Účelem védské civilizace a čtení Véd je dosáhnout v lidské podobě dokonalé úrovně oddané služby. Védský systém proto od samého začátku života zavádí brahmacaryu — člověk se tak již od dětství, od pěti let, učí uzpůsobovat své činnosti tak, aby byl dokonale zaměstnaný oddanou službou. V Bhagavad-gītě (2.40) stojí: svalpam apy asya dharmasya trāyate mahato bhayāt — “I malý pokrok na této cestě může každého ochránit před tím nejhrůznějším nebezpečím.” Moderní civilizace na výroky védské literatury nehledí a je k lidem nesmírně krutá — místo aby učila děti stát se brahmacārīny, učí matky pod záminkou omezení růstu populace zabíjet své děti ještě v lůně. A pokud se dítě náhodou zachrání, je vychováváno pouze ke smyslovému požitku. Na celém světě se lidé postupně přestávají zajímat o dokonalost života. Žijí jako kočky a psi a maří svůj lidský život tak, že se připravují k dalšímu převtělení do nižších druhů z celkových 8 400 000. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vyvíjí usilovnou snahu sloužit společnosti tak, že učí lidi oddané službě. Ta je může zachránit před další degradací na zvířecí úroveň. Prahlāda Mahārāja již uvedl, že bhāgavata-dharma znamená śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Všechny děti a mladé lidi, na všech základních, středních a vysokých školách i doma, je třeba učit naslouchat o Nejvyšší Osobnosti Božství. To znamená, že by se měli učit naslouchat pokynům Bhagavad-gīty, uvádět je do svého života a dosáhnout tak toho, že budou silní v oddané službě a nebudou se muset bát degradace do zvířecí podoby. Následování bhāgavata-dharmy je v tomto věku Kali neobyčejně usnadněné. Śāstra uvádí:

Je třeba jen zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Všichni, kdo tak učiní, budou z nitra svého srdce zcela očištěni a zachráněni z koloběhu zrození a smrti.

Pán říká v Bhagavad-gītě (5.29):

“Mudrci, kteří Mě znají jako konečný cíl veškerých obětí a askeze, Nejvyššího Pána všech planet a polobohů a příznivce všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhnou klidu a míru.” Pouhé poznání těchto tří skutečností — že Nejvyšší Pán, Viṣṇu, je vlastníkem celého stvoření, nejlepším přejícím přítelem všech živých bytostí a svrchovaným příjemcem veškerého požitku — vede ke klidu a štěstí. Za tímto transcendentálním štěstím putuje živá bytost po celém vesmíru v různých planetárních soustavách a rozličných formách života, ale jelikož zapomněla na svůj důvěrný vztah s Viṣṇuem, jen trpí, jeden život za druhým. Vzdělávací systém ve společnosti by proto měl být tak dokonalý, aby člověku umožnil poznat jeho důvěrný vztah s Bohem, Viṣṇuem. Všechny živé bytosti mají důvěrný vztah s Bohem. Proto je třeba buď oslavovat Pána uctíváním ve vztahu śānta-rasy, nebo obnovit svůj věčný vztah s Viṣṇuem jako služebník na úrovni dāsya-rasy, přítel na úrovni sakhya-rasy, rodič na úrovni vātsalya-rasy nebo milostný partner na úrovni mādhurya-rasy. Všechny tyto vztahy jsou plné lásky. Viṣṇu je středem lásky všech a povinností každého je tedy prokazovat Mu láskyplnou službu. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, prohlásil (Bhāg. 3.25.38): yeṣām ahaṁ priya ātmā sutaś ca sakhā guruḥ suhṛdo daivam iṣṭam — v každé formě života jsme spojeni s Viṣṇuem, který je nejmilovanější osobou, Nadduší, synem, přítelem a guruem. V lidském těle lze náš věčný vztah s Bohem obnovit; toto by mělo být cílem vzdělání a výchovy. To je skutečná dokonalost života i vzdělání.

V hmotném světě s sebou každá forma života nese nějaké takzvané štěstí a takzvané neštěstí. Nikdo nepřivolává neštěstí, aby mohl trpět, ale ono přesto přichází. Stejně tak automaticky získáváme výhody, které skýtá hmotné štěstí, dokonce i když o ně neusilujeme. Toto štěstí a neštěstí lze bez námahy získat v kterékoliv formě života. Není proto zapotřebí ztrácet čas a energii bojem proti neštěstí nebo těžkou prací pro dosažení štěstí. Naší jedinou starostí v lidském životě má být obnovení vztahu s Nejvyšší Osobností Božství. Tím dosáhneme způsobilosti vrátit se domů, zpátky k Bohu. Hmotné štěstí a neštěstí přicházejí, jakmile přijmeme hmotné tělo, bez ohledu na to jaké. Za žádných okolností se jim nemůžeme vyhnout. Nejlepší využití lidského života tedy spočívá v obnovení našeho vztahu s Nejvyšším Pánem, Viṣṇuem.

