Podle védských údajů se bůh Měsíce, Soma, narodil z mysli Nejvyšší Osobnosti Božství (candramā manaso jātaḥ). Zde však čteme, že se narodil z Atriho slz. To se zdá být v rozporu s údajem Véd, ale ve skutečnosti tomu tak není, protože tímto způsobem se Měsíc narodil v jiném věku. Když se v očích objeví slzy následkem radosti, mají chladivé účinky. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: dṛgbhya ānandāśrubhya ata evāmṛtamayaḥ-“Zde slovo dṛgbhyaḥ znamená ,ze slz radosti’. Proto je bůh Měsíce nazýván amṛta-mayaḥ, ,oplývající chladivými paprsky’.” Ve čtvrtém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (4.1.15) nacházíme tento verš:

Zde se uvádí, že Anasūyā, manželka mudrce Atriho, porodila tři syny—Somu, Durvāsu a Dattātreyu. Je řečeno, že při početí byla oplodněna Atriho slzami.

Bůh Měsíce je jedním z polobohů, ale k boji proti jiným polobohům přijal pomoc démonů. Śukra jako nepřítel Bṛhaspatiho se rovněž připojil k bohu Měsíce, aby dal Bṛhaspatimu pocítit svůj hněv. Aby Pán Śiva vyvážil poměr sil, přidal se k Bṛhaspatimu, vůči němuž cítil jistou náklonnost. Otcem Bṛhaspatiho byl Aṅgirā, od něhož Pán Śiva dříve získal poznání. Proto byl Bṛhaspatimu nakloněn a přidal se v tomto boji na jeho stranu. Śrīdhara Svāmī poznamenává: aṅgirasaḥ sakāśāt prāpta-vidyo hara iti prasiddhaḥ-“Je známo, že Pán Śiva přijal poznání od Aṅgiry.”

Tārā byla provdaná za Bṛhaspatiho, a jako počestná žena tedy měla být oplodněna jím. Nechala se však oplodnit Somou, bohem Měsíce, a proto byla nevěrná. I když ji Bṛhaspati od Brahmy přijal, jakmile viděl, že je těhotná, chtěl, aby svého syna ihned porodila. Tārā se svého manžela velice bála a myslela si, že ji možná po porodu potrestá. Bṛhaspati ji proto ujistil, že ji nebude trestat, neboť přestože byla necudná a otěhotněla nezákonně, přála si mít syna.

Když hezký muž potká krásnou ženu a obejme ji, jak se mohou v těchto třech světech ubránit pohlavnímu styku? Śrīmad-Bhāgavatam (7.9.45) proto říká: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham.

V Brahma-saṁhitě (5.40) je řečeno: yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi-koṭiṣv aśeṣa-vasudhādi-vibhūti-bhinnam. V tomto vesmíru existují různé planety a různá prostředí. Atmosféra nebeské planety, ze které sestoupila Urvaśī, když ji prokleli Mitra s Varuṇou, byla jiná než prostředí planety Země. Obyvatelé nebeských planet jsou oproti obyvatelům Země mnohem ušlechtilejší. Urvaśī však souhlasila, že se stane chotí Purūravy, přestože patřila ke vznešenější společnosti. Žena, která si najde muže se vznešenými vlastnostmi, ho může přijmout za manžela. A také pokud si muž najde ženu, která pochází z níže postavené rodiny, ale má dobré vlastnosti, si může tuto vynikající manželku vzít. To radí Śrī Cāṇakya Paṇḍita (strī-ratnaṁ duṣkulād api). Spojení muže a ženy je hodnotné, pokud se sobě vyrovnají svými vlastnostmi.

