Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.95-96

Verš

ei tāṅra vākye āmi dṛḍha viśvāsa dhari’
nirantara kṛṣṇa-nāma saṅkīrtana kari
sei kṛṣṇa-nāma kabhu gāoyāya, nācāya
gāhi, nāci nāhi āmi āpana-icchāya

Synonyma

ei — tato; tāṅra — jeho (Mého duchovního mistra); vākye — ve slova; āmi — Já; dṛḍha — pevnou; viśvāsa — víru; dhari' — závisím; nirantara — vždy; kṛṣṇa-nāma — svatého jména Pána Kṛṣṇy; saṅkīrtana — zpívání; kari — pokračuji; sei — toto; kṛṣṇa-nāma — svaté jméno Pána Kṛṣṇy; kabhu — někdy; gāoyāya — Mě rozezpívá; nācāya — Mě roztančí; gāhi — zpíváním; nāci — tančením; nāhi — ne; āmi — Já; āpana — svojí; icchāya — vůlí.

Překlad

„Pevně věřím těmto slovům svého duchovního mistra, a proto neustále zpívám svaté jméno Pána, o samotě i ve společnosti oddaných. Toto svaté jméno Pána Kṛṣṇy Mě někdy rozezpívá a roztančí, a proto zpívám a tančím. Nemyslete si prosím, že to dělám úmyslně, děje se to spontánně.“

Význam

Ten, kdo není schopen věřit slovům svého duchovního mistra, ale jedná nezávisle, nebude nikdy zmocněn ke zpívání svatého jména Pána. Ve Védách (Śvetāśvatara Up. 6.23) je řečeno:

yasya deve parā bhaktir
yathā deve tathā gurau
tasyaite kathitā hy arthāḥ
prakāśante mahātmanaḥ

„Smysl veškerého védského poznání je automaticky vyjeven jen těm vznešeným duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního mistra.“ Tento védský pokyn je velice důležitý, a Śrī Caitanya Mahāprabhu ho podpořil svým vlastním chováním. S pevnou vírou ve slova svého duchovního učitele započal saṅkīrtanové hnutí, a podobně i současné hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno s vírou ve slova našeho duchovního mistra. On chtěl, aby se kázalo, my jsme v jeho slova věřili a snažili se je nějak naplnit, a tak je nyní toto hnutí úspěšné všude po celém světě. Víra ve slova duchovního mistra a v Nejvyšší Osobnost Božství je tedy tajemstvím úspěchu. Nikdy se nestalo, že by Śrī Caitanya Mahāprabhu přestal následovat pokyny svého duchovního mistra a zanechal šíření saṅkīrtanového hnutí. Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī v čase svého odchodu nařídil všem svým žákům, aby svorně spolupracovali při šíření mise Caitanyi Mahāprabhua po celém světě. Později se však někteří hloupí žáci s osobními zájmy přestali jeho pokyny řídit. Každý se chtěl stát vedoucím mise, a tak se spolu přeli u soudů bez ohledu na pokyn duchovního mistra, čímž byla celá mise zmařena. Nejsme na to pyšní, ale pravdu je třeba vysvětlit. My jsme ve slova svého duchovního mistra věřili a začali jsme pokorným, až bezmocným způsobem, ale díky duchovní síle pokynu vyšší autority toto hnutí slaví úspěchy.

Když Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu zpíval a tančil, bylo to vlivem energie blaženosti z duchovního světa. Śrī Caitanya Mahāprabhu nikdy nepovažoval svaté jméno Pána za hmotnou vibraci, a žádný čistý oddaný si také neplete zpívání Hare Kṛṣṇa mantry s nějakým hmotným hudebním vystoupením. Pán Caitanya se nikdy nesnažil stát pánem svatého jména, spíše nás učil, jak být jeho služebníky. Pokud někdo nezná tajemství úspěchu a zpívá svaté jméno Pána jen proto, aby se předvedl, možná tím zvýší svoje vyměšování žluči, ale dokonalosti ve zpívání svatého jména nikdy nedosáhne. Śrī Caitanya Mahāprabhu se představoval takto: „Jsem velký hlupák a nevím, co je dobré a co špatné. Při své snaze pochopit skutečný význam Vedānta-sūtry jsem se nikdy neřídil výklady Śaṅkarovy sampradāyi nebo māyāvādských sannyāsīch. Z nelogických argumentů māyāvādských sannyāsīch mám velký strach. Myslím si proto, že nejsem povolaný vyjadřovat se k jejich vysvětlení Vedānta-sūtry. Pevně věřím, že pouhé zpívání svatého jména Pána může odstranit veškerá mylná pojetí hmotného světa. Věřím také tomu, že pouhým zpíváním svatého jména Pána lze dosáhnout Pánových lotosových nohou. V tomto věku hádek a neshod je zpívání svatých jmen jediným prostředkem vysvobození se ze spárů hmoty.

Zpíváním svatého jména,“ pokračoval Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, „jsem téměř zešílel. Poté, co jsem se vyptával svého duchovního mistra, jsem však dospěl k závěru, že než se snažit o úspěchy v oblasti čtyř principů, neboli zbožnosti (dharma), ekonomického rozvoje (artha), uspokojení smyslů (kāma) a osvobození (mokṣa), je lepší nějak rozvinout transcendentální lásku k Bohu. To je největší úspěch v životě. Ten, kdo lásky k Bohu dosáhl, zpívá a tančí z přirozeného nutkání a nestará se o veřejnost.“ Toto životní stádium se nazývá bhāgavata-jīvana neboli život oddaného.

Śrī Caitanya Mahāprabhu pokračoval: „Nikdy jsem nezpíval ani netančil proto, abych se uměle předváděl. Tančím a zpívám proto, že pevně věřím ve slova svého duchovního mistra. I když se māyāvādským sannyāsīm toto zpívání a tančení nelíbí, na jeho pokyn v něm pokračuji. Je tedy třeba si uvědomit, že Já si za tyto činnosti zasluhuji pramalé uznání, protože jsou vykonávány spontánně milostí Nejvyšší Osobnosti Božství.“