ŚB 7.13.24

Dokud živá bytost chce, aby se jí splnily různé hmotné touhy, musí neustále přecházet z jednoho těla do druhého. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že tak jako malé stéblo trávy spadne do řeky a je zmítáno proudem mezi různými kusy dřeva a větvemi stromů, živá bytost je unášena oceánem hmotné existence, kde se zmítá v různých podmínkách. Tomu se říká boj o přežití. Určité plodonosné jednání způsobuje, že živá bytost přijímá určité tělo, a na základě činností v tomto těle je vytvořeno další tělo. Živá bytost proto musí hmotné činnosti ukončit, a k tomu dostává příležitost v lidském těle. Konkrétně je třeba, abychom svou činnou energii zapojili do služby Pánu — pak automaticky skončíme s materialistickým jednáním. Musíme svá přání realizovat tak, že se odevzdáme Nejvyššímu Pánu, protože On ví, jak je splnit. I když máme hmotné touhy, měli bychom se věnovat oddané službě Pánu. Tím se očistí náš boj o přežití.

“Ten, kdo projevuje větší inteligenci — ať už nemá žádnou hmotnou touhu, je plný hmotných tužeb nebo touží po osvobození — musí všemi prostředky uctívat svrchovaný celek, Osobnost Božství.” (Bhāg. 2.3.10)

“Oddaný má Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, prokazovat transcendentální láskyplnou službu s příznivým postojem a bez touhy po hmotném zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.1.11)