Běžně vidíme materialisty, jak jsou celé dny a noci zaneprázdněni hospodářským rozvojem ve snaze zvětšit své hmotné bohatství. Ale i kdybychom předpokládali, že ze svého snažení mají nějaký prospěch, neřeší to skutečný problém jejich života. Navíc ani nevědí, co tím skutečným problémem je. To je výsledek nedostatku duchovního vzdělání. Zvláště v tomto věku se všichni lidé nacházejí v temnotě tělesného pojetí života a nevědí nic o duši a jejích potřebách. Svedeni slepými vůdci společnosti považují tělo za vše a snaží se mu stále zajišťovat hmotné pohodlí. Taková civilizace je zatracena, protože nevede lidstvo k poznání skutečného cíle života. Lidé jen marní čas a cenný dar lidského těla, neboť lidskou bytost, jež nekultivuje duchovní život a umírá jako kočky a psi, čeká po ukončení tohoto života degradace. Ocitne se v koloběhu opakovaného zrození a smrti. Tímto způsobem přichází o skutečný prospěch, který lidský život přináší — možnost rozvinout vědomí Kṛṣṇy a vyřešit životní problémy.

Na začátku této kapitoly Prahlāda Mahārāja uvedl: kaumāra ācaret prājñaḥ. Slovo prājña poukazuje na toho, kdo je zkušený a dokáže rozlišit dobré od špatného. Takový člověk by neměl promrhat svou energii a cenný lidský život tím, že se bude jen lopotit jako kočka nebo pes, aby zlepšil svou ekonomickou situaci.

K jednomu slovu v tomto verši existují dvě varianty — bhavam āśritaḥ a bhayam āśritaḥ — ale přijetí významu kterékoliv z nich vede ke stejnému závěru. Bhayam āśritaḥ vyjadřuje, že materialistický způsob života je vždy plný bázně, protože na každém kroku číhá nebezpečí. Materialistický život se vyznačuje úzkostí a strachem (bhayam). Když přijmeme verzi bhavam āśritaḥ, slovo bhavam označuje zbytečné potíže a problémy. Kvůli tomu, že se živé bytosti nedostává vědomí Kṛṣṇy, je postavena do situace zvané bhavam, kdy ji neustále sužuje zrození, smrt, stáří a nemoc. Nevyhnutelně tedy zažívá úzkost.

Společnost má být rozdělená na brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi a śūdry, ale ti všichni se mohou věnovat oddané službě. Chce-li někdo žít bez oddané služby, nemá jeho pozice brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi či śūdry žádný význam. Je řečeno: sthānād bhraṣṭāḥ patanty adhaḥ — ten, komu chybí vědomí Kṛṣṇy, zaručeně poklesne, ať má nižší či vyšší postavení. Zdravě uvažující osoba má proto vždy strach z poklesnutí. Toto je zásada — nikdo by neměl ze svého vznešeného postavení poklesnout. Nejvyššího životního cíle lze dosáhnout, dokud je tělo zdatné a silné. Měli bychom tedy žít takovým způsobem, abychom si stále udržovali dobré zdraví a jasnou mysl a inteligenci, což nám pomůže poznat, co je životní cíl a co život plný problémů. Uvážlivý člověk musí jednat tímto způsobem — učit se rozlišovat dobré od špatného a dosáhnout tak cíle života.

Pán Brahmā, člověk i mravenec žijí sto let, ale jejich stoleté životy nejsou stejné. Tento svět je relativní a jeho relativní časová období se od sebe liší. Sto let Brahmy není stejných jako sto let lidské bytosti. Z Bhagavad-gīty víme, že Brahmův den (dvanáct hodin) trvá 4 300 000 krát 1 000 roků (sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ). Varṣa-śatam neboli sto let se tedy relativně liší podle času, osoby a okolností. Pro lidské bytosti platí zde uvedený výpočet — i když se člověk dožívá až sta let, padesát let ztrácí spánkem. Jedení, spánek, sex a obavy k tělu neodmyslitelně patří, ale v zájmu plného využití svého života musí ten, kdo si přeje rozvinout duchovní vědomí, tyto činnosti omezit. To mu umožní jeho život dokonale zužitkovat.

