Po smrti Šišupály, Šálvy a Paundraky chtěl pošetilý démonský král jménem Dantavakra zabít Krišnu, a tím pomstít smrt Šálvy, svého přítele. Byl tak rozhořčen, že se objevil na bojišti bez náležitých zbraní a střeliva, a dokonce i bez kočáru. Jeho jedinou zbraní byl jeho vášnivý hněv. V ruce držel pouze kyj, ale byl tak mocný, že všichni cítili, jak se země pod jeho kroky otřásá. Když ho Pán Krišna uviděl přicházet s hrdinskou náladou, okamžitě sestoupil ze svého kočáru, neboť takové bylo pravidlo vojenské etikety, že bojovat se má jen mezi sobě rovnými. Pán Krišna vzal na vědomí, že Dantavakra je sám a ozbrojený pouze kyjem. Zachoval se podle toho a připravil se na boj tak, že se rovněž chopil kyje. Když se objevil před svým sokem, byl Dantavakrův hrdinský pochod okamžitě zastaven, stejně jako pobřeží zastavuje mohutné běsnící vlny oceánu.

Dantavakra, který byl králem Karúši, tehdy se svým kyjem zaujal neústupný postoj a promluvil k Pánu Krišnovi: “Je mi velkým potěšením a pokládám to za radostnou událost, Krišno, že se vidíme tváří v tvář. Neměl bych Tě zabíjet, můj drahý Krišno, jsi přece jen můj bratranec z matčiny strany, ale bohužel jsi udělal tu velkou chybu, že jsi zabil mého přítele Šálvu. Navíc Ti nestačí, že jsi zabil mého přítele; vím, že chceš zabít i mě. Kvůli tomuto Tvému odhodlání Tě musím usmrtit tak, že Tě svým kyjem rozbiju na kousky. Krišno, i když jsi můj příbuzný, jsi hlupák. Jsi náš největší nepřítel, a proto Tě dnes musím zabít, stejně jako se chirurgickým zákrokem odstraní vřed na těle. Svým přátelům jsem vždy velice zavázaný, a proto cítím dluh vůči svému drahému příteli Šálvovi. Této zadluženosti se zbavím jedině tak, že Tě zabiju.”

Stejně jako se ošetřovatel slona snaží ovládat zvíře bodáním trojzubcem, snažil se Dantavakra ovládnout Krišnu pouhými silnými slovy. Po skončení svých urážek udeřil Krišnu kyjem do hlavy a zařval jako lev, ale Krišna se nepohnul ani o píď, i když utržil silný zásah Dantavakrovým kyjem, a necítil ani žádnou bolest. Vzal svůj kyj Kaumódakí a obratnými pohyby zasáhl Dantavakru do hrudi tak prudce, že se mu srdce roztrhlo vedví. Následkem toho začal Dantavakra zvracet krev, vlasy se mu zcuchaly a s rozhozenýma rukama i nohama spadl na zem. V několika minutách z něho zbylo jen mrtvé tělo. Po smrti Dantavakry, stejně jako v době Šišupálovy smrti, vyšla z démonova těla malá částice duchovní záře a v přítomnosti všech shromážděných podivuhodně splynula s tělem Pána Krišny.

Dantavakra měl bratra jménem Vidúratha, kterého zaplavil zármutek nad jeho smrtí. Ze žalu a hněvu těžce dýchal a objevil se před Pánem Krišnou s mečem a štítem v rukách, jen aby pomstil smrt svého bratra. Chtěl okamžitě Krišnu zabít. Když Pán Krišna poznal, že Vidúratha hledá příležitost, jak Ho seknout mečem, použil svou Sudaršana-čakru, disk ostrý jako břitva, a neprodleně mu usekl hlavu i s helmicí a náušnicemi.

