ŚB 3.2.28

Chce-li někdo zažít dětské zábavy Pána, musí kráčet ve stopách obyvatel Vraje, jako byli Nanda, Upananda a další oddaní s rodičovským vztahem. Dítě někdy trvá na tom, že musí nějakou věc mít, a dokud ji nedostane, neustále pláče a křičí, čímž vyrušuje celé okolí. Jakmile však získá, co chtělo, okamžitě se začne smát. Tento pláč a smích jsou zdrojem radosti rodičů a starších členů rodiny, a Pán tedy takto plakal a smál se zároveň a utápěl Své oddané-rodiče v transcendentální náladě blaženosti. Tyto události mohou prožívat pouze obyvatelé Vraji, jako je Nanda Mahārāja, a nikoliv impersonalisté, kteří uctívají Brahman nebo Paramātmu. Když na Kṛṣṇu v lese útočili různí démoni, někdy zdánlivě užasl, ale pak na ně pohlédl jako lvíče a zabil je. Jeho malí společníci také žasli, a když se vrátili domů, vyprávěli příběh svým rodičům a všichni obdivovali vlastnosti “svého” Kṛṣṇy. Malý Kṛṣṇa nepatřil pouze Svým rodičům, Nandovi a Yaśodě, ale byl synem všech starších obyvatel Vṛndāvanu a přítelem všech chlapců a dívek stejného věku. Každý Ho miloval. Kṛṣṇa dával život každému, včetně zvířat, krav a telátek.