Bhagavad-gītā praví, že Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa udržuje hmotné vesmíry rozšířením Svých dokonalých expanzí. Podoba puruṣi tuto skutečnost potvrzuje. Prvotní Osobnost Božství Vāsudeva, Pán Śrī Kṛṣṇa, proslulý syn krále Vasudeva či krále Nandy, má v plné míře všechno bohatství, moc, slávu, krásu, poznání a odříkání. Část Jeho bohatství se projevuje jako neosobní Brahman, další část pak jako Paramātmā. Podoba puruṣi téže Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy, o které je zde zmínka, je původním projevem Pána jako Paramātmā. V hmotném stvoření existují tři druhy puruṣů. Tato podoba, zvaná Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, je první z nich. Další dvě podoby jsou Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, o kterých se též zmíníme. Nesčetné vesmíry vycházejí z pórů tohoto Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua. Do každého vesmíru pak Pán vstupuje ve Své podobě Garbhodakaśāyī Viṣṇua.

V Bhagavad-gītě také stojí, že hmotný svět je v daném časovém rozpětí stvořen a poté opět zničen. Stvoření a zničení je vykonáno svrchovanou vůlí v zájmu podmíněných duší, živých bytostí nitya-baddha. Nitya-baddha, věčně podmíněné duše, mají také svůj pojem individuality, ahaṅkāra, který jim diktuje smyslový požitek. Pro ten však nejsou ve své podstatě uzpůsobeny. Pán je jediný, kdo může mít požitek. Všichni ostatní jsou stvořeni pro Jeho požitek. Živé bytosti jsou ve svém požitku podřízené. Věčně podmíněné duše, které na toto své neměnné postavení zapomínají, však na požitku velmi silně lpí. Hmotný svět dává podmíněným duším příležitost k hmotnému požitku. Současně je jim také dána možnost znovu si uvědomit, jaké je jejich skutečné postavení. Živé bytosti, kterým se dostalo toho štěstí, že po mnoha a mnoha zrozeních v hmotném světě dokáží rozpoznat pravdu a odevzdat se lotosovým nohám Pána Vāsudeva, se mohou připojit k duším věčně osvobozeným a mohou tak vstoupit do království Božího. Tyto šťastné živé bytosti se pak nemusí vracet zpět do znovu stvořeného hmotného světa. Ale ty, které nedokáží tuto základní pravdu rozpoznat, pohltí znovu po zničení hmotného výtvoru mahat-tattva. Jakmile nastane čas nového stvoření, mahat-tattva je opět uvolněna. Mahat-tattva obsahuje všechny složky potřebné k hmotnému stvoření včetně podmíněných duší. Dělí se v zásadě na šestnáct složek — pět hrubohmotných prvků a jedenáct nástrojů činnosti, tedy smyslů. Je jako mrak na čisté obloze. V duchovním nebi je všude rozprostřena zář Brahmanu a celý systém duchovního světa září tímto duchovním světlem. Mahat-tattva se nachází v určitém koutu nedozírného a nekonečného duchovního nebe, a části, která je tak mahat-tattvou pokryta, se potom říká hmotné nebe. Tato část duchovního nebe zvaná mahat-tattva zabírá jen jeho nepatrný zlomek. Je naplněna nesčetnými vesmíry, které všechny vytváří Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, známý též jako Mahā-Viṣṇu. Mahā-Viṣṇu pak celé hmotné nebe oplodňuje Svým pohledem.

Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu je první puruṣa. Z Jeho pórů vznikly nespočetné vesmíry, do nichž vniká puruṣa v podobě Garbhodakaśāyī Viṣṇua. Garbhodakaśāyī Viṣṇu leží na vodě pocházející z Jeho vlastního těla, která zaplňuje vesmír do poloviny. Z Jeho pupku vzklíčil stonek lotosového květu, na kterém se zrodil Brahmā. Brahmā je otcem všech živých bytostí. Je hlavním strůjcem mezi všemi polobohy, kteří jsou zodpovědni za dokonalé uspořádání a chod vesmírného pořádku. Ve stonku lotosu se nachází čtrnáct planetárních systémů, přičemž pozemské planety jsou umístěny uprostřed. Nad nimi jsou vyšší planetární systémy, z nichž nejvyšší se nazývá Brahmaloka nebo také Satyaloka. Směrem dolů od zemského planetárního systému se nachází sedm nižších planetárních systémů, které jsou příbytkem asurů a podobných materialisticky založených živých bytostí.

Z Garbhodakaśāyī Viṣṇua pochází expanze zvaná Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu — kolektivní Paramātmā všech živých stvoření. Jeho jméno je též Hari. Skrze Něj se manifestují všechny inkarnace v tomto vesmíru.

Shrneme-li tedy, znamená to, že puruṣa-avatāra se projevuje ve třech aspektech. Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, stvořitel souhrnu všech hmotných složek mahat-tattvy, je prvním aspektem. Garbhodakaśāyī Viṣṇu, který vstupuje do každého jednotlivého vesmíru, je druhým a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu neboli Paramātmā všeho hmotného, organického i anorganického, třetím aspektem. Znalec těchto úplných aspektů Osobnosti Božství bezesporu správně pochopil Boha a tím se osvobodil z hmotných podmínek rození, smrti, stáří a nemoci, jak také potvrzuje Bhagavad-gītā.

Tato śloka shrnuje vše, co se týká Mahā-Viṣṇua. Mahā-Viṣṇu ze Své vlastní vůle ulehá na určitém místě v duchovním nebi do oceánu kāraṇa, odkud pohlédne na Svou hmotnou přírodu a tím okamžitě vzniká mahat-tattva. Takto elektrifikována silou Pána tvoří hmotná příroda vzápětí nedozírné množství vesmírů, stejně jako ovocný strom se v příslušné době ozdobí nesčetnými zralými plody. Pěstitel zasadí semeno a časem se projeví strom s mnoha plody. Nic totiž nemůže být bez příčiny. Proto se oceán Kāraṇa také jmenuje Oceán příčin. Kāraṇa znamená “příčina”. Nemusíme unáhleně přijímat ateistickou teorii o stvoření. Smýšlení ateistů je popsáno v Bhagavad-gītě. Ateista nevěří, že existuje nějaký Stvořitel. Přesto není schopen formulovat vyhovující teorii, která by vysvětlovala stvoření. Hmotná příroda není sama od sebe schopna stvořit nic bez pomoci energie puruṣi. Žena, prakṛti, také nemůže zplodit dítě bez toho, aby se spojila s puruṣou, tedy s mužem. Puruṣa oplodňuje a prakṛti posléze plodí. Nelze očekávat, že bychom podojili mléko z kožených měchů pod krkem kozy, třebaže se podobají vemenům. Stejně tak nelze očekávat od hmotných složek samotných jakoukoli tvořivou sílu. Je proto nutné přijmout skutečnost, že pouze silou puruṣi může být prakṛti, příroda, oplodněna. Protože si Pán přál ulehnout v meditaci, stvořila hmotná energie okamžitě nedozírné množství vesmírů a Pán ulehl do každého z nich, a tak došlo vůlí Pána k okamžitému stvoření všech planet a ostatních přírodních úkazů. Pán vlastní neomezené síly. Může učinit vše, co se Mu zlíbí, ačkoliv Osobně nemusí dělat nic. Nikdo není větší nežli On a nikdo Mu není roven. Takový je závěr Ved.
‹ previous
next ›

Představa virāṭ-rūpy nebo viśva-rūpy Nejvyšší Absolutní Pravdy je určena především pro začátečníky, kteří jinak jen stěží mohou myslet na transcendentální podobu Osobnosti Božství. Začátečník má většinou za to, že podoba je něco, co patří k tomuto hmotnému světu. Proto je alespoň na začátku nutné, aby měl nějakou alternativní představu o Absolutním, na kterou by mohl upřít svou mysl. Může se tedy soustředit na energetický rys Pána. Výše jsme se zmínili o skutečnosti, že Pán Své síly a energie expanduje jako mahat-tattvu, souhrn všech hmotných složek. Energetická expanze Pána a Pán Samotný jsou v určitém smyslu jedno a totéž. Současně se však mahat-tattva od Pána liší. Energie Pána a Pán se zároveň liší i neliší. Hlavně pro impersonalisty je z tohoto hlediska virāṭ-rūpa na stejné úrovni jako věčná podoba Pána. Věčná podoba Pána existovala již před stvořením mahat-tattvy a zde je také zdůrazněno, že je navýsost duchovní; transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody. Tatáž transcendentální podoba Pána se projevuje skrze Jeho vnitřní energii. Podoby Jeho rozličných inkarnací se projevují stále v rámci tohoto transcendentálního dění. S tím mahat-tattva nemá nic společného.

Se svými hmotnými smysly nemůžeme vnímat transcendentálního Pána. Nejdříve musíme své smysly postupem oddané služby očistit a teprve poté se nám Pán Sám může zjevit. Bhagavad-gītā též tuto skutečnost potvrzuje, když říká, že transcendentální Pán může být realizován pouze prostřednictvím čisté oddané služby. Vedy praví, že jen oddaná služba vede k Pánovi a jen oddaná služba umožňuje, aby se nám Pán také zjevil. V Brahma-saṁhitě se také dozvíme, že oddaní, jejichž oči jsou potřeny balzámem oddané služby, mohou Pána vidět nepřetržitě. Informace o transcendentální podobě Pána lze obdržet pouze od osob, jejichž dokonalé oči potřené balzámem oddané služby jim umožnily skutečně Pána uzřít. I v hmotném světě se setkáváme s touto situací, kdy místo abychom viděli na vlastní oči, vnímáme skrze oči a zkušenosti těch, kteří určité věci viděli nebo zažili dříve. Je-li tomu tak i v záležitostech hmotných, pak tím spíše to bude platit ve věcech transcendentálních. Je nutné mít patřičnou trpělivost a vytrvalost, protože jen tak můžeme uskutečnit transcendentální věci, které se týkají Absolutní Pravdy a Jejích různých podob. Pro začátečníka Absolutní Pravda podobu nemá, ale pro zkušeného oddaného je transcendentální podobou.

