ve vzduchu zvuk a dotek. V ohni jsou tři vlastnosti: zvuk, dotek a podoba. Ve vodě jsou čtyři: zvuk, dotek, podoba a chuť, a v zemi se nachází všech pět vlastností, a to znamená zvuk, dotek, podoba, chuť a vůně. Lze vidět, že vlastnost prostoru je obsažená i ve všech ostatních prvcích, neboli ve vzduchu, ohni, vodě i zemi. V zemi nacházíme všechny vlastnosti hmotné přírody. To samé lze říci ve vztahu k mādhurya-rase neboli milostné lásce. V ní jsou zahrnuté vlastnosti neutrality, služebnictví, přátelství, rodičovství i samotné milostné lásky. Závěr je, že milostná láska Pána zcela uspokojuje.

Milostná láska (mādhurya-rasa) je také známá jako śṛṅgāra-rasa. Závěr Śrīmad-Bhāgavatamu je takový, že ve vztahu milostné lásky, který je úplnou kombinací láskyplné služby Pánu, se Nejvyšší Pán nechá oddaným ovládat. Nejvyšší podobu milostné lásky představuje Śrīmatī Rādhārāṇī; proto v zábavách Rādhy a Kṛṣṇy vidíme, že Kṛṣṇa vždy podléhá vlivu Śrīmatī Rādhārāṇī.

V tomto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.82.44) je shrnuté naplnění lidského života. Vyskytují se tady dvě důležitá slova: bhakti (oddaná služba) a amṛtatva (věčný život). Cílem lidského života je dosáhnout přirozeného postavení na úrovni věčného života. K tomuto věčnému životu lze dospět jedině oddanou službou.

Myšlenka, že lze Kṛṣṇu uctívat v jakékoliv podobě nebo jakýmkoliv způsobem, a že člověk přesto dosáhne konečného výsledku a obdrží Pánovu přízeň, je zcela mylná. K takovýmto závěrům docházejí naprostí materialisté. Takoví lidé obvykle říkají, že si lze vytvořit svůj vlastní způsob uctívání Nejvyššího Pána a že jakékoliv uctívání stačí k tomu, aby člověk dospěl k Nejvyšší Osobnosti Božství. Jistěže existují různé způsoby, jak dosáhnout různých výsledků plodonosného jednání, spekulativního poznání, mystické yogy a askeze. Omezení jedinci proto tvrdí, že každý, kdo přijme kterýkoliv z těchto postupů, získá přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. Prohlašují, že je jedno, jaký způsob člověk přijme. Uvádí se obecný příklad: pokud se chce někdo dostat na určité místo, k němuž vedou různé cesty, může tam dospět po kterékoliv z nich. Tito materialisté tedy říkají, že existují různé způsoby, jak získat přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. Prohlašují, že si člověk může představovat Nejvyšší Osobnost Božství jako bohyni Durgu, bohyni Kālī, Pána Śivu, poloboha Gaṇeśe, Pána Rāmacandru, Kṛṣṇu, neosobní Brahman nebo jako cokoliv jiného a že může zpívat Pánovo jméno jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv podobě. Tito materialisté tvrdí, že výsledek je stejný, protože všechna tato jména a podoby jsou v konečném smyslu také stejné. Uvádějí také příklad, že člověk, který má různá jména, odpoví, ať už se na něj volá kterýmkoliv z nich. Proto tvrdí, že není třeba zpívat Hare Kṛṣṇa mantru. I když se zpívá jméno Kālī, Durgy, Śivy, Gaṇeśe nebo kohokoliv jiného, výsledek bude vždy stejný.

Tyto výroky mentálních spekulantů bezpochyby těší mentální spekulanty, ale ti, kdo mají opravdové poznání, tyto závěry neuznávají, neboť jsou v rozporu s autoritou śāster. Žádný pravý ācārya je zcela jistě nepřijme. V Bhagavad-gītě (9.25) Kṛṣṇa jasně prohlašuje:

„Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy, ti, kdo uctívají předky, půjdou k předkům, ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mne, budou žít se Mnou.“

Do Pánova království je dovoleno vstoupit jedině oddaným – ne uctívačům polobohů, karmīm, yogīm nebo komukoliv jinému. Člověk, který se chce povýšit na nebeské planety, uctívá různé polobohy a hmotná příroda může takovým oddaným laskavě poskytnout jejich vytoužená postavení. Hmotná příroda dá člověku jeho určitou povahu, se kterou se bude zvětšovat jeho náklonnost k různým druhům polobohů. Bhagavad-gītā (7.20) nicméně říká, že uctívání polobohů je určené těm, kdo pozbyli inteligenci:

„Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel, která odpovídají jejich povahám.“

I když může být člověk povýšen na nebeské planety, výsledky takového požehnání jsou omezené.

