Śrīmad-Bhāgavatam 10.38.11
Verš
ya īkṣitāhaṁ-rahito ’py asat-satoḥ
sva-tejasāpāsta-tamo-bhidā-bhramaḥ
sva-māyayātman racitais tad-īkṣayā
prāṇākṣa-dhībhiḥ sadaneṣv abhīyate
sva-tejasāpāsta-tamo-bhidā-bhramaḥ
sva-māyayātman racitais tad-īkṣayā
prāṇākṣa-dhībhiḥ sadaneṣv abhīyate
Synonyma
yaḥ — kdo; īkṣitā — svědek; aham — falešného ega; rahitaḥ — prostý; api — přesto; asat-satoḥ — hmotných výtvorů a příčin; sva-tejasā — svou osobní energií; apāsta — když rozptýlil; tamaḥ — temnotu nevědomosti; bhidā — představu oddělenosti; bhramaḥ — a zmatenost; sva-māyayā — Jeho hmotnou tvořivou energií; ātman — v Něm samotném; racitaiḥ — těmi, kdo jsou vytvořeni (živými bytostmi); tat-īkṣayā — Jeho pohledem na Māyu; prāṇa — podle životních vzduchů; akṣa — smyslů; dhībhiḥ — a inteligence; sadaneṣu — v tělech živých bytostí; abhīyate — je domýšlena Jeho přítomnost.
Překlad
On je svědkem hmotné příčiny a následku, ale nikdy nepodléhá té iluzi, že by se s nimi ztotožňoval. Svou vnitřní energií rozptyluje temnotu oddělenosti a zmatenosti. Individuální duše v tomto světě, které se zde projeví, když On pohlédne na svou hmotnou tvořivou energii, Ho nepřímo vnímají v činnostech svých životních vzduchů, smyslů a inteligence.
Význam
V tomto verši Akrūra ustanovuje všemocné postavení Nejvyššího Pána, jehož zanedlouho ve Vṛndāvanu uvidí. Iluzorní představa oddělenosti od Pána je popsána v jedenáctém zpěvu Bhāgavatamu (11.2.37): bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syād īśād apetasya viparyayo 'smṛtiḥ. Přestože veškerá existence vyvěrá z Absolutní Pravdy, Kṛṣṇy, představujeme si „něco druhého“, tento hmotný svět jako zcela oddělený od Pánovy existence. S touto mentalitou se snažíme zkoumat to „něco druhého“ za účelem našeho smyslového požitku. Psychologickou oporou hmotného života je tedy iluze, že tento svět je nějakým způsobem oddělený od Boha, a tudíž určený pro náš požitek.
Ironií je, že neosobní filozofové ve svém přísném zříkání se tohoto světa tvrdí, že je zcela iluzorní a naprosto oddělený od Absolutního. Bohužel tento umělý pokus zbavit tento svět jeho božské povahy nebo, jinými slovy, jeho vztahu k Bohu nevede lidi k tomu, aby se ho zcela zřekli, ale aby se naopak snažili si ho užívat. I když je pravda, že tento svět je dočasný, a proto v jednom smyslu iluzorní, mechanismem iluze je duchovní energie Nejvyššího Pána. Když si to uvědomíme, měli bychom okamžitě přestat s jakoukoliv snahou tento svět vykořisťovat; naopak bychom ho měli uznat za energii Boha. Svých hmotných tužeb se ve skutečnosti vzdáme jedině tehdy, když pochopíme, že tento svět patří Bohu, a není tedy určený pro naše sobecké uspokojování.
Slovo abhīyate se zde vztahuje na proces domýšlení si přítomnosti Pána pomocí meditativního sebepozorování. Tento proces je také popsán ve druhém zpěvu Bhāgavatamu (2.2.35):
bhagavān sarva-bhūteṣu
lakṣitaḥ svātmanā hariḥ
dṛśyair buddhy-ādibhir draṣṭā
lakṣaṇair anumāpakaiḥ
lakṣitaḥ svātmanā hariḥ
dṛśyair buddhy-ādibhir draṣṭā
lakṣaṇair anumāpakaiḥ
„Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa, se nachází v každé živé bytosti společně s individuální duší. To je možné vnímat a představit se podle nám dané schopnosti vidět a za pomoci inteligence.“
Akrūra prohlašuje, že Pán je prostý sobecké pýchy, jež postihuje obyčejnou, vtělenou duši. Přesto Pán vypadá, že je vtělený jako všichni ostatní, a proto by někdo mohl nesouhlasit s tvrzením, že je prostý sobectví. Śrīla Viśvanātha Cakravartī tuto otázku komentuje: „Jak můžeme rozlišit mezi tím, zda nejsme nebo jsme ovlivněni falešným egem? ,Pokud je nějaká živá bytost v těle,̀ (namítá odpůrce,) ,bude se nutně utkávat s neštěstím a zmateností, které se v něm objevují, jako když někdo žije v domě, tak také není možné, že by nevnímal tmu, teplo a chlad, které se v něm vyskytují, ať je k domu připoutaný, nebo ne.̀ Zde je odpověď na tuto námitku: Svou vnitřní energií Pán rozptyluje temnotu nevědomosti i pocity oddělenosti a zmatenosti, které nevědomost vytváří.“