Poté, co Pán Krišna takto zabil Šálvu a zničil jeho podivuhodné letadlo a pak zabil Dantavakru a Vidúrathu, konečně vešel do svého města Dváraky. Nikdo jiný než Krišna by tyto velké hrdiny nedokázal usmrtit, a proto Ho všichni polobozi z nebes a lidé na Zemi oslavovali. Velcí mudrci a asketové, obyvatelé planet Siddha a Gandharva, bytosti známé jako Vidjádharové, Vásuki a Mahánágové, nádherní andělé, obyvatelé Pitrilóky, Jakšové, Kinnarové i Čáranové na Něho shazovali květy a s jásotem zpívali písně o Jeho vítězství. Obyvatelé Dváraky slavnostně vyzdobili celé město a uspořádali velkou oslavu, a když Pán Krišna procházel městem, všichni členové vrišniovské dynastie a hrdinové jaduovské dynastie Ho s velkou úctou následovali. To jsou některé z transcendentálních zábav Pána Krišny, vládce všech mystických sil a Pána všech vesmírných projevů. Hlupáci, kteří jsou na úrovni zvířat, si někdy myslí, že Krišna je poražen, ale On je ve skutečnosti Nejvyšší Osobnost Božství a nikdo Ho porazit nemůže. Vždy bude vítězem nade všemi. Jen On je Bůh a všichni ostatní jsou Jeho podřízení služebníci.

Balaráma se jednou doslechl, že v kuruovské dynastii se konají přípravy na boj mezi dvěma znepřátelenými stranami — v čele jedné stál Durjódhana a druhou vedli Pánduovci. Nelíbilo se Mu to, a tak se v pozici prostředníka pokusil boj zastavit. Když viděl, že je to nemožné, a protože se nechtěl aktivně zúčastnit boje ani na jedné ze stran, opustil Dváraku pod záminkou návštěvy různých posvátných poutních míst. Ze všeho nejdříve navštívil poutní místo zvané Prabhása-kšétra. Vykoupal se tam, upokojil místní bráhmany a obětoval polobohům, Pitům, velkým mudrcům a lidem obecně v souladu s pravidly védských obřadů. To je védská metoda, jak navštěvovat posvátná místa. Poté se rozhodl navštívit v doprovodu několika ctihodných bráhmanů různá místa podél řeky Sarasvatí. Postupně prošel místy, jako je Prithúdaka, Bindusara, Tritakúpa, Sudaršana-tírtha, Višála-tírtha, Brahma-tírtha a Čakra-tírtha. Kromě toho také navštívil všechna posvátná místa na břehu řeky Sarasvatí tekoucí na východ. Potom šel na všechna hlavní posvátná místa na břehu Jamuny a na břehu Gangy. Tak nakonec došel na posvátné místo známé jako Naimišáranja.

Toto posvátné místo Naimišáranja existuje v Indii dodnes a v dávných dobách se zvláště využívalo k setkáním velkých mudrců a světců za účelem pochopit duchovní život a seberealizaci. V době, kdy Pán Balaráma toto místo navštívil, zde početné shromáždění transcendentalistů provádělo velkou oběť. Taková setkání měla trvat tisíce let. Když přišel Pán Balaráma, všichni účastníci setkání — velcí mudrci, asketové, bráhmanové a vzdělaní učenci — okamžitě vstali ze svých míst a s velkou úctou Ho přivítali. Někteří vzdali úctu tak, že povstali a pak složili poklony, a starší mudrci a bráhmanové Mu poté, co vstali, dávali požehnání. Po této formalitě nabídli Pánu Balarámovi pohodlné místo k sezení a všichni přítomní se podíleli na Jeho uctívání. Každý člen shromáždění v Balarámově přítomnosti povstal, protože všichni věděli, že je Nejvyšší Osobnost Božství. Být vzdělaný či učený znamená chápat Nejvyšší Osobnost Božství, a tak všichni bráhmanové a mudrci vstali, neboť věděli, kdo Pán Balaráma je, přestože se na Zemi zjevil jako kšatrija.