Člověk bez vědomí Kṛṣṇy promrhá dvacet let v dětství a mládí a dalších dvacet let ve stáří, kdy není schopen žádných hmotných činností a kdy ho svírá úzkost, když myslí na to, co by měli dělat jeho synové a vnuci a jak by měl být ochráněn jeho majetek. Polovinu těchto let stráví spánkem, kterým navíc promarní dalších třicet let ze zbytku svého života. Člověk, který nezná životní cíl a neví, jak použít lidské tělo, tedy celkem promarní sedmdesát ze sta let.

Tak vypadá sto let života. V tomto věku Kali se obvykle nelze sta let dožít, ale i když někdo žije tak dlouho, padesát let promarní spánkem, dvacet let v dětství a mládí a dvacet let invaliditou (jarā-vyādhi). Po jejich odečtení mu zbývá již jen několik roků, ale kvůli přehnané připoutanosti k rodinnému životu stráví i je bez jakéhokoliv smyslu, bez vědomí Boha. Člověk by měl proto být na začátku života vychován jako dokonalý brahmacārī a poté dodržovat usměrňující zásady a dokonale ovládat smysly, pokud se stane hospodářem. Po gṛhastha-āśramu je předepsáno přijmout život vānaprasthy a odejít do lesa, a poté přijmout sannyās. To je dokonalost života. Ti, kdo nedokáží ovládat své smysly (ajitendriya), jsou od samotného začátku života vychováváni pouze ke smyslovému požitku, jak to vidíme v západních zemích. Člověk tak celý svůj život—třeba i sto let dlouhý — promarní a zneužije, a po smrti je přemístěn do dalšího těla, jež nemusí být lidské. Ten, kdo nejednal jako lidská bytost a nežil životem tapasyi (askeze), musí po uplynutí sta let přijmout tělo, jaké mají kočky, psi a prasata. Život plný chtivých tužeb a smyslového požitku je tedy nesmírně nebezpečný.

Prahlāda Mahārāja nejprve navrhl: “Ten, kdo je dostatečně inteligentní, by měl od samotného začátku života, tedy od útlého dětství, používat lidské tělo k oddané službě a zříci se veškerého jiného zaměstnání (kaumāra ācaret prājño dharmān bhāgavatān iha).” Dharmān bhāgavatān znamená náboženský princip obnovení našeho vztahu s Nejvyšší Osobností Božství. Za tímto účelem Kṛṣṇa osobně radí: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja — “Zřekni se veškerých povinností a odevzdej se Mně.” Když jsme v hmotném světě, vytváříme si mnoho povinností ve jménu mnoha “-ismů”, ale naší skutečnou povinností je vysvobodit se z koloběhu zrození, smrti, stáří a nemoci. Abychom toho dosáhli, musíme se nejprve vysvobodit z pout hmoty, zvláště z rodinného života. Život hospodáře je ve skutečnosti určitým ústupkem pro člověka poutaného k hmotě, umožňujícím věnovat se smyslovému požitku podle usměrňujících zásad. Jinak není třeba stávat se hospodářem.

Než se člověk stane hospodářem, měl by být vychováván jako brahmacārī a žít v péči gurua, jehož domov se nazývá guru-kula. Brahmacārī guru-kule vasan dānto guror hitam (Bhāg. 7.12.1) — brahmacārī se od samého začátku učí obětovat vše ve prospěch svého učitele. Chodí ode dveří ke dveřím prosit o almužnu, všechny ženy oslovuje “matko” a vše, co nashromáždí, odevzdá guruovi. Tak se učí ovládat smysly a obětovat vše ve prospěch gurua. Když završí své vzdělání a chce se oženit, má k tomu možnost. Potom není obyčejným gṛhasthou, který se naučil pouze uspokojovat smysly. Zkušený gṛhastha se postupně dokáže zříci rodinného života, odejít do lesa, aby dosáhl dalšího osvícení v duchovním životě, a nakonec přijmout sannyās. Prahlāda Mahārāja vyložil svému otci, že k tomu, aby se člověk zbavil veškeré hmotné úzkosti, musí odejít do lesa. Hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam — musí opustit domácnost, kde se postupně klesá do nejtemnějších oblastí hmotné existence. První radou je tedy zříci se rodinného života (gṛham andha-kūpam). Pokud však muž kvůli neovládnutým smyslům dává přednost tomu, že zůstane v temné studně života hospodáře, bude se stále více zaplétat do provazů náklonnosti ke své manželce, dětem, služebníkům, domu, penězům a tak dále. Taková osoba nemůže dosáhnout vysvobození z pout hmoty. Děti je proto třeba od samého začátku života učit být prvotřídními brahmacārīny; jen pak se dokáží ve stáří zříci života hospodářů.

Návrat domů, zpátky k Bohu, si vyžaduje oproštěnost od ulpívání na hmotě. Bhakti-yoga proto znamená vairāgya-vidyā — umění, které může pomoci vyvinout nechuť k hmotnému požitku.

