Nektar pokynů 1

Parīkṣit Mahārāja položil ve Śrīmad Bhāgavatamu (6.1.9-10) Śukadevovi Gosvāmīmu mnoho inteligentních otázek. Jedna z nich byla: „Proč lidé podstupují odčinění, když nejsou schopni ovládat své smysly?“ Zloděj může například velmi dobře vědět, že za krádež může jít do vězení, a může dokonce na vlastní oči vidět, jak policie zatýká jiného zloděje, ale přesto dál krade. Zkušenost získáváme nasloucháním a pozorováním. Méně inteligentní člověk získává zkušenosti pozorováním a inteligentnější člověk je získává nasloucháním. Dozví-li se inteligentní člověk ze zákoníků a śāster neboli písem, že krást se nemá, a zaslechne-li, že zloděj je potrestán a uvězněn, vyvaruje se krádeže. Méně inteligentní člověk musí být nejdříve uvězněn a potrestán za krádež, aby se naučil, že má přestat krást. Hloupý darebák však může slyšet, vidět a být dokonce potrestán, ale přesto bude v kradení pokračovat. I když ho vláda potrestá a odpyká si trest, bude krást znovu, jakmile se dostane z vězení. Považuje-li se trest ve vězení za odčinění, jaký je jeho užitek? Mahārāja Parīkṣit se tedy zeptal:

Mahārāja Parīkṣit přirovnává odčinění ke koupeli slona. Slon se může velmi důkladně vykoupat v řece, ale jakmile vyleze na břeh, popráší se hlínou. Jakou cenu má tato koupel? I mnoho lidí věnujících se duchovnímu životu pronáší Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a zároveň se dopouští mnoha zakázaných věcí s myšlenkou, že pronášení odstraní jejich přestupky. Proti pronášení svatého jména Kṛṣṇy existuje deset druhů přestupků a tento přestupek se nazývá nāmno balād yasya hi pāpa-buddhiḥ, hřešení na síle pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Někteří křesťané podobně chodí do kostela, aby se vyzpovídali z hříchů, a myslí si, že zpověď před knězem a nějaké pokání je zbaví následků jejich týdenních hříchů. Jakmile uplyne sobota a přijde neděle, začnou znovu hřešit v očekávání odpuštění příští sobotu. Parīkṣit Mahārāja, nejinteligentnější král své doby, tento druh prāyaścitty, odčinění, zavrhl. Śukadeva Gosvāmī, který byl stejně inteligentní, jako vhodný duchovní učitel Mahārāje Parīkṣita králi odpověděl a ujistil ho, že jeho prohlášení o odčinění je správné. Hříšné činnosti nemohou být odčiněny zbožnými. Skutečným odčiněním je probuzení našeho neprojeveného vědomí Kṛṣṇy.

Opravdové odčinění vyžaduje získat skutečné poznání a k tomu slouží zavedená metoda. Dodržuje-li člověk hygienické zásady, neonemocní. Aby znovu nabyl svého původního poznání, také se musí řídit podle určitých zásad. Usměrněnému životu se říká tapasya. Postupně se můžeme povýšit na úroveň skutečného poznání neboli vědomí Kṛṣṇy askezí a celibátem (brahmacarya), ovládáním mysli, smyslů, rozdáváním svého majetku jako milodarů, přísnou pravdomluvností, dodržováním čistoty a prováděním yoga-āsan. Poštěstí-li se však někomu, že se mu dostane společnosti čistého oddaného, může snadno překonat všechny metody ovládání mysli yogovým procesem pouhým dodržováním usměrňujících zásad vědomí Kṛṣṇy – vyhýbání se nedovolenému pohlavnímu styku, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování – a tím, že se zapojí do oddané služby Nejvyššímu Pánu pod vedením pravého duchovního učitele. Tuto jednoduchou metodu doporučuje Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Nejdříve musíme ovládnout svou řeč. Každý z nás má schopnost mluvit a jakmile dostaneme příležitost, využijeme jí. Nemluvíme-li o vědomí Kṛṣṇy, mluvíme o všemožných nesmyslech. Žába na poli mluví tak, že kváká a každý, kdo má jazyk, chce také mluvit, i když nemá kromě nesmyslů co říci. Kvákání žáby však pouze přivolává hada: „Prosím, přijď sem a sežer mě.“ Žába kváká i přesto, že si přivolává smrt. Řeč materialistických lidí a neosobních māyāvādských filozofů lze přirovnat ke kvákání žab. Neustále mluví nesmysly a tak zvou smrt, aby si pro ně přišla. Ovládání řeči však neznamená dobrovolně mlčet (vnější způsob zvaný mauna), jak si myslí māyāvādští filozofové. Mlčení se může zdát nějakou dobu nápomocné, ale nakonec nepovede k úspěchu. Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučuje pozitivní způsob ovládání řeči – kṛṣṇa-kathā, zapojení řeči do opěvování Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy. Jazyk může opěvovat jméno, podobu, vlastnosti a zábavy Pána. Kazatel kṛṣṇa-kathā je neustále mimo dosah smrti. To je význam ovládání touhy mluvit.