Stala se však jedna nepříjemná věc — poté, co byl Pán Balaráma uctěn a usazen, spatřil Rómaharšanu, žáka Vjásadévy (literární inkarnace Boha), jak stále sedí na svém vjásásanu. Nevstal ani ze svého místa, ani Mu nevzdal úctu. Jelikož seděl na vjásásanu, hloupě si o sobě myslel, že je vznešenější než Pán, a proto nesestoupil ze svého vyvýšeného sedátka a ani se před Pánem nepoklonil. Pán Balaráma se pak zamyslel nad Rómaharšanovu minulostí: narodil se ve smíšené rodině druhu sūta — měl bráhmanskou matku a kšatrijského otce. Neměl tedy zůstat sedět na vyšším sedátku, přestože považoval Balarámu za kšatriju; podle svého postavení daného zrozením neměl dokonce ani přijmout vyšší místo k sezení, neboť tam bylo mnoho učených bráhmanů a mudrců. Pán Balaráma také vzal na vědomí, že Rómaharšana nejen odmítl sestoupit ze svého vyvýšeného sedátka, ale rovněž se nepostavil a nevzdal úctu, když Balarámadží vstoupil do shromáždění. Pánu Balarámovi se nelíbila jeho troufalost. Velice se na něho rozhněval a ze svého místa pronesl: “Tento muž, Rómaharšana, je tak drzý, že navzdory svému zrození v rodině pratiloma, jež postrádá vážnost, přijal vyšší místo k sezení, než jaké mají všichni ctihodní bráhmanové, kteří jsou zde přítomní.”

Když někdo sedí na vjásásanu, obvykle nemusí vstát, aby uvítal člověka, který přijde do shromáždění, ale v tomto případě byla situace jiná, neboť Pán Baladéva není obyčejná lidská bytost. I když tedy všichni bráhmanové dosadili Rómaharšanu Sútu na vjásásan, měl následovat chování jiných učených mudrců a přítomných bráhmanů a měl vědět, že Pán Balaráma je Nejvyšší Osobnost Božství. Jemu má být vždy prokazována úcta; i tehdy, kdy by se v případě obyčejného člověka vzdávat nemusela. Krišna a Balaráma se zjevili zvláště pro opětovné ustanovení náboženských zásad. Jak stojí v Bhagavad-gītě, nejdůležitější náboženskou zásadou je odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. I Śrīmad-Bhāgavatam potvrzuje, že nejvyšší dokonalostí náboženství je věnovat se oddané službě Pánu.

Když Pán Balaráma viděl, že Rómaharšana Súta, přestože prostudoval všechny Védy, nepochopil nejvyšší princip náboženství, rozhodně nemohl jeho postavení podporovat. Rómaharšana Súta dostal příležitost stát se dokonalým bráhmanou, ale jeho špatné chování vůči Nejvyšší Osobnosti Božství ihned připomnělo jeho nízký původ. Bylo mu dáno bráhmanské postavení, ale on se nenarodil v bráhmanské rodině, nýbrž v rodině pratiloma. Podle védského pojetí existují dva druhy smíšeného původu, zvané anuloma a pratiloma. Když se muž spojí se ženou nižší kasty, potomstvo se nazývá anuloma, ale při spojení muže se ženou z vyšší kasty se nazývá pratiloma. Rómaharšana Súta náležel do rodiny pratiloma, jelikož měl kšatrijského otce a bráhmanskou matku. Vzhledem k tomu, že jeho transcendentální realizace nebyla dokonalá, Pán Balaráma připomněl jeho dědictví pratiloma. Jde o to, že komukoliv může být dána příležitost stát se bráhmanou, ale pokud někdo bráhmanského postavení nepatřičně využívá bez skutečné realizace, pak je jeho povýšení do bráhmanského stavu neplatné.

