Jak bylo řečeno dříve, inkarnace kance se zjevila ve dvou věcích, Svāyambhuva a Cākṣuṣa. V obou věcích Pán sestoupil jako kanec, ale ve věku Svāyambhuva vyzdvihl Zemi z vesmírného oceánu, zatímco ve věku Cākṣuṣa zabil prvního démona, Hiraṇyākṣu. Ve věku Svāyambhuva měl bílou barvu a ve věku Cākṣuṣa červenou. Vidura již slyšel o jednom z nich a chtěl slyšet ještě o druhém. Obě odlišné inkarnace kance jsou jedna a tatáž Nejvyšší Osobnost Božství.

K naslouchání transcendentálním zábavám příchodu a odchodu Nejvyšší Osobnosti Božství je kvalifikovaný ten, kdo má opravdovou víru a kdo je skutečně zvídavý. Vidura byl pro přijetí transcendentálního poselství vhodným uchazečem.

Velký mudrc Maitreya oslovil Viduru jako válečníka nejen proto, že Vidura patřil ke kuruovské rodině, ale také proto, že si velice přál naslouchat o rytířských činnostech Pána v Jeho inkarnacích Varāhy a Nṛsiṁhy. Protože se otázky týkaly Pána, dokonale se hodily na oddaného. Oddaného neláká žádné světské vyprávění. Existuje mnoho světských válečných příběhů, ale oddaný je nechce slyšet. Válečné příběhy, do kterých se zapojuje Pán, se netýkají války, která přináší smrt, ale války proti řetězu māyi, který živou bytost poutá k opakovanému rození a umírání. Jinými slovy, ten, kdo rád naslouchá válečným příběhům o Pánovi, se zbavuje řetězu v podobě zrození a smrti. Hloupým lidem se nelíbí, že se Kṛṣṇa zúčastnil bitvy na Kurukṣetře, ale nevědí, že Jeho účast znamenala osvobození pro všechny přítomné na bojišti. Bhīṣmadeva prohlásil, že všichni, kdo byli na Kuruovském bitevním poli, získali po smrti svoji původní duchovní existenci. Naslouchání válečným příběhům o Pánu je tedy na stejné úrovni s jakoukoliv jinou oddanou službou.

Když Mahārāja Dhruva, syn krále Uttānapādy, opouštěl své tělo, Sunanda a další osobnosti ho přišly přivítat do království Boha. Opustil tento svět v raném věku, jako mladý hoch, přestože již získal trůn svého otce a měl několik vlastních dětí. Jelikož přišel čas, kdy měl opustit tento svět, čekala na něj smrt. On si ovšem smrti nevšímal, a aniž by měnil tělo, nastoupil do duchovního letadla a díky svému setkání s velkým mudrcem Nāradou, který mu vyprávěl o zábavách Pána, odlétl přímo na planetu Viṣṇua.

Oheň se považuje za jazyk Osobnosti Božství, Viṣṇua, a Pán takto přijímá obětiny v podobě obilí a přečištěného másla, nabízené ohni. To je princip všech obětí. Pán Viṣṇu je jejich vládce, a proto uspokojení Pána Viṣṇua zahrnuje uspokojení všech polobohů a ostatních živých bytostí.

Když krásná Diti viděla svého manžela pohrouženého v tranzu, nepokoušela se na něho zapůsobit tělesnými pohyby, ale začala hlasitě hovořit. Otevřeně přiznala, že v manželově přítomnosti celé její tělo silně vzrušuje sexuální touha, jako když banánovým stromem lomcuje šílený slon. Bylo nepřirozené vzrušovat manžela, který byl v tranzu, ale Diti nedokázala svoji silnou chuť po sexu ovládnout. Její sexuální touha byla jako šílený slon, a prvořadou povinností jejího manžela tedy bylo poskytnout jí ochranu a splnit její touhu.

V Bhagavad-gītě je pohlavní styk pro plození dětí uznán jako oprávněný. Touha mít sex pouze pro smyslový požitek je však neoprávněná. Když Diti vyzývala svého manžela k sexu, nehnala ji k tomu jen sexuální touha, ale přála si mít syny. Jelikož žádné neměla, cítila se chudší než ostatní manželky jejího muže. Kaśyapa tedy měl svoji právoplatnou manželku uspokojit.

Podle Ṛṣabhadeva se nikdo nemá stát otcem nebo matkou, dokud si není jistý tím, že dokáže přivést na svět děti, které bude schopen osvobodit z koloběhu zrození a smrti. Lidský život je jedinou příležitostí k opuštění hmotného světa, který je plný utrpení v podobě zrození, smrti, stáří a nemocí. Každý člověk by měl dostat takové podmínky, aby mohl své lidské životní podoby využít, a otec, jako je Kaśyapa, má plodit dobré děti, které budou moci dosáhnout osvobození.

