Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 9.42

Existují všeobecně dva druhy činností: śreyas neboli činnosti, které jsou prospěšné a příznivé v konečném smyslu, a preyas neboli činnosti příznivé a prospěšné okamžitě. Děti si například rády hrají. Chodit do školy, aby získaly vzdělání, se jim však nechce a myslí si, že smyslem života je hrát si a bavit se ve dne v noci se svými kamarády. Dokonce i v transcendentálním životě Pána Kṛṣṇy vidíme, že když byl dítě, rád si hrál se stejně starými kamarády, pasáčky krav. Ani nechtěl jít domů na večeři. Matka Yaśodā pro Něho musela jít a přinutit Jej, aby šel domů. Pro děti je tedy přirozené si ve dne v noci hrát a nestarat se o zdraví a další důležité věci. To je příklad činností preyas, které jsou okamžitě prospěšné. Existují však také činnosti śreyas, a ty jsou prospěšné v konečném smyslu. Podle zásad védské civilizace si musí být lidská bytost vědoma Boha. Měla by chápat, kdo je Bůh, co je tento hmotný svět, kdo je ona a jaké jsou jejich vzájemné vztahy. Tomu se říká śreyas neboli činnosti příznivé v konečném smyslu.

V tomto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že bychom se měli zajímat o śreyas. Pro dosažení konečného štěstí, což je cíl činností śreyas, bychom měli využívat všeho, včetně našeho života, majetku a slov, nejen pro sebe, ale také pro druhé. Pokud se však člověk nezajímá o śreyas ve svém vlastním životě, nemůže o tom kázat druhým.

Tento verš citovaný Śrī Caitanyou Mahāprabhuem se vztahuje na lidské bytosti, a ne na zvířata. Jak již bylo naznačeno v minulém verši slovy manuṣya-janma, tyto pokyny jsou určené lidem. Ti se naneštěstí stávají ve svém chování horšími než zvířata, i když mají lidská těla. To je chyba moderního vzdělávání. Dnešní pedagogové neznají cíl lidského života a zajímají se pouze o ekonomický rozvoj svých zemí či lidské společnosti. To je samozřejmě také nezbytné; védská civilizace bere v úvahu všechny aspekty lidského života, včetně dharmy (náboženství), arthy (ekonomického rozvoje), kāmy (uspokojování smyslů) a mokṣi (osvobození). Nejpřednějším zájmem lidstva však má být náboženství. Aby někdo byl zbožný, musí se řídit pokyny Boha. Lidé tohoto věku ale naneštěstí náboženství zavrhli a jsou zaneprázdněni rozvojem ekonomiky. Pro peníze tedy udělají cokoliv. Pro ekonomický rozvoj však není potřeba získávat peníze za každou cenu; stačí jen tolik peněz, abychom si zajistili základní životní nezbytnosti. Novodobý ekonomický rozvoj však postrádá duchovní základ, a proto jsou lidé posedlí chtíčem, chamtivostí a šílí po penězích. Rozvíjejí pouze rajas (kvalitu vášně) a tamas (kvalitu nevědomosti), aniž by se starali o třetí kvalitu přírody, sattvu neboli dobro, a brāhmaṇské kvalifikace. To je důvod, proč v dnešní společnosti vládne takový chaos.

Bhāgavatam říká, že povinností pokročilé lidské bytosti je jednat tak, aby lidské společnosti napomáhala k dosažení konečného cíle života. Jako další je zde v Śrī Caitanya-caritāmṛtě citován podobný verš – sloka 45 z dvanácté kapitoly třetí části Viṣṇu Purāṇy.