Śrīmad-Bhāgavatam 10.30.39

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura líčí tento dojímavý rozhovor:

„Rādhā říká: ,Můj Pane, spaluje mě velký oheň odloučení od Tebe a životní vzduch se chystá opustit Mé tělo. Ani se sebevětším úsilím nedokážu zůstat naživu. Ty jsi ale Pán Mého života a můžeš Mě v mžiku zachránit svým pouhým pohledem. Prosím, hned to udělej. Zapřísahám Tě, abys Mi zachránil život, ne kvůli Mně, ale kvůli Tobě. Všechny ostatní gopī jsi opustil a odvedl jsi Mě daleko na odlehlé místo v lese, abys se Mnou mohl zakoušet zvláštní potěšení. Pokud zemřu, nikde jinde milostné štěstí nenajdeš. Budeš na Mě vzpomínat a tak truchlit ve svém hoři.̀

Kṛṣṇa odpovídá: ,Nechť jsem tedy nešťastný. Co Ti na tom záleží?̀

,Ale Ty jsi Mi nanejvýš drahý. Tvé neštěstí pocítím miliónkrát silněji než Ty. I když budu již po smrti, ani pak nedokážu snést bolest, kterou by mohl pociťovat byť i jen jeden flíček na nehtech Tvých lotosových nohou. Jsem připravená se mnohomiliónkrát vzdát svého života, abych této bolesti předešla. Tak se Mi prosím ukaž a zažehnej to neštěstí.̀

,Ale je-li už Tvůj životní vzduch blízko opuštění těla, co mohu udělat, abych tomu zabránil?̀

,Pouhým dotekem Tvých paží, které jsou léčivou bylinou schopnou vzkřísit mrtvého, se obnoví zdraví Mého těla a Můj životní vzduch se do něj sám vrátí a zůstane v něm.̀

,Ty však znáš cestu lesem sama bez Mé pomoci, tak proč jsi Mně, královskému synovi a mladému jemnému chlapci, jemuž náleží úcta, nařizovala: „Vezmi Mě, kam chceš“? Proč ve Mě takto vzbuzuješ hněv?̀

Rādhā volá: ,Prosím, ukaž se své nebohé služebné! Měj se Mnou slitování! Měj slitování! Když jsem Ti nařizovala, zmáhala Mě ospalost. Byla jsem hrami s Tebou velmi unavená. Proto prosím promiň, co chuděra Tvá služebnice řekla. Nezlob se, prosím. Mluvila jsem k Tobě tak jen proto, že jsi se Mnou jednal jako s velmi důvěrnou přítelkyní, přestože toho nejsem hodná.̀

,Tak dobrá, Má milovaná. Potěšila jsi Mě, pojď tedy prosím ke Mně.̀

,Ale Já jsem oslepená nářkem a nevidím, kde jsi. Řekni Mi prosím, kde jsi.̀“