Nestálost nebo těkavost mysli (mano-vega) ovládneme, můžeme-li připoutat svou mysl k lotosovým nohám Kṛṣṇy. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.31.) říká:

„Kṛṣṇa je jako slunce a māyā je jako tma. Je-li slunce přítomné, nemůže být tma. Je-li Kṛṣṇa přítomen v mysli, není možné, aby byla rozrušována vlivem māyi.“ Yogový způsob zavrhování všech hmotných myšlenek nepomůže. Snažit se vytvořit v mysli vzduchoprázdno je nepřirozené. Prázdnota nemůže trvat dlouho. Myslíme-li však neustále na Kṛṣṇu, jak nejlépe Kṛṣṇovi sloužit, naše mysl bude přirozeně ovládnuta.

Stejně se dá ovládat i hněv. Hněv nemůžeme zastavit úplně, ale jestliže se rozzlobíme na ty, kteří pomlouvají Pána nebo Jeho oddané, ovládneme svůj hněv v rámci vědomí Kṛṣṇy. Pán Caitanya Mahāprabhu se rozzlobil na zlotřilé bratry Jāgāie a Mādhāie, kteří pomlouvali a poranili Nityānandu Prabhua. V Śikṣāṣṭace Śrī Caitanya napsal: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā: „Člověk by měl být pokornější než tráva a snášenlivější než strom.“ Někdo se může zeptat, proč Pán projevil svůj hněv. Jde o to, že bychom měli být připraveni snášet všechny urážky určené nám, ale pomlouvá-li někdo Kṛṣṇu nebo Jeho čistého oddaného, skutečný oddaný se rozzlobí, a proti urážlivcům zakročí jako oheň. Krodha, hněv, nemůže být zastaven, může však být správně použit. Rozhněvaný Hanumān zapálil Lanku, a přesto je uctíván jako největší oddaný Pána Rāmacandry. To znamená, že použil svůj hněv správným způsobem. Arjuna slouží jako další příklad. Nechtěl bojovat, ale Kṛṣṇa podnítil jeho hněv: „Musíš bojovat!“ Bojovat bez hněvu je nemožné. Hněv však ovládneme, použijeme-li ho ve službě Pánu.

Pokud se týká žádostí jazyka, všichni víme, že jazyk chce jíst chutná jídla. Většinou bychom neměli jazyku dovolit, aby jedl podle své volby, ale měli bychom jej ovládat jedením prasādam. Postoj oddaného je, že bude jíst pouze tehdy, když mu Kṛṣṇa dá prasādam. To je způsob, jak ovládat žádosti jazyka. Měli bychom jíst prasādam ve stanovenou dobu a nechodit do restaurací nebo cukráren, jen abychom uspokojili vrtochy jazyka nebo žaludku. Přidržíme-li se zásady jíst pouze prasādam, můžeme ovládnout žádosti žaludku a jazyka.

Podobným způsobem můžeme ovládnout žádosti genitálií, pohlavní pud, nepoužíváme-li jich neopodstatněně. Pohlavní orgány bychom měli použít ke zplození Kṛṣṇy si vědomého dítěte, jinak ne. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy doporučuje manželství nikoliv pro uspokojování pohlavních orgánů, nýbrž pro plození Kṛṣṇy si vědomých dětí. Jakmile děti trochu vyrostou, jsou poslány do gurukuly, kde se učí, jak se stát oddanými zcela si vědomými Kṛṣṇy. Je třeba mnoho takových dětí a ten, kdo je schopný přivést na svět Kṛṣṇy si vědomé potomstvo, má dovoleno použít svých genitálií.