Z tohoto verše vyplývá, že svobodný výběr manžela dovoloval otec, ale nebylo to na základě svobodných styků. Dcery si měly jedna po druhé volit manžela, který byl slavný svými činy a svou osobností. Konečná volba pak závisela na otci.

Dcery se většinou styděly dát před otcem najevo své přání, ale otec jejich záměry zjistil díky někomu jinému, například díky babičce, kterou vnučky často navštěvovaly. Král Dakṣa vyzvěděl zájmy všech svých dcer a třináct jich dal za ženy Kaśyapovi. Každá ze sester Diti byla matkou několika dětí. Jelikož byla Diti stejně věrná témuž manželovi, proč by měla ona zůstat bez dětí?

Diti dobře věděla, že manžel může její žádost odmítnout, protože přicházela v nevhodnou dobu, ale hájila se tím, že v případě nebezpečí a tísně se neuvažuje o čase nebo okolnostech.

Když muže nebo ženu pronásleduje chtíč a sexuální touha, je třeba to chápat jako hříšné znečištění. Kaśyapa se věnoval duchovním činnostem, ale nebyl dostatečně silný, aby odmítl svoji takto postiženou ženu. Mohl ji odmítnout silnými slovy, kterými by jí dal jasně najevo, že to není možné, ale nebyl tak duchovně silný jako Vidura. Vidura je zde osloven jako hrdina, protože nikdo není silnější v sebeovládání než oddaný Pána. Vypadá to, že Kaśyapa již pomýšlel na sexuální požitek se svojí ženou, a protože nebyl příliš silný, snažil se ji odradit pouze uklidňujícími slovy.

Tři dokonalosti vedoucí k osvobození jsou náboženství, hospodářský rozvoj a smyslový požitek. Manželka se považuje za zdroj osvobození podmíněné duše, protože svému manželi slouží tak, aby dosáhl konečného osvobození. Podmíněná hmotná existence se zakládá na smyslovém požitku, a pokud má někdo to štěstí, že má dobrou manželku, dostane se mu od ní pomoci ve všech ohledech. Je-li člověk ve svém podmíněném životě zneklidňován, zaplétá se více a více do hmotného znečištění. Věrná manželka má pomáhat svému manželovi v naplňování všech hmotných tužeb, aby se mohl v klidu věnovat duchovním činnostem, jimiž dosáhne dokonalosti života. Jakmile ovšem manžel dělá duchovní pokrok, manželce nepochybně připadne z jeho činností podíl, a oba tak získají na duchovní dokonalosti. Je proto velice důležité, aby byli chlapci i děvčata vychováváni k plnění duchovních povinností, aby si později mohli navzájem pomáhat ke společnému prospěchu. Přípravou pro chlapce je brahmacarya a přípravou pro dívku je cudnost. Věrná manželka a duchovně připravený brahmacārī jsou ideální dvojicí pro naplňování smyslu lidského života.

Existují čtyři společenské stavy, které si mají navzájem pomáhat ve snaze dosáhnout osvobození z hmotné existence: stav brahmacarya neboli ideální studentský život, život v domácnosti s manželkou, život v ústraní a život v odříkání. Všechny ve svém úspěšném pokroku závisí na hospodáři, který žije se svou manželkou. Taková spolupráce je nezbytná pro správný chod zřízení čtyř společenských tříd a čtyř duchovních stadií života. Tento védský systém zvaný varṇāśrama lidé většinou znají jako kastovní systém. Muž, který žije se svou manželkou, má velkou zodpovědnost zajišťovat hmotné potřeby členů ostatních společenských stavů: brahmacārīnů, vānaprasthů a sannyāsīnů. Každý kromě gṛhasthů neboli hospodářů se má věnovat rozvoji duchovního života a to znamená, že brahmacārī, vānaprastha a sannyāsī nemají čas na zajišťování živobytí. Zdokonalují své duchovní poznání a pro zajištění svých základních životních potřeb přijímají almužny od gṛhasthů. Svou pomocí zbývajícím třem složkám společnosti, které se soustřeďují na duchovní hodnoty, dělá hospodář také pokrok v duchovním životě. Každý člen společnosti nakonec automaticky dosáhne duchovního pokroku a snadno překoná oceán nevědomosti.