Poté, co Pán Balaráma viděl nedostatečnou realizaci Rómaharšany Súty, rozhodl se ho za jeho pýchu potrestat. Řekl proto: “Tento muž si zaslouží trest smrti, neboť i přes jeho výsadu, že je žákem Pána Vjásadévy, a přesto, že u této vznešené osobnosti studoval všechny védské texty, se neumí chovat pokorně v přítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství.” V Bhagavad-gītě je řečeno, že ten, kdo je skutečný bráhmana a je náležitě vzdělaný, musí mít přirozeně také velice jemné způsoby. Ale Rómaharšana Súta se nenaučil jemnému chování, přestože byl hodně vzdělaný a dostal příležitost stát se bráhmanou. Z toho můžeme poznat, že člověk, který je pyšný na své hmotné výdobytky, si nemůže osvojit mírné chování, které je vlastní bráhmanům. Vzdělání takových lidí je stejně dobré jako cenný drahokam, jenž zdobí hlavu hada. I s cenným drahokamem na hlavě zůstává had hadem a je stejně nebezpečný jako obyčejný had. Pokud se člověk nenaučí být mírný a pokorný, je veškeré jeho studium Véd a Purán a jeho rozsáhlé poznání śāster jen vnějším oděvem, jako převlek divadelního herce tančícího na jevišti. Pán Balaráma uvažoval: “Zjevil jsem se, abych trestal falešné lidi, kteří jsou uvnitř nečistí, ale navenek vystupují jako velice vzdělaní a zbožní. Když takové lidi zabíjím, je to v pořádku, neboť jim bráním v dalším hříšném jednání.”

Pán Balaráma se vyhnul účasti v bitvě na Kurukšétře, ale vzhledem k Jeho roli inkarnace bylo obnovování náboženských zásad Jeho prvořadou povinností. Poté, co zvážil všechny tyto okolnosti, zabil Rómaharšanu Sútu jednoduše tak, že ho šlehl pouhým stéblem trávy kuša. Pokud se někdo zeptá, jak mohl Pán Balaráma zabít Rómaharšanu Sútu pouhým šlehnutím stéblem trávy kuša, odpověď je dána ve Śrīmad-Bhāgavatamu užitím slova prabhu neboli “pán”. Pánovo postavení je vždy transcendentální, a jelikož je všemocný, může jednat, jak se Mu zlíbí, aniž by podléhal hmotným zákonům a principům. Proto mohl zabít Rómaharšanu Sútu pouhým šlehnutím stéblem trávy kuša.

Smrt Rómaharšany Súty všechny přítomné velice zarmoutila a volali “Běda! Běda!” I když přítomní bráhmanové a mudrci věděli, že Pán Balaráma je Nejvyšší Osobnost Božství, neváhali protestovat proti Pánovu jednání. Pokorně si dovolili prohlásit: “Náš drahý Pane, myslíme, že Tvůj čin není v souladu s náboženskými zásadami. Drahý Pane Jadunandano, chtěli bychom Ti sdělit, že jsme to byli my, bráhmanové, kdo Rómaharšanovi Sútovi svěřil na dobu této velké oběti takové vznešené postavení. Seděl na vjásásanu na základě naší volby, a sedí-li někdo na vjásásanu, není vhodné, aby vstával na přivítanou. Navíc jsme Rómaharšanovi Sútovi zaručili, že nic nezkrátí délku jeho života. Za těchto okolností, jelikož jsi ho zabil, aniž bys znal všechny tyto skutečnosti, si myslíme, že Tvůj čin se rovná zabití bráhmany. Drahý Pane, vysvoboditeli pokleslých duší, bezpečně víme, že jsi znalcem všech védských zásad. Jsi Pán všech mystických sil, a proto se na Tebe védské příkazy nemohou obyčejně vztahovat. S úctou Ti však doporučujeme, abys druhým projevil svou bezpříčinnou milost tím, že laskavě odčiníš toto zabití Rómaharšany Súty. Nenavrhujeme Ti však, jakým způsobem bys měl jeho smrt odčinit; navrhujeme jen, aby sis vybral nějakou metodu odčinění, aby druzí mohli následovat Tvůj příklad. Co dělají velké osobnosti, obyčejní lidé následují.”