„Lidé s chabou inteligencí uctívají polobohy a výsledky, které tím získávají, jsou omezené a dočasné. Ti, kdo uctívají polobohy, jdou na planety polobohů, ale Moji oddaní nakonec dospějí na Mou svrchovanou planetu.“ (Gītā 7.23)

Být povýšen na nebeské nebo jiné hmotné planety neznamená dosáhnout věčného života plného poznání a blaženosti. S koncem hmotného světa skončí také veškeré výhody hmotného povznesení. Vstoupit do duchovního světa a vrátit se k Bohu je podle Kṛṣṇy v Bhagavad-gītě (18.55) dovoleno pouze těm, kdo Mu s láskou oddaně slouží, nikomu jinému:

„Poznat Mě takového, jaký jsem, jako Nejvyšší Osobnost Božství, lze jedině oddanou službou. A ten, kdo si Mě je díky takové oddanosti plně vědom, může vstoupit do Božího království.“

Impersonalisté nemohou Nejvyšší Osobnost Božství poznat, a proto není možné, aby vstoupili do duchovního království a vrátili se zpátky k Bohu. Skutečnost je taková, že různými prostředky dosáhneme různých výsledků. Není pravda, že všechny výsledky budou stejné. Lidé, kteří se zajímají o čtyři principy: dharmu, arthu, kāmu a mokṣu, se nedají srovnávat s těmi, kdo se zajímají o ryzí oddanou službu Pánu. Śrīmad-Bhāgavatam (1.1.2) proto říká:

„Tato Bhāgavata Purāṇa zcela zavrhuje veškeré hmotně motivované náboženské činnosti a předkládá nejvyšší pravdu, kterou mohou pochopit oddaní čistého srdce. Tato nejvyšší pravda je realitou odlišenou od iluze pro dobro všech. Tato pravda vykořeňuje trojí utrpení. Tento překrásný Bhāgavatam, sestavený velkým mudrcem Śrī Vyāsadevou, sám o sobě stačí k realizaci Boha. Jakmile člověk pozorně a pokorně naslouchá poselství Bhāgavatamu, připoutá se k Nejvyššímu Pánu.“

Ti, kdo touží po osvobození, se snaží splynout s neosobním Brahmanem. Za tím účelem vykonávají náboženské obřady, ale Śrīmad-Bhāgavatam to považuje za podvodný proces. Takovým lidem se o návratu domů, zpátky k Bohu, nemůže ani zdát. Mezi cílem dharmy, arthy, kāmy a mokṣi a cílem oddané služby je nebetyčný rozdíl.

Bohyně Durgā je vládnoucí božstvo tohoto hmotného světa, stvořeného z hmotných prvků. Polobozi jsou pouze různí vedoucí, kteří řídí jednotlivá oddělení hmotných činností, a jsou pod vlivem té samé hmotné energie. Kṛṣṇovy vnitřní energie však se stvořením tohoto hmotného světa nemají nic společného. Duchovní svět společně se všemi duchovními činnostmi podléhá řízení vnitřní, duchovní energie, a tyto činnosti vykonává duchovní energie Yogamāyā. Yogamāyā je duchovní neboli vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Ti, kdo mají zájem o povýšení do duchovního světa a o službu Pánu, dosahují duchovní dokonalosti pod vedením Yogamāyi. Ti, kdo mají zájem o hmotné povýšení, se zaměstnávají náboženskými obřady a ekonomickým rozvojem pro vylepšené uspokojování smyslů. Nakonec se snaží splynout s Pánovou neosobní existencí. Takoví lidé se obyčejně stanou impersonalisty. Zajímají se o uctívání Pána Śivy či bohyně Durgy, ale to, co získají, je stoprocentně hmotné.

Oddaní někdy následují příklad gopī a uctívají bohyni Kātyāyanī, ale s pochopením, že Kātyāyanī je inkarnací Yogāmāyi. Gopī uctívaly Kātyāyanī neboli Yogamāyu proto, aby dostaly Kṛṣṇu za manžela. V písmu Sapta-śatī je ale na druhou stranu řečeno, že kṣatriyský král Suratha a bohatý vaiśya jménem Samādhi uctívali hmotnou přírodu v podobě bohyně Durgy, aby dosáhli hmotné dokonalosti. Pokud se někdo snaží směšovat uctívání Yogamāyi s uctíváním Mahāmāyi a považuje je za jednu a tu samou, pak nevykazuje příliš vysokou inteligenci. Pojetí, že je všechno jedno, je druhem hlouposti, a opájejí se jím lidé, kteří mají méně mozkové hmoty. Hlupáci a darebáci říkají, že uctívání Yogamāyi a Mahāmāyi je stejné. Takový závěr je pouhým výsledkem mentální spekulace a nemá žádný praktický dopad. V hmotném světě lidé někdy dávají vznešené názvy zcela bezvýznamným věcem. V Bengálsku se tomu říká dát slepému dítěti jméno Padmalocana, znamenající „ten, který má lotosové oči“. Někdo může pošetile nazvat slepé dítě Padmalocanem, ale takové pojmenování nemá žádný význam.