“Oddanou službou Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, lze okamžitě nabýt bezpříčinného poznání a odpoutanosti od světa.” (Bhāg. 1.2.7) Ten, kdo se od začátku života věnuje oddané službě, snadno dosáhne vairāgya-vidyi neboli asakti, odpoutanosti, a bude z něho jitendriya, vládce svých smyslů. Tomu, kdo dokonale vykonává oddanou službu, se proto říká gosvāmī či svāmī, pán smyslů. Dokud člověk není pánem smyslů, nemá přijímat sannyās, stav odříkání. Silný sklon ke smyslovému požitku je příčinou obdržení hmotného těla. Bez úplného poznání není možné být od hmotného požitku odpoutaný a bez odpoutanosti není živá bytost způsobilá vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Tento verš popisuje, jak mohou být peníze dražší než vlastní život. Zloději se vkrádají do domu boháče, aby s nasazením vlastního života ukradli peníze. Jakožto vetřelci mohou být zastřeleni nebo napadeni hlídacími psy, ale přesto se pokoušejí o vloupání. Proč dávají v sázku své životy? Jen aby získali peníze. Profesionální voják je naverbován do armády a přijímá tuto službu i s rizikem smrti na bojišti také jen kvůli penězům. Obchodníci zase riskují životy, když cestují z jedné země do druhé na lodích nebo se potápějí v moři, aby vylovili perly a drahé kameny. Prakticky je tedy dokázáno — a každý to přizná — že peníze jsou sladší než med. Člověk je schopen pro peníze riskovat vše, a zvláště to platí o boháčích, kteří příliš lpí na rodinném životě. Dříve se ovšem členové vyšších tříd — brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové (všichni kromě śūdrů) — v gurukule učili odříkání a ovládání smyslů pomocí brahmacaryi a mystické yogy. Pak se mohli stát hospodáři. Mnozí velcí králové a vládci se následně zřekli rodinného života. Přestože byli nesmírně bohatí a vládli celým královstvím, dokázali se veškerého vlastnictví vzdát, neboť byli v mládí vychováni jako brahmacārīni. Prahlādova rada je proto velmi příhodná:

“Ten, kdo je dostatečně inteligentní, by měl od samotného začátku života, tedy od útlého dětství, používat lidské tělo k oddané službě a zříci se veškerého jiného zaměstnání. Získat lidské tělo je velmi vzácné, a přestože je dočasné jako jiná těla, má svůj význam, neboť v lidském životě lze vykonávat oddanou službu. Dokonce i malé množství upřímné oddané služby může zajistit živé bytosti naprostou dokonalost.” Lidská společnost by měla tohoto pokynu využít.

Tím, co je v domácnosti především přitažlivé, je krásná a milá manželka, která neustále zvyšuje kouzlo domova. Muž si užívá své ženy prostřednictvím dvou význačných smyslových orgánů — jazyka a genitálií. Žena mile hovoří, a to je nepochybně přitažlivé. Dále připravuje velice chutná jídla k uspokojení jazyka, a když je jazyk uspokojen, vlévá se síla do ostatních orgánů, zvláště do genitálií. Tehdy je manželka zdrojem potěšení při pohlavním styku. Život hospodáře znamená sex (yan maithunādi-gṛhamedhi sukhaṁ hi tuccham) a k tomu dodává povzbuzení jazyk. Potom jsou zde děti. Malé batole skýtá potěšení svým roztomilým žvatláním, a když synové a dcery vyrostou, otec se stará, aby jim zajistil vzdělání a sňatek. Dále jsou zde vlastní rodiče, o které je třeba pečovat. Člověk se také stará o společenské dění a potěšení svých bratrů a sester. Stále více se tak zaplétá do rodinných záležitostí, až je pro něho téměř nemožné se jich zříci. Tehdy se domácnost stává temnou studnou (gṛham andha-kūpam), do níž spadl. Dostat se z ní ven je nesmírně obtížné, pokud mu nepomůže někdo silný — duchovní učitel, který mu hodí pevné lano v podobě duchovních pokynů. Hospodář by toho měl využít a lana se chytit, a duchovní učitel či Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, ho pak z této temné studny vytáhne.

Pošetilý člověk nechápe hodnoty lidského života ani to, jak zaopatřováním své rodiny promarňuje svůj cenný život. Výborně se vyzná v počítání ztráty liber, šilinků a pencí, ale zároveň je tak hloupý, že neví, o kolik peněz ve skutečnosti přichází, dokonce i z hmotného hlediska. Cāṇakya Paṇḍita dává příklad: jediný okamžik života nelze koupit zpět ani za milióny. Pošetilý materialista však cenný život maří, aniž by věděl, kolik ztrácí, a to i z hlediska finančních kalkulací. I když je zběhlý v počítání cen a obchodování, neuvědomuje si, že svůj cenný život zneužívá, jelikož mu chybí poznání. Přestože neustále zakouší utrpení trojího druhu, není natolik inteligentní, aby svého materialistického způsobu života zanechal.