Poté, co puruṣa stvořil v mahat-tattvě nesčetné vesmíry, vstoupil do nich v podobě druhého puruṣi, Garbhodakaśāyī Viṣṇua. Když viděl, že ve vesmíru je pouze tma a prostor a že nemá kam se uchýlit, zaplnil polovinu vesmíru vodou vlastního potu a na hladinu těchto vod pak ulehl. Tyto vody se označují jako Garbhodaka. Poté z Jeho pupku vzešel stonek lotosového květu, na jehož okvětních lístcích se narodil Brahmā, hlavní strůjce vesmírného plánu. Brahmā se tedy stal hlavním strůjcem vesmíru, zatímco Pán Sám se stará o udržování vesmíru jako Viṣṇu. Brahmā je stvořením rajo-guṇy hmotné přírody (prakṛti), t.j. zosobněním kvality vášně; Viṣṇu se stal Pánem nad kvalitou dobra. Jelikož Jeho postavení je transcendentální vůči všem guṇám, zůstává Viṣṇu věčně nedotčen materialistickým vlivem. To již bylo vysvětleno. Z Brahmy pochází Rudra (Śiva), který má na starosti kvalitu nevědomosti neboli temna. Ten vůlí Pána celé stvoření nakonec zničí. Všechny tyto tři osobnosti — Brahmā, Viṣṇu a Śiva — jsou tedy inkarnace Garbhodakaśāyī Viṣṇua. Z Brahmy pocházejí ostatní polobozi, jako Dakṣa, Marīci, Manu a mnozí další, kteří jsou pověřeni plozením potomstva pro osídlení vesmíru. Garbhodakaśāyī Viṣṇu, o kterém je zde pojednání, je též opěvován ve Vedách v hymnech Garbha-stuti. Tyto hymny začínají popisem Pána, který vlastní statisíce hlav atd. Garbhodakaśāyī Viṣṇu je Pánem vesmíru. I když se nám zdá, že ulehl do vesmírných vod, je věčně transcendentální. O tom jsme se již také zmínili. Třetí Viṣṇu, který je úplnou částí Garbhodakaśāyī Viṣṇua, je Nadduší vesmírného života. Je udržovatelem vesmíru a jmenuje se Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Známe tak tedy tři podoby původního puruṣi. A z Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua pocházejí veškeré inkarnace ve vesmíru.

V různých věcích se zjevily různé inkarnace, kterých je nesčetné množství. Některé z nich jsou však velmi význačné; jako např. Matsya, Kūrma, Varāha, Rāma, Nṛsiṁha, Vāmana a mnoho dalších. Tyto inkarnace se nazývají līlā inkarnace. Existují též inkarnace kvalitativní, jako Brahmā, Viṣṇu a Śiva (Rudra), které mají na starosti různé kvality hmotné přírody.

Pán Śrī Viṣṇu se nikterak neliší od Osobnosti Božství. Pán Śiva je v okrajovém postavení mezi Osobností Božství a živými bytostmi, jīvami. Brahmā vždy patří mezi jīva-tattvy. Nejvyšší a nejzbožnější mezi živými bytostmi, nejvýznamnější oddaný Pána, který je zplnomocněn božskou silou ke stvoření světa, se tedy jmenuje Brahmā. Jeho moc je jako síla slunce, která se odráží v drahokamech a špercích. Nenajde-li se žádná živá bytost, která by byla pozice Brahmy hodna, Svrchovaný Pán Sám se stává Brahmou a ujímá se jeho funkce.

Co se týče Śivy, není obyčejnou živou bytostí. Je úplnou částí Pána, ale jelikož je v přímém styku s hmotnou přírodou, není na zcela stejné transcendentální úrovni jako Pán Śrī Viṣṇu. Existuje mezi nimi stejný rozdíl jako mezi mlékem a tvarohem. Tvaroh je v podstatě mléko, ale nelze ho jako mléka použít.

Další inkarnací jsou Manuové. V průběhu jednoho dne života Brahmy (což přepočteno na naše sluneční roky činí 4 300 000 x 1 000 let) se vystřídá čtrnáct Manuů. To znamená, že v jednom měsíci Brahmy je 420 Manuů a v jednom roce Brahmy je jich 5 040. Protože Brahma žije sto let, vystřídá se během jeho celého života na 504 000 Manuů (5 040 x 100). Ve stvoření je nedozírné množství vesmírů, v každém z nich je jeden Brahmā a každý z těchto vesmírů je stvořen a vzápětí zničen pouhým vdechem a výdechem puruṣi. Lze si tedy představit, kolik miliónů Manuů se vystřídá během jednoho dechu puruṣi.

Seznam význačných Manuů v tomto vesmíru je následovný: Yajña jako Svāyambhuva Manu, Vibhu jako Svārociṣa Manu, Satyasena jako Uttama Manu, Hari jako Tāmasa Manu, Vaikuṇṭha jako Raivata Manu, Ajita jako Cākṣuṣa Manu, Vāmana jako Vaivasvata Manu (do éry Vaivasvaty Manua spadá náš věk), Sārvabhauma jako Sāvarṇi Manu, Ṛṣabha jako Dakṣa-sāvarṇi Manu, Viṣvaksena jako Brahma-sāvarṇi Manu, Dharmasetu jako Dharma-sāvarṇi Manu, Sudhāmā jako Rudra-sāvarṇi Manu, Yogeśvara jako Deva-sāvarṇi Manu a Bṛhadbānu jako Indra-sāvarṇi Manu. To je výčet jmen všech čtrnácti Manuů, kteří pokrývají časové rozpětí výše uvedených 4 300 000 000 let.

Dále existují yugāvatārové, inkarnace věků. Tyto věky, yugy, jsou: Satya-yuga, Tretā-yuga, Dvāpara-yuga a Kali-yuga. V každé yuze mají inkarnace jinou barvu — buď bílou, červenou, černou nebo žlutou. Ve Dvāpara-yuze se v černé barvě zjevil Pán Kṛṣṇa a v Kali-yuze se ve žluté barvě zjevil Pán Caitanya.

Zjevená písma se tedy zmiňují o všech inkarnacích Pána. Žádný podvodník se proto nemůže inkarnací stát, neboť inkarnace jsou vždy uvedeny v śāstrách. Pán se ve Svých inkarnacích neprohlašuje za Boha, ale velcí mudrci to poznají na základě údajů ve zjevených písmech. Specifické rysy každé inkarnace a její poslání jsou ve zjevených písmech přesně uvedeny.

Kromě těchto přímých inkarnací existuje nespočetné množství inkarnací zplnomocněných. I o těch jsou ve zjevených písmech údaje. Tyto inkarnace jsou zplnomocněné přímo či nepřímo. Jsou-li přímo zplnomocněné, nazývají se inkarnace, jsou-li však nepřímo zplnomocněné, nazývají se vibhūti. Přímo zplnomocněné inkarnace jsou Kumārové, Nārada, Pṛthu, Śeṣa, Ananta atd. Co se týče nepřímo zplnomocněných inkarnací, jejich charakteristiky popisuje velmi obšírně Bhagavad-gītā v kapitole Vibhūti-yoga. Veškeré druhy inkarnací však pocházejí z původního zřídla, Jímž je Garbhodakaśāyī Viṣṇu.

Hmotný svět je stvořen, udržován a posléze opět zničen v přesných intervalech. Pro tato stvoření existují také různé názvy podle příslušného Brahmy, otce živých bytostí. Kumārové, o nichž je zde řeč, se zjevili v Kumārovském stvoření hmotného světa. Podrobili se přísné disciplíně neženatých mužů, aby lidstvo učili cestě realizování Brahmanu. Kumārové jsou zplnomocněnými inkarnacemi. Nežli se začali věnovat tvrdému životu sebekázně, stali se nejprve všichni kvalifikovanými brāhmaṇy. Z tohoto příkladu lze vyvodit závěr, že nejdříve je nutno získat bráhmanskou kvalifikaci, a to ne pouhým narozením v bráhmanské rodině, ale hlavně skutečnými vlohami a vlastnostmi. Teprve poté je možno soustředit se na realizaci Brahmanu.

Každá jednotlivá inkarnace Osobnosti Božství má Své určité poslání. Neexistuje inkarnace, která by neměla upřesněné poslání, a toto poslání je vždy svým způsobem neobyčejné. Žádná jiná živá bytost by ho nemohla splnit. Inkarnace kance měla za úkol vyzdvihnout Zemi z plutonických oblastí temné hmoty. Většinou je činností kance vyzdvihnout něco ze špinavých míst. Všemocný Pán tento zázrak také učinil k údivu asurů, kteří Zemi do tak špinavého místa uvrhli. Pro Osobnost Božství není nic nemožné. Přestože hrál Pán roli kance, oddaní Ho vzývají a uctívají, neboť je za každých okolností transcendentální.

Veliký Ṛṣi Nārada, jenž je zplnomocněnou inkarnací Osobnosti Božství, šíří oddanou službu po celém vesmíru. Velcí oddaní Pána po celém vesmíru, na různých planetách a v různých životních druzích, jsou všichni jeho učedníky. Śrīla Vyāsadeva, který vlastně sepsal Śrīmad-Bhāgavatam, je též jedním z jeho učedníků. Nārada je mimo jiné také autorem Nārada-pañcarātry, sbírky védských výkladů, které se zaměřují především na oddanou službu Pánu. Nārada-pañcarātra je určena k výuce ploduchtivých lidí (karmīch), kteří se tak mohou zbavit pout plodonosné práce. Podmíněné duše většinou chtějí plody své práce, neboť touží po požitku, pro který v potu tváře tvrdě pracují. Celý vesmír je naplněný ploduchtivými bytostmi v různých životních druzích. Plodonosná práce je též základem různých plánů hospodářského rozvoje. Zákonem přírody však je, že každá akce má svoji reakci, a vykonavatel je vázán reakcemi své práce, dobrými či zlými. Reakce za dobré počínání je hmotná prosperita, zatímco za špatné počínání se dostavují reakce v podobě hmotné strasti. Jakékoliv hmotné podmínky, takzvané štěstí nebo takzvané neštěstí, jsou však konec konců vždy jen zdrojem strastí. Zaslepení materialisté nic nevědí o štěstí a věčném blahu, kterého lze dosáhnout tehdy, když se člověk vymaní z podmíněného stavu. Śrī Nārada proto dává nevědomým ploduchtivým lidem pokyny, jak mohou dosáhnout realizace skutečného štěstí. Dává nám všem onemocnělým lidem na celém světě rady, jak naše současné počínání může být usměrněno, aby nás dovedlo na cestu duchovního vyrovnání. Lékař pacientovi při poruchách zažívání způsobených určitým mléčným výrobkem doporučuje léčbu, která se zakládá na dalším mléčném výrobku — na tvarohu. Příčina i léčba nemoci jsou tedy založeny na stejné věci. Tento druh léčby je však nutno provozovat pouze pod dozorem zkušeného lékaře jako je Nārada Muni. Totéž učí i Bhagavad-gītā — říká, že Pánovi lze sloužit obětováním plodů své vlastní práce. I to nakonec vede k cestě naiṣkarmyi, osvobození.