V duchovním světě je Absolutní Pán vždy totožný se svým jménem, slávou, podobou, vlastnostmi a zábavami. V hmotném světě taková totožnost není možná, protože tam se od sebe jméno a samotná osoba liší. Nejvyšší Pán má mnoho svatých jmen jako Paramātmā, Brahman nebo „stvořitel“, ale ten, kdo Pána uctívá jako stvořitele, nemůže pochopit vztah mezi oddaným a Pánem v pěti transcendentálních náladách, ani nemůže porozumět tomu, co znamená Kṛṣṇa. Šest transcendentálních vznešených atributů Pána nelze pochopit pouhým chápáním Nejvyšší Osobnosti Božství jako neosobního Brahmanu.

Neosobní realizace Absolutní Pravdy je zajisté transcendentální, ale to neznamená, že ten, kdo této realizace dosáhl, může znát Pánovu podobu sac-cid-ānanda. Podobně je realizace Paramātmy, úplné expanze Absolutní Pravdy v srdcích všech, také neúplným pochopením Absolutní Pravdy. Dokonce ani oddaný Osobnosti Božství Nārāyaṇa nemůže skutečně chápat Kṛṣṇovy transcendentálně přitažlivé rysy. Oddaný Kṛṣṇy, připoutaný k Pánovým úžasným přitažlivým rysům, nepovažuje Nārāyaṇa za příliš důležitého. Když gopī někdy viděly Kṛṣṇu v podobě Nārāyaṇa, nijak zvlášť je nepřitahoval. Gopī Kṛṣṇu nikdy neoslovují jako Rukmiṇī-ramaṇu. Kṛṣṇovi oddaní ve Vrindávanu Ho oslovují jako Rādhāramaṇu, Nandanandanu a Yaśodānandanu, ale nikdy jako Vasudeva-nandanu nebo Devakī-nandanu. I když jsou podle hmotných měřítek Nārāyaṇa, Rukmiṇī-ramaṇa a Kṛṣṇa stejní, v duchovním světě nelze použít jména Rukmiṇī-ramaṇa nebo Nārāyaṇa místo jména Kṛṣṇa. Pokud to někdo kvůli nedostatku poznání udělá, jeho nálada vůči Pánu je duchovně chybná a nazývá se rasābhāsa neboli nevhodné směšování transcendentálních nálad. Pokročilý oddaný, který opravdu poznal Pánovy transcendentální rysy, se nedopustí této chyby, že by vytvářel rasābhāsu záměnou jednoho jména za jiné. Vlivem Kali-yugy se však ve jménu výstřednosti a volnomyšlenkářství objevují spousty rasābhāsy. Takový fanatismus se čistým oddaným příliš nezamlouvá.

Kṛṣṇa má se svými oddanými dokonale důvěrný vztah v milostné lásce k Bohu. V jiných náladách si Pán se svými oddanými nevychutnává transcendentální blaženost tak dokonale. Tuto skutečnost ilustruje následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.33.6).

Tento verš je z Padma Purāṇy a je obsažen také v knize Laghu-bhāgavatāmṛtě (2.1.45) od Śrīly Rūpy Gosvāmīho. Objevuje se rovněž ve čtvrté kapitole Ādi-līly jako sloka 215 a znovu v osmnácté kapitole Madhya-līly jako sloka 8.

Jméno Rādhā je odvozené z tohoto verše (Śrīmad-Bhāgavatam 10.30.28), ze slov anayārādhitaḥ, která znamenají „Jí je Pán uctíván“. Někdy mají kritici Śrīmad-Bhāgavatamu problémy najít v této knize svaté jméno Rādhārāṇī, ale tajemství je odhaleno zde ve slově ārādhita, ze kterého jméno Rādhā pochází. Jméno Rādhārāṇī je samozřejmě přímo zmíněné v jiných Purāṇāch. Způsob, jakým tato gopī Kṛṣṇu uctívá, je nejvyšší, a proto je Její jméno Rādhā neboli „ta, jejíž uctívání je nejlepší“.

Kvůli strachu z ostatních gopī si Pán Śrī Kṛṣṇa odvedl Śrīmatī Rādhārāṇī na odlehlé místo. V tomto ohledu bude (jako 106. sloka této kapitoly) citován verš kaṁsārir api z Gīta-govindy od Jayadevy Gosvāmīho.

Tyto dva verše jsou z knihy Gīta-govinda (3.1–2) Jayadevy Gosvāmīho.