Zvláště v dnešní době lidé nevěří v příští život nebo v Yamarājův soud a různé tresty pro hříšníky. Každý by však měl alespoň vědět, že toho, kdo pro peníze podvádí druhé, stihne trest podle zákonů stanovených vládou. Přesto se lidé o zákony tohoto ani příštího života nestarají. Nedokáže-li člověk ovládat smysly, není schopen přestat s hříšným jednáním, bez ohledu na to, jakého nabyl poznání.

Lidé se snaží zajistit ve společnosti vzdělání, ale v říši zvířat žádný vzdělávací systém neexistuje, a zvířata ani vzdělána být nemohou. Proto jsou zvířata a neinteligentní lidé nazýváni vimūḍha, “nevědomí” či “zmatení”, zatímco vzdělanému člověku se říká vidvān. Skutečný vidvān je ten, kdo se snaží poznat své postavení v hmotném světě. Když se například Sanātana Gosvāmī odevzdal lotosovým nohám Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jeho první otázka zněla: ’ke āmi', ’kene āmāya jāre tāpa-traya' — chtěl znát své přirozené postavení a důvod, proč zakouší tři druhy utrpení hmotné existence. To je správný postup vzdělávání. Pokud se člověk neptá: “Kdo jsem? Co je cílem mého života?” a místo toho se poddává stejným zvířecím sklonům jako kočky a psi, k čemu je jeho vzdělání dobré? V jednom z předchozích veršů se hovoří o tom, že živá bytost je polapena svými plodonosnými činnostmi, tak jako je housenka bource morušového uvězněna ve vlastní kukle. Hloupí lidé bývají spoutáni karmou kvůli své velké touze užívat si hmotného světa. Ztrácejí čas a angažují se v práci pro společnost, komunitu a národ, aniž by využili toho, že obdrželi lidské tělo. Zvláště v tomto věku, Kali-yuze, se všichni významní vůdčí představitelé, politici, filozofové a vědci věnují pošetilým činnostem a myslí si: “To je moje a to je vaše.” Vědci vynalézají jaderné zbraně a spolupracují s předními vůdci, aby bránili zájmy svého národa či společnosti. V tomto verši je však jasně řečeno, že bez ohledu na jejich takzvané vyšší poznání mají stejnou mentalitu jako kočky a psi. Takzvaně vzdělaný člověk, který neví, co je v jeho vlastním zájmu a co je skutečný cíl života, stále více upadá do materialismu, tak jako kočky, psi a další zvířata, která nevědí, co je v jejich skutečném životním zájmu, upadají stále hlouběji do nevědomosti. Prahlāda Mahārāja proto každému radí řídit se zásadami varṇāśrama-dharmy. Konkrétně se člověk musí v určitém okamžiku zříci rodinného života a přijmout stav odříkání, aby rozvíjel duchovní poznání a dosáhl tak osvobození. O tom pojednávají následující verše.

Prahlāda Mahārāja zastával filozofické stanovisko, že člověk má opustit temnou studnu rodinného života a odejít do lesa, kde přijme útočiště u lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství (hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpaṁ vanaṁ gato yad dharim āśrayeta). V tomto verši zdůrazňuje totéž. Nikdo, nikdy a nikde nedosáhl osvobození přílišnou náklonností a připoutaností k rodině. I ti, kdo jsou zdánlivě velmi vzdělaní, takto lpí na svých rodinách. Nedokáží bez nich být, ani když jsou již staří a invalidní, neboť jsou poutáni k uspokojování smyslů. O tom jsme již hovořili několikrát: yan maithunādi-gṛhamedhi sukhaṁ hi tuccham — takzvané hospodáře přitahuje požitek ze sexu. Tak setrvávají v okovech rodinného života a navíc chtějí, aby byly stejně spoutány i jejich děti. Přijímají role hraček v rukách žen, a klesají do nejtemnějších končin hmotné existence. Adānta-gobhir viśatāṁ tamisraṁ punaḥ punaś carvita-carvaṇānām—jelikož nedokáží ovládat své smysly, neustále žvýkají přežvýkané, a proto sestupují do nejtemnějších hmotných oblastí. Je třeba se zříci společnosti takových démonů a držet se společnosti oddaných. To nám umožní vysvobodit se z hmotného zajetí.

