Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.64

Māyāvādští sannyāsī jsou na základě svých znalostí sanskrtu a příslušnosti k Śaṅkarově sampradāyi velice pyšní. Žijí v domnění, že dokud člověk není brāhmaṇa a výborný znalec sanskrtu, zvláště gramatiky, nemůže přijmout stav odříkání nebo se stát kazatelem. Tito māyāvādští sannyāsī ale svým slovním kejklířstvím a gramatickými kompozicemi neustále zkreslují význam všech śāster, a přitom samotný Śrīpāda Śaṅkarācārya toto překrucování významu slov odsoudil ve verši prāpte sannihite kāle na hi na hi rakṣati ḍukṛñ karaṇe. Slovo ḍukṛñ označuje přípony a předpony v sanskrtské gramatice. Śaṅkarācārya své žáky varoval, že pokud se budou zajímat pouze o mluvnické zásady, aniž by uctívali Govindu, jsou hlupáci, kteří nebudou nikdy zachráněni. Pošetilí māyāvādští sannyāsī se však i přes nařízení Śrīpādy Śaṅkarācāryi neustále věnují hře se slovy na základě přísné sanskrtské gramatiky.

Māyāvādští sannyāsī jsou velice pyšní, když získají vznešený titul sannyāsīho Tīrtha, Āśrama nebo Sarasvatī. Dokonce i mezi māyāvādīmi jsou ti, kdo náleží k jiným sampradāyím a mají jiné tituly, jako například Vana, Araṇya nebo Bhāratī, považováni za sannyāsī nižší třídy. Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās v Bhāratī-sampradāyi, a tak se považoval za nižšího sannyāsīho, než byl Prakāśānanda Sarasvatī. Aby se odlišili od vaiṣṇavských sannyāsīch, považují se sannyāsī māyāvādské sampradāyi za duchovně velice vznešené, ale Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se představil jako člen nižší sampradāyi sannyāsīch, aby je naučil pokoře. Tím chtěl jasně poukázat na to, že sannyāsī je člověk s pokročilým duchovním poznáním. Ten, kdo má duchovní poznání, by měl být považován za pokročilejšího než ten, kdo toto poznání nemá.

Sannyāsī māyāvādské sampradāyi jsou obvykle známí jako vedāntī, jako kdyby měli na vedāntu monopol. Ve skutečnosti je však vedāntī ten, kdo zná dokonale Kṛṣṇu, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – všechny Védy jsou určeny k poznání Kṛṣṇy. Protože takzvaní māyāvādští sannyāsī nevědí, kdo Kṛṣṇa je, jejich titul vedāntī neboli „znalec Vedānty“ je neoprávněný. Māyāvādští sannyāsī si o sobě myslí, že oni jsou ti praví sannyāsī, a vaiṣṇavské sannyāsī považují za brahmacārī. Brahmacārī by měl sloužit nějakému sannyāsīmu a přijmout ho za svého gurua. Māyāvādští sannyāsī o sobě prohlašují, že jsou nejen guruové, ale dokonce jagad-guruové neboli duchovní mistři celého světa, i když samozřejmě celý svět nemohou vidět. Někdy se také honosně oblékají a vozí se v průvodech na hřbetu slona, a tak se věčně dmou pýchou a považují se za jagad-guruy. Śrī Rūpa Gosvāmī ale vysvětlil, že jagad-guru správně označuje toho, kdo je pánem svého jazyka, mysli, slov, žaludku, genitálií a hněvu. Pṛthivīṁ sa śiṣyāt – takový jagad-guru je zcela způsobilý přijímat žáky po celém světě. Vlivem falešného věhlasu někdy māyāvādští sannyāsī, kteří tyto vlastnosti nemají, obtěžují a pomlouvají vaiṣṇavského sannyāsīho, pokorně zaměstnaného ve službě Pánu.