Ze slov Urvaśī je zřejmé, že úroveň života, stravování, chování a řeči na nebeských planetách je jiná než zde na Zemi. Obyvatelé nebeských planet nejedí tak odporné věci, jako je maso a vejce; jedí jen to, co je připraveno v přečištěném másle. Nechtějí se také dívat na nahé muže či ženy; výjimkou je pouze doba pohlavního styku. Žít nahý nebo téměř nahý je necivilizované, ale na této planetě se nyní stává módou chodit polonahý a lidé, jako jsou hippies, někdy žijí úplně nazí. Existuje dokonce mnoho klubů a společností zasvěcených tomuto účelu. Na nebeských planetách však není toto chování přípustné. Nejen, že obyvatelé nebeských planet vynikají krásou-jak barvou pleti, tak tělesnými rysy-ale navíc se vyznačují vytříbeným chováním a dlouhým životem a jedí prvotřídní jídla v kvalitě dobra. To jsou některé rozdíly mezi obyvateli nebeských planet a planety Země.

“Střed noci” znamená půlnoc. Slovo mahā-niśā vysvětluje tato smṛti-mantra: mahā-niśā dve ghaṭike rātrer madhyama-yāmayoḥ-“Dvanáct hodin o půlnoci se nazývá střed noci.”

Cāṇakya Paṇḍita kdysi radil: viśvāso naiva kartavyaḥ strīṣu rāja-kuleṣu ca-“Nikdy nevěř ženě a politikovi.” Každý, kdo nedosáhl duchovního vědomí, je podmíněný a pokleslý, o ženách, které jsou ještě méně inteligentní než muži, ani nemluvě. Ženy jsou přirovnávány k śūdrům a vaiśyům (striyo vaiśyās tathā śūdrāḥ). Na duchovní úrovni, kdy živá bytost dosáhla vědomí Kṛṣṇy, jsou si všichni rovni-muž, žena, śūdra či kdokoliv jiný. Jinak ale platí to, co řekla Urvaśī (která byla sama ženou, a proto znala ženskou povahu): srdce ženy se podobá srdci lstivé lišky. Pokud muž nedokáže ovládat své smysly, jistě těmto prohnaným liškám padne za oběť. Pokud však smysly ovládá, obětí žen a podobných prohnaných lišek se nestane. Cāṇakya Paṇḍita rovněž radil, že ten, kdo má manželku podobnou vychytralé lišce, musí ihned zanechat života hospodáře a odejít do lesa.

Kṛṣṇy si vědomí gṛhasthové si musejí dávat veliký pozor na ženy, které se podobají lstivým liškám. Pokud je manželka doma poslušná a následuje svého manžela v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, je domácnost vítaná. Jinak by se měl muž domova vzdát a odejít do lesa.

Je třeba odejít do lesa a přijmout útočiště u lotosových nohou Hariho, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Král Purūravā k Urvaśī velice přilnul. Ona ho ale přes všechnu jeho věrnost opustila. Vzhledem k tomu, že tak promarňoval vzácně nabytou příležitost lidského života, nyní mu otevřeně popsala ženskou povahu. Kvůli své povaze je žena schopna odpovědět na nepatrnou urážku od svého manžela nejen tím, že ho opustí, ale může ho dokonce i zabít. A to nejen manžela, ale i svého bratra. Taková je povaha žen. V hmotném světě se proto ženy musí učit počestnosti a věrnosti svým manželům. Jen pak může ve společnosti zavládnout mír a blahobyt.

Jelikož je ženy snadné svést, Manu-saṁhitā nařizuje neposkytovat jim svobodu. Ženu musí stále někdo chránit-buď otec, manžel, nebo dospělý syn. Pokud se ženám dovolí se volně stýkat s muži, jako kdyby jim byly rovné-na což si v současné době činí nárok-nedokáží si zachovat svou počestnost. Jak Urvaśī sama popsala, pro ženu je přirozené s někým navázat falešné přátelství a pak si hledat nové společníky, jednoho za druhým, i když to znamená opustit opravdového dobrodince.