Během tance rāsa byla jedna podoba Kṛṣṇy mezi každými dvěma gopīmi. Po boku Śrīmatī Rādhārāṇī však byl pouze jeden Kṛṣṇa. Śrīmatī Rādhārāṇī ale přesto dala Kṛṣṇovi najevo svůj vzdor. Tento verš je z Ujjvala-nīlamaṇi (Śṛṅgāra-bheda-kathana 102), kterou napsal Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje, že materialista vlastnící světské bohatství si musí být vždy vědom toho, že transcendentální bohatství pokročilých oddaných je mnohem důležitější než světské bohatství lidí, jako je on. Bohatý materialista by před transcendentálním oddaným neměl být příliš pyšný. Pokud někdo přijde za transcendentálním oddaným a na základě svého světského dědictví, bohatství, vzdělání a krásy neprokáže pokročilému oddanému Pána úctu, oddaný vaiṣṇava mu navenek může projevit úctu, ale nesdělí mu transcendentální poznání. Ve skutečnosti na něho bude pohlížet jako na ne-brāhmaṇu, jako na śūdru. Takový nafoukaný člověk nemůže vědu o Kṛṣṇovi pochopit. Pyšný člověk je v transcendentálním životě oklamaný, a přestože dostal lidskou podobu, poklesne znovu do pekelných podmínek. Śrī Caitanya Mahāprabhu svým osobním příkladem ukazuje, jak pokorný by měl člověk být před vaiṣṇavou, i když může mít sám vysoké postavení. To je učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua jako ācāryi celého světa, nejvyššího duchovního mistra a učitele.

Tento verš je v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy velice důležitý. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi vysvětluje, že by nikdo neměl považovat za nesprávné, když se Śrī Caitanya Mahāprabhu, narozený ve třídě brāhmaṇů a člen nejvyššího duchovního stavu jako sannyāsī, nechal poučovat Śrīlou Rāmānandou Rāyem, jenž náležel k třídě śūdrů. Na vyjasnění této záležitosti Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl Rāmānandovi Rāyovi, že poznání o vědomí Kṛṣṇy je důležitější než kasta. V systému varṇāśrama-dharmy mají brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové různé povinnosti. Brāhmaṇa by měl být ve skutečnosti učitelem všech ostatních vareṇ neboli tříd, ale z hlediska vědomí Kṛṣṇy se může stát duchovním mistrem každý, protože poznání spojené s vědomím Kṛṣṇy existuje na úrovni duše. Aby člověk mohl šířit vědomí Kṛṣṇy, je pouze třeba, aby byl obeznámený s vědou o duši. Není důležité, zda je brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, sannyāsī, gṛhastha nebo cokoliv jiného. Pokud jednoduše zná tuto vědu, může se stát duchovním mistrem.

Hari-bhakti-vilāsa doporučuje nepřijímat zasvěcení od někoho, kdo není brāhmaṇa, je-li možnost přijmout zasvěcení od brāhmaṇy. Tento pokyn je určen pro ty, kdo příliš závisejí na světském společenském rozdělení, a hodí se pro ty, kdo chtějí pokračovat v materialistickém životě. Pokud však někdo rozumí pravdě o vědomí Kṛṣṇy a vážně touží po dosažení transcendentálního poznání, aby jeho život mohl být dokonalý, může přijmout duchovního mistra z jakékoliv společenské skupiny za předpokladu, že tento duchovní mistr je plně obeznámený s vědou o Kṛṣṇovi. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura také říká, že se člověk může stát duchovním mistrem jako vartma-pradarśaka-guru, dīkṣā-guru nebo śikṣā-guru, i když je brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, brahmacārī, vānaprastha, gṛhastha nebo sannyāsī. Duchovní mistr, který nás jako první poučí o duchovním životě, se nazývá vartma-pradarśaka-guru, duchovní mistr, který zasvěcuje podle pravidel śāster, se nazývá dīkṣā-guru a duchovní mistr, který nás poučuje, abychom dělali pokrok, se nazývá śikṣā-guru. Kvalifikace duchovního mistra ve skutečnosti závisejí na jeho poznání vědy o Kṛṣṇovi a není rozhodující, zda je brāhmaṇa, kṣatriya, sannyāsī nebo śūdra. Tento pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua není v žádném případě v rozporu s pokyny śāster. V Padma Purāṇě je řečeno:

Ten, kdo je opravdu pokročilý v duchovním poznání o Kṛṣṇovi, není nikdy śūdra, i kdyby se v rodině śūdrů narodil. Naopak ani vipra neboli brāhmaṇa zběhlý v šesti brāhmaṇských činnostech (paṭhana, pāṭhana, yajana, yājana, dāna, pratigraha) a znající védské mantry, se nemůže stát duchovním mistrem, není-li vaiṣṇavou. Když se však někdo narodí v rodině caṇḍālů, ale zná dobře vědu o Kṛṣṇovi, pak se může stát guruem. To jsou příkazy śāster, a v přísném souladu s nimi přijal Śrī Caitanya Mahāprabhu jako gṛhastha jménem Śrī Viśvambhara zasvěcení od sannyāsī-gurua Īśvary Purīho. Také Śrī Nityānanda Prabhu byl zasvěcen sannyāsīm Mādhavendrou Purīm. Podle jiných Ho ale zasvětil Lakṣmīpati Tīrtha. I když byl Advaita Ācārya gṛhastha, zasvětil Ho Mādhavendra Purī a Śrī Rasikānanda narozený v brāhmaṇské rodině dostal zasvěcení od Śrī Śyāmānandy Prabhua, který se jako kastovní brāhmaṇa nenarodil. Je mnoho případů, kdy rozený brāhmaṇa přijal zasvěcení od někoho, kdo nepocházel z brāhmaṇské rodiny. Příznaky brāhmaṇy jsou vysvětlené ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.11.35), kde je řečeno:

Pokud se člověk narodí v rodině śūdry, ale má všechny vlastnosti duchovního mistra, měl by být přijat nejen jako brāhmaṇa, ale i jako kvalifikovaný duchovní mistr. To je také pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto v souladu s usměrňujícími zásadami zavedl pro všechny vaiṣṇavy obřad udílení posvátné šňůry.