Manželka je ve Vedách označena jako lepší polovina mužova těla, protože přebírá zodpovědnost za plnění poloviny manželových povinností. Muž, který má svoji rodinu, musí vykonávat pět obětí (zvaných pañca-yajña), aby se osvobodil ode všech nevyhnutelných hříšných reakcí, způsobených jeho jednáním. Jakmile člověk poklesne na úroveň koček a psů, zapomíná na svoji povinnost pěstovat duchovní hodnoty a následkem toho přijímá manželku jako prostředek pro svůj smyslový požitek. Jakmile manželka znamená prostředek smyslového požitku, hlavním kritériem je její tělesná krása, a když z nějakého důvodu přestane poskytovat smyslový požitek, vzájemný vztah se ihned rozpadne a dojde k rozvodu. Pokud je však cílem obou manželů duchovní rozvoj na základě vzájemné spolupráce, tělesná krása není důležitá a nepřipadá v úvahu rozpad takzvané lásky. Láska v hmotném světě neexistuje. Manželství je ve skutečnosti povinnost, vykonávaná ve vzájemné spolupráci pro duchovní pokrok podle pokynů autoritativních písem. Je nezbytné proto, aby lidé nežili jako kočky a psi, kteří nemají žádné duchovní cíle.

Muž se ve společnosti řadí vždy do jednoho ze čtyř stavů—student je ve stavu brahmacārīna, hospodář je ve stavu gṛhasthy, život v ústraní je stav vānaprasthy a život v odříkání je stav sannyāsīna. Situace hospodáře je z nich nejbezpečnější. Tělesné smysly se chovají jako drancíři pevnosti zvané tělo. Manželka představuje velitele této pevnosti, a jakmile na tělo zaútočí smysly, manželka ho chrání před vydrancováním. Sexuálnímu pudu se nikdo nevyhne, ale ten, kdo má stálou ženu, je zachráněn před útokem nepřátelských smyslů. Muž, který má dobrou manželku, nevytváří chaos ve společnosti a nekazí nezletilé dívky. Bez stálé manželky se z muže stává zvrhlík první třídy, který obtěžuje celou společnost — není-li ovšem vyškoleným brahmacārīnem, vānaprasthou nebo sannyāsīnem. Brahmacārī musí projít přísnou a systematickou přípravou pod vedením zkušeného duchovního mistra a musí se stát disciplinovaným studentem, jinak je jisté, že takzvaný brahmacārī podlehne útoku sexuálního pudu. Existuje mnoho případů, kdy poklesli i velcí yogīni, jako například Viśvāmitra. Gṛhastha je však zachráněn díky své věrné manželce. Sexuální život je příčinou hmotného otroctví; proto je ve třech āśramech zakázán a je dovolen pouze v gṛhastha-āśramu. Gṛhastha má přivádět na svět prvotřídní brahmacārīny, vānaprasthy a sannyāsīny.

Když manžel tolik velebí svoji manželku, znamená to, že je buď pod pantoflem, nebo že mluví napůl žertem. Kaśyapa mluvil o tom, že hospodáři, kteří žijí se svými manželkami, užívají nebeská požehnání v podobě smyslového požitku a zároveň se nemusí bát, že půjdou do pekla. Muž v životním stavu odříkání žádnou manželku nemá a sexuální touha ho může dovést za cizí ženou nebo za manželkou někoho jiného, za což ho čeká peklo. Jinými slovy, takzvaný sannyāsī, který opustil svůj domov a ženu, půjde do pekla, pokud znovu, ať už vědomě či nevědomě, zatouží po sexuálním požitku. V tom smyslu je situace hospodářů bezpečná. Třída hospodářů proto nemůže splatit svůj dluh ženám v tomto životě ani v příštím. I kdyby celý život nedělali nic jiného, než opláceli ženám, stejně by se jim to nepodařilo. Ne všichni manželé dokáží ocenit dobré vlastnosti svých manželek, ale i když to někdo dokáže, stejně se mu nepodaří splatit dluh své ženě. Když manžel takto neobyčejně chválí svoji manželku, jistě to myslí žertem.

Manžel, který je pod pantoflem, možná nedokáže své ženě oplatit všechen prospěch, který z ní těží, ale zplodit děti a uspokojit její sexuální touhu není pro žádného manžela nic těžkého, pokud není úplně impotentní. Za normálních okolností je to pro manžela velice snadný úkol. I když se Kaśyapa těšil, požádal Diti o chvíli strpení, aby ho lidé nehaněli. Svoji situaci vysvětluje následovně.

Kaśyapa již upozornil svoji ženu Diti, aby chvíli počkala, a nyní ji varuje, že pokud nevezmou v úvahu danou denní dobu, dočkají se trestu od zlých duchů a přízraků, kteří se v této době zjevují se svým pánem, Śrī Rudrou.