Jak král Ṛṣabha doporučil Svým synům, je tapasya, což znamená dobrovolně se podrobit pokání za účelem realizace Transcendentálního, jedinou povinností člověka. Pán tak Sám příkladně učinil a tímto způsobem nás poučil o důležitosti tapasyi. Je nesmírně vlídný k zapomnětlivým duším. Sám za tímto účelem sestupuje a zanechává po Sobě potřebné pokyny lidstvu. Též k nám posílá Své dobrotivé syny, kteří v Jeho jménu apelují na podmíněné duše, aby se navrátily zpět k Bohu. V nedávné minulosti (jaká ještě zůstává v paměti) se zjevil Pán Caitanya, který rovněž přišel za stejným účelem: prokázat mimořádnou milost pokleslým duším v tomto věku železa a průmyslu. Inkarnace Nārāyaṇa je dodnes uctívána v Badarī-nārāyaṇu v Himálaji.

Tvořivých prvků je dohromady dvacet čtyři. Podstata každého z těchto prvků je podrobně vysvětlena v systému sāṅkhyové filozofie. Evropští učenci většinou tento systém označují jako metafyziku. Doslovný význam slova sāṅkhya je “to, co velmi názorně vysvětluje prostřednictvím rozboru hmotných prvků”. Pán Kapila byl prvním učitelem této nauky. Zde je řečeno, že byl v pořadí pátý mezi inkarnacemi.

Pán se zjevil jako Dattātreya, syn Atriho Ṛṣiho a Anasūyi. Příběh narození Dattātreyi, Pánovy inkarnace zde uvedené, je vylíčen v Brahmāṇḍa Purāṇě v souvislosti s příběhem o oddané choti. Anasūyā, žena Atriho Ṛṣiho, se modlila k Brahmovi, Viṣṇuovi a Śivovi: “Moji bozi, jste-li se mnou spokojeni a chcete-li, abych vás požádala o nějaké požehnání, pak vás prosím, abyste se všichni tři spojili a stali se mým synem.” Božstva této žádosti vyhověla a Dattātreya, jejich Boží inkarnace, se přičinil o šíření filozofického učení a nauky o duši. Předal toto učení zejména Alarkovi, Prahlādovi, Yaduovi, Haihayovi atd.

Místa polobohů, kteří dohlížejí na udržování chodu hmotného světa, jsou určena jen pro vysoce postavené zbožné bytosti. Nenajde-li se žádná taková zbožná bytost, pak se Pán inkarnuje jako Brahmā, Prajāpati, Indra atd., aby tak Sám zajistil chod vesmíru. V době Svāyambhuvy Manua (dnešní doba spadá pod vládu Vaivasvaty Manua) se nenašla žádná osobnost, která by byla shopna plnit funkci Indry, krále nebeské planety Indraloky. Tehdy se Pán Sám stal Indrou. Za pomoci Svých synů jako byl Yama a jiní polobozi pak Pán Yajña spravoval celý vesmír.

Lidská společnost se dělí podle daných řádů a stavů přirozeně na osm kategorií. Jedná se o rozdělení podle čtyř druhů zaměstnání a čtyř stupňů kulturní pokročilosti. Řád inteligence, řád státosprávců, řád výrobců a řád pracovníků jsou čtyři složky podle zaměstnání. Stav studenta, stav hospodáře, život v ústraní a život odříkání jsou čtyři stádia kulturní pokročilosti neboli stavy, které nakonec člověka dovádějí k duchovní dokonalosti. Z těchto životních stavů je stav odříkání, sannyāsa, považován za nejvyšší stádium života. Sannyāsī je duchovní mistr všech ostatních řádů a stavů. Sannyāsīnský stav má čtyři stupně vedoucí postupně k úplné dokonalosti. Tyto stupně jsou kuṭīcaka, bahūdaka, parivrājakācārya a paramahaṁsa. Stupeň paramahaṁsa označuje stav nejvyšší dokonalosti. Každého paramahaṁsu všichni ostatní respektují. Mahārāja Ṛṣabha, syn krále Nābhiho a Merudevī, byl inkarnací Pána. Učil Své syny následovat cestu dokonalé sebevlády, tapasyi. Tapasya lidskou existenci posvěcuje a vede člověka k dosažení duchovního štěstí, které je věčné a nepřetržitě se stupňuje. Každá živá bytost hledá štěstí a blaženost. Žádná však neví, kde věčné a neomezené štěstí najít. Člověk většinou považuje smyslový požitek ze náhražku této opravdové blaženosti. Ve své hlouposti dokonce zapomíná na skutečnost, že tomuto dočasnému blahu smyslového požitku se věnují i psi a prasata. Žádný tvor, pták či zvíře, nepostrádá smyslový požitek. Všichni, včetně člověka, mají dost možností jak smysly uspokojit. Lidský život však není určen pro tak všední a lacinou záležitost, jakou je smyslový požitek. Lidský život je určen k tomu, aby v něm člověk dosáhl věčného a neomezeného štěstí duchovní realizace. Tuto duchovní realizaci lze získat provozováním tapasyi, což znamená dobrovolně se vzdát hmotného požitku a vydat se cestou odříkání a sebekázně. Člověk, který se utužil ve zdrženlivosti od hmotného požitku, se nazývá dhīra — ten, kterého netrápí žádosti smyslů. Pouze těmto dhīrům je dovoleno vstoupit do sannyāsīnského stavu, kde postupně docílí stádia paramahaṁsů. Paramahaṁsu uctívají všichni členové společnosti. Král Ṛṣabha rozšiřoval toto učení a Sám se také na konci života úplně odpoutal od veškerých tělesných žádostí, což je vzácný úkaz, který není určený k tomu, aby Ho hloupí lidé imitovali, ale aby se Mu všichni klaněli.

V době, která předcházela zjevení Pṛthua Mahārāje, byl na Zemi značný rozvrat. Zasloužil se o to tehdejší bezohledný vladař, otec Mahārāje Pṛthua. Nejen že moudří a inteligentní lidé (světci a brāhmaṇové) ve svých modlitbách Pána prosili, aby sestoupil, ale také sami minulého vladaře sesadili. Je totiž královou povinností, aby byl zbožný a řádně dohlížel na všeobecné blaho obyvatelstva. Stane-li se však, že král svou povinnost zanedbává, pak je to věcí moudrých a inteligentních členů společnosti takového vladaře sesadit. Tito lidé se však sami královského trůnu neujmou, neboť mají mnohem důležitější poslání ve společnosti. V oné dávné době se moudří členové společnosti modlili za to, aby Pán sestoupil ve Své inkarnaci. Na jejich přání se Pán zjevil jako Mahārāja Pṛthu. Skutečně inteligentní lidé, tj. kvalifikovaní brāhmaṇové, nikdy neusilují o politické postavení ve společnosti. Mahārāja Pṛthu se přičinil také o to, že země plodila v hojnosti, a proto byli lidé v celém království šťastni, že mají tak dobrého krále, a Země samotná byla krásná a přitažlivá.

Podle původního komentátora Bhāgavatamu, Śrīpādy Śrīdhāra Svāmīho, nedochází po změně každého Manua ke zničení. Povodeň, ke které došlo po období Cākṣuṣi Manua, měla však svůj důvod: Satyavrata měl být svědkem jedinečného zázraku. Śrī Jīva Gosvāmī naopak na základě autoritativních písem (jako je Viṣṇudharmottara, Mārkandeya Purāṇa, Harivaṁśa aj.) dokázal, že ke zničení dochází pravidelně na konci vlády každého Manua. Śrīla Viśvanātha Cakravartī, který také podporuje závěr Śrīly Jīvy Gosvāmīho, navíc cituje z Bhāgavatāmṛty, že na konci vlády každého Manua dochází k potopě. Kromě tohoto důvodu se Pán v té době inkarnoval proto, že chtěl Svému oddanému Satyavratovi prokázat mimořádnou přízeň.

Teisté a ateisté se jednou snažili získat nektar z oceánu. Pitím tohoto nektaru se chtěli všichni stát nesmrtelní. Toho času si umínili, že pro stloukání oceánu použijí hory Mandarācaly jako tyče v máselnici, přičemž se krunýř inkarnace Pána v podobě želvy stal ústředním bodem (čepem), na kterém spočívala hora v mořských vlnách.

Všemohoucí Pán je schopen obdařit kohokoliv s prázdnýma rukama královstvím celého vesmíru. Ale stejně tak může zase toto království komukoliv odebrat pod záminkou, že chce jen malý kousek země.

Správci lidské společnosti neboli kṣatriyové mají za úkol vládnout na planetě pod vedením inteligentní vrstvy brāhmaṇů. Ti dávají panovníkům rady a pokyny pro vedení státních záležitostí podle kodexu ustanoveného v śāstrách, ve zjevených knihách. Vladaři se ve všech otázkách státosprávy musí podrobit těmto směrodatným pokynům. Není-li tomu tak, a kṣatriyové, státosprávci, se odmítají řídit pokyny učených a inteligentních brāhmaṇů, pak je nutné, aby byli pro svoji vzpurnost sesazeni. Na jejich místo je pak dosazena státosprávní organizace, která lépe vyhovuje předpokladům bráhmanského vedení.

Původně byla Veda jedna. Śrīla Vyāsadeva však tuto prvotní Vedu rozdělil do čtyř — Sāma Veda, Yajur Veda, Ṛg Veda a Atharva Veda. Dále k těmto Vedám sepsal různé vysvětlující doplňky, což jsou především Purāṇy a Mahābhārata. Složitá názvosloví a náročnost tématu Ved působí obyčejnému člověku nesmírné obtíže. Vedám mohou porozumět jen vysoce vzdělaní a seberealizovaní brāhmaṇové, ale věk Kali, naše současné období, je bohužel plné nevzdělanců. I takzvaní brāhmaṇové, jejichž otec byl brāhmaṇou, jsou dnes většinou na úrovni śūdrů a žen. Dvojzrozenci, jako jsou brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové, mají povinnost podrobit se očistám zvaným saṁskāry. Dnešní doba je však natolik nepříznivá, že tzv. brāhmaṇové a příslušníci tzv. lepších rodin tuto kulturu zcela postrádají. Jejich postavení se spíše dá charakterizovat slovy dvija-bandhu, což znamená, že to jsou jen přátelé či příbuzní opravdových dvijů, tedy dvojzrozenců. Povahově nejsou o nic lepší než śūdrové a ženy. Právě proto Śrīla Vyāsadeva rozdělil Vedy do různých odvětví a částí, aby tomuto učení mohli porozumět i ti méně inteligentní a méně vzdělaní dvija-bandhuové, śūdrové a ženy.