Vaiṣṇavský bhajanānandī někdy sāvitra-saṁskāru (zasvěcení posvátnou šňůrou) nepodstupuje, ale to neznamená, že by se tento postup měl používat i při kázání. Vaiṣṇavové se dělí na dva druhy: bhajanānandī a goṣṭhy-ānandī. Bhajanānandī se o kazatelskou činnost nijak nezajímá, ale goṣṭhy-ānandī chce šířit vědomí Kṛṣṇy, aby lidem přinášel prospěch a zvětšoval počet vaiṣṇavů. Vaiṣṇava stojí výše než brāhmaṇa. Jako kazatel by však měl být uznáván za brāhmaṇu, protože jinak může být jeho postavení vaiṣṇavy mylně chápáno. Vaiṣṇavský brāhmaṇa se však neurčuje na základě zrození, ale podle jeho vlastností. Ti, kterým schází inteligence, bohužel rozdíl mezi brāhmaṇou a vaiṣṇavou nechápou. Žijí v domnění, že dokud člověk není brāhmaṇa, nemůže být duchovním mistrem. Pouze z toho důvodu Śrī Caitanya Mahāprabhu vyslovil tento verš:

Pokud se někdo stane guruem, je automaticky brāhmaṇou. Kastovní guruové někdy vykládají slova yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei guru haya tak, že ten, kdo není brāhmaṇa, se může stát śikṣā-guruem nebo vartma-pradarśaka-guruem, ale ne zasvěcujícím guruem. Podle takových kastovních guruů jsou původ a rodinné svazky to nejdůležitější. Vaiṣṇavové však dědické ohledy neuznávají. Slovo guru se může stejně dobře vztahovat jak na vartma-pradarśaka-gurua, tak na śikṣā-gurua i na dīkṣā-gurua. Dokud nepřijmeme tuto zásadu zavedenou Śrī Caitanyou Mahāprabhuem, nemůže se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy šířit po celém světě tak, jak si to Śrī Caitanya Mahāprabhu přál: pṛthivīte āche yata nagarādi-grāma sarvatra pracāra haibe mora nāma. Učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua se musí kázat po celém světě. To neznamená, že by lidé měli přijmout Jeho učení a zůstat i nadále śūdry a caṇḍāly. Jakmile je někdo vytrénován jako čistý vaiṣṇava, je nutné ho uznat za pravého brāhmaṇu. To je podstata pokynů Śrī Caitanyi Mahāprabhua v tomto verši.

Dokonalý oddaný jedná vždy podle touhy Nejvyšší Osobnosti Božství, ale materialista je unášen vlnami hmotné energie. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura řekl: māyāra vaśe, yāccha bhese, khāccha hābuḍubu, bhāi. Člověk pevně sevřený hmotnou energií je unášen jejími vlnami. Jinými slovy, člověk v hmotném světě je služebník māyi, ale ten, kdo je v poli působnosti duchovní energie, je služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. I když Rāmānanda Rāya věděl, že Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi není nic neznámé, začal na toto téma mluvit dále, protože si to Pán přál.

Toto je verš z Brahma-saṁhity (5.1).

Vṛndāvan je v Brahma-saṁhitě (5.56) popsán takto:

Duchovní oblast Vṛndāvanu je vždy duchovní. Jsou tam neustále přítomné bohyně štěstí a gopī. Ty jsou Kṛṣṇovi velmi drahé a jsou stejně duchovní jako Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je ve Vṛndāvanu Nejvyšší Osobou a manželem všech gopī i bohyně štěstí. Stromy ve Vṛndāvanu plní všechna přání. Země je ze zázračného kamene a voda je nektar. Slova jsou hudební tóny a všechny pohyby jsou tancem. Flétna je Pánovou neustálou společnicí. Planeta Goloka Vṛndāvan září jako slunce a je plná duchovní blaženosti. Dokonalostí života je vychutnávat tuto duchovní existenci, a proto by měl každý rozvíjet poznání o ní. Duchovní krávy ve Vṛndāvanu neustále dávají duchovní mléko. Ani okamžik tam není ztracen, což znamená, že tam neexistuje minulost, současnost ani budoucnost. Nepromarní se tam ani zlomek sekundy. Oddaní v hmotném vesmíru uctívají toto transcendentální sídlo jako Goloku Vṛndāvan. Samotný Pán Brahmā řekl: „Uctívám duchovní zemi, ve které je přítomný Kṛṣṇa.“ Ti, kdo nejsou oddaní nebo seberealizované duše, tento transcendentální Vṛndāvan nevnímají, protože tento Vṛndāvan-dhām je zcela duchovní, stejně jako Pánovy zábavy, které se tam odehrávají. Žádná z nich není hmotná. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura se modlí (Prārthanā 1):