Pán Śiva neboli Rudra je králem duchů. Osoby na úrovni duchů uctívají Pána Śivu, aby je postupně vedl na cestu seberealizace. Māyāvādští filozofové většinou uctívají Pána Śivu a Śrīpāda Śaṅkarācārya je pokládán za jeho inkarnaci, ve které Pán Śiva kázal bezbožnost pro māyāvādské filozofy. Duchové ztrácejí nárok na hrubohmotné tělo kvůli svým ohavným hříšným činnostem, příkladně sebevraždám. Sebevražda je posledním útočištěm lidí, kteří jsou jako duchové v lidské společnosti, a může být buď hmotná, nebo duchovní. Hmotná sebevražda vede ke ztrátě hrubohmotného těla a duchovní sebevražda znamená ztrátu individuální totožnosti. Māyāvādští filozofové si přejí ztratit svoji individualitu a splynout s neosobní duchovní existencí brahmajyoti. Pán Śiva je k duchům velice laskavý a stará se, aby dostali hrubohmotná těla, přestože na ně nemají nárok. Vkládá je do lůna ženám, které mají pohlavní styk bez ohledu na omezení platná pro dobu a okolnosti. Kaśyapa chtěl upozornit Diti na tuto skutečnost, aby svolila, že chvíli počká.

Pán Śiva není obyčejná živá bytost, ale také nepatří do kategorie Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství. Je mnohem mocnější než všechny živé bytosti až po úroveň Brahmy, ale zároveň není na stejné úrovni jako Viṣṇu. Jelikož je téměř tak dokonalý jako Pán Viṣṇu, dokáže vidět minulost, přítomnost a budoucnost. Jedno z jeho očí je jako slunce, druhé jako měsíc a jeho třetí oko, které má mezi obočím, je jako oheň. Ze svého prostředního oka dokáže vysílat oheň a je schopen zničit kteroukoliv mocnou živou bytost včetně Brahmy. Je pánem hmotného světa, ale přesto nežije okázale v přepychovém domě atd. a nepřechovává žádné hmotné vlastnictví. Zdržuje se většinou v krematoriu, kde se spalují mrtvá těla, a zvířený prach z krematoria tvoří jeho oděv. Nemá na sobě ani skvrnu hmotného znečištění. Kaśyapa ho označil jako svého mladšího bratra, protože nejmladší sestra Diti, Kaśyapovy manželky, byla provdána za Pána Śivu. Manžel sestry je považován za bratra a podle tohoto společenského vztahu byl Pán Śiva mladším bratrem Kaśyapy. Kaśyapa varoval svoji ženu, že není vhodná doba na pohlavní akt, protože je uvidí Pán Śiva. Diti mohla namítnout, že budou mít sex někde v ústraní, ale Kaśyapa jí připomněl, že Pán Śiva má tři oči, jež jsou zvané slunce, měsíc a oheň, a jeho pozornosti není možné uniknout, stejně jako nikdo neunikne Viṣṇuovi. Policisté také někdy čekají se zatčením na vhodný okamžik a netrestají zločince okamžitě, i když ho vidí při činu. Pán Śiva si všimne, že mají pohlavní styk v zakázanou dobu, a Diti dostane odpovídající trest tím, že se jí narodí dítě, které bude jako duch nebo bezbožný impersonalista. Kaśyapa to předvídal, a proto svoji manželku Diti varoval.

Kaśyapa upozornil svoji ženu, aby to, že Pán Śiva je její švagr, nebrala jako omluvu, proč ho může urážet. Řekl jí, že Pán Śiva ve skutečnosti není spojen s nikým a nikdo také není jeho nepřítel. Jakožto jeden ze tří vládců vesmírného dění je stejný ke každému. Jeho velikost je nesrovnatelná, jelikož je velkým oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. Je řečeno, že ze všech oddaných Osobnosti Božství je Pán Śiva největší. Jiní oddaní proto přijímají zbytky jeho jídla jako mahā-prasādam neboli velkou duchovní potravu. Zbytky jídla nabídnutého Pánu Kṛṣṇovi se nazývají prasādam, ale pokud toto prasādam ochutnal také velký oddaný, jako je Pán Śiva, nazývá se mahā-prasādam. Pán Śiva je na takové úrovni, že se nestará o hmotný blahobyt, po kterém každý z nás tolik touží. Pārvatī, zosobněná hmotná příroda, která je velmi mocná, je jako jeho manželka pod jeho vládou, ale on ji přitom nepoužívá ani k tomu, aby si od ní nechal postavit dům, ve kterém by bydlel. Raději zůstává bez úkrytu a jeho slavná manželka se nezdráhá žít skromně s ním. Obyčejní lidé uctívají bohyni Durgu, manželku Pána Śivy, aby získali hmotný blahobyt, ale Pán Śiva ji zaměstnává ve své službě, aniž by měl nějaké hmotné touhy. Pouze radí své slavné manželce, že ze všech druhů uctívání je uctívání Viṣṇua nejvyšší, a ještě vyšší je uctívání velkého oddaného nebo něčeho, co je s Viṣṇuem spojené.

Nikdo nemůže odsuzovat necivilizované, ďábelské vystupování Pána Śivy, který tímto způsobem učí upřímné oddané Pána rozvíjet neulpívání na hmotném požitku. Nazývá se Mahādeva neboli největší ze všech polobohů, nikdo v hmotném světě mu není roven a nikdo není větší než on. Téměř se vyrovná Pánu Viṣṇuovi. I když je v neustálém styku s Māyou (Durgou), nepodléhá reakcím tří kvalit hmotné přírody, a přestože se stará o ďábelské osoby v kvalitě nevědomosti, tato společnost na něj nemá žádný vliv.