Přestože Urvaśī popsala povahu ženy jako nepříznivou, Mahārāja Purūravā k ní byl velice připoutaný, a proto mu chtěla udělat nějaký ústupek. Svolila tedy, že bude jeho manželkou jednu noc na konci každého roku.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že Purūravā byl posedlý chtíčem. Ihned poté, co získal dívku Agnisthālī, s ní chtěl mít pohlavní styk, ale během něho poznal, že se nejedná o Urvaśī, ale o Agnisthālī. To svědčí o tom, že každý muž připoutaný k určité ženě zná její individuální sexuální chování. Purūravā tedy během pohlavního styku poznal, že Agnisthālī nebyla Urvaśī.

Je řečeno: tretāyāṁ yajato makhaiḥ-v Tretā-yuze člověk získal výsledky obětí, které vykonal. Konkrétně prováděním viṣṇu-yajñi bylo možné dokonce dosáhnout lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství. Cílem yajñí je potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Během Purūravovy meditace o Urvaśī začala Tretā-yuga, a proto mu byly v srdci vyjeveny védské yajñi. Purūravā však byl materialista, který stál především o potěšení svých smyslů. Každá oběť zaměřená na dosažení smyslového požitku se nazývá karma-kāṇḍīya-yajña. Rozhodl se tedy provádět tyto oběti, aby ukojil svůj chtíč. Jinými slovy-karma-kāṇḍīya-yajñi jsou určeny pro požitkáře, ale skutečným cílem yajñi má být potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství. V Kali-yuze je pro potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství doporučena saṅkīrtana-yajña: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ. Pouze vysoce inteligentní lidé si zvolí saṅkīrtana-yajñu, aby naplnili všechny své touhy, hmotné i duchovní. Ti, kdo dychtí po smyslovém požitku, budou provádět karma-kāṇḍīya-yajñi.

Védský obětní oheň se nerozdělával obyčejnými zápalkami či podobnými prostředky, ale dvěma posvátnými kusy dřeva zvanými araṇi, které se vznítily třením o třetí dřevo. Tento oheň je pro konání yajñi nezbytný. Pokud je yajña úspěšná, splní se jejímu konateli to, po čem touží. Purūravā tedy využil obětní metody k uspokojení svých smyslných tužeb. V meditaci si představoval, že dolní araṇi je Urvaśī, horní je on sám a prostřední, že je jeho syn. Významná védská mantra, kterou v této souvislosti cituje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, zní śamī-garbhād agniṁ mantha. Podobnou mantrou je urvaśyām urasi purūravāḥ. Purūravā si přál další a další děti z lůna Urvaśī. Jeho jediným přáním bylo mít s Urvaśī pohlavní styk, a tak získat syna. To znamená, že měl v srdci tolik chtíče, že ani když konal yajñu, nemyslel na vládce obětí, Yajñeśvaru, neboli Pána Viṣṇua, ale na Urvaśī.

Podle védského pojetí může člověk získat syna prostřednictvím semene (śukra), pravého žáka prostřednictvím zasvěcení (sāvitra) a syna či žáka prostřednictvím obětního ohně (yajña). Když tedy Mahārāja Purūravā vytvořil oheň třením dřívek araṇi, tento oheň se stal jeho synem. Syna tedy lze získat ze semene, zasvěcením nebo yajñou. Védská mantra oṁkāra neboli praṇava, která se skládá z písmen a-u-m, bude účinná při použití u každé z těchto tří metod. Slova nirmanthanāj jātaḥ zde vyjadřují, že třením dřívek araṇi se narodil syn.