„Kdy mi dá Pán Nityānanda svou milost, abych si mohl uvědomit bezvýznamnost světského štěstí?“

„Kdy bude má mysl zbavená veškeré hmotné špíny, a já tak budu schopný vnímat přítomnost duchovního Vṛndāvanu?“

„Kdy mě budou přitahovat pokyny Gosvāmīch, abych mohl pochopit Rādhu, Kṛṣṇu a Vṛndāvan?“

Tyto verše naznačují, že člověk, který chce poznat Vṛndāvan, musí být nejdříve prostý všech hmotných tužeb a veškeré náklonnosti k plodonosným činnostem a spekulativnímu poznání.

Co se týče slov aprākṛta navīna madana, slovo aprākṛta se vztahuje na to, co je pravým opakem hmotného pojetí. Māyāvādī to považují za něco prázdného nebo neosobního, ale tak tomu není. Vše v hmotném světě je strnulé, kdežto v duchovním světě je vše živé. Touha po požitku je jak v Kṛṣṇovi, tak v Jeho nedílných částech, živých bytostech. V duchovním světě jsou takové touhy také duchovní, a nikdo by je neměl mylně považovat za hmotné. Má-li někdo v hmotném světě sklony k sexu a užívá si ho, užívá si něco dočasného. Jeho požitek za pár minut skončí. V duchovním světě může existovat stejný požitek, ale ten nikdy neskončí. Je možné si ho užívat neustále. V duchovním světě připadá tomu, kdo si užívá, že taková sexuální blaženost skýtá s každou svou novou podobou stále více požitku. V hmotném světě však sexuální požitek ztrácí již po několika minutách chuť a nikdy netrvá věčně. Protože Kṛṣṇa se jeví tak, že má velkou náklonnost k sexu, je v duchovním světě nazýván novým Amorem. Tato touha však neobsahuje žádnou hmotnou nedokonalost.

Gāyantaṁ trāyate yasmād gāyatrī tvaṁ tataḥ smṛtā – ten, kdo zpívá mantru Gāyatrī, je postupně vysvobozen ze spárů hmoty. Jinými slovy to, co nás vysvobodí z hmotného zapletení, se nazývá Gāyatrī. Vysvětlení mantry Gāyatrī se nachází ve verši 125 dvacáté první kapitoly Madhya-līly:

Kāma-gāyatrī mantra je jako védská mantra, ale je to samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Mezi Kāma-gāyatrī a Kṛṣṇou není rozdíl. Oba obsahují dvacet čtyři a půl transcendentálních slabik (viz Madhya 21.125–129). Mantra zobrazená pomocí písmen je také Kṛṣṇa a vychází jako měsíc. Díky tomu existuje v lidské společnosti a mezi všemi druhy živých bytostí zvrácený odraz touhy. V mantře klīṁ kāma-devāya vidmahe puṣpa-bāṇāya dhīmahi tan no 'naṅgaḥ pracodayāt je Kṛṣṇa označen jako Kāma-deva, Puṣpa-bāṇa a Anaṅga. Kāma-deva je Madana-mohana, Božstvo ustanovující náš vztah s Kṛṣṇou; Puṣpa-bāṇa („ten, kdo nosí květinový šíp“) je Govinda, Osobnost Božství přijímající naši oddanou službu; a Anaṇga je Gopījana-vallabha, jenž přináší uspokojení všem gopīm a je konečným cílem života. Tato Kāma-gāyatrī (klīṁ kāma-devāya vidmahe puṣpa-bāṇāya dhīmahi tan no 'naṅgaḥ pracodayāt) zkrátka nepatří do tohoto hmotného světa. Ten, kdo pokročí v duchovním chápání, může svými duchovně očištěnými smysly uctívat Nejvyšší Osobnost Božství a plnit tak Pánovy touhy.

„Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mě a klaň se Mi. Tak ke Mně bezpochyby dospěješ. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.“ (Gītā 18.65)

V Brahma-saṁhitě (5.27–28) je řečeno:

„Potom byla Gāyatrī, matka Véd, projevena božským tónem Kṛṣṇovy flétny a vstoupila do lotosových úst samozrozeného Brahmy skrze jeho osm ušních dírek. Takto z lotosu zrozený Brahmā obdržel mantru Gāyatrī, která vychází z Kṛṣṇovy flétny, a stal se dvojzrozeným, který byl zasvěcený nejvyšším, původním učitelem, Bohem samotným. Brahmā byl osvícen soustředěním na tuto Gāyatrī, která je ztělesněním tří Véd, a tak se seznámil s rozsáhlým oceánem pravdy. Potom touto mantrou uctíval Śrī Kṛṣṇu, podstatu všech Véd.“

Tón Kṛṣṇovy flétny je původem védských manter. Pán Brahmā, jenž sedí na lotosovém květu, tento tón Kṛṣṇovy flétny slyšel, a tak byl zasvěcen mantrou Gāyatrī.