Śrī Rāma, Osobnost Božství, na Sebe vzal lidskou podobu a zjevil se na této Zemi, aby Svým počínáním potěšil polobohy, kteří mají na starosti správu vesmíru. Mocní démoni a ateisté jako Rāvaṇa, Hiraṇyakaśipu a řada dalších věhlasných šiřitelů hmotné civilizace se toto svrchované řízení Pána snaží prostřednictvím materialistické vědy a jiných metod narušit. Například snaha uskutečnit lety na jiné planety je sama o sobě porušením vesmírného zřízení. Každá planeta má svou atmosféru a na každé planetě žijí jiné lidské bytosti, kterým Boží předurčení dává žít v příslušných podmínkách. Bezbožní materialisté, kteří se honosí svými nepatrnými úspěchy v rámci tzv. vědeckého pokroku, však toto Boží předurčení a vůbec samotnou existenci Boha neuznávají. I Rāvaṇa byl jedním z nich. Chtěl přepravovat prostřednictvím hmotné metody úplně obyčejné lidi na planetu Indry, tedy do ráje. Nikterak nebral v úvahu kvalifikace, které jsou pro takové cestování nutné. Měl za to, že když vybuduje schodiště přímo na onu nebeskou planetu, budou tam lidé moci vstoupit i beze všech předepsaných obřadů a přísných zásad zbožného života. I v jiných záležitostech se stavěl přímo proti svrchovanému zřízení Nejvyššího. Dovolil si vyzvat i autoritu Śrī Rāmy, Osobnosti Božství, a unesl Jeho ženu Sītu. Pán Śrī Rāma tohoto ateistu samozřejmě ztrestal, čímž vyplnil modlitby a přání polobohů. Přijal výzvu Rāvaṇy, a celý příběh je vylíčen v Rāmāyaṇě. Pán Rāmacandra je Osobnost Božství. Předvedl nadlidské skutky, které nikdo — včetně materialisticky pokročilého Rāvaṇy — nemohl vykonat. Pán Śrī Rāma vybudoval královskou cestu přes Indický oceán z kamenů, které plavaly na vodě. Dnešní vědci už prozkoumali otázku beztížného stavu. Není však možné tento stav přenést kamkoliv a do jakýchkoliv podmínek. Protože je stav beztíže také stvořením Boha, s Jehož pomocí se mohou ohromné planety vznášet ve vesmíru, učinil Pán Rāma to, že i kameny na Zemi ztratily tíži, a On tak mohl bez pilířů postavit most přes celé moře. To je ukázka síly Boha.

Použití slova bhagavān v této sloce poukazuje na skutečnost, že Balarāma a Kṛṣṇa jsou původní podoby Pána. To bude vysvětleno později. Už na začátku kapitoly jsme se dozvěděli, že Pán Kṛṣṇa není inkarnací puruṣi. Je přímo původní Osobností Božství. Balarāma je Jeho první úplná expanze. Balarāma se expanduje do první skupiny úplných expanzí, kam patří Vāsudeva, Saṅkarṣaṇa, Aniruddha a Pradyumna. Pán Śrī Kṛṣṇa je Vāsudeva a Baladeva je Saṅkarṣaṇa.

Pán Buddha, mocná inkarnace Osobnosti Božství, se zjevil v provincii Gayā (Bihar) jako syn Añjany. Kázal svojí vlastní koncepci nenásilí, přičemž také odsuzoval obětování zvířat, které dovolovaly Vedy. V dobách Buddhova zjevení byli lidé vesměs ateisté a jíst maso považovali za nejlepší ze všeho. Ve jménu védského rituálního obětování zvířat se všude zavedla jatka. Zabíjení zvířat se stalo všude každodenní záležitostí. Pán Buddha se nad ubohými zvířaty slitoval a začal kázat nenásilí. Kázal, že nevěří na védská přikázání, a také kladl důraz na negativní psychologické následky, které s sebou násilí na zvířatech přináší. Neinteligentní lidé věku Kali, bez jakékoliv víry v Boha, toto učení následovali. Za těchto okolností se tak naučili alespoň morálním zásadám a nenásilí, což jsou první předpoklady pro každého, kdo chce realizovat Boha. Buddha tímto způsobem oklamal ateisty. Ti, kteří ho následovali, byli nevěřící. Byli to ateisté, ale skálopevně věřili Buddhovi, jenž byl vlastně sám Boží inkarnací, a tím se stali zbožnými vyznavači Boha v podobě Buddhy. Jeho milostí se tak z nevěřících lidí stali lidé věřící Pánu Buddhovi.

Před zjevením Buddhy patřilo zabíjení zvířat k nejvýznačnějším společenským jevům. Tomuto zabíjení se říkalo “védské obětování”. Potíž je v tom, že není-li védské učení přijímáno z věrohodných zdrojů učednické posloupnosti, dochází k nedorozumění. Člověk se snadno nechá svést květnatým jazykem Ved a nepochopí jejich opravdové poselství. Bhagavad-gītā se staví proti takovému povrchnímu pochopení Ved a ty, kteří tak činí, označuje slovem avipaścitaḥ. Tito hlupáci, kteří se vydávají za veliké učence ve védském písemnictví, odmítají přijímat transcendentální poselství z transcendentálních zdrojů posloupnosti realizovaných mistrů a učedníků. Výsledkem je jen zmatek — považují rituály a obřady za vše a nemají žádné hlubší poznání. Bhagavad-gītā (15.15) jasně říká, vedaiś ca sarvair aham vedyaḥ: celý systém Ved je zaměřen na postupnou realizaci Svrchovaného Pána. Celým námětem védského písemnictví je poznání o Svrchovaném Pánu, poznání o individuální duši, o kosmickém zřízení a o jejich vzájemném vztahu. Pochopí-li člověk tento vztah a začne-li podle něj jednat, začíná jeho opravdová existence, a on se tak bude moci velice snadno vrátit zpátky k Bohu. Neautorizovaní učenci jsou naneštěstí zaujati pouhými rituály Ved, což znemožňuje přirozený pokrok.

Pro tyto ateisticky založené, zmatené lidi se Buddha jeví být vskutku emblémem teismu. Jako první věc tedy Buddha zamýšlel zastavit hromadné zabíjení zvířat. Ti, kteří zabíjejí zvířata, staví překážky na cestě zpátky k Bohu. Existují dvě kategorie lidí, kteří zabíjejí zvířata: jsou to nejen ti, kteří utrácejí životy zvířat, ale jelikož duše je někdy také označována jako “živočich” neboli živá bytost, patří sem i ti, kteří ztrácejí svoji totožnost jakožto individuální duše.

Mahārāja Parīkṣit prohlásil, že pouze ti, kteří zabíjejí zvířata, nejsou schopni ocenit transcendentální poselství Svrchovaného Pána. Pokud tedy mají lidé opravdu dostat vzdělání o cestě k Bohu, ze všeho nejdříve je třeba je naučit zastavit zabíjení zvířat, jak jsme výše popsali. Tvrzení, že zabíjení zvířat nemá nic společného s duchovní realizací, je nesmysl. Díky této nesmyslné teorii se milostí Kali-yugy objevuje mnoho takzvaných sannyāsīnů, kteří káží zabíjení zvířat pod rouškou védských příkazů. O této záležitosti také diskutoval Śrī Caitanya Mahāprabhu s Maulanou Chandem Kazim Šáhem. Vysvětlil, že obětování zvířat ve védských obřadech nemá nic společného s neomezeným zabíjením zvířat na jatkách. Jelikož takzvaní védští učenci, což byli ve skutečnosti asurové, hlásali, že ve Vedách je obětování zvířat dovoleno, Buddha navenek zamítl autoritu Ved. Buddha zamítl Vedy především proto, aby zastavil hrůzné návyky lidí, kteří zabíjejí zvířata. Slitoval se takto nad lidmi i nad zvířaty, která jejich starší bratr člověk, volající po universalismu, bratrství, míru, spravedlnosti a rovnoprávnosti tak bezohledně hubí. Tam, kde se zabíjejí zvířata, nevládne žádná spravedlnost. Pán Buddha chtěl toto zabíjení úplně zastavit, a jeho učení ahiṁsy bylo proto šířeno nejen v Indii, ale i v jiných zemích.

I filozofie Pána Buddhy je ve své podstatě ateistická, neboť nepřijímá existenci Svrchovaného Pána a zpochybňuje autoritu Ved. Je to však trik Samotného Pána, neboť Buddha je Boží inkarnací a jako takový původcem védského učení. Bůh nemůže zpochybňovat védskou filozofii. Navenek to však učinil, protože sura-dviṣové neboli démoni, kteří stále závidějí oddaným Pána, chtěli prostřednictvím autority Ved odůvodnit zabíjení krav a zabíjení zvířat. Dnes se o to snaží samozvaní sannyāsīni. Buddha byl proto donucen zpochybnit celou autoritu Ved. Jedná se o čistě argumentativní záležitost, a kdyby tomu tak nebylo, jistě by nebyl přijat jako inkarnace Boha. Nebyl by také opěvován transcendentálními písněmi básníka Jayadeva, vaiṣṇavského ācāryi. Buddha kázal o předběžných základech védského poznání s ohledem na situaci své doby, stejně tak jako později Śaṅkarācārya. Oba se svým způsobem přičinili o šíření autority Ved. Buddha i Ācārya Śaṅkara připravovali cestu teismu, a vaiṣṇavští ācāryové, především Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, vedou lidi po této cestě k realizaci návratu zpátky k Bohu.

Jsme samozřejmě rádi, že se lidé zajímají o nenásilné hnutí Pána Buddhy. Otázkou však zůstává, zdali toto hnutí přivede lidi k závěru, aby zrušili jatka, neboť nedojde-li ke zrušení jatek, nemá kult ahiṁsy žádný význam.

Śrīmad-Bhāgavatam byl sepsán krátce předtím, nežli začal věk Kali (přibližně před pěti tisíci lety), a Buddha se zjevil před dvěma tisíci šesti sty lety. Śrīmad-Bhāgavatam tedy zjevení Buddhy již předpovídal. Je to skutečně výjimečně osvícené dílo, jehož autorita je nesporná. Najdeme tu i řadu dalších proroctví, která se jedno po druhém vyplňují. To jen potvrzuje dokonalost Śrīmad-Bhāgavatamu, který není ovlivněn čtyřmi vadami podmíněných duší — nenajdeme v něm ani stopy po chybách, iluzi, podvádění a nedokonalosti. Osvobozené duše jsou nad těmito nedostatky, a proto jsou obdařeny schopností předvídat události, ke kterým dojde až v daleké budoucnosti.

