Śrīmad-Bhāgavatam 10.47.21

Překlad a významy slov pro tento verš jsou převzaty z Caitanya-caritāmṛty (Ādi 6.68) Śrīly Prabhupādy.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī píše velmi poeticky, s hlubokým duchovní vhledem, o Rādhārāṇiných emocích vyjádřených v tomto a předchozích devíti verších. Vykládá je takto:

Śrīmatī Rādhārāṇī uvažovala: „Jelikož byl Kṛṣṇa kdysi spokojený ve Vraji, ale pak odjel do města Mathury, nevyvine také touhu opustit i to místo a jít zase někam jinam? Mathurā je tak blízko Vṛndāvanu, že je možné, že se dokonce i vrátí sem.

Kṛṣṇa je syn úctyhodného muže, Nandy Mahārāje, takže musí žít v Mathuře kvůli závazku vůči otci, který Mu tam dovolil odejít. Na druhou stranu, ačkoliv celý Nandův život patří výhradně Kṛṣṇovi, Nanda je tak prostoduchý, že se nechal ošálit Yaduovci, kteří převezli Kṛṣṇu do Mathury. Kṛṣṇa si musí myslet: ,Běda, běda! Jelikož Mě ani Můj otec nedokázal přivézt zpátky do Vraji, co mohu udělat, abych se tam mohl vrátit?̀ Kṛṣṇa se tedy jistě nemůže dočkat, kdy se sem zase vrátí, a tak poslal tebe, posla.

Jen Nandova prostoduchost způsobila, že dovolil svému synovi odjet. Kdyby to Nanda býval dovolil, vylezla by Kṛṣṇova matka, královna Vraji, do Akrūrova kočáru, chytila by syna za krk a odjela by do Mathury s Ním, a všechny gopī také. To však nebylo možné.

Od Kṛṣṇova odjezdu je Nanda v mrákotách z odloučení od Něho a jeho pokladnice, sýpky, kuchyně, ložnice, majestátní domy a tak dále jsou nyní prázdné. Nikdo je nezametá a neuklízí, a tak jsou plné trávy, prachu, listí a pavučin. Vzpomíná Kṛṣṇa vůbec na domy svého otce? A vzpomíná někdy na Subalu a své ostatní přátele, kteří teď leží omráčení v ostatních zanedbaných domech?

Ženy v Mathuře, které se nyní sdružují s Kṛṣṇou, nemohou vědět, jak Mu sloužit způsobem, který Ho nejvíc potěší. Když vidí, že není spokojený, a ptají se, jak Ho mohou učinit šťastným, vypráví jim o nás gopīch?

Kṛṣṇa jim jistě říká: ,Vy městské ženy Mě nemůžete potěšit tolik jako gopī z Vraji. Ty jsou dokonale zkušené v navlékání květinových girland, vonění svých těl mastmi, hraní různých rytmů a melodií na strunné nástroje, tanci a zpěvu během rāsy, vystavování na odiv své krásy, půvabu a chytrosti a dovedném hraní na otázky a odpovědi. Zvláště zběhlé jsou v zábavách setkávání se s milencem a projevování žárlivého hněvu a ostatních příznaků čisté lásky a náklonnosti.̀ Kṛṣṇa to jistě musí vědět. Proto pravděpodobně řekne ženám z Mathury: ,Mé milé ženy z yaduovského rodu, vraťte se prosím ke svým rodinám. Již se s vámi nechci stýkat. Zítra brzy ráno se vracím do Vraji.̀

Kdy Kṛṣṇa takto promluví a vrátí se sem, aby položil svou ruku vonící po aguru na naše hlavy? Pak nás utěší slovy: ,Ó milované Mého srdce, přísahám vám, že vás již znovu neopustím a neodejdu jinam. Vždyť se Mi ve všech třech světech nepodařilo najít nikoho, kdo by měl byť jen špetku vašich dobrých vlastností.̀“

Takto ācārya Śrīla Viśvanātha Cakravartī vysvětluje pocity Śrīmatī Rādhārāṇī. Dále vysvětluje, že tento text vyjadřuje řeč zvanou sujalpa, jak ji popisuje Rūpa Gosvāmī:

„Když z čiré upřímnosti milenka s vážností, pokorou, neklidem a dychtivostí zpovídá Śrī Hariho, je tato řeč známá jako sujalpa.“ (Ujjvala-nīlamaṇi 14.200)

Na závěr této části čtyřicáté sedmé kapitoly Śrīla Viśvanātha Cakravartī vysvětluje, že existuje deset druhů božského šílenství (divyonmāda), které jsou vyjádřeny deseti druhy citra-jalpy, neboli rozmanité mluvy. Toto božské šílenství je vidět ve zvláštní zábavě zmatenosti, která je sama částí svrchované blaženosti, mahā-bhāvě, Śrīmatī Rādhārāṇī. Ācārya cituje následující verše z Ujjvala-nīlamaṇi (14.174, 178–80) Rūpy Gosvāmīho, aby tyto extáze vysvětlil:

„Extáze zmatenosti se projevuje prakticky jen u vládkyně Vṛndāvanu (Śrīmatī Rādhārāṇī). Ona dosáhla zvláštního stavu této zmatenosti, úžasného stádia podobného přeludu. Je známé jako divyonmāda a má mnoho aspektů, které se nepravidelně objevují a mizí, a jedním z těchto projevů je citra-jalpa. Tato mluva, vyvolaná tím, že spatřila přítele svého milovaného, je plná skrytého hněvu a zahrnuje mnoho různých extází. Vrcholí Její silnou, úzkostnou dychtivostí.

Tato citra-jalpa je deseti druhů, známých jako prajalpa, parijalpa, vijalpa, ujjalpa, sañjalpa, avajalpa, abhijalpa, ājalpa, pratijalpa a sujalpa.“

Některé autority nakonec praví, že samotný Kṛṣṇa se chtěl napít sladké řeči své milované, a proto přijal podobu čmeláčího posla.