Stejně jako v hmotném světě existuje mnoho nebeských těles zvaných hvězdy nebo planety, je v duchovním světě mnoho duchovních planet zvaných Vaikuṇṭhaloky. Duchovní vesmír se však nachází daleko od shluku hmotných vesmírů. Materialističtí vědci nejsou schopni odhadnout ani množství planet a hvězd v tomto vesmíru a nedokáží rovněž vesmírnými loděmi cestovat k jiným hvězdám. Podle Bhagavad-gīty (8.20) existuje také duchovní svět:

„Existuje ještě jiná, neprojevená příroda, která je věčná a transcendentální vůči této projevené a neprojevené hmotě. Je svrchovaná a není nikdy zničena. Když je vše v tomto světě zničeno, tato oblast zůstává beze změny.“

Existuje tedy ještě jiná příroda, která je nadřazená hmotné přírodě. Slovo bhāva či svabhāva znamená příroda. Duchovní příroda je věčná, a dokonce i když jsou všechny hmotné vesmíry zničeny, planety v duchovním světě zůstávají. Přetrvávají stejně, jako duše přetrvá zánik hmotného těla. Tento duchovní svět se nazývá aprākṛta (nehmotný). Nejvyšší planetární soustavou v tomto transcendentálním duchovním světě je Goloka Vṛndāvan. Je to sídlo samotného Pána Kṛṣṇy, který je také zcela duchovní. Kṛṣṇa je tam známý jako Aprākṛta-madana. Jméno Madana označuje Amora, ale Kṛṣṇa je duchovní Madana. Jeho tělo není hmotné jako tělo Amora v tomto hmotném vesmíru. Kṛṣṇovo tělo je zcela duchovní – sac-cid-ānanda-vigraha. Proto se nazývá Aprākṛta-madana. Je také známý jako Manmatha-madana, což znamená, že přitahuje dokonce i Amora. Zapřisáhlí materialisté někdy Kṛṣṇovy činnosti a přitažlivé rysy vykládají scestně a obviňují Ho jako nemorálního za to, že tančil s gopīmi, ale takové nařčení má původ v neznalosti Kṛṣṇova postavení mimo tento hmotný svět. Jeho tělo je sac-cid-ānanda-vigraha, zcela duchovní. V Jeho těle tedy není žádné znečištění hmotou a nikdo by ho neměl považovat za kus masa a kostí. Māyāvādští filosofové považují Kṛṣṇovo tělo za hmotné, což je odporné materialistické pojetí. Stejně jako je Kṛṣṇa zcela duchovní, jsou duchovní i gopī, což potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.37):

„Uctívám Govindu, původního Pána, jenž sídlí ve své vlastní říši, Goloce, s Rādhou, která se podobá Jeho vlastní duchovní postavě a je vtělením extatické energie (hlādinī). Společnost Jim dělají Její důvěrné přítelkyně, ztělesněné expanze Její podoby, které jsou prostoupené věčně blaženou duchovní rasou.“

Gopī jsou také stejné duchovní kvality (nija-rūpatayā), protože jsou expanzemi Kṛṣṇovy energie blaženosti. Kṛṣṇa ani gopī nemají nic společného s kusy hmoty nebo s hmotným pojetím. Živá bytost v hmotném světě je uvězněná v hmotném těle a z nevědomosti se s tímto tělem ztotožňuje. Zdejší požitek z naplňování chtivých tužeb mezi mužem a ženou je tedy zcela hmotný. Chtivé touhy materialisty se s transcendentálními chtivými touhami Kṛṣṇy nedají srovnávat. Dokud člověk nepokročí v duchovní vědě, nemůže chtivé touhy mezi Kṛṣṇou a gopīmi pochopit. V Caitanya-caritāmṛtě jsou chtivé touhy gopī přirovnány ke zlatu, zatímco chtivé touhy materialisty jsou přirovnány k železu. Železo a zlato nelze za žádných okolností brát jako rovnocenné. Pohyblivé i nehybné živé bytosti jsou nedílnými částmi Kṛṣṇy, a proto mají původně stejný druh chtivé touhy jako On. Je-li však tato chtivá touha vyjádřena prostřednictvím hmoty, je odporná. Když je živá bytost duchovně pokročilá a vysvobozená z hmotného otroctví, může pochopit Kṛṣṇu takového, jaký je. V Bhagavad-gītě (4.9) je řečeno:

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla již znovu nenarodí v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.“

Ten, kdo porozumí Kṛṣṇovu tělu a Jeho chtivým touhám, je okamžitě osvobozený. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (7.3), podmíněná duše, uvězněná v hmotném těle, Kṛṣṇu pochopit nemůže:

„Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z těch, kteří dokonalosti dosáhli, Mě stěží jeden zná v pravdě.“

Slovo siddhaye vyjadřuje osvobození. Kṛṣṇu lze poznat jedině po vysvobození z hmotného podmínění. Ten, kdo Kṛṣṇu zná takového, jaký je (tattvataḥ), žije ve skutečnosti v duchovním světě, i když zdánlivě žije v hmotném těle. Této odborné vědě lze porozumět tehdy, když je člověk skutečně duchovně pokročilý.

Ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.187) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:

Když si někdo v tomto hmotném světě přeje pouze s láskou a oddaností sloužit Kṛṣṇovi, je osvobozený, i když jedná v hmotném světě. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (14.26):

„Ten, kdo se plně zaměstná oddanou službou a za žádných okolností se neodchýlí, okamžitě překoná kvality hmotné přírody a tak dosáhne úrovně Brahmanu.“

Osvobození je možné dosáhnout samotnou láskyplnou službou Pánu. V Bhagavad-gītě (18.54) je řečeno: brahma-bhūtaḥ prasannātmā na śocati na kāṅkṣati. Člověk, který udělal velký pokrok v duchovním poznání a dosáhl úrovně brahma-bhūta, nenaříká ani netouží po něčem hmotném. To je úroveň duchovní realizace.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura chápe úroveň brahma-bhūta ve dvou rovinách – svarūpa-gata a vastu-gata. Ten, kdo opravdu poznal Kṛṣṇu, ale ještě udržuje nějaké spojení s hmotou, došel ke své svarūpě, původnímu vědomí. Když je toto vědomí zcela duchovní, nazývá se vědomí Kṛṣṇy. Ten, kdo žije s takovým vědomím, žije ve skutečnosti ve Vrindávanu. Může žít kdekoliv, hmotné místo nehraje roli. Jakmile Kṛṣṇovou milostí takto pokročí, je zcela neznečištěný hmotným tělem a myslí, a tehdy skutečně žije ve Vrindávanu. Této úrovni se říká vastu-gata.

Své duchovní činnosti by měl člověk vykonávat ve stavu vědomí zvaném svarūpa-gata. Měl by také zpívat duchovní mantry, jako je oṁ namo bhagavate vāsudevāya a cin-mayī Gāyatrī: klīṁ kṛṣṇāya govindāya gopījana-vallabhāya svāhā a klīṁ kāma-devāya vidmahe puṣpa-bāṇāya dhīmahi tan no 'naṅgaḥ pracodayāt. To jsou Kāma-gāyatrī neboli kāma-bīja mantry. Je třeba přijmout zasvěcení od pravého duchovního mistra a uctívat Kṛṣṇu těmito transcendentálními mantrami.

Jak vysvětlil Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī v tomto a předešlém verši:

Člověk, který je náležitě očištěný a zasvěcený duchovním mistrem, uctívá Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇu pronášením této Kāma-gāyatrī mantry s kāma-bījou. Bhagavad-gītā (18.65) potvrzuje, že bychom se měli věnovat transcendentálnímu uctívání, aby nás Kṛṣṇa, který přitahuje všechny bytosti, mohl přitahovat:

„Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mě a klaň se Mi. Tak ke Mně bezpochyby přijdeš. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.“

Jelikož je každá živá bytost nedílnou částí Kṛṣṇy, je Kṛṣṇa přirozeně přitažlivý. Naše náklonnost ke Kṛṣṇovi je však oslabena tím, že jsme pokryti hmotou. V hmotném světě živá bytost obyčejně ke Kṛṣṇovi přitahována není, ale jakmile se zbaví hmotného podmínění, je přirozeně přitahována. Proto je v tomto verši řečeno sarva-cittākarṣaka: „Kṛṣṇa přirozeně přitahuje každého.“ Tato náklonnost existuje v srdci každého, a když je srdce očištěné, náklonnost se projeví (ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam).

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.32.2).

Každý má určitou transcendentální náladu, v níž miluje Kṛṣṇu a slouží Mu. Kṛṣṇa je pro všechny druhy oddaných tou nejpřitažlivější podobou, a proto se nazývá akhila-rasāmṛta-mūrti, transcendentální podoba přitahující všechny druhy oddaných, ať už mají vztah śānta-rasy, dāsya-rasy, sakhya-rasy, vātsalya-rasy nebo mādhurya-rasy.

Toto je úvodní verš Bhakti-rasāmṛta-sindhu Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tento verš je z Gīta-govindy (1.11).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.89.58) o Kṛṣṇově snaze vzít Arjunu při hledání synů brāhmaṇy za hranice hmotného vesmíru.

Pána Mahā-Viṣṇua, který pobývá za hranicemi hmotného světa, také přitahovaly tělesné rysy Kṛṣṇy. Mahā-Viṣṇu ve skutečnosti ukradl syny jednoho brāhmaṇy z Dváraky proto, aby Ho Kṛṣṇa s Arjunou přišli navštívit. Tento verš je citován proto, aby ukázal, že Kṛṣṇa je tak přitažlivý, že přitahuje i Mahā-Viṣṇua.

Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.16.36) vyslovily manželky hada Kāliyi.

Tento verš je z Lalita-mādhavy (8.34) Śrīly Rūpy Gosvāmīho.