Může vyvstat otázka: “Člověk na rodinném životě velmi lpí, ale pokud se ho zřekne, aby vyvinul pouto ke službě Pánu, musí podstoupit stejné úsilí a potíže. K čemu je tedy dobré se namáhat se službou Pánu?” Tato námitka však není opodstatněná. V Bhagavad-gītě (14.4) Pán prohlašuje:

“Ó synu Kuntī, existence všech druhů života je umožněna jejich zrozením v této hmotné přírodě a Já jsem otec dávající símě.” Nejvyšší Pán, Nārāyaṇa, je otcem všech, neboť všechny živé bytosti jsou Jeho nedílné části (mamaivāṁśo ... jīva-bhūtaḥ). Důvěrný vztah mezi otcem a synem se vytvoří snadno, a obnovení přirozeného, důvěrného vztahu mezi Nārāyaṇem a živými bytostmi také není těžké. Svalpam apy asya dharmasya trāyate mahato bhayāt — toho, kdo vykoná byť jen nepatrnou oddanou službu, je Nārāyaṇa neustále připraven zachránit před tím největším nebezpečím. Názorným příkladem je Ajāmila. Pácháním mnoha hříšných činností se vzdálil Nejvyšší Osobnosti Božství a Yamarāja ho odsoudil k přísnému trestu. Když umíral, pronášel však jméno Nārāyaṇa — i když nevolal Nejvyššího Pána, ale svého syna, který se také jmenoval Nārāyaṇa—a proto byl před Yamarājem zachráněn. Potěšit Nārāyaṇa tedy nevyžaduje tolik úsilí jako uspokojení rodiny, komunity a národa. Viděli jsme, jak byli významní političtí vůdci zabiti kvůli malé chybě. Uspokojit společnost, rodinu, komunitu a národ je nesmírně obtížné, ale potěšit Pána je naopak velice snadné.

Naší povinností je obnovit náš vztah s Nārāyaṇem. Nepatrná snaha v tomto směru nám zajistí úspěch, zatímco uspokojit naši takzvanou rodinu, společnost a národ se nám nepodaří, ani když se tomu budeme snažit obětovat celý život. K potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství může stačit prostá snaha v oddané službě, poslouchání a zpívání Pánova svatého jména (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ). Śrī Caitanya Mahāprabhu proto vyhlásil: paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam — “Sláva saṅkīrtanu Śrī Kṛṣṇy!” Ten, kdo chce mít z této lidské podoby skutečný prospěch, musí začít zpívat svaté jméno Pána.

Nejvyšší Pán je nejen Nadduší všech živých bytostí, ale zároveň také prostupuje celým stvořením. Existuje za všech okolností a ve všech dobách. Sídlí v srdci Pána Brahmy i v srdcích prasat, psů, stromů, rostlin a tak dále. Je všude — nejen v srdci živé bytosti, ale i v hmotných věcech; dokonce i v atomech, protonech a elektronech, které zkoumají vědci studující hmotu.

Pán je přítomný ve třech aspektech: jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Jelikož je všudypřítomný, je o Něm řečeno, že je sarvaṁ khalv idaṁ brahma. Viṣṇu přesahuje Brahman. Bhagavad-gītā dokládá, že Kṛṣṇa prostřednictvím svého aspektu zvaného Brahman prostupuje vším (mayā tatam idaṁ sarvam), ale že existence Brahmanu závisí na Kṛṣṇovi (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham). Bez Kṛṣṇy by Brahman ani Paramātmā nemohly existovat. Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, tedy představuje konečnou realizaci Absolutní Pravdy. V podobě Paramātmy je přítomen v srdci všech bytostí, ale přesto je jeden — ať už jako individuální osoba, nebo jako všeprostupující Brahman.

Svrchovanou příčinou je Kṛṣṇa. Oddaní, kteří se Nejvyššímu Pánu odevzdali, Ho dokáží vnímat osobně a také jsou schopni vnímat Jeho přítomnost ve vesmíru a uvnitř každého atomu (aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham). Této realizace nedosahuje nikdo jiný než oddaní, kteří se zcela odevzdali Pánovým lotosovým nohám. V Bhagavad-gītě (7.14) to potvrzuje samotný Pán:

Živá bytost, která má velké štěstí, se s oddaností odevzdá. Když poté, co prošla mnoha různými druhy života v mnoha planetárních soustavách, dospěje milostí oddaného ke skutečnému poznání Absolutní Pravdy, odevzdá se Nejvyšší Osobnosti Božství. To dokládá Bhagavad-gītā (bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate).

