Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 10.85

Verš

tāṅra madhye rūpa-sanātana — baḍa śākhā
anupama, jīva, rājendrādi upaśākhā

Synonyma

tāṅra madhye — mezi těmito; rūpa-sanātana — větev známá jako Rūpa-Sanātana; baḍa śākhā — velká větev; anupama — Anupama; jīva — Jīva; rājendra-ādi — a Rājendra a další; upaśākhā — vedlejší větve.

Překlad

Hlavními z těchto větví byli Rūpa a Sanātana. Anupama, Jīva Gosvāmī a další, v čele s Rājendrou, byli jejich vedlejšími větvemi.

Význam

V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (195) je řečeno, že Śrīla Jīva Gosvāmī byl původně gopī známá jako Vilāsa-mañjarī. Již od dětství se velice zajímal o Śrīmad-Bhāgavatam. Později přišel do Navadvípu studovat sanskrt a ve stopách Śrī Nityānandy Prabhua obešel celý Navadvíp-dhám. Po návštěvě Navadvíp-dhámu odešel studovat sanskrt do Váránasí pod vedením Madhusūdany Vācaspatiho a po dokončení svých studií ve Váránasí odešel do Vrindávanu, kde se uchýlil pod ochranu svých strýců, Śrī Rūpy a Sanātany. To je popsáno v Bhakti-ratnākaře. Pokud je nám známo, Śrīla Jīva Gosvāmī sestavil a redigoval nejméně dvacet pět knih. Všechny jsou velice proslavené a zde je jejich seznam: (1) Hari-nāmāmṛta-vyākaraṇa, (2) Sūtra-mālikā, (3) Dhātu-saṅgraha, (4) Kṛṣṇārcā-dīpikā, (5) Gopāla-virudāvalī, (6) Rasāmṛta-śeṣa, (7) Śrī Mādhava-mahotsava, (8) Śrī Saṅkalpa-kalpavṛkṣa, (9) Bhāvārtha-sūcaka-campū, (10) Gopāla-tāpanī-ṭīkā, (11) komentář k Brahma-saṁhitě, (12) komentář k Bhakti-rasāmṛta-sindhu, (13) komentář k Ujjvala-nīlamaṇi, (14) komentář k Yogasāra-stavě, (15) komentář ke Gāyatrī-mantře, jak je popsána v Agni Purāṇě, (16) popis lotosových nohou Pána z Padma Purāṇy, (17) popis lotosových nohou Śrīmatī Rādhārāṇī, (18) Gopāla-campū (ve dvou částech) a (19–25) sedm sandarbh: Krama-, Tattva-, Bhagavat-, Paramātma-, Kṛṣṇa-, Bhakti- a Prīti-sandarbha. Po odchodu Śrī Rūpy Gosvāmīho a Sanātany Gosvāmīho ve Vrindávanu se Śrīla Jīva Gosvāmī stal ācāryou všech vaiṣṇavů v Bengálsku, Uríse a ve zbytku světa a byl to on, kdo je vedl v jejich oddané službě. Ve Vrindávanu založil chrám Rādhā-Dāmodara, kde jsme měli možnost žít po odchodu z rodinného života od roku 1962 do roku 1965, kdy jsme se rozhodli odjet do USA. Ještě v době přítomnosti Śrīly Jīvy Gosvāmīho sestavil Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī svoji slavnou Caitanya- caritāmṛtu. Později Śrīla Jīva Gosvāmī inspiroval Śrīnivāse Ācāryu, Narottamu dāse Ṭhākura a Duḥkhīho Kṛṣṇadāse, aby kázali nauku o vědomí Kṛṣṇy v Bengálsku. Jīva Gosvāmī dostal zprávu, že všechny rukopisy, které byly ve Vrindávanu nashromážděny a poslány do Bengálska pro kazatelské účely, byly ukradeny nedaleko Višnupuru v Bengálsku, ale později se dozvěděl, že byly znovu nalezeny. Śrī Jīva Gosvāmī udělil titul Kavirāja Rāmacandrovi Senovi, který byl žákem Śrīnīvāse Ācāryi, a také mladšímu bratrovi Rāmacandry, Govindovi. Ještě když byl Jīva Gosvāmī naživu, přišla do Vrindávanu s několika oddanými Śrīmatī Jāhnavā-devī, energie blaženosti Śrī Nityānandy Prabhua. Jīva Gosvāmī byl ke gauḍīya-vaiṣṇavům neboli vaiṣṇavům z Bengálska velice laskavý. Kdokoliv z nich přišel do Vrindávanu, měl od něho zajištěné ubytování a prasādam. Jeho žák Kṛṣṇadāsa Adhikārī ve svém deníku vyjmenoval všechny knihy Gosvāmīch.

