Śrīmad-Bhāgavatam 10.26.13

Samotné slovo kṛṣṇa znamená „dokonale přitažlivý“. Obyvatelé Vṛndāvanu se nemohli zbavit své neustálé lásky (anurāgy) k Pánu Kṛṣṇovi. Jejich postoj vůči Němu nebyl přímo teistický, protože si nebyli jistí, zda je Bůh, nebo není. Přitahoval ale všechnu jejich lásku právě proto, že jako Bůh je všepřitažlivou osobou, nejvyšším cílem naší lásky.

Pastevci se také ptali: „Jak je možné, že mladý Kṛṣṇa cítí tuto trvalou lásku k nám?“ Nejvyšší Pán ve skutečnosti miluje všechny živé bytosti, které jsou věčně Jeho dětmi. Na konci Bhagavad-gīty se Pán Kṛṣṇa dramaticky vyznává ze své lásky k Arjunovi a vybízí Arjunu, aby ji opětoval tím, že se Mu odevzdá. Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých modlitbách k Pánu Kṛṣṇovi říká: etādṛśī tava kṛpā bhagavan mamāpi durdaivam īdṛśam ihājani nānurāgaḥ – „Můj Pane, jsi ke Mně velmi milostivý, ale Já jsem takový nešťastník, že se ve Mně láska k Tobě neprobouzí.“ (Śikṣāṣṭaka 2) Zde Śrī Caitanya Mahāprabhu rovněž používá slovo anurāga. Naším neštěstím je, že tuto anurāgu, láskyplnou náklonnost, kterou vůči nám Pán cítí, nejsme schopni opětovat. Ačkoliv jsme nekonečně malí a nepatrní a Pán je nekonečně přitažlivý, z nějakého důvodu Mu svou lásku nevěnujeme. Za toto pošetilé rozhodnutí musíme nést zodpovědnost, protože to, zda se odevzdáme Bohu, nebo ne, je základní vyjádření naší svobodné vůle.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy poskytuje účinný systematický program, který pomáhá podmíněným duším oživit jejich původní blažené vědomí, lásku k Bohu, vědomí Kṛṣṇy. Spletitosti vědomí Kṛṣṇy jsou tak podivuhodné, že nad nimi žasnou i Kṛṣṇovi věční společníci, obyvatelé Vṛndāvanu, jak ukazují tyto verše.