Když je člověk plně zběhlý v Kṛṣṇy si vědomém způsobu ovládání se, získá vlastnosti pravého duchovního učitele.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura napsal ve svém výkladu k Upadeśāmṛtě nazvaném Anuvṛtti, že naše ztotožňování se s hmotou vytváří tři druhy tužeb – touhu mluvit, touhy či žádosti mysli a žádosti těla. Stane-li se živá bytost obětí těchto tří druhů žádostí, její život se stane nepříznivým. Ten, kdo umí odolávat těmto žádostem a touhám, se nazývá tapasvī neboli člověk provádějící askezi. Tapasyou můžeme přemoci pouto hmotné energie, vnější energie Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zmiňujeme-li se o touze mluvit, máme na mysli zbytečné mluvení například neosobních māyāvādských filozofů, lidí zaměstnaných plodonosnými činnostmi (odborně zvaných karma-kāṇḍa) nebo materialistických lidí, kteří si pouze chtějí neomezeně užívat života. Všechny tyto řeči nebo literatura jsou praktickým projevem touhy mluvit. Mnoho lidí nesmyslně mluví a píše svazky zbytečných knih, což je vše výsledkem touhy mluvit. Chceme-li se vyvarovat tohoto sklonu, musíme usměrnit naši řeč na náměty týkající se Kṛṣṇy. Vysvětluje to Śrīmad Bhāgavatam (1.5.10-11):

„Slova, která nepopisují slávu Pána, který jediný může posvětit ovzduší celého vesmíru, považují zbožní lidé za poutní místa pro vrány. Osobnosti dokonalé po všech stránkách sídlí v transcendentálním sídle, a proto v nich nenacházejí žádnou radost.“

„Naproti tomu literatura plná popisů transcendentální slávy jména, věhlasu, podob, zábav atd. neomezeného Nejvyššího Pána je odlišným výtvorem plným transcendentálních slov směřujících k revoluci v bezbožných životech svedené civilizace tohoto světa. Tuto transcendentální literaturu, i když nedokonale napsanou, poslouchají, zpívají a přijímají očištění lidé, kteří jsou naprosto čestní.

Závěr tedy je, že vyvarovat se zbytečného nesmyslného mluvení můžeme pouze když mluvíme o oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Měli bychom se neustále snažit užívat své řeči výhradně k tomu, abychom dosáhli vědomí Kṛṣṇy.

Roztěkaná mysl může být rozrušena dvojím způsobem. První se nazývá avirodha-prīti neboli neusměrněná připoutanost a druhá se nazývá virodha-yukta-krodha, hněv povstávající z nespokojenosti. Sklon k māyāvādské filozofii, víra ve výsledky plodonosných činností karma-vādīch a víra v plány, které se zakládají na hmotných touhách, se nazývají avirodha-prīti. Jñānī, karmī a materialističtí plánovači většinou poutají pozornost podmíněných duší, ale když materialisté nemohou uskutečnit své plány a jejich prostředky jsou zmařeny, zachvátí je hněv. Hněv povstává z neuspokojení hmotných tužeb.

Žádosti těla mohou být rozděleny do tří skupin - žádosti jazyka, žaludku a genitálií. Je patrno, že tyto tři smysly se na těle nacházejí v jedné přímce, a že tělesné žádosti začínají jazykem. Usměrníme-li žádosti jazyka omezením jeho činností na jedení prasádam, žádosti žaludku a genitálií mohou být automaticky ovládnuty. Šríla Bhaktivinóda Thákura v této souvislosti říká:

„Ó Pane! Hmotné tělo je shluk nevědomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích ke smrti. Z nějakého důvodu jsme spadli do oceánu hmotného smyslového požitku a ze všech smyslů je jazyk nejdravější a nejneovladatelnější. V tomto světě je velmi obtížné jazyk ovládnout, ale Ty, drahý Kṛṣṇo, jsi k nám velmi laskavý. Posíláš nám toto chutné prasādam, abys nám pomohl ovládnout jazyk. Přijměme tedy prasādam k naší plné spokojenosti a opěvujme Śrī Śrī Rādhu a Kṛṣṇu a s láskou volejme o pomoc Śrī Caitanyu a Prabhua Nityānandu.“

Rozlišujeme šest chutí (rasa) a je-li člověk strhnut jakoukoliv z nich, je ovládán žádostmi jazyka. Některé lidi přitahuje jedení masa, ryb, krabů, vajec a dalších pokrmů vytvořených spermatem a krví, a které se požívají v podobě mrtvých těl. Jiné lidi přitahuje zelenina, rostliny, špenát či mléčné produkty, avšak jen pro uspokojování žádostí jazyka. Člověk vědomý si Kṛṣṇy by měl zanechat jídla pro smyslový požitek – včetně používání nadměrného množství koření jako čili a tamarind. Betelové listy, haritakī, arekové oříšky, různé omamné koření používané při výrobě betelové směsi, tabák, LSD, marihuana, opium, alkohol, káva a čaj se požívají pro uspokojení nedovolených žádostí. Zvykneme-li si přijímat pouze zbytky jídla, jež bylo obětováno Kṛṣṇovi, můžeme se osvobodit ze zajetí māyi. Zelenina, obilí, ovoce, mléčné výrobky a voda je jídlo vhodné pro obětování Pánu a Pán Kṛṣṇa je sám předepisuje. Jí-li však někdo prasādam pouze pro jeho lahodnou chuť a přejídá se, také se stává obětí uspokojování žádostí jazyka. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás učil, abychom se vyhýbali příliš lahodným pokrmům, i když je to prasādam. Obětujeme-li chutné pokrmy Božstvu s úmyslem si ho užívat, snažíme se uspokojit žádosti jazyka. Přijmeme-li pozvání boháče s myšlenkou, že dostaneme lahodné jídlo, snažíme se tím také uspokojit žádosti jazyka. V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 6.227) je uvedeno:

„Člověk, která pobíhá sem a tam ve snaze uspokojit své chutě, a který je neustále připoután k žádostem svého žaludku a genitálií, nemůže dospět ke Kṛṣṇovi.“

Jak již bylo uvedeno, jazyk, žaludek a genitálie jsou umístěny v jedné přímce a patří do stejné skupiny. Śrī Caitanya řekl: bhāla nā khāibe āra bhāla nā paribe: „Neoblékej se přepychově a nejez lahodná jídla.“ (Caitanya-caritāmṛta, Antya 6.236)

Lidé trpící žaludečními nemocemi jsou alespoň podle tohoto rozboru ti, kteří nejsou schopni ovládat žádosti svého žaludku. Toužíme-li jíst více, než je nutné, automaticky si v životě vytváříme mnoho nepříjemností. Dodržujeme-li však postní dny jako Ekādaśī a Janmāṣṭamī, můžeme žádosti žaludku omezit.

Žádosti genitálií jsou dvojího druhu – patřičné a nepatřičné, neboli dovolený a nedovolený pohlavní styk. Když muž dospěje, může se oženit podle pravidel śāster a použít svých genitálií k plození pěkných dětí. To je dovolené a zbožné. Jinak je možné, že vyhledá mnoho nepřirozených prostředků, jak uspokojit žádosti genitálií bez jakéhokoliv omezení. Věnuje-li se člověk nedovolenému pohlavnímu životu, jak je definován v śāstrāch, buď myšlením, plánováním, mluvením nebo skutečným pohlavním stykem či uspokojováním genitálií umělými způsoby, je sevřen v poutech māyi. Tyto pokyny nejsou určeny jen pro hospodáře, ale také pro lidi ve stádiu odříkání (tyāgī). Śrī Jagadānanda Paṇḍita v sedmé kapitole své knihy Prema-vivarta napsal:

„Můj drahý bratře, jsi ve stádiu odříkání a neměl bys poslouchat rozhovory o obyčejných světských záležitostech, ani bys neměl mluvit o světských věcech, když se setkáš s ostatními. Nemysli na ženy dokonce ani ve snech. Vstoupil jsi do stádia odříkání se slibem, který ti nedovoluje stýkat se se ženami. Chceš-li se sdružovat s Caitanyou Mahāprabhuem, musíš vždy pamatovat, co udělal Choṭa Haridāsa a jak ho Pán zavrhl. Nejez labužnická jídla a neoblékej se do hezkých šatů, nýbrž vždy zůstaň skromný a služ Śrī Śrī Rādě a Kṛṣṇovi v hloubi svého srdce.“

Závěr je, že ten, kdo dokáže ovládat těchto šest – řeč, mysl, hněv, jazyk, žaludek a genitálie – má být nazýván svāmī nebo gosvāmī. Svāmī znamená pán a gosvāmī znamená pán smyslů (go). Když někdo vstoupí do stádia odříkání, přijímá titul svāmī. Neznamená to, že je pánem své rodiny, obce či společnosti; musí být pánem svých smyslů. Pokud není pánem svých smyslů, neměl by se nazývat gosvāmī, ale go-dāsa, služebník smyslů. Svāmī a gosvāmī by měli následovat ve stopách šesti Gosvāmīch z Vṛndāvanu a zcela se oddat transcendentální láskyplné službě Pánu. Naproti tomu go-dāsové holdují službě smyslům nebo hmotnému světu. Nic jiného nedělají. Go-dāse Prahlāda Mahārāja dále popsal jako adānta-go, což označuje toho, kdo neovládá své smysly. Adānta-go se nemůže stát služebníkem Kṛṣṇy. Prahlāda Mahārāja ve Śrīmad Bhāgavatamu (7.5.30) řekl:

„Ti, kteří se rozhodli setrvat v hmotném světě kvůli uspokojování svých smyslů, nemají možnost získat vědomí Kṛṣṇy vlastní snahou, pomocí pokynů od jiných ani účastí na setkáních. Nespoutané smysly je táhnou do nejtemnějších oblastí nevědomosti a tak se bláznivě zabývají tím, čemu se říká ,žvýkání přežvýkaného‘.“