Sahajiyové vytýkají Śrīlovi Jīvovi Gosvāmīmu tři věci, což vůbec není pro vykonávání oddané služby příznivé. První výtka se týká materialisty, který byl velice pyšný na svoji pověst velkého sanskrtského učence a který přišel i za Śrī Rūpou a Sanātanou, aby s nimi debatoval o zjevených písmech. Śrīla Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī však nechtěli ztrácet čas a dali mu písemné prohlášení, že je v diskusi o zjevených písmech porazil. S tímto papírem v ruce a s žádostí o podobné prohlášení se učenec obrátil i na Jīvu Gosvāmīho, ale ten mu ho nechtěl dát. Naopak se s ním pustil do debaty o písmech a porazil ho. Je jisté, že se Jīva Gosvāmī zachoval správně, když tomuto nečestnému učenci zabránil v tom, aby všude vyhlašoval, že porazil Śrīlu Rūpu Gosvāmīho a Sanātanu Gosvāmīho; sahajiyové však ve své nevzdělanosti na tuto událost poukazují, aby mohli Śrī Jīvu Gosvāmīho nařknout z toho, že se odchýlil od principu pokory. Oni však nevědí, že pokora je na místě, pokud je uražena naše vlastní čest, ale ne v případě, kdy je pomlouván Pán Viṣṇu nebo ācāryové. V takových případech nemáme být pokorní, ale musíme jednat. Všichni by měli následovat příkladu Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Pán Caitanya ve své Śikṣāṣṭace (3) říká:

tṛṇād api su-nīcena
taror iva sahiṣṇunā
amāninā māna-dena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ

„Člověk může zpívat svaté jméno Pána, pokud je pokorný a považuje se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, prostý veškeré pýchy a připravený projevovat úctu ostatním. V takovém rozpoložení mysli může zpívat svaté jméno neustále.“ Když se však Pán dozvěděl, že Jagāi s Mādhāiem zranili Pána Nityānandu, okamžitě se tam přihnal, zuřící jako oheň, a chtěl je zabít. Svým vlastním chováním tak Pán Caitanya vysvětlil tento verš. Jsme-li uráženi my, měli bychom to snášet, ale pokud někdo uráží vznešené osoby, jako jsou jiní vaiṣṇavové, neměli bychom být ani pokorní, ani mírní, ale měli bychom se snažit tyto pomluvy patřičnými prostředky zastavit. To je povinností služebníka gurua a vaiṣṇavů. Každý, kdo chápe princip věčné služby guruovi a vaiṣṇavům, ocení jednání Śrī Jīvy Gosvāmīho v souvislosti s takzvaným vítězstvím onoho učence nad jeho duchovními mistry, Śrīlou Rūpou a Śrīlou Sanātanou Gosvāmīm.

Další historka vytvořená za účelem poškodit pověst Śrīly Jīvy Gosvāmīho říká, že když mu Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī ukázal právě dokončený rukopis Śrī Caitanya-caritāmṛty, Jīva Gosvāmī si myslel, že to naruší jeho pověst velkého učence, a hodil rukopis do studny. Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī byl podle této historky naprosto šokován a na místě zemřel. Člověk, který se jmenoval Mukunda, měl však naštěstí kopii rukopisu Śrī Caitanya-caritāmṛty, a tak bylo možné knihu později vydat. Tento příběh je další hanebný příklad pomluvy proti guruovi a vaiṣṇavovi. Nikdo by takový příběh neměl považovat za autorizovaný.

Další výtkou je, že Śrīla Jīva Gosvāmī neschvaloval principy parakīya-rasy ve Vradža-dhámu a podporoval svakīya-rasu, čímž ukazoval, že Rādhā a Kṛṣṇa jsou věční manželé. Skutečnost je ovšem taková, že když byl Jīva Gosvāmī naživu, některým jeho následovníkům se parakīya-rasa gopī nelíbila. Śrīla Jīva Gosvāmī proto pro jejich duchovní prospěch podpořil svakīya-rasu, neboť mu bylo jasné, že sahajiyové budou jinak parakīya-rasy zneužívat, což se dnes opravdu děje. Mezi sahajiyi ve Vrindávanu a Navadvípu se naneštěstí v jejich zhýralosti stalo módou najít si svobodného sexuálního partnera, aby s ním mohli žít a vykonávat takzvanou oddanou službu na úrovni parakīya-rasy. Śrīla Jīva Gosvāmī to předvídal, a tak podporoval svakīya-rasu, což později schválili i všichni další vaiṣṇavští ācāryové. Śrīla Jīva Gosvāmī nikdy proti transcendentální parakīya-rase nebyl, ani žádný jiný vaiṣṇava ji nikdy neodsoudil. Śrīla Jīva Gosvāmī přísně následoval předcházející duchovní mistry a vaiṣṇavy, Śrīlu Rūpu Gosvāmīho a Sanātanu Gosvāmīho, a Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī ho přijímal jako jednoho ze svých poučujících guruů.