Zde je další proroctví o příchodu inkarnace Boha jménem Kalki. Pán Kalki se zjeví na přelomu dvou yug, tj. na konci Kali-yugy a na počátku Satya-yugy. Satya, Tretā, Dvāpara a Kali se střídají podobně jako roční období. V současné době žijeme v Kali-yuze, která trvá 432 tisíce let a od jejíhož začátku, tj. od bitvy na Kuruovském bitevním poli a konce vlády krále Parīkṣita, uplynulo přibližně 5 000 let. Zbývá nám tedy v tomto věku ještě 427 000 let. Ke konci tohoto věku se zjeví inkarnace Kalkiho, jak zde předvídá Śrīmad-Bhāgavatam. Otcem Kalkiho bude učený brāhmaṇa Viṣṇu Yaśā, a Kalki se narodí ve vesnici Śambhala. Tato proroctví se jistě naplní. Jak jsme se již předem zmínili, Śrīmad-Bhāgavatam je dílem, jehož autorita je nade všechny pochybnosti.

Uvedené inkarnace Osobnosti Božství samozřejmě nejsou jediné. Zde je zmínka jen o těch nejvýznačnějších. Existuje řada dalších: Śrī Hayagrīva, Hari, Haṁsa, Pṛśnigarbha, Vibhu, Satyasena, Vaikuṇṭha, Sārvabhauma, Viṣvaksena, Dharmasetu, Sudhāmā, Yogeśvara, Bṛhadbhānu a jiní, kteří se všichni zjevili jako inkarnace Pána v dávných dobách. Śrī Prahlāda Mahārāja říkal ve své modlitbě: “Pane můj! Přicházíš v tolika inkarnacích, kolik je životních druhů. Zjevuješ se mezi vodními živočichy, mezi rostlinami, mezi plazy, mezi ptáky, šelmami, lidmi, polobohy atd. V těchto inkarnacích se zastáváš věřících a nevěřící trestáš. Zjevuješ se s ohledem na dané podmínky v každé yuze jinak. A v Kali-yuze jsi se zjevil jako oddaný.” Touto Pánovou inkarnací v Kali-yuze je Śrī Caitanya Mahāprabhu. Zmínky o inkarnaci Pána jako Śrī Caitanya Mahāprabhu najdeme též na jiných místech v Bhāgavatamu a v dalších písmech. Brahma-saṁhitā nepřímo říká, že Pán se zjevuje v mnoha inkarnacích, mezi které patří Rāma, Nṛsiṁha, Varāha, Matsya, Kūrma a řada dalších, ale že někdy Pán přichází Osobně. Pána Śrī Kṛṣṇu a Pána Śrī Caitanyu Mahāprabhua z tohoto hlediska nelze zařadit mezi inkarnace, neboť jsou prvotními osobnostmi, ze kterých všechny inkarnace vycházejí. Příští śloka tuto skutečnost blíže osvětlí. Pán je nevyčerpatelným zdrojem nespočetného množství inkarnací, které nemusí být vždy nutně uvedeny. Každá z těchto inkarnací se však vždy vyznačuje nadlidskou silou a vykonává zázračné činy, které žádná jiná živá bytost vykonávat nedokáže. Lze tedy velmi snadno rozlišit, kdo je a kdo není opravdovou, přímo či nepřímo zplnomocněnou inkarnací. Některé uvedené inkarnace jsou téměř úplné části Boha. Je tomu tak kupříkladu při inkarnaci čtyř Kumārů, kteří jsou zplnomocnění co se týče transcendentálního poznání. Nārada Muni byl zplnomocněn v otázkách oddané služby a Mahārāja Pṛthu byl zplnomocněnou inkarnací ve věcech státosprávy. Matsya-avatāra je úplnou částí Boha. Nesčíslné inkarnace Pána, které se nepřetržitě zjevují ve všech vesmírných soustavách, jsou tedy jako neustálý proud z vodopádů.

Inkarnace, které jsou ve srovnání s jinými inkarnacemi méně význačné, se nazývají vibhūti, zatímco obzvlášť mocné inkarnace se nazývají aveśa.

Tato śloka udává, že Pán Śrī Kṛṣṇa se od všech inkarnací liší. Pán je zařazen mezi avatāry (inkarnace) proto, že díky Své bezpříčinné milosti sestoupil ze Své transcendentální říše. Slovo avatāra znamená “ten, který sestoupil”. Všechny inkarnace Pána včetně Pána Samotného tedy sestupují na různé planety v různých životních druzích, aby naplnily svá zvláštní poslání. Pán někdy sestupuje ze Své říše Osobně, a někdy sestupují Jeho úplné části a části těchto úplných částí. Jindy Pán přímo či nepřímo zplnomocní Svou oddělenou část, živou bytost, aby obdařena Jeho mocí v tomto světě sehrála svou zvláštní úlohu. Prvotní Pán vlastní v plné míře veškeré bohatství, moc, slávu, krásu, poznání a odříkání. Projeví-li se tyto vznešené vlastnosti v určitých úplných částech nebo částech úplných částí Boha, znamená to, že daná inkarnace potřebuje k naplnění svého zvláštního poslání pouze část neomezené síly Pána. Skutečnost, že v dané místnosti svítí jenom několik malých žárovek, ještě zdaleka neznamená, že elektrárna je omezená pouze tímto výkonem. Elektrárna je schopna dodat mnohem větší množství proudu, jako například do továren k pohánění velkých motorů a vysokovoltážních zařízení. Jisté inkarnace projevují jen část neomezené moci Boha, neboť v daném čase jí není více zapotřebí.

Vezměme kupříkladu inkarnace Pána v podobě Paraśurāmy a Nṛsiṁhadeva. Paraśurāma vyhladil jedenadvacetkrát dynastie vzpurných kṣatriyů a Śrī Nṛsiṁhadeva zabil mocného ateistu Hiraṇyakaśipua. Hiraṇyakaśipu byl tak mocný, že polobozi na jiných planetách se třásli, když jen nepatrně pohnul obočím. Polobozi, kteří jsou na vyšší úrovni hmotné existence, žijí delší dobu, jsou mnohem krásnější a v každém ohledu předčí i ty nejvyspělejší lidské bytosti. Přesto jim však Hiraṇyakaśipu naháněl hrůzu. Lze si tedy snadno představit, jakým neobyčejně mocným démonem Hiraṇyakaśipu byl. Ale i on, velký démon Hiraṇyakaśipu, byl roztrhán na kusy mocnými drápy Nṛsiṁhadeva. Nikdo, ani ten nejmocnější démon, neobstojí před silou drápů Pána. Také Jāmadagnya ukázal, jakou sílu může Pán projevit — do posledního pozabíjel veškeré vzpurné krále, kteří se ve svých královstvích těšili obrovské moci. Nārada, Pánova zplnomocněná inkarnace, Varāha, úplná inkarnace Pána, nepřímo zplnomocněná inkarnace Buddhy — ti všichni vzbudili v srdcích lidí víru. Proslulost Pána zosobňují inkarnace Rāmy a Dhanvantariho. Balarāma, Mohinī a Vāmana jsou inkarnacemi, které ztělesňují Jeho krásu. Dattātreya, Matsya, Kumāra a Kapila jsou hlavními představiteli Jeho transcendentálního poznání a odříkavost ukázal v inkarnacích Nara a Nārāyaṇa Ṛṣiů. Všechny tyto inkarnace, přímo či nepřímo, ztělesňují určitou část Boží neomezenosti. Avšak Pán Śrī Kṛṣṇa, prvotní Svrchovaná Osobnost, je ve všech ohledech dokonalým projevem této Boží neomezenosti a to potvrzuje, že Kṛṣṇa je zdrojem všech inkarnací. Nejúžasnější ukázkou Jeho jedinečnosti byly Jeho zábavy s gopīmi ve Vrṇdāvanu, které projevil pomocí Své vnitřní energie. Kṛṣṇovy milostné zábavy s gopīmi jsou ukázkou transcendentální existence, blaženosti a poznání, i když se navenek podobají obyčejným sexuálním záležitostem. Zvláštní krása těchto Jeho zábav s gopīmi by se nikdy neměla špatně chápat. O těchto zábavách se dozvíme teprve v desátém zpěvu Bhāgavatamu, neboť ke správnému pochopení transcendentálního poměru mezi Kṛṣṇou a gopīmi je nejprve nutné důkladně prostudovat všech prvních devět zpěvů.

Śrīla Jīva Gosvāmī v souladu se závěry věrohodných pramenů prohlašuje, že Pán Kṛṣṇa je prvotním zdrojem všech inkarnací. Pán Śrī Kṛṣṇa nepochází z nikoho a také není ničí inkarnací. Osobnost Pána Śrī Kṛṣṇy tedy ztělesňuje veškeré přívlastky Nejvyšší Pravdy. Pán dává v Bhagavad-gītě jasně najevo Svou absolutní svrchovanost když říká, že nad Ním není žádné vyšší Pravdy a žádná Pravda Mu není rovna. Tato śloka Śrīmad-Bhāgavatamu potvrzuje, že Pán Śrī Kṛṣṇa nemá jiný zdroj nežli Sebe Samotného použitím slova svayam. Na jiných místech se inkarnace též oslovují bhagavān, pro své zvláštní působení, ale nikde se nesetkáme s tak výjimečným oslovením jako v této śloce. Slovo svayam zde označuje Svrchovanou Osobnost, summum bonum.