Pán Śiva nikdy nenosí přepychové šaty, girlandy, ozdoby nebo masti. Zato lidé, jež se vyžívají ve zdobení těla, které je nakonec jen potravou psů, o ně velice přepychově pečují, jako kdyby tělo byli oni samotní. Pána Śivu nechápou, ale obracejí se na něho, aby jim zajistil hmotné pohodlí. Oddaní Pána Śivy jsou dvojího druhu. Jednu skupinu tvoří úplní materialisté, kteří Pána Śivu pouze žádají o zajištění na tělesné úrovni, a druhá skupina s ním chce splynout. Jsou to většinou impersonalisté a jejich oblíbená mantra je śivo 'ham: “já jsem Śiva” nebo “po osvobození se stanu Pánem Śivou”. Karmī a jñānī jsou obvykle oddaní Pána Śivy, ale nechápou jeho skutečný smysl života. Takzvaní oddaní Pána Śivy ho někdy napodobují tím, že požívají jedovaté omamné látky. Pán Śiva jednou vypil oceán jedu, a jeho hrdlo se tak zbarvilo do modra. Napodobitelé Śivy se ho pokoušejí následovat a také požívají různé jedy, což je ovšem nakonec zničí. Skutečným cílem Pána Śivy je sloužit Duši všech duší, Pánu Kṛṣṇovi. Přeje si, aby všechny přepychové předměty, jako šaty, girlandy, ozdoby a kosmetické prostředky, dostával jedině Pán Kṛṣṇa, protože Jemu patří všechen požitek. Sám všechny tyto přepychové věci odmítá, protože jsou určeny jedině pro Kṛṣṇu. Hlupáci ale tento cíl Pána Śivy neznají, a proto se mu buď smějí, nebo se ho marně snaží napodobovat.

Pán Śiva je manželem Durgy neboli vládcem hmotné energie. Durgā je zosobněná hmotná energie a Pán Śiva jako její manžel je vládcem hmotné energie. Je také inkarnací kvality nevědomosti a jedním ze tří božstev zastupujících Nejvyššího Pána. Jako zástupce Nejvyššího je Pán Śiva totožný s Nejvyšší Osobností Božství. Je na nesmírně vysoké úrovni a jeho odmítání všeho hmotného požitku je ideálním příkladem, jak člověk nemá ulpívat na hmotných věcech. Lidé by proto měli jít v jeho stopách, nelpět na ničem hmotném a nenapodobovat jeho výjimečné činnosti, jako je pití jedu.

Rozdíl mezi vdanou ženou a prostitutkou spočívá v tom, že jedna podřizuje svůj sexuální život pravidlům a pokynům písem, zatímco druhá má sex bez omezení a řídí se pouze silnou pohlavní touhou. Přestože byl velký mudrc Kaśyapa velice učený, stal se obětí své ženy prostitutky. Taková je síla hmotné energie.

Z toho, jak Kaśyapa mluvil ke své ženě, vidíme, že uctíval Pána Śivu. Přestože věděl, že Pána Śivu tento zakázaný čin nepotěší, byl nucen jednat podle touhy své ženy, a proto se poklonil osudu. Věděl, že dítě narozené z pohlavního styku v takovou nevhodnou dobu jistě nebude dobré dítě, ale nemohl se ubránit, protože byl své manželce příliš zavázán. Známe ovšem také podobný případ, kdy uprostřed noci sváděla prostitutka Haridāse Ṭhākura, ale jelikož byl na dokonalé úrovni vědomí Kṛṣṇy, dokázal se vyhnout pokušení. To je rozdíl mezi člověkem vědomým si Kṛṣṇy a ostatními. Kaśyapa Muni byl velice učený a znal všechna pravidla a předpisy cílevědomého života, ale přesto se nedokázal ubránit útoku sexuální touhy. Ṭhākura Haridāsa se nenarodil v bráhmanské rodině ani sám nebyl brāhmaṇou, ale ubránil se před takovým útokem díky svému vědomí Kṛṣṇy. Ṭhākura Haridāsa opakoval svaté jméno Pána třistatisíckrát denně.

Stejně jako se člověk musí vykoupat, když byl na toaletě, musí se také umýt vodou po pohlavním styku, zvláště pokud ho měl v zakázanou dobu. Kaśyapa Muni meditoval o neosobní brahmajyoti tak, že polohlasně pronášel Gāyatrī mantru. Když člověk pronáší nějakou védskou mantru pouze potichu, aby ji slyšel jen on sám, nazývá se to japa. Pokud se však tyto mantry zpívají nahlas, nazývá se to kīrtana. Védskou mantru Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare může člověk odříkávat sám pro sebe i zpívat nahlas, a proto se nazývá mahā-mantra neboli velká mantra.