Pán odpověděl: “Ano, musím odčinit své jednání, které pro Mne může být správné, ale pro druhé je nepatřičné; proto si myslím, že je Mou povinností vykonat vhodný akt odčinění podle pokynů autorizovaných písem. Současně mohu také dát Rómaharšanovi Sútovi znovu život dlouhého trvání, dostatek síly i smysly v plné síle. A nejen to, pokud si to přejete, rád mu dám i cokoliv jiného, oč byste Mě požádali. S radostí mu udělím všechna tato požehnání, abych splnil vaše přání.”

Toto prohlášení Pána Balarámy s konečnou platností dokazuje, že Nejvyšší Osobnost Božství může jednat libovolně. I když může být zabití Rómaharšany Súty pokládáno za nepatřičné, Pán ho mohl okamžitě napravit tak, že by to přineslo všem ještě větší prospěch. Člověk by tedy neměl jednání Nejvyšší Osobnosti Božství napodobovat; měl by jednoduše následovat Pánovy pokyny. Všichni velcí učení mudrci, kteří tam byli, si uvědomili, že i když považovali Balarámův čin za nesprávný, Pán byl okamžitě schopný ho vyvážit něčím ještě přínosnějším. Nechtěli zlehčovat Pánovo poslání, které zabitím Rómaharšany Súty naplňoval, a proto se všichni modlili: “Náš drahý Pane, Tvé neobyčejné použití zbraně kuša k zabití Rómaharšany Súty může zůstat tak, jak je—chtěl jsi ho zabít, a proto by nebylo dobré ho znovu přivádět k životu. Současně měj prosím na paměti, že my, mudrci a bráhmanové, jsme mu dobrovolně dali dlouhý život; toto požehnání by tedy nemělo vyznít naprázdno.” Žádost všech učených bráhmanů ve shromáždění si protiřečila, protože chtěli zachovat své požehnání, že Rómaharšana Súta bude žít až do konce velké oběti, ale zároveň nechtěli zrušit to, že ho Balaráma zabil.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, tedy vyřešil problém tak, jak náleží Jeho vznešenému postavení. Pravil: “Syn je výtvorem z těla otce, a Védy proto uvádějí, že syn je otcův zástupce. Proto říkám, že Ugrašravá Súta, syn Rómaharšany Súty, by měl odnynějška zaujmout otcovo postavení a pokračovat v pojednání o Puránách. A jelikož jste chtěli, aby Rómaharšana žil dlouho, toto požehnání se přenese na jeho syna. Ugrašravá se tedy bude těšit ze všech výhod, které nabízíte — bude mít dlouhý, ničím nenarušený život v dobrém a zdravém těle se smysly v plné síle.”

Pán Balaráma potom vyzval všechny mudrce a bráhmany, aby Ho kromě požehnání daného Rómaharšanovu synovi požádali ještě o jakékoliv jiné požehnání, a byl připravený jejich žádost ihned splnit. Takto Pán zaujal postavení obyčejného kšatriji a řekl mudrcům, že neví, jak by mohl zabití Rómaharšany odčinit, a že rád přijme, cokoliv navrhnou.

Bráhmanové porozuměli Pánovu záměru a navrhli Mu odčinění, které pro ně bylo prospěšné. Řekli: “Náš drahý Pane, je zde jeden mocný démon jménem Balvala. Je synem Ilvaly a každých čtrnáct dní při úplňku a novu navštěvuje toto místo a velice nás ruší při vykonávání našich obětních povinností. Ó potomku Dašárhova rodu, všichni Tě žádáme, abys tohoto démona usmrtil. Myslíme si, že pokud ho zabiješ, bude to Tvým odčiněním v náš prospěch. Démon sem čas od času přichází a hází na nás spoustu nečistých věcí, jako je hnis, krev, výkaly, moč nebo víno, a tím poskvrňuje toto posvátné místo. Po zabití Balvaly můžeš celých dvanáct měsíců pokračovat v cestě po všech posvátných poutních místech, a tak se zbavíš veškerého znečištění. To je naše doporučení.”