Kṛṣṇa, summum bonum, je jeden a jediný. Sám se expandoval do různých částí a částic, jimiž jsou expanze svayaṁ-rūpa, svayaṁ-prakāśa, tad-ekātmā, prābhava, vaibhava, vilāsa, avatāra, āveśa a jīva. Tyto expanze jsou všechny obdařeny různými silami, přesně odpovídajícími jejich postavení a osobnosti. Učenci ve věcech transcendentálního poznání udávají, že Śrī Kṛṣṇa má šedesát čtyři hlavní transcendentální vlastnosti. Kṛṣṇovy expanze a části mají pouze určité procento těchto vlastností, zatímco Kṛṣṇa Sám má tyto vlastnosti v plné míře. Jeho osobní expanze svayaṁ-prakāśa, tad-ekātmā a avatārové, kteří všichni patří do kategorie viṣṇu-tattva, jsou obdařeni těmito transcendentálními vlastnostmi na devadesát tři procenta a Pánu Śivovi, který není ani avatārem, ani āveśou a ani ničím mezi nimi, se připisují téměř osmdesát čtyři procenta těchto vlastností. Jīvy, individuální živé bytosti v různých existenčních podmínkách, jsou obdařeny nanejvýš sedmdesáti osmi procenty těchto transcendentálních vlastností. Jīvy v podmíněném stavu vlastní jen nepatrné množství těchto vlastností, které je větší či menší podle zbožnosti nebo bezbožnosti toho kterého jedince. Nejdokonalejší jīvou je bezesporu Brahmā, nejvyšší správce vesmíru, který ze všech těchto přívlastků vlastní v plné míře sedmdesát osm procent. Ostatní polobozi mají tytéž vlastnosti v procentuálně menším množství a člověk má většinou jen jejich nepatrný zlomek. Lidskou dokonalostí je dosáhnout sedmdesáti osmi procent transcendentálních vlastností. Živá bytost jīva však nikdy nemůže vlastnit všechny vlastnosti Śivy, Viṣṇua nebo dokonce Śrī Kṛṣṇy. Může se zdokonalit tak, že v plné míře rozvine oněch sedmdesát osm procent transcendentálních vlastností. Nikdy se však nemůže dostat na úroveň Bohů jako jsou Śiva, Viṣṇu a Kṛṣṇa. Nanejvýše může dosáhnout postavení Brahmy. Zbožné živé bytosti obývají většinou planety v duchovním světě. Jsou věčnými společníky Boha a přebývají s Ním na duchovních planetách Hari-dhāmu a Maheśa-dhāmu. Říše Pána Śrī Kṛṣṇy je však nade všemi těmito duchovními sférami. Jmenuje se Kṛṣṇaloka, Goloka Vṛndāvana, a živá bytost, která dosáhla dokonalosti a v plné míře rozvinula sedmdesát osm procent všech vznešených vlastností, má po opuštění svého současného hmotného těla právo vstoupit na Kṛṣṇaloku.

Osobnost Božství v Bhagavad-gītě praví, že kdokoliv pozná transcendentální povahu narození a skutků Pána, se navrátí zpět k Bohu, jakmile opustí svou dosavadní hmotnou schránku. Sama skutečnost, že něco víme o tajuplných inkarnacích Pána v tomto hmotném světě, tedy osvobozuje z hmotných pout. Narození a skutky Pána, jež Jím byly zjeveny pro všeobecné blaho, jsou již z tohoto důvodu nadpřirozené. Jsou tajemné a pouze ti, kteří se s duchovní oddaností věnují hluboké studii tohoto námětu, mohou alespoň do určité míry tyto záhady poznat, a tak docílit vysvobození z hmotných pout. Je zde také řečeno, že ti, kteří se upřímně a s oddaností věnují recitaci této kapitoly Bhāgavatamu, která popisuje Pánovo zjevení v různých inkarnacích, mohou zároveň porozumět narození a skutkům Pána. Slovo vimukti, osvobození, v tomto smyslu potvrzuje skutečnost, že Pánovo narození a Jeho skutky jsou transcendentální povahy; jak by jinak bylo možné, že pouhou recitací je člověk vysvobozen? Jedná se proto o věci záhadné a ti, kteří nedodržují předepsaná pravidla oddané služby, nikdy tajemství zrození a skutků Pána nepochopí.

Představa Pánovy viśva-rūpy nebo virāṭ-rūpy je záměrně vyňata z popisu ostatních inkarnací, neboť ve výše zmíněných inkarnacích se jedná o čistě duchovní zjevení Pána bez sebemenších hmotných aspektů. V těchto inkarnacích se Pán zjevuje v tělech s Ním totožných, zatímco podmíněná duše se od svého těla podstatně liší. Představa virāṭ-rūpy je především určena pro toho začátečníka, který svou cestu k uctívání Pána právě započal. Proto se o virāṭ-rūpě dočteme již ve druhém zpěvu Bhāgavatamu. Virāṭ-rūpa tam bude popsána jako podoba, jejíž ruce a nohy jsou planetární soustavy vesmíru. Je to velmi jednoduchá představa i pro laika, který si nic jiného než hmotu neumí představit. Záměrně tedy tato hmotná koncepce virāṭ-rūpy nebyla uvedena mezi opravdovými Božími inkarnacemi. Pán jako Paramātmā, Nadduše, je ve všem, v každém atomu. Avšak vnější obálka je pouze představou, jak pro Pána, tak pro živou bytost. Vždyť ani naše současná tělesná schránka není ničím jiným, nežli pomíjivou představou. Proto je hmotná koncepce virāṭ-rūpy jen představa. Pán i živá bytost jsou svojí podstatou duchovní, a vlastní svá původní duchovní těla.

Zde je znovu zdůrazněno, že prostřednictvím našich hmotných očí a smyslů nelze Pána uzřít. Pán je zcela duchovní. Smyslově nejsme schopni zaznamenat ani duchovní jiskru, která obývá hmotnou schránku živé bytosti. To, co vidíme, je pouze tělesná obálka. Můžeme také vnímat jemnohmotnou mysl, ale duši v těle tímto způsobem spatřit nelze. Musíme tedy přijmout její přítomnost na základě přítomnosti hrubohmotného těla. Podobně těm, kteří chtějí Boha uzřít svýma vlastníma hmotnýma očima, se doporučuje meditovat o gigantické podobě virāṭ-rūpa. Běžně se stává, že člověka, který právě nastoupil do auta, s tímto autem ztotožňujeme. Jede-li kolem nás auto, ve kterém jezdí prezident, říkáme: “To je prezident!” Tím vlastně ztotožňujeme prezidenta s autem, alespoň dočasně. Pro ty méně inteligentní, kteří chtějí Boha vidět ihned bez patřičné kvalifikace, je obrovský vesmír ideální podobou Pána, přestože Pán je uvnitř, ale zároveň vně všeho. Modré nebe a oblaka jsou v tomto smyslu výstižnými příklady. Modrá barva nebe a nebesa samotná se jedno od druhého liší; přesto máme většinou za to, že nebe je modré. To je však jen představa laiků.

Stejně jako je vesmírné stvoření považováno za obrovité tělo Pána, existuje také pojetí Jeho jemné podoby, kterou lze realizovat, ale nelze ji vidět ani slyšet, neboť je neprojevená. Všechny tyto představy se však v podstatě zakládají na živé bytosti. Živá bytost má duchovní podobu mimo hrubohmotný i jemnohmotný svět. Hrubohmotné tělo i psychika přestávají fungovat, jakmile živá bytost opustí viditelné tělo. Většinou říkáme, že tato bytost odešla, protože je neviditelná a neslyšitelná. U spícího člověka lze přes zjevnou nečinnost jeho těla pozorovat alespoň funkci dýchacího ústrojí; proto víme, že je v těle stále přítomný. To, že živá bytost odchází z těla, tedy neznamená, že neexistuje duše. Jak by se jinak mohla znovu a znovu rodit?

Pán tedy věčně existuje ve Své transcendentální podobě, která není ani hrubohmotná, ani jemnohmotná jako tyto podoby živé bytosti. Tělo Boha nelze nikdy přirovnat k hrubohmotným a jemnohmotným tělesným schránkám živých bytostí v tomto světě. Jakékoliv takové pojetí je pouze obrazné. Živá bytost má svou věčnou duchovní podobu, která je v současné době v podmíněném stavu pouze vlivem hmotných nečistot.

Seberealizace znamená na rozdíl od hmotné iluze vědět, že hrubá a jemná těla, dočasné a iluzorní výtvory hmotné energie, jsou nepřirozenými obaly vlastního já. Duše je v těchto hmotných obalech uvězněna vlivem nevědomosti. Osobnost Božství však ničím obalena není. Poznat tuto skutečnost nad veškeré pochybnosti znamená být vysvobozen, vidět Absolutno. Seberealizace je tedy možná přijetím zbožného a duchovně založeného stylu života. Seberealizace v podstatě znamená být lhostejný k potřebám hrubého a jemného těla a vážně se věnovat činnostem vlastního já. Původní podnět pro veškeré činnosti pochází z vlastního já. Zapomeneme-li však na opravdovou podstatu vlastního já, pak se vlivem nevědomosti budeme věnovat činnostem, které jsou jen klamnou iluzí. V nevědomosti se domníváme, že pro nás je dobré výhradně to, co se týká hrubého a jemného těla, a tím vlastně přicházejí veškeré naše činnosti nazmar, jeden život za druhým. Jsme-li však prostřednictvím patřičné kultury schopni rozpoznat duši, pak začínají činnosti vlastního já. Člověk takto zaměstnán v činnostech vlastního já se proto nazývá jīvan-mukta neboli osoba osvobozená i v rámci podmíněného bytí.

Tohoto dokonalého stupně seberealizace nelze dosáhnout uměle, ale pouze pod lotosovýma nohama Pána, který je za všech okolností transcendentální. V Bhagavad-gītě Pán praví, že je přítomen v srdci všech živých bytostí. Z Něj pochází veškeré poznání, paměť i zapomnětlivost. Jakmile chce živá bytost užívat hmotné energie (což je pouze iluze), Pán tuto živou bytost zastře tajemstvím zapomnění. V tomto očarovaném stavu se pak živá bytost mylně domnívá, že tělo a mysl jsou jejím vlastním já. A když živá bytost rozvíjí transcendentální poznání a modlí se k Pánu za vysvobození z neblahého stavu zapomnění, Pán Svojí bezpříčinnou milostí odhrne její iluzorní závoj a ona tak realizuje své vlastní já. Tehdy se zaměstnává ve svém věčném přirozeném postavení ve službě Pánu a získává osvobození z podmíněného života. To vše Pán vykonává buď Svojí vnější silou či přímo silou vnitřní.

Pán je absolutní Transcendence, a z tohoto důvodu je totožný se Svými podobami, jmény, zábavami, přívlastky, se Svou společností a Svými energiemi. Jeho transcendentální energie pracuje v souladu s Jeho všemohoucností. Tatáž energie pracuje Jeho všemohoucím vlivem jako vnitřní, vnější a okrajová síla. Prostřednictvím kterékoliv z těchto sil je Pán schopen učinit cokoliv. Je též schopen podle Své svrchované vůle přeměnit libovolně vnější sílu na sílu vnitřní. Pán ve Své milosti může tedy pozastavit vliv vnější energie, pouze však provádí-li živá bytost patřičné pokání. Vnější energie existuje jen pro ty, kteří touží žít v iluzi. Přesto tatáž energie může pomoci při očistě, kterou živá bytost musí projít na své cestě k seberealizaci. V tomto smyslu je velmi výstižný příklad elektrického proudu. Zkušený elektromechanik je schopen vhodným zapojením použít elektrický proud jak na chlazení, tak na vaření. Vůlí Pána se stejně tak může změnit vnější síla, která nyní živé bytosti mate, aby pokračovaly v koloběhu rození a smrti, na sílu vnitřní, která člověka vede k věčnému životu. Živá bytost takto obdařena milostí Pána je tím pádem umístěna ve své původní přirozené pozici věčného duchovního života.