Kaśyapa Muni byl zjevně impersonalista. Ze srovnání s charakterem Ṭhākura Haridāse, o kterém jsme mluvili výše, je jasné, že personalista dokáže lépe ovládat smysly než impersonalista. To je vysvětleno v Bhagavad-gītě slovy paraṁ dṛṣṭvā nivartate: člověk se naučí odmítat nižší věci, jakmile se dostane na vyšší úroveň. Je možné se očistit koupelí a pronášením Gāyatrī mantry, ale mahā-mantra je tak mocná, že ji člověk může zpívat nahlas nebo odříkávat potichu za jakýchkoliv okolností a bude ochráněn před všemi útrapami hmotné existence.

Když se člověk stydí za nějaký svůj ohavný čin, přirozeně svěsí hlavu. Diti po ohavném pohlavním styku se svým manželem dostala znovu rozum. Takový pohlavní styk je stejně zavrženíhodný jako prostituce. Pokud manželé nedodržují předepsaná pravidla, sexuální život s vlastní manželkou se rovná prostituci.

Diti si byla vědoma svého přestupku proti Pánu Śivovi a přála si, aby jí odpustil. Pán Śiva je velice známý pod dvěma jmény: Rudra a Āśutoṣa. Velice snadno se rozhněvá a rychle se nechá uklidnit. Diti věděla, že svým okamžitým hněvem může zničit její těhotenství, ke kterému přišla tak hříšným způsobem. Jelikož je však také Āśutoṣa, žádala svého bráhmanského manžela, aby jí pomohl Pána Śivu uklidnit, protože její manžel byl jeho velkým oddaným. Pán Śiva se sice mohl na Diti hněvat za to, že donutila svého manžela, aby přestoupil pravidla písem, ale nikdy by neodmítl Kaśyapovu modlitbu. Proto svoji žádost o odpuštění podávala prostřednictvím svého manžela. Modlila se k Pánu Śivovi následovně.

Diti se modlila o milost Pána Śivy velice chytře. Říkala: “Pán mě může přimět k pláči, ale jestli bude chtít, může také můj pláč zastavit, protože je Āśutoṣa. Je tak veliký, že bude-li chtít, může okamžitě zničit mé těhotenství, ale svou milostí mi také může splnit přání, aby se mému dítěti nic nestalo. Je příznivě nakloněný každému, a proto pro něho není nic těžkého prominout mi můj trest, který se chystá vykonat, protože jsem jej velmi rozhněvala. Vypadá jako člověk, ale je pánem všech lidí.”

Pán Śiva je manželem Satī, jedné ze sester Diti. Diti vzývala přízeň své sestry Satī, aby požádala svého manžela o odpuštění. Pán Śiva je kromě toho pánem, kterého uctívají všechny ženy. Je přirozeně velice laskavý k ženám, kterým prokazují milost i necivilizovaní lovci. Jelikož Pán Śiva je sám často ve společnosti žen, dobře zná jejich povahu plnou nedostatků, a proto by Ditin nevyhnutelný přestupek, který způsobila její nedokonalá povaha, nemusel brát příliš vážně. Každá dívka, která je ještě panna, je obvykle oddanou Pána Śivy. Diti vzpomínala, jak v dětství uctívala Pána Śivu, a prosila ho o milost.

Aby se ve společnosti mohlo rodit dobré potomstvo, musí manžel následovat náboženské a usměrňující zásady a manželka musí být svému muži věrná. V Bhagavad-gītě (7.11) je řečeno, že pohlavní styk podle náboženských zásad je formou vědomí Kṛṣṇy. Dříve, než spolu manželé budou mít pohlavní styk, musí zvážit svoji mentální situaci, příslušný čas, pokyny manžela a požadavky polobohů. Podle zásad védské společnosti existuje určitá doba příznivá pro sex, která se nazývá doba pro garbhādhānu. Diti zanedbala všechny příkazy písem, a proto i když si velice přála mít dobré děti, manžel jí sdělil, že její děti nebudou na úrovni bráhmanských synů. Tento verš jasně dokazuje, že syn brāhmaṇy ještě nemusí být brāhmaṇou. Osobnosti, jako byl Rāvaṇa a Hiraṇyakaśipu, se sice narodily brāhmaṇům, ale nezískaly status brāhmaṇů, protože se jejich otcové neřídili předepsanými zásadami ohledně jejich narození. Takové děti se potom nazývají démoni nebo Rākṣasové. V předchozích věcích se kvůli nedisciplinovanému jednání narodil jeden nebo dva Rākṣasové, ale ve věku Kali neexistuje v sexuálním životě žádná disciplína. Jak se potom mohou rodit dobré děti? Nechtěné děti určitě nepřinesou společnosti štěstí, ale v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se mohou vypracovat na lidskou úroveň zpíváním svatého jména Boha. To je jedinečný dar Pána Caitanyi lidské společnosti.

