ŚB 6.5.21

Z tohoto verše můžeme pochopit smysl zasvěcení a povinnosti žáka a duchovního mistra. Duchovní mistr svému žákovi nikdy neříká: “Vezmi si ode mě mantru, zaplať mi a praktikováním tohoto jógového systému dosáhneš velkých úspěchů v materialistickém životě.” Tak nevypadá povinnost duchovního mistra. Duchovní mistr naopak žáka učí, jak materialistického života zanechat, a povinností žáka je přizpůsobit se jeho pokynům a nakonec jít po cestě zpátky domů, zpátky k Bohu, odkud se nikdo nevrací do hmotného světa.

Haryaśvové, synové Prajāpatiho Dakṣi, se po vyslechnutí pokynů Nārady Muniho rozhodli nezaplétat do materialistického života tím, že by plodili stovky dětí a museli se o ně starat. To by bylo zbytečné zapletení. Vůbec neuvažovali o zbožných a bezbožných činnostech — jejich materialistický otec jim nařídil zvýšit počet obyvatel, ale kvůli slovům Nārady Muniho se tímto pokynem nemohli řídit. Nārada Muni jakožto jejich duchovní mistr jim dal pokyny, jež uvádějí śāstry — že se mají zříci tohoto hmotného světa — a oni jako praví žáci jeho nařízení následovali. Člověk by neměl usilovat o cesty na různé planetární soustavy v tomto vesmíru, neboť i když se dostane na nejvyšší planetární soustavu, Brahmaloku, bude se muset znovu vrátit (kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti). Snahy karmīch jsou zbytečnou ztrátou času. Každý by měl usilovat o návrat domů, zpátky k Bohu — to je dokonalost života. Pán říká v Bhagavad-gītě (8.16):

“Všechny planety v hmotném světě, od nejvyšší až po nejnižší, jsou místy utrpení, kde dochází k opakovanému zrození a smrti. Kdo však dosáhne Mého sídla, ó synu Kuntī, se již nikdy znovu nezrodí.”