V Bhagavad-gītě stojí: bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka- maheśvaram-kterákoliv loka neboli planeta, na niž se chce živá bytost dostat, je ve vlastnictví Nejvyššího Pána, jemuž náleží požitek z oběti. Účelem yajñi je uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Jak jsme již mnohokrát vysvětlili, v tomto věku je jedinou obětí schopnou potěšit Nejvyššího Pána ta, která spočívá ve zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Když je Pán spokojen, může se nám splnit jakákoliv touha, hmotná či duchovní. Bhagavad-gītā (3.14) rovněž říká: yajñād bhavati parjanyaḥ-díky obětem Pánu Viṣṇuovi může být dostatek dešťů. Pokud prší dostatečně, země je schopna rodit vše (sarva-kāma-dughā mahī). Dovede-li člověk půdu náležitě využít, může z ní získat vše potřebné k životu, jako je obilí, ovoce, květiny a zeleninu. Všechno hmotné bohatství pochází ze země, a proto je řečeno: sarva-kāma-dughā mahī (Bhāg. 1.10.4). Všeho je možné dosáhnout konáním yajñi. Přestože Purūravā toužil po něčem hmotném, yajñu konal proto, aby potěšil Nejvyšší Osobnost Božství. Pán je adhokṣaja, mimo dosah vnímání Purūravy i kohokoliv jiného. Konání yajñi je tedy nutné k naplnění tužeb živé bytosti. Yajñi lze provádět jedině tehdy, je-li společnost rozdělena podle varṇāśrama-dharmy na čtyři varṇy a čtyři āśramy. Bez tohoto předpokladu nemůže nikdo yajñi konat a bez konání yajñí nemohou nikdy žádné hmotné plány zajistit štěstí v lidské společnosti. Každého je tedy třeba přivést k provádění obětí. V současném věku Kali je doporučenou yajñou saṅkīrtana, individuální nebo kolektivní zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. To uspokojí všechny potřeby společnosti.

V Satya-yuze nebyly čtyři Védy, ale jen jedna. Tato jedna Véda—Atharva Veda (nebo podle některých odborníků Yajur Veda)-byla později, před začátkem Kali-yugy, pro potřeby společnosti rozdělena do čtyř: Sāma, Yajur, Ṛg a Atharva. V Satya-yuze byla jedinou mantrou oṁkāra (oṁ tat sat). Totéž jméno oṁkāra je projeveno v mantře Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Nikdo nemůže pronášet oṁkāru a získat vytoužený výsledek, aniž by byl brāhmaṇou. V Kali-yuze je však téměř každý śūdrou, a proto není způsobilý praṇavu neboli oṁkāru pronášet. Z tohoto důvodu śāstry doporučují zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Oṁkāra je mantra, mahā- mantra, a Hare Kṛṣṇa je také mahā-mantra. Účelem pronášení oṁkāry je oslovit Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudevu (oṁ namo bhagavate vāsudevāya) a účel zpívání Hare Kṛṣṇa mantry je stejný. Hare: “Ó energie Pána!” Kṛṣṇa: “Ó Pane Kṛṣṇo!” Hare: “Ó energie Pána!” Rāma: “Ó Nejvyšší Pane, nejvyšší poživateli!” Jediným Pánem hodným uctívání je Hari, který je cílem Véd (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Uctíváním polobohů člověk uctívá různé části Pána, jako kdyby zaléval větve a výhonky stromu. Uctívat Nārāyaṇa, Nejvyššího Pána, jenž zahrnuje vše, je jako zalévat kořen stromu a tak dodávat vláhu kmeni, větvím, výhonkům, listům, a tak dále. V Satya-yuze lidé věděli, jak si zajistit životní potřeby pouhým uctíváním Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnosti Božství. Stejnému účelu lze v současném věku Kali posloužit zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry, jak doporučuje Bhāgavatam: kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet. Samotným zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry se živá bytost vysvobodí z pout hmotné existence, a získá tak možnost vrátit se domů, zpátky k Bohu.

V Satya-yuze byl Pán Nārāyaṇa uctíván meditací (kṛte yad dhyāyato viṣṇum). Každý neustále meditoval o Pánu Viṣṇuovi či Nārāyaṇovi, a tak dosáhl veškerého úspěchu. V dalším věku, Tretā-yuze, začalo provádění obětí (tretāyāṁ yajato makhaiḥ). Proto je zde řečeno: trayī tretā-mukhe. Obětním obřadům se obvykle říká plodonosné činnosti. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura uvádí, že počínaje manvantarou Svāyambhuvy byly v Tretā-yuze obřadní plodonosné činnosti podobně zahájeny Mahārājem Priyavratou.