Lůno matky, z něhož se narodili pohrdaví synové, je zatracené. V Bhagavad-gītě (1.40) je řečeno: “Když lidé vědomě porušují usměrňující zásady náboženského života, ženy se zkazí a výsledkem jsou nechtěné děti.” To platí zvláště pro chlapce — pokud matka nemá náležité kvality, nebudou je mít ani její synové. Učený Kaśyapa dokázal předvídat charakter synů, kteří se měli narodit ze zatraceného lůna Diti. Lůno je zatracené, pokud má matka nespoutanou sexuální touhu, kvůli níž porušuje všechny zákony a příkazy písem. Ve společnosti, kde převládají takové ženy, se nemohou rodit dobré děti.

Démonské činnosti se projevují v zabíjení nevinných, bezúhonných živých bytostí, mučení žen a vyvolávání zloby velkých duší, které šíří vědomí Kṛṣṇy. V démonské společnosti lidé zabíjejí nevinná zvířata, aby uspokojili svůj jazyk, a mučí ženy bezdůvodným sexem. Kde jsou ženy a maso, tam musí být alkohol a sex. Když tyto věci ve společnosti převládají, můžeme milostí Boha očekávat, že Samotný Pán nebo Jeho autorizovaný zástupce přivodí změnu společenského řádu.

Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (4.8), Pán sestupuje jako inkarnace, aby osvobodil oddané a zabil darebáky. Vládce vesmíru a všeho, co existuje, se zjeví, aby zabil syny Diti za jejich urážky oddaných Pána. Pán má mnoho zástupců, jako je Indra, Candra, Varuṇa, bohyně Durgā a Kālī, kteří mohou potrestat každého darebáka na světě, ať je sebemocnější. V tomto verši je velice názorný příklad hor rozbíjených bleskem. Hora má nejsilněji stavěné tělo ve vesmíru, ale i to může být řízením Nejvyššího Pána snadno rozbito. Nejvyšší Osobnost Božství nemusí sestupovat Osobně, je-li třeba zabít jakkoliv silně stavěné tělo — sestupuje pouze kvůli Svým oddaným. Každého čeká nevyhnutelné utrpení od hmotné přírody, ale Pán sestupuje proto, že darebáci svými činnostmi, kdy zabíjejí nevinné lidi a zvířata nebo mučí ženy, škodí všem, a způsobují tak bolest oddaným. Sestupuje pouze proto, aby ulevil Svým milujícím oddaným. To, že Pán zabije nějakého darebáka, je také projevem Jeho milosti k němu, i když se Pán zdánlivě staví na stranu Svého oddaného. Jelikož Pán je absolutní, není rozdíl v tom, jestli zabíjí darebáky nebo podporuje Své oddané.

Když Diti slyšela od svého manžela, že činnosti jejích synů budou pobuřovat velké duše, začala se bát. Myslela na to, že by její syny mohl zabít hněv brāhmaṇů. Pán se nezjevuje, když se brāhmaṇa na někoho rozhněvá, protože bráhmanský hněv je sám o sobě dostatečně mocný. Zjeví se však, když Jeho oddaný cítí lítost. Oddaný se nikdy nemodlí k Pánu, aby se zjevil a odstranil problémy, které mu způsobují různí darebáci, a neobtěžuje Ho žádostmi o ochranu. Pán si ovšem Sám velice přeje chránit Své oddané. Diti věděla, že jestli Pán zabije její syny, bude to také Jeho milost, a proto říká, že Pánova cakra a ruce jsou šlechetné. Je-li někdo zabit Pánovou cakrou, a má tím pádem to štěstí, že může vidět Pánovy ruce, stačí to k jeho osvobození. Takový příznivý osud nemají ani velcí mudrci.

Praktickým příkladem zatraceného životního druhu je pes. Psi jsou zavrženi takovým způsobem, že nikdy neprojevují jeden druhému náklonnost.

Yoga neboli metoda pro očištění vlastní totožnosti je založena hlavně na sebeovládání. Člověk, který se neumí ovládat, se nedokáže zbavit nepřátelského uvažování. V podmíněném stavu každá živá bytost závidí jiné živé bytosti, ale v osvobozeném stavu nepřátelství neexistuje. Prahlāda Mahārāje mučil jeho otec mnoha různými způsoby, ale on se přesto po jeho smrti modlil, aby ho Nejvyšší Pán osvobodil. Nežádal o žádné dary, o které by býval mohl žádat, ale modlil se o osvobození svého ateistického otce. Nikdy neproklel ani jednoho z katů, kteří ho na popud jeho otce mučili.