Prahlādovi spolužáci, kteří se narodili v rodinách Daityů, si mysleli, že poznat Absolutního je nesmírně obtížné. Máme zkušenost, že totéž říká mnoho lidí. Ve skutečnosti to ale není pravda. Absolutní, Nejvyšší Osobnost Božství, má velmi důvěrný vztah ke všem živým bytostem. Pokud chápou vaišnavskou filozofii, která vysvětluje, jakým způsobem je Pán všudypřítomný a jak všude jedná, není uctívání či poznání Nejvyššího Pána vůbec nic těžkého. Poznat Pána lze ovšem jedině ve společnosti oddaných. Když Śrī Caitanya Mahāprabhu učil Rūpu Gosvāmīho, řekl:

Živá bytost podmíněná hmotou prochází mnoha druhy života a rozmanitými situacemi, ale přijde-li do styku s čistým oddaným a je-li natolik inteligentní, aby od něho přijala pokyny k oddané službě, může bez potíží poznat Nejvyšší Osobnost Božství, původ Brahmanu a Paramātmy. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká:

Pán je antaryāmī v srdci každé individuální duše pokryté tělem a lze Ho tam vidět. Je skutečně všude, vždy a za všech okolností, ale jelikož Ho halí závoj z hmotné energie, obyčejnému člověku se zdá, že žádný Bůh neexistuje.

V Bhagavad-gītě (18.55) Nejvyšší Osobnost Božství říká: bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — “Poznat Nejvyššího Pána takového, jaký je, lze jedině oddanou službou.” Prahlāda Mahārāja nakonec vyzval své spolužáky, syny démonů, aby přijali proces oddané služby a začali kázat vědu o vědomí Kṛṣṇy každému. Kázání je nejlepší služba Pánu. S tím, kdo se začne věnovat této službě — šíření vědomí Kṛṣṇy—je Pán ihned nesmírně spokojen. V Bhagavad-gītě (18.69) sám prohlašuje: na ca tasmān manuṣyeṣu kaścin me priya-kṛttamaḥ — “Žádný služebník v tomto světě Mi není dražší než on a nikdy Mi nikdo dražší nebude.” Snaží-li se člověk upřímně a s plným nasazením šířit vědomí Kṛṣṇy kázáním o slávě Pána a Jeho svrchovanosti, pak se i tehdy, když nemá úplné vzdělání, stane nejdražším služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. To je bhakti. S tím, kdo takto slouží lidstvu, bez rozlišování na přátele a nepřátele, bude Pán spokojen a poslání jeho života se naplní. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto každému doporučoval stát se oddaným-guruem a šířit vědomí Kṛṣṇy (yāre dekha, tāre kaha ’kṛṣṇa'-upadeśa). To je nejsnadnější způsob, jak poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Toto kázání uspokojuje samotného kazatele i ty, kterým káže. Tak lze přinést mír a klid celému světu.

Od člověka se očekává, že pochopí tyto tři role Nejvyššího Pána: že je svrchovaným příjemcem požitku, vlastníkem všeho a nejlepším přítelem a příznivcem všech. Kazatel by měl těmto faktům sám porozumět a předávat je všem. Pak na celém světě zavládne klid a mír.

V tomto verši je velmi důležité slovo sauhṛdam (přátelskost). Lidé obvykle o vědomí Kṛṣṇy nic nevědí, a aby se tedy oddaný stal jejich nejlepším přítelem, měl by je všechny bez rozdílu o vědomí Kṛṣṇy učit. Jelikož je Nejvyšší Pán, Viṣṇu, v srdci každé bytosti, každé tělo je Viṣṇuovým chrámem. Nikdo by však tohoto poznání neměl zneužívat k ospravedlňování výrazů, jako je daridra-nārāyaṇa. Žije-li Nārāyaṇa v domě daridry, chudého člověka, neznamená to, že i On se stává chudákem. Pán žije všude — v domech chudých i bohatých — ale za všech okolností zůstává Nārāyaṇem; uvažování, že se stává chudákem nebo boháčem, je hmotné. Vždy a za všech okolností je ṣaḍ-aiśvarya-pūrṇa — v plné míře vlastní šest vznešených atributů.

Ve vyspělé civilizaci si lidé přejí být zbožní, dobře zaopatření po ekonomické stránce, do nejvyšší míry uspokojovat smysly a nakonec dosáhnout osvobození. Tyto úspěchy by se však neměly zveličovat jako něco, po čem je třeba toužit. Oddanému jsou ve skutečnosti snadno dostupné. Bilvamaṅgala Ṭhākura prohlásil: muktiḥ svayaṁ mukulitāñjali sevate 'smān dharmārtha-kāma-gatayaḥ samaya-pratīkṣāḥ; osvobození vždy stojí u dveří oddaného a očekává jeho pokyny. Hmotný pokrok v oblasti náboženství, ekonomiky, smyslového požitku a osvobození jen čeká na první příležitost, aby mohl oddanému sloužit. Oddaný je již na transcendentální úrovni; nemusí plnit žádné další předpoklady k dosažení osvobození. Bhagavad-gītā (14.26) dokládá, že oddaný je transcendentální vůči akcím a reakcím tří kvalit hmotné přírody, protože dosáhl Brahmanu (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate).

Prahlāda Mahārāja řekl: aguṇena ca kāṅkṣitena — ten, kdo se věnuje transcendentální láskyplné službě lotosovým nohám Pána, nepotřebuje nic z dharmy, arthy, kāmy či mokṣi. Na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu, tohoto transcendentálního díla, je proto řečeno: dharmaḥ projjhita-kaitavo 'tra—dharma, artha, kāma a mokṣa jsou kaitava, falešné a nepotřebné. Nirmatsarāṇām neboli ti, kdo jsou zcela transcendentální vůči hmotným činnostem založeným na rozlišování — kdo nerozlišují na “mé” a “tvé” a jen s oddaností slouží Pánu — jsou způsobilí přijmout bhāgavata-dharmu (dharmān bhāgavatān iha). Tyto osoby nikomu nezávidí (nirmatsara); chtějí ostatní, i své nepřátele, změnit v oddané. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti poznamenává: kāṅkṣate mokṣa-gam api sukhaṁ nākāṅkṣato yathā — oddaní netouží po žádném hmotném štěstí, včetně štěstí plynoucího z osvobození. To se nazývá anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam. Karmī chtějí hmotné štěstí, jñānī zase osvobození, ale oddaný netouží po ničem; je zcela spokojený s transcendentální láskyplnou službou u Pánových lotosových nohou a všude oslavuje Pána kázáním, které je pro něho vším.

Toto učení, jež přednesl Prahlāda Mahārāja, klade důraz na transcendentální postavení oddané služby. Bhagavad-gītā (14.26) to potvrzuje takto:

“Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Ten, kdo se plně věnuje oddané službě Pánu, je okamžitě povznesen do transcendentálního postavení (brahma-bhūta). Jakékoliv vzdělání nebo jednání, jež není na úrovni brahma-bhūta neboli seberealizace, je považováno za hmotné a Prahlāda Mahārāja říká, že nic hmotného nemůže být Absolutní Pravdou, neboť Absolutní Pravda je duchovní povahy. To také v Bhagavad-gītě (2.45) potvrzuje Pán Kṛṣṇa, když říká: traiguṇya-viṣayā vedā nistraiguṇyo bhavārjuna — “Védy převážně pojednávají o tématech spojených s třemi kvalitami hmotné přírody. Ó Arjuno, buď transcendentálním vůči těmto kvalitám!” Jednání na hmotné úrovni—byť i schválené Védami — není konečným cílem života. Tím je zůstat na duchovní úrovni, zcela odevzdaný parama-puruṣovi, Nejvyšší Osobě. Pak je završeno lidské poslání. Souhrnně lze říci: védské obřady a příkazy nemají být přehlíženy, neboť jsou prostředkem k povznesení na duchovní úroveň. Pokud však člověk nedosáhne duchovní úrovně, je jejich vykonávání jen ztrátou času. To dokládá Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.8) takto:

“Povinnosti (dharma), které lidé konají — bez ohledu na to, v jakém zaměstnání — jsou jen zbytečnou námahou, nevzbudí-li v nich zájem o poselství Nejvyššího Pána.” Pokud člověk striktně plní různé náboženské povinnosti, ale nakonec se neodevzdá Nejvyššímu Pánu, jsou jeho snahy o osvobození či dosažení vyššího postavení jen ztrátou času a energie.

Zde je řečeno, že do tohoto důvěrného poznání je nesmírně obtížné proniknout, ale že je to zároveň snadné, jestliže přijmeme útočiště u čistého oddaného. O tomto poznání se pojednává rovněž na konci Bhagavad-gīty, kde Pán říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mně.” Do tohoto nesmírně důvěrného tajemství však lze proniknout, když se obrátíme na Nejvyšší Osobnost Božství prostřednictvím Pánova pravého zástupce, duchovního učitele patřícího k učednické posloupnosti pocházející od Nārady. Prahlāda Mahārāja chtěl dát synům démonů jasně najevo, že i když je toto poznání přístupné jedině svaté osobě, jako je Nārada, neměli by být zklamaní, neboť odevzdají-li se místo hmotně založeným učitelům Nāradovi, bude přístupné i jim. Porozumění nezávisí na vznešeném původu. Na duchovní úrovni je živá bytost čistá, a proto každý, kdo milostí duchovního učitele dosáhne duchovní úrovně, může do tohoto důvěrného poznání proniknout.