Pán a živé bytosti jsou ve své podstatě plně duchovní. Jsou proto věční a nerodí se ani neumírají. Rozdíl je však v tom, že Pánova takzvaná narození a odchody z tohoto světa jsou jiné povahy. Živé bytosti se rodí a posléze umírají v podmínění zákonitostmi hmotné přírody. Takzvané zjevení a odchod Pána však nejsou projevy těchto hmotných zákonitostí. Jsou to činnosti na absolutní úrovni Jeho vnitřní energie. Velcí mudrci proto o těchto činnostech mluví v zájmu seberealizace. Pán Sám v Bhagavad-gītě říká, že Jeho takzvané narození v tomto světě a stejně tak všechny Jeho činnosti jsou transcendentální. Již pouhá meditace o těchto skutcích umožňuje člověku realizovat Brahman a docílit vysvobození z hmotného otroctví. Śruti mluví o nezrozeném, který se zdánlivě rodí. Nejvyšší Pán nemusí dělat nic, ale ve Své všemohoucnosti dělá vše přirozeným způsobem, jakoby automaticky. Zjevení a odchod Nejvyšší Osobnosti Božství a činnosti Pána jsou bezesporu poznatky zcela důvěrného rázu dokonce i pro védská písma. A přesto je Pán projevuje, aby prokázal milost podmíněným duším. Naslouchání o těchto skutcích Pána je nejpříjemnějším druhem meditace o Brahmanu, a každý by toho měl využít.

Rozdíl mezi Pánem a živými bytostmi spočívá v první řadě ve skutečnosti, že Pán je stvořitel, zatímco živé bytosti jsou stvořené. Pán je zde osloven jako amogha-līlaḥ, což znamená, že v Jeho stvoření není čeho litovat. Ti, kteří v Jeho stvoření způsobují neklid, jsou si sami vinni svým politováníhodným stavem. Pán je transcendentální jakémukoliv hmotnému strádání, protože má v plné míře všech šest vznešených vlastností: bohatství, moc, slávu, krásu, poznání a odříkání. Proto je pánem smyslů. On stvořil všechny zjevené vesmíry, aby živým bytostem sužovaným trojím utrpením poskytl možnost vysvobození, a také tyto vesmíry udržuje a posléze ničí, aniž je Sám těmito činy ovlivněn. Jeho spojení s hmotným stvořením je jen velice povrchní — asi jako když cítíme vůni určitého předmětu, se kterým však nemáme žádný přímý styk. Bezbožné živly se proto nikdy k Pánu nemohou přes veškerou svoji snahu ani přiblížit.

Není člověka, který by byl schopen patřičně popsat transcendentální povahu Absolutní Pravdy. Proto je také řečeno, že Pán je nade všemi mentálními a slovními vyjádřeními. Někteří lidé s chabými znalostmi se snaží znovu a znovu prostřednictvím mentální spekulace a chybných popisů Jeho skutků dospět k poznání Absolutní Pravdy. Avšak Jeho skutky, Jeho zjevení a odchody z tohoto světa, Jeho jména, podoby, příslušenství, Jeho osobnost a vše co s Ním souvisí — to vše zůstává pro nezasvěceného laika velikým tajemstvím. Existují dvě kategorie materialistů — ploduchtiví pracovníci a empiričtí filozofové. Ploduchtiví pracovníci většinou o Absolutní Pravdě nemají znalosti žádné, zatímco mentální spekulanti se poté, co byli zklamáni svým ploduchtivým počínáním, snaží obrátit svoji pozornost na Absolutní Pravdu prostřednictvím mentální spekulace. Pro oba druhy materialistů je však Absolutní Pravda nevyzpytatelným tajemstvím, tak jako triky kouzelníka pro děti. Ti, kteří nejsou Pánu oddáni, jsou přes veškerou obratnost v plodonosných činnostech a mentálních spekulacích takto oklamáni Nejvyšší Bytostí a zůstávají neustále v nevědomosti. Se svými nedostatečnými znalostmi nejsou schopni proniknout do tajuplné oblasti transcendence. Mentální spekulanti jsou sice pokročilejší nežli prostí materialisté neboli ploduchtiví pracovníci, ale jelikož jsou v iluzi, domnívají se, že vše co má podobu, tvar a jméno, či co je činné, musí být nutně projevem hmotné energie. Takto usuzují pouze proto, že i oni jsou očarováni iluzí. Nejvyšší Duch je pro ně beztvarý, bezejmenný a nečinný. Avšak sama skutečnost, že zařazují transcendentální skutky a podoby Pána do kategorie hmotných skutků a podob, svědčí o jejich nevědomosti. S tak omezenými znalostmi skutečně nelze dospět k opravdovému poznání Svrchovaného. Bhagavad-gītā praví, že Pán je věčně transcendentální; i tehdy, když se zjevuje v tomto hmotném světě. Nevědomci však mají za to, že Bůh je jen nějakou slavnou osobností tohoto světa, a tak jsou dokonale zmateni iluzorní energií.

Jedině čistí oddaní mohou znát transcendentální jméno, podobu a činnosti Pána Śrī Kṛṣṇy, protože jsou naprosto očištěni od veškerých následků plodonosných činů a mentální spekulace. Čistí oddaní si za svou službu nečiní žádné nároky na odměnu nebo na cokoliv ve vlastní prospěch. Slouží Pánu spontánně a nepřetržitě, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Každý musí konec konců Pánovi sloužit, buď přímo či nepřímo. Nikdo není výjimkou, neboť to je zákon Pána. Ti, kteří Mu slouží nepřímo, nuceni Jeho iluzorním prostředníkem (māyou), prokazují Pánu službu, která je nepříznivá. Ti, kteří Mu však slouží přímo, pod vedením Jeho milovaného prostředníka (gurua), slouží Pánovi příznivě. Sloužit Pánovi příznivě znamená být Jeho oddaný. Pouze oddaní Pána mohou Jeho milostí vstoupit do tajemných oblastí transcendentna, zatímco mentální spekulanti jsou odsouzeni zůstat v temnotách. Bhagavad-gītā také praví, že oddané, kteří jsou neustále pohrouženi do spontánní, vroucí a láskyplné služby, vede na cestě k realizaci přímo Pán Samotný. V tom je celé tajemství vstupu do Božího království. Plodonosné činy a spekulace ke vstupu do Božího království nikoho nekvalifikují.

Sūta Gosvāmī v této śloce ocenil otázky, které položili mudrci v čele s Śaunakou, protože měly transcendentální povahu. Již dříve bylo vysvětleno, že pouze oddaní mohou Pána poznat do značné míry, ale ostatní Ho nemohou poznat vůbec. Oddaní jsou tedy dobře seznámeni s veškerým duchovním poznáním. Osobnost Božství je konečné slovo realizace Absolutní Pravdy. Poznání Osobnosti Božství automaticky zahrnuje i poznání Brahmanu a lokalizované Paramātmy (Nadduše). Když někdo pozná osobnost Boha, pozná také vše co s Ním souvisí, Jeho nesčetné síly a energie, a také Jeho expanze. Oddaní jsou proto oslavováni jako zcela úspěšní. Oddaný, který se na sto procent odevzdal Pánu, je imunní vůči krutému koloběhu rození a smrti v hmotném světě.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu vyhlásil Śrīmad-Bhāgavatam za neposkvrněné zvukové projevení všech védských poznatků a dějin. Jsou zde vybrané příběhy o velkých oddaných, kteří jsou v přímém styku s Osobností Božství. Śrīmad-Bhāgavatam je literární inkarnací Pána Śrī Kṛṣṇy a v ničem se od Něj neliší. Śrīmad-Bhāgavatam je proto nutné uctívat se stejnou úctou jako Pána Samotného. Prostřednictvím svědomitého a trpělivého studia tohoto díla lze dosáhnout vrcholného Božího požehnání. Śrīmad-Bhāgavatam je stejně tak jako Bůh Sám naprosto všeosvícený, všeblažený a všedokonalý. Recitace Śrīmad-Bhāgavatamu člověka osvítí transcendentálním světlem Nejvyššího Brahmanu, Śrī Kṛṣṇy, avšak jen za předpokladu, že ji přijímáme z úst osoby s průzračnou povahou — od duchovního mistra. Śrīla Svarūpa Dāmodara Gosvāmī, jenž byl důvěrným sekretářem Pána Caitanyi, doporučoval všem, kteří Pána chtěli v Purī navštívit, aby nejdříve prostudovali Bhāgavatam pod vedením osobnosti Bhāgavata. Osoba, jež se nazývá Bhāgavata, je seberealizovaná duše, která vyplňuje funkci pravého duchovního mistra. Pouze s jeho pomocí lze správně pochopit poselství Bhāgavatamu a docílit výsledků. Studium Bhāgavatamu nám může poskytnout vše, čeho lze dosáhnout v osobní přítomnosti Pána.

Prostí lidé s chabým poznáním mají za to, že dějiny světa začínají někdy v době Buddhy, tedy přibližně 600 let před naším letopočtem. Historické události, které se přihodily před touto dobou a o kterých se také zmiňují zjevená písma, považují za mýty nebo smyšlené pověsti. To je však omyl. Veškeré příběhy zaznamenané v Purāṇách, v Mahābhāratě atd. jsou skutečnými historickými událostmi, ke kterým došlo nejen na této planetě, ale i na miliónech jiných planet ve vesmíru. Všednímu člověku se něco takového, jako dějiny jiných planet mimo tento svět, zdá být zcela neuvěřitelné. Nemá ponětí o skutečnosti, že každá planeta je naprosto jiná, a že události z druhých planet nemusí odpovídat naší pozemské zkušenosti. Vezme-li člověk v úvahu nejen tuto skutečnost, ale také to, že vše se odehrává v určité době a za určitých podmínek, pak nutně musí dojít k závěru, že příběhy Purāṇ nejsou tak neuvěřitelné, jak se zdají být, ani že nejsou pouhými mýty. Stále bychom měli mít na vědomí skutečnost, že to, co je pokrmem pro jednoho, je jedem pro druhého. Nemůžeme tedy považovat příběhy a historické události vylíčené v Purāṇách za smyšlené. Velcí ṛṣiové jako Vyāsadeva by nikdy do svých spisů nezačlenili nějaké vymyšlené pověsti.