Nejvyšší Osobnost Božství sídlí všude jako Nadduše a každému může nařizovat cokoliv chce. Budoucího vnuka Diti, který má předpovězeno, že bude velkým oddaným, bude mít rád každý, dokonce i nepřátelé jeho otce, protože nebude vidět nic než Nejvyšší Osobnost Božství. Čistý oddaný vidí svého Pána všude. Pán mu oplácí tak, že také všechny živé bytosti, ve kterých sídlí podoba Pána jako Nadduše, mají čistého oddaného rády, protože Pán je v jejich srdci a nařizuje jim, aby se k Jeho oddanému chovaly přátelsky. Historie zná mnoho případů, kdy se i to nejdivočejší zvíře chovalo k čistému oddanému Pána jako přítel.

Existují tři stupně transcendentálního rozvoje oddané služby, které se odborně nazývají sthāyi-bhāva, anubhāva a mahābhāva. Trvalá dokonalá láska k Bohu se nazývá sthāyi-bhāva, a spadá-li do určitého transcendentálního vztahu, nazývá se anubhāva. Stupeň mahābhāvy můžeme vidět pouze v Pánově společnosti Jeho osobních energií blaženosti. Je zřejmé, že Ditin vnuk Prahlāda Mahārāja bude neustále meditovat o Pánu a bude si znovu a znovu vybavovat Jeho činnosti. Jelikož bude neustále setrvávat v meditaci, snadno se po opuštění hmotného těla přemístí do duchovního světa. Ještě snadnější způsob, jak vykonávat tuto meditaci, je zpívat a poslouchat svaté jméno Pána. To se zvláště doporučuje v současném věku Kali.

Prahlāda Mahārāja, příkladný oddaný Pána, měl všechny dobré vlastnosti, které může člověk mít. I když byl králem celého světa, nebyl prostopášný. Už od dětství byl pokladnicí všech dobrých vlastností. Nejsou zde sice vyjmenované, ale souhrnně je řečeno, že měl všechny dobré vlastnosti. To je znak čistého oddaného. Nejdůležitější charakteristikou čistého oddaného je, že není lampaṭa neboli nemorální, a další jeho vlastností je, že se neustále snaží zmenšit problémy trpícího lidstva. Nejvážnějším problémem živé bytosti je, že zapomíná na Kṛṣṇu. Čistý oddaný se proto neustále snaží v každém probudit jeho vědomí Kṛṣṇy. To je lék na všechny problémy.

Je zde předpovězeno, že Ditin vnuk Prahlāda Mahārāja uvidí Osobnost Božství nejen v sobě prostřednictvím meditace, ale bude také moci vidět Pána Osobně, na vlastní oči. Takové přímé setkání může zažít jedině ten, kdo je na vysoce pokročilé úrovni vědomí Kṛṣṇy, protože Pána není možné vidět hmotnýma očima. Nejvyšší Osobnost Božství má mnoho různých věčných podob, jako je Kṛṣṇa, Baladeva, Saṅkarṣaṇa, Aniruddha, Pradyumna, Vāsudeva, Nārāyaṇa, Rāma, Nṛsiṁha, Varāha a Vāmana, a Pánův oddaný všechny tyto podoby Viṣṇua zná. Čistého oddaného přitahuje jedna z věčných Pánových podob a Pán se mu s radostí zjevuje ve vytoužené podobě. Oddaný si nevytváří vlastní smyšlené představy o tom, jak Pán vypadá, a také si nikdy nemyslí, že Pán je neosobní a že může přijmout jakoukoliv podobu, kterou chce vidět neoddaný. Neoddaný neví o podobě Pána vůbec nic, a proto nemůže na žádnou z výše uvedených podob myslet. Jakmile však oddaný vidí Pána, vidí Ho v krásně ozdobené podobě a v doprovodu Jeho stálé společnice, věčně krásné bohyně štěstí.

Když se Diti dozvěděla, že kvůli jejímu otěhotnění v nevhodnou dobu budou její synové démoni a budou bojovat s Pánem, byla velice smutná. Poté ji však uspokojilo, když slyšela, že její vnuk bude velkým oddaným a že její dva syny zabije Pán. Jako manželka velkého mudrce a dcera velkého Prajāpatiho, Dakṣi, věděla, že být zabit Osobností Božství je veliké štěstí. Jelikož je Pán absolutní, Jeho násilné i nenásilné jednání je na absolutní úrovni. Ať Pán jedná jakkoliv, není v tom rozdíl. Jeho jednání nemá nic společného se světským násilím a nenásilím. Démon, kterého Pán zabije, dosáhne stejného výsledku jako ten, kdo po mnoha a mnoha letech odříkání a pokání získá osvobození. Důležité je slovo bhṛśam, protože vyjadřuje, že Diti byla nakonec mnohem šťastnější, než očekávala.