Śrīmad-Bhāgavatam tedy popisuje historické události, ke kterým došlo v průběhu dějin na různých planetách. Velcí duchovní znalci ho proto uznávají jako Mahā-purāṇu. Příběhy, které líčí Śrīmad-Bhāgavatam, jsou vždy nějakým způsobem spojeny s činnostmi Pána v různých dobách a různých podmínkách. V tom je právě jedinečnost těchto příběhů. Nejváženější mezi všemi seberealizovanými dušemi, Śrīla Śukadeva Gosvāmī, obdržel poznání Bhāgavatamu od svého otce, Śrīly Vyāsadeva. Śrīla Vyāsadeva je bezprostřední autorita co se týče Ved, a proto uznal za vhodné, že tak závažné dílo, jakým je Bhāgavatam, nejdříve předá svému velkému synovi, Śrīlovi Śukadevovi Gosvāmīmu. Bhāgavatam je zde přirovnán ke smetaně, přičemž celé védské písemnictví je jako rozlehlý oceán mléka poznání. Smetana a máslo jsou tím nejlepším a nejlahodnějším, co se dá z mléka získat. Śrīmad-Bhāgavatam podobně obsahuje všechny lahodné naučné a autentické příběhy, které se vztahují na rozmanité činnosti Pána a Jeho oddaných. Avšak přijímat poselství Bhāgavatamu od nevěřících, ateistů a profesionálních recitátorů, kteří přednášejí Bhāgavatam pro peníze, je povážlivé a člověku to nic nepřinese. Śrīla Śukadeva Gosvāmī neměl s těmito metodami nic společného. Nemusel svou recitací vydělávat na rodinné výdaje. Śrīmad-Bhāgavatam bychom tedy měli obdržet od představitele Śukadeva Gosvāmího, který stejně jako Śukadeva nemá žádné světské povinnosti rodinného života a žije v řádu odříkání. Mléko je nepochybně výživné a dobré, ale může být smrtelně jedovaté, dotkne-li se ho jedovatým jazykem had. Osoby, které se neřídí přísnými pravidly vaiṣṇavského řádu, by neměly dělat z Bhāgavatamu obchod a způsobovat tak všem posluchačům duchovní smrt. Pán v Bhagavad-gītě praví, že cílem Ved je poznat Jeho (Pána Kṛṣṇu). Śrīmad-Bhāgavatam je právě tento Pán, Śrī Kṛṣṇa v podobě zaznamenaného poznání. Je smetanou všech Ved a obsahuje všechny historické údaje ze všech dob, které se vztahují na příběhy, které souvisí s Pánem Śrī Kṛṣṇou. Bhāgavatam skutečnou esencí všech příběhů.

Transcendentální poselství je nutno přijímat v učednické posloupnosti, které se říká paramparā. Bhāgavatam či jiné védské písmo musí být nutně předáno v tomto systému parampary; jinak přijetí není autoritativní. V našem případě předal Vyāsadeva poselství Bhāgavatamu nejprve Śukadevovi Gosvāmīmu, a ten jej dále předal Sūtovi Gosvāmīmu. Bhāgavatam je tedy nutno přijmout od Sūty Gosvāmīho nebo od jeho představitele, a ne od člověka, který se zmůže jen na nepodstatné interpretace textu.

Poté, co včas obdržel zprávu o své nevyhnutelné smrti, opustil král Parīkṣit neprodleně své království a rodinu a usedl na břehu Gangy, aby se tam až do smrti postil. Vzhledem ke svému vysokému společenskému postavení byl obklopen řadou významných mudrců, ṛṣiů, filozofů, mystiků atd., kteří mu předkládali různé možné návrhy toho, co je nyní jeho bezprostřední povinností. Nakonec se rozhodlo, že král bude poslouchat z úst Śukadeva Gosvāmīho vyprávění o Pánu Śrī Kṛṣṇovi. A tak došlo k tomu, že mu byl přednesen Śrīmad-Bhāgavatam.

Śrīpāda Śaṅkarācārya, přední kazatel māyāvādské filozofie a stoupenec neosobního pojetí Absolutna, též došel k závěru, že jediné útočiště pro člověka jsou lotosové nohy Pána Śrī Kṛṣṇy, neboť pouhé debatování nikam nevede. Nepřímo tak naznačil, že jeho výklady Vedānta-sūter, které jsou plné květnatých gramatických interpretací, v okamžiku smrti nikomu nepomohou. V onom kritickém okamžiku nám může pomoci jen opakování jmen Govindy. To doporučují všichni význační transcendentalisté. Śukadeva Gosvāmī již dávno předtím vyřkl stejnou pravdu: že na konci života si musíme vzpomenout na Nārāyaṇa. To je esencí všech duchovních činností. V souladu s touto věčnou pravdou vyslechl král Parīkṣit Śrīmad-Bhāgavatam tak, jak mu ho přednesl nadaný Śukadeva Gosvāmī. Prostřednictvím Bhāgavatamu byli oba, posluchač i recitátor, zcela vysvobozeni.

Pán Śrī Kṛṣṇa se ve Své věčné říši (dhāmu) těší spolu se Svými věčnými společníky a příslušenstvím věčnému blahu. Jeho věčná říše je projevem Jeho vnitřní energie, zatímco hmotný svět je projevem energie vnější. Sestoupí-li Pán do tohoto hmotného světa, pak je to výhradně prostřednictvím Jeho vnitřní energie ātma-māyi, která také zahrnuje veškeré Jeho příslušenství. Pán v Bhagavad-gītě praví, že sestupuje prostřednictvím Své vlastní síly (ātma-māyi). To znamená, že Jeho podoba, jméno, sláva, příslušenství, říše atd. nejsou stvořeny hmotou. Sestupuje, aby spasil pokleslé duše a aby znovu nastolil náboženské zásady, které Sám stanovil. Nikdo mimo Boha není oprávněn ustanovit pravidla náboženství. Pouze Bůh nebo osoba Jím zplnomocněná mohou určit náboženské zásady. Opravdové náboženství znamená poznat Boha. Poznat svůj vztah k Němu, svou povinnost vůči Němu a konečně také poznat i místo, kam se můžeme dostat po opuštění hmotné schránky. Jelikož jsou podmíněné duše v pasti hmotné energie, nemají o těchto životních zásadách téměř ani ponětí. Většina z nich žije jako zvířata, která pouze jedí, spí, mají strach nebo se páří. Pod rouškou zbožnosti, poznání a spasení se vlastně věnují jen smyslovému požitku, a pod vlivem tohoto věku svárů, Kali-yugy, jsou podmíněné duše zaslepeny ještě víc. Lidské pokolení tohoto věku je jen vylepšeným vydáním zvířat. Lidé nechtějí mít nic společného s duchovním poznáním a zbožným životem. Jsou zaslepeni do takové míry, že nejsou schopni vnímat nic jiného, než to, co jim zprostředkovává jemnohmotná mysl, inteligence či ego. Přesto jsou velice hrdí na svůj pokrok v poznání, ve vědě a v hmotné prosperitě. Jsou dokonce schopni riskovat své vlastní životy a stát se po opuštění svého současného těla psem nebo prasetem, neboť ztratili veškeré pojmy o tom, co je konečným cílem života. Osobnost Božství Pán Śrī Kṛṣṇa se zjevil krátce předtím, než začala Kali-yuga, a do Své věčné říše se navrátil s jejím začátkem. Během Svého pobytu v tomto světě vyjevil vše ve Svých činnostech. Pronesl Bhagavad-gītu a odstranil tak všechny pokrytecké náboženské zásady. A těsně před Svým odchodem z hmotného světa zplnomocnil skrze Nāradu Muniho Śrī Vyāsadeva, aby sestavil Śrīmad-Bhāgavatam. Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam jsou tedy proto jako pochodně dávající světlo zaslepeným lidem tohoto neblahého věku. Jinými slovy, chtějí-li lidé v tomto věku Kali uzřít opravdové světlo života, pak je zcela nevyhnutelné, aby se obrátili na tato dvě díla. Jen tak dovrší své lidské poslání. Bhagavad-gītā je předběžným studiem pro pochopení Śrīmad-Bhāgavatamu. A Śrīmad-Bhāgavatam je summum bonum života — Pán Śrī Kṛṣṇa. Bhāgavatam samotný je nutno přijmout jako přímé zastoupení Pána Kṛṣṇy. Ten, kdo je schopen vidět Śrīmad-Bhāgavatam, je také schopen vidět Kṛṣṇu Osobně, protože jsou totožní.

Vidět Pána Śrī Kṛṣṇu a přímo vnímat Jeho přítomnost na stránkách Bhāgavatamu je možné za předpokladu, že poselství Bhāgavatamu přijímáme od seberealizované duše, jakou byl Śukadeva Gosvāmī. Není možné naučit se Bhāgavatamu od nějakého placeného nepovolaného recitátora, jehož životním cílem je vydělat si na této recitaci peníze, se kterými pak bude platit uspokojování svých pohlavních vášní. Ve společnosti lidí, kteří holdují pohlavnímu životu, se nelze Śrīmad-Bhāgavatam naučit. V tom je tajemství studia Bhāgavatamu. Také je vyloučené naučit se Bhāgavatamu od někoho, kdo toto učení interpretuje podle vlastních světských představ, byť sebeučenějších. Bhāgavatam se můžeme naučit jedině od zástupce Śukadeva Gosvāmīho. Chceme-li opravdu na stránkách Bhāgavatamu vidět Pána Śrī Kṛṣṇu, pak nemáme jinou alternativu. Je to jediná možná cesta. Sūta Gosvāmī je pravým zástupcem Śukadeva Gosvāmīho, neboť chce předat poselství Bhāgavatamu tak, jak ho od tohoto významného brāhmaṇy přijal. Śukadeva Gosvāmī vyřkl Bhāgavatam tak, jak jej přijal od svého velikého otce, a obdobně i Sūta Gosvāmī Bhāgavatamu učí tak, jak ho přijal od Śukadeva Gosvāmīho. Pouhý poslech ovšem nestačí. Je také nutné text s plnou pozorností realizovat. Slovo niviṣṭa znamená, že Sūta Gosvāmī pil šťávu Bhāgavatamu ušima. To je správný postup při přijímání poselství tohoto vznešeného díla. Když totiž člověk s napjatou pozorností naslouchá recitaci Bhāgavatamu z úst povolané osoby, pak bude moci ihned realizovat Kṛṣṇovu přítomnost na každé stránce. Zde se mluví o tajemství poznání Bhāgavatamu. Nikdo nemůže poslouchat s napjatou pozorností, není-li v mysli čistý. Nikdo nemůže mít čistou mysl, není-li čistý ve svém jednání. Nikdo nemůže být čistý v jednání, není-li čistý ve svém jedení, spaní, obraně a páření se. Jakmile je však někdo schopen soustředěně poslouchat povolanou osobu, pak od samého začátku může zcela jistě vidět na stránkách Bhāgavatamu Pána Śrī